Získala Zlatý oříšek, který dostává každoročně desítka velmi talentovaných dětí v České republice. Má osm let, jmenuje se Karolínka Dejová a je z Kopřivnice. Ráda hraje na flétnu a tančí – právě za tanec získala Zlatý oříšek. Je zřejmé, že leckoho asi v tuto chvíli napadne, čím je ta dívenka tak výjimečná. Odpověď zní: Trpí svalovou distrofií a pohybuje se na invalidním vozíku.
Kája, jak jí říká její pěstounka Daniela Seidlová, je prý prvním zdravotně postiženým dítětem, které v sedmnáctileté historii Zlatého oříšku toto ocenění získalo. To se ale dozvídám až v průběhu návštěvy malé tanečnice, která mě zaujala hned v prvních momentech našeho setkání.
„Sedněte si na něco měkkého,“ říká mi bezelstně s upřímným pohledem modrých očí drobná blondýnka ve chvíli, kdy se mě hostitelka Daniela Seidlová ptá, kam se usadíme.
Po chvilce si začínáme povídat. Dozvídám se, že do soutěže Zlatý oříšek Karolínku navrhla babička její kamarádky, se kterou chodí tancovat v duu. „Byly spolu na soutěžích. Je to hodně emotivní, protože moc handicapovaných asi netancuje, takže vyhrávaly,“ objasňuje mi úspěchy Karolínky Daniela Seidlová a upřesňuje, že společné taneční číslo dívek se jmenuje Vyznání a je na melodii písně Je suis malade, kterou u nás přezpívala Marie Rottrová pod názvem To mám tak ráda.
Nato Daniela Seidlová podotýká, že Karolínka svému handicapu nijak nepodléhá. „Navštěvuje normální školu, dělá hodně věcí jako ostatní děti, sama říká, že akorát nechodí,“ přibližuje mi povahu drobné blondýnky její pěstounka. Pokouším se s Karolínkou navázat rozhovor. „A co když řeknu něco špatně?“ ptá se zvídavě. Když ji ujistím, že do novin nenapíšu nic, kvůli čemu by se měla stydět, ztrácí ostych. Ptám se tedy, jaké to bylo v Praze, a dozvídám se, že dobré. Že tam bylo plno novinářů a Karolínka, stejně jako další děti, musela poskytovat rozhovory. Nejvíce se jí prý ale stejně líbilo, když se fotila na vlakovém nádraží s malým prasátkem, které jí tam půjčil nějaký pán. „Ona se ho nejdříve bála vzít do ruky, ale pak si ho vzala. Třeba jí přinese štěstí,“ poznamenává Daniela Seidlová. