Dvacetiletá Kateřina Morozová je studentkou vysoké školy. Nastoupila nyní na filmovou akademii v Písku a svému snu stát se filmovou střihačkou je zas o kousek blíž.
Pro nás zdravé je její příběh důkazem, že s osudem stojí za to se poprat.
Málokdo by možná na úplném začátku uvěřil, co tahle dívka i přes svůj handicap jednou dokáže.
Jana MOROZOVÁ, matka: Při tom postižení, když se narodila, nebyli schopni říct, co je možný a vlastně neodhadli zdravotní stav vlastně v podstatě vůbec. Když byla jako dítě, tak si mysleli, že třeba bude chodit a snažili se o to, jenže to není.
Katka se narodila se srostlými klouby a nefunkčními svaly. Do 4 let vyrůstala v dětském domově. Bez pomoci druhých se neobleče, ani nenají, delší dobu ji bolí i sedět. Lépe jí je vleže.
Kateřina MOROZOVÁ /2013/, : Já jsem se s tím už naučila žít a každej člověk s handicapem má dvě možnosti, buď se s tím naučí žít tak jako já, anebo prostě se bude utápět v depresích.redaktorka:
Tuhle větu pronesla Katka při prvním společném natáčení. Tehdy byla studentkou Jedličkova ústavu. Je to rok a půl zpátky. Od té doby se toho dost změnilo.
Kateřina MOROZOVÁ /únor 2014/, : Určitě mám strach z maturity, asi jako každej, ale no, tak myslím si, že ty přípravy na maturitu začnou až po plese, dneska bych si to tady chtěla užít.
Stříhat ale nepřestala. S tyčkou v puse nebo bradou. Toto je její video, které na maturitní ples sestříhala pro svou třídu. Odmaturovala v červnu.Po 4 letech se rozloučila s Jedličkovým ústavem, s místem, které jí prý hodně naučilo a kde našla nové přátele.
Kateřina MOROZOVÁ, : Necejtím jako ani radost, ani jako smutek, ale jako radost mám, jo, že jsem to jako udělala, ale je to takový prostě zvláštní. Bude mi to tady chybět.
Ne je z Katky vysokoškolačka. Ředitel filmové akademie v písku splnil svůj slib. Po maturitě Katku na školu přijal, navíc si tady studium sponzorují, odpustili jí školné.
Miloň TERČ, ředitel, Filmová akademie M. Ondříčka v Písku:
Bude mít pocit, že má vysoko tu společnost, že nebude sedět doma, nebude se oddávat tomu svýmu osudu, a to si myslím, že je důležitý a pokud jsem Katku viděl, tak ona tu vůli má, prostě jako chuť do života taky a myslím si, že to je i povzbuzení pro ty ostatní spolužáky.
Jana MOROZOVÁ, matka: Já jsem jako nadšená z toho, že to dotáhla, protože si myslela, že to nezvládne a chtěla to i vzdát jeden čas a já jsem říkala: „Když to nezkusíš, tak nezjistíš, že to prostě nejde.“
Kateřina MOROZOVÁ, : Chvíle takový určitě byly, kdy jsem to chtěla s tím seknout, protože lidi byli víc nadšený než já, a to mi bralo tu motivaci sem jít, jakoby ode mě něco očekávají, mně přišlo, že je třeba zklamu něčím.
Miloň TERČ,
Vždycky se člověk bojí, tak je to předzvěst toho, že k těm věcem přistupuje odpovědně a že prostě to nechce brát na lehkou váhu.
Zatímco ostatní si při přednáškách dělají poznámky, Katka nemůže. Vše si nahrává na mobil, první den jela do školy 3 kilometry v dešti na tomto vozíku. Ten se do auta nevejde.
Kateřina MOROZOVÁ, : Ten vozejk tady potřebuju, abych byla samostatnější a, totiž na tom mechaničáku, to bych hlavně dneska celej den nezvládla, se mi na tom špatně sedí. Když mám ten električák, tak právě to je pro mě snazší, že si jako ani nemusím nikomu moc říkat, aby mě někam vyvezl ven.
F. A. BRABEC, režisér; kameraman:
Já si myslím, že to mají bejt rovnoprávný lidi s náma a všechno, pakliže má někdo talent, tak ho má v tý hlavě, třeba já si myslím. Talent přece já nemám taky v nohách úplně jako kameraman.
Patrik ULRICH, student:
Když máme projekci v kině, což je v prvním patře, tak jí musíme, na každýho z nás třeba vyjde služba a budeme jí pomáhat nahoru, budeme jí nosit v náručí do biografu.
Na filmové akademii v Písku už v minulosti několik handicapovaných studovalo, na vozíku a s tak velkým handicapem zatím nikdo. Katka je první.
Jana MOROZOVÁ, matka: Taková hrdost a obdivem, protože ty věci někdo nedokáže ani jako zdravej.
Do školní střižny se Katka podívá až po prvním semestru, tedy pokud udělá zkoušky. Teď jí na akademii nejvíc zaujala fotografie.
Kateřina MOROZOVÁ, : Budeme fotit a na to se fakt těším. Většinou jako naslepo fotím, ale většinou to vyjde, a když tak to vyfotím víckrát
Jana MOROZOVÁ, matka: Určitě je samostatnější a myslím si, že přemejšlí o životě, že by prostě chtěla něco dělat a dokázat, no, dřív si myslela, že prostě bude doma, nějak to prostě zvládne s tím handicapem a teďka má nějakej prostě cíl. Ona by opravdu ten film chtěla střihat.
Jestli jednou opravdu bude, kdo ví? Každopádně se na cestu za svým snem vydala, a to je nejdůležitější, ať už to dopadne jakkoli.
Miloň TERČ,
To, kdyby třeba toho studia zanechala, tak už jenom to, že projevila nějakej zájem, nějaký přání a to chtít se něčemu naučit, je samo o sobě velice silnej moment pro lidi, který třeba zdaleka nemají ten handicap, takže už i tenhle ten krok já jako u ní vysoce cením.
Kateřina MOROZOVÁ, : Strach pořád jakoby nějakej mám, jo, jakoby, jak to bude jakoby v budoucnu, protože teďko jsem pořád na začátku. Jsem určitě spokojená i šťastná.
Přidejte odpověď