13.Kapitola
Příštího jitra zavítal do paláce Ascoliů jako jeden z prvních návštěvníků sochař Lukáš Lomi. Byl, jak usoudil komorník, velmi rozrušen a řekl, že si výslovně přeje mluvit s hrabětem Fabiem. Když mu komorník odpověděl, že to není možné, chvíli přemýšlel a pak se zeptal, zda je přítomen ošetřující lékař a může-li mluvit alespoň s ním. Obě otázky zodpověděl komorník kladně a zavedl mistra Lukáše k doktorovi.
„Nevím, jaký úvod předeslat k tomu, co vám chci říci,“ začal sochař s rozpačitým pohledem. „Ale především, smím se zeptat, jestli tu včera byla dívka jménem Nanina?“
„Byla,“ odpověděl lékař.
„Mluvila s někým soukromě?“
„Ano, se mnou.“
„Pak tedy víte všechno?“
„Naprosto všechno.
„V tom případě jsem šťasten, že to, o čem jsem chtěl mluvit s hrabětem, mohu stejně dobře svěřit vám. Můj bratr, lituji, že se o tom musím zmiňovat…“
Nedokončil větu a vytáhl z kapsy několik stočených listů.
„Můžete klidně mluvit o svém bratrovi,“ řekl doktor.
„Je mi známo, jakou neblahou úlohu hrál v podvodu se žlutou maskou.“
„Rád bych požádal vás a vaším prostřednictvím hraběte, aby to, čeho se dopustil, zůstalo uchováno v tajnosti. Dozví-li se veřejnost o té skandální historce, budu jako umělec zničen. A dosud jsem na této dráze ani mnoho nedokázal,“ řekl Lukáš a na rtech se mu objevil obvyklý trpký úsměv.
„Ví, prosím, bratr o vaší žádosti?“ otázal se lékař.
„Ne, jednám na vlastní pěst. Bratru na tom jak se zdá nezáleží. Sepsal plné doznání o všech podrobnostech své účasti v té věci, doručil je svému duchovnímu představenému, který je pošle arcibiskupovi, a čeká nyní, jak o něm rozhodnou. Přinesl jsem s sebou kopii jeho prohlášení jako důkaz, že byl přinejmenším upřímný a že hodlá nést patřičné následky, jimž by se jinak mohl vyhnout útěkem. Zákon ho nemůže postihnout, ale církev ano — a církvi se vyzpovídal. Nežádám nic víc, než aby byl ušetřen veřejné pohany. Neprospělo by to hraběti a pro mě by to znamenalo pohromu. Prohlédněte si ty listiny a ukažte je, uznáte-li za vhodné, majiteli paláce. Mám plnou důvěru v jeho čest a dobrou vůli, stejně jako ve vaši.“
Rozložil listy na stole a pak velmi pokorně odstoupil k oknu. Lékař do nich zvědavě nahlédl.
Prohlášení, nebo lépe zpověď, začínalo smělým tvrzením, že část majetku, který hrabě Fabio d’Ascoli zdědil po předcích, byla odebrána církvi na základě lživých a nepodložených nároků. V náležitém pořádku byly citovány úřední doklady, o které se tvrzení opíralo, spolu s různými svědeckými výroky vypsanými ze starých rukopisů, které vyhledat a dešifrovat bylo nepochybně značně namáhavé.
Druhá část byla věnována obšírnému výkladu toho, co přimělo pisatele jakožto oddaného a věrného služebníka církve, aby považoval za svou bezpodmínečnou povinnost neustat v úsilí, dokud nevrátí dnešním následníkům apoštolů jmění podvodně jim odcizené v minulých dobách. Pisatel se považuje, být oprávněn použít jako východiska z nouze — a jedině v tomto případě — všech prostředků k uskutečnění cíle s výjimkou těch, kde by hrozilo nebezpečí, že se dopustí smrtelného hříchu.
Ve třetí části líčil kněz, jak napomáhal sňatku mezi Magdalénou Lomiovou a Fabiem, jak doufal, že dosáhne navrácení církevního majetku nejprve prostřednictvím vlivu, který měl na neteř, a po její smrti prostřednictvím vlivu na její děcko. Dále vysvětloval, že by jeho záměr nutně ztroskotal, kdyby se Fabio podruhé oženil. A velmi přesně udal dobu, kdy v něm poprvé vzniklo podezření, že by k této katastrofě mohlo vskutku dojít.
