Zuzana Kráčmarová roky snášela stupňující se útoky syna s nízkofunkčním autismem. Jeho výpady s přibývajícím věkem stále častěji končily krvácejícími ranami a podlitinami. Zoufalá máma roky volala o pomoc, ta však přišla až ve chvíli, kdy se pokusila o sebevraždu.
Zuzana Kráčmarová je milující mámou dvou dětí, jedno z nich však dobrovolně umístila do ústavní péče. Desetiletý Maty totiž trpí mentální retardací a nízkofunkčním autismem.
Neschopnost komunikovat a ovládat impulsy u něj vedla ke stále agresivnějším výpadům, jejichž cílem se nejčastěji stávala jeho maminka. Pomoci se oběma dostalo až ve chvíli, kdy se Zuzana ocitla na dně a chtěla spáchat sebevraždu.
Ještě v roce si hrál na schovávanou, potom přišel regres
Mnoho rodičů si přeje vrátit čas a znovu prožít první roky života svých dětí. Zuzana Kráčmarová však otevřeně přiznává, že si během deseti let péče o syna prošla peklem.
Že bude Maty jiný, si přitom začala uvědomovat poměrně brzy. „Málo plakal, nemluvil. Když přišel neznámý člověk, schovával hlavu do dlaní, lehl si do klubíčka a nechtěl se na nikoho dívat,“ vzpomíná dvojnásobná maminka na první projevy Matyho diagnózy.
Ještě v roce a půl si Maty hrál se sestrou, smál se, ukazoval, jak je velký, rád si hrál na schovávanou. Ve dvou letech už se však jeho jedinou činností stalo nepřetržité sledování dětského pořadu. U Matyho nastal takzvaný autistický regres – proces, kdy dítě ztrácí nabyté schopnosti. Pro rodiče se jedná o extrémně bolestivou zkušenost.
Cesta k oficiální diagnóze byla v Matyho případě poměrně rychlá. Zuzana Kráčmarová od praktické lékařky získala žádanky na neurologické, psychiatrické a psychologické vyšetření.
Výsledky její obavy potvrdily – Maty trpí nízkofunkčním autismem s těžkou mentální retardací. „A tak se nám všem změnil život. Tenkrát jsem absolutně netušila, co mě čeká,“ vzpomíná Zuzana Kráčmarová.
Zuzana žila roky ve strachu a bolesti
Zuzana Kráčmarová zůstala na péči o dvě děti prakticky sama. S partnerem se rozvedla, když Matymu byly čtyři roky. „Největší oporu jsem vždycky měla a mám ve svých rodičích, hlavně v mamce. Bez její pomoci bych to neustála. Jsem jí vděčná za vše,“ přiznává.
Dny s Matym byly i přesto stále náročnější. Rostoucí chlapec vyžadoval stejnou péči jako roční miminko – přebalování, krmení, procházky v kočárku. Se sílícím tělem však přicházely náročnější výzvy v podobě záchvatů vzteku a agrese.
„Začala se u něho projevovat frustrace, protože neuměl vyjádřit své potřeby a přání. Ze začátku to bylo škubání mých vlasů, které jsem musela dát komplet dolů. Přišlo však i štípaní, drápání, válení po zemi, křik, hysterický pláč, bouchání do věcí a nábytku, rozbíhaní na mě,“ popisuje Zuzana Kráčmarová realitu péče o postiženého syna.
Zatímco u pětiletého syna podobné chování ještě zvládala, s každým kilogramem váhy a centimetrem výšky se Matyho výpady stávaly nebezpečnější.
„On rostl a sílil, mně naopak síly každým dnem ubývaly. Kolem jeho deseti let si chtěl rozrazit hlavu o topení. Chytla jsem ho, ale Maty obrátil agresivitu vůči mně a vykloubil mi ruku,“ vzpomíná žena.
Z každodenního života se stávalo utrpení. Maty maminku i sebe napadal a jeho záchvaty končily krvácejícími ranami. Zuzana Kráčmarová ze stresu zvracela, nespala a noci přežívala ve strachu z dalšího dne.
Pomoc přišla za minutu dvanáct
Situaci se přitom Zuzana Kráčmarová snažila opakovaně řešit. „Když bylo Matymu šest let, uvědomila jsem si, že nebude v mých silách mu poskytnout kvalitní péči v domácích podmínkách. Začala jsem zjišťovat možnosti pobytových služeb. Volala jsem všude, kam to šlo. Ale dostávalo se mi stejné odpovědi: tyto děti nebereme,“ vzpomíná.
Vhodná zařízení pro děti s Matyho diagnózou pak byla beznadějně plná. Když si vyčerpaná máma uvědomila, že jí nikdo nepomůže, propadla zoufalství.
„Chtěla jsem s ním odejít a skákat pod vlak. Kvůli dceři jsem to neudělala. Minulý rok jsem už ale situaci neustála. Seděla jsem u splavu za barákem a policie mě přemlouvala, ať neblbnu. Brečela jsem a prosila svět, že už nemůžu,“ vzpomíná žena na temné období.
Teprve ve chvíli, kdy se pokusila o sebevraždu, přišla pomoc v podobě ústavní péče. „Kdyby stát dokázal reagovat rychleji, nemuselo k těmto věcem dojít,“ myslí si Zuzana Kráčmarová.
Syna miluji, proto jsem se ho musela vzdát
Rozhodnutí umístit syna do ústavní péče nelituje, přesto kvůli němu čelí kritice – paradoxně často od jiných pečujících rodičů. „Psali mi, že oni by to nikdy neudělali, že své dítě milují. I já Matyho miluji. Miluji ho tak, že jsem musela udělat to nejtěžší rozhodnutí: vzdát se dítěte, aby se mělo lépe,“ podotýká Zuzana Kráčmarová.
Maty se podle ní v péči odborníků stabilizoval. Tam, kde dříve pečovala jediná vyčerpaná máma, má nyní Maty stabilní tým pracovníků DOZP (Domov pro osoby se zdravotním postižením) v Havířově.
„Podařilo se ho stabilizovat a jeho náročné chování se do jisté míry zlepšilo. Volný čas tráví v bazéně, chodí na procházky lesem, absolvuje canisterapii. Pracovníci se mu plně věnují. I když to s ním není jednoduché, pravidelnost a předvídatelnost trávení volného času mu prospívá. Udělali obrovský kus práce,“ vypráví vděčná maminka, která syna pravidelně navštěvuje.
Také Zuzana Kráčmarová se postupně vrací k běžnému životu. Ze synova pokoje zmizelo klecové lůžko, navštěvuje psychologa a učí se znovu žít. „Život začal dostávat pozitivní obrysy. Vím, že přijdou ještě náročné chvíle, ale když jsem zvládla tohle, myslím, že zvládnu už skoro vše,“ uzavírá dvojnásobná maminka.
Barbora Havlová
Deník.cz
Přidejte odpověď