Příběh žáků páté třídy základní školy z Kunovic ukazuje, jak našli štěstí a smysl života v soužití s postiženými kamarády, mentálně postiženými dospělými ženami. Děti s nimi neváhají trávit volný čas, starat se o ně při výletech, vzdělávat je, bavit je nebo na ně vybírat peníze. Za svou dobročinnost byly nominovány na Zlatý oříšek, soutěž pro mimořádně talentované děti.
ilustrační foto: Flickr.com
To je hezké, že malé děti dělají mentálně postiženým dospělým průvodce a vychovatele. Tím, že jim musí vše vysvětlovat, v zoo např. jim říkají, co jsou která zvířata, atd. , tím rozvíjejí svoje komunikační schopnosti a upevňují znalosti získané ve škole či od rodičů. Starat se o mentálně postiženého na výletě také vyžaduje rozvoj určitých vědomostí a předvídavosti. Přesto si ale myslím, že by ten kontakt s postiženými neměl být příliš častý a dlouhodobý. Ty těžce mentálně postižené ženy totiž nemohou nijak aktivně přispět k duševnímu rozvoji dětských osobností, nemohou je nic naučit ani nic sdělit tak jako mentálně zdraví dospělí nebo starší děti. Od určité hranice to je pak už pro děti ztráta času potřebného k osobnostnímu rozvoji a děti začínají zaostávat za jinými dětmi, které jsou v tu dobu v kontaktu s lidmi, kteří jim mají co předat. Pokud je to třeba jen jednou týdně, proč ne, pokud je ale učitelka vodí za těžce mentálně postiženými každý druhý den a tráví tam celé odpoledne, pak ty děti podle mně poškozuje a za to by měla ode mne palec dolů.