Čtvrtá část pojednávala o tom, jak se zrodila myšlenka na podvod se žlutou maskou. Pisatel vyprávěl, že byl v bratrově ateliéru ten večer, kdy zemřela jeho neteř, jak ho přepadla mučivá předtucha pravděpodobného nového Fabiova manželství a přiměla ho k nezvratnému rozhodnutí zažehnat všemi prostředky hrozící nebezpečí. Tvrdil, že myšlenka sejmout voskovou masku z bratrovy sochy ho přepadla zcela náhle a že vůbec neví, odkud se v něm vzala. Snad to bylo tím, že si vzpomněl na pověrčivost mladého muže, které si před časem povšiml v ateliéru. Prohlašoval dále, že se nápadu s voskovou maskou zpočátku zděsil a že proti němu bojoval jako proti ďábelskému pokušení. Přestal dokonce v době, kdy jeho bratr byl v Neapoli, chodit do dílny, aby nepodlehl tomuto pokušení. Od dobrého předsevzetí ustoupil teprve tehdy, když se Fabio vrátil do Pisy a když se roznesla zpráva, že mladý šlechtic půjde na ples a že se určitě hodlá znovu oženit.
V páté části doznává pisatel, že nakonec podlehl svodu, raději než by dopustil, aby druhé Fabiovo manželství zmařilo jeho životní cíl. Že zhotovil voskovou masku podle sádrové formy z tváře bratrovy sochy a poté měl dva rozhovory se ženou jménem Brigida (znal ji už z dřívějška), která přímo toužila z důvodů osobní nenávisti představovat zemřelou hraběnku na maškarním plese. Též navrhla poslat Fabiovi několik anonymních dopisů, aby byla jeho mysl tím přístupnější chystanému klamu, a sama dopisy napsala. Ale i tehdy, prohlašoval pisatel, když už byly všechny přípravy hotovy, nemohl se odhodlat k drastickému kroku a chtěl od záměru upustit, ale jednoho dne mu Brigida sdělila, že na plese bude přítomna také mladá švadlena jménem Nanina. Věděl, že hrabě před svatbou miloval tuto dívku a že si ji chtěl dokonce vzít. Podezíral ji, že se v paláci úmyslně přihlásila jako číšnice. Teprve tehdy dal své spoluvinici svolení, aby sehrála svou úlohu ve spiknutí.
V šesté části se podrobně popisovaly události na maškarním plese. Pisatel doznal, že večer předchozího dne poslal hraběti psaní a přál si odstranit nedorozumění, které mezi nimi vzniklo. Učinil tak výhradně proto, aby od sebe odvrátil podezření. Přiznal dále, že si vypůjčil klíč od brány ke hřbitovu Campo Santo, přičemž ovšem zatajil, k čemu jej potřebuje. Brigida měla nastoupit do kočáru a v noci z něho opět vystoupit u brány ke hřbitovu, kde odpočívala Fabiova manželka. Chtěl tím jen posílit děsivý účinek voskové masky, neboť předpokládal, že po její nositelce bude zahájeno pátrání.
V sedmé části kněz slavnostně prohlašoval, že jediným cílem spiknutí bylo vzbudit u mladého šlechtice pověrčivou hrůzu a vypudit mu tak z hlavy myšlenku na nové manželství. Znovu připomínal, že druhý sňatek by nevyhnutelně zmařil jeho záměr navrátit církvi její právoplatný majetek, protože by v tom případě jmění hraběte Fabia nezdědilo jen děcko jeho první ženy, na něž mohl mít vliv, nýbrž by připadlo z valné části nové manželce a patrně též dalším dětem, které by se jeho vlivu vymykaly.
V osmé a poslední části pisatel kajícně lituje, že jej horlivá služba církvi svedla k činům, jež mu mohly způsobit hanbu. Znovu vyslovuje neochvějné přesvědčení, že cíl, který si vytkl, byl zcela poctivý, i když se použité prostředky mohly zdát pochybnými. V závěru ujišťuje, že je připraven pokorně přijmout i ten nejtěžší trest, který církevní hodnostáři pro něj uznají za spravedlivý.
Když pročetl toto podivné prohlášení, obrátil se lékař k Lukáši Lomimu.
„Souhlasím s vámi, že by nikomu neposloužilo, kdyby se o chování vašeho bratra dozvěděla veřejnost, ovšem za předpokladu, že církevní vrchnost splní svou povinnost. Ukážu ty listiny hraběti, jakmile bude dost klidný, aby si je prohlédl, a nepochybuji, že bude sdílet můj názor.“
Po tomto ujištění si Lukáš Lomi s úlevou oddechl. Uklonil se a opustil místnost.
Lékař uložil listiny do téže skříně, kde uschoval voskovou masku. Nežli opět otočil klíčem v zámku, vyndal plochou krabici, otevřel ji a několik minut zamyšleně pozoroval masku. Pak poslal pro Naninu.
„Nyní, drahé dítě,“ řekl, když před ním stanula , „provedu první pokus s hrabětem Fabiem. Považuji za velmi důležité, abyste byla přítomna, až s ním budu hovořit.“
Vzal do ruky krabici s maskou, pokynul Nanině, aby ho následovala, a zamířil k Fabiově ložnici.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď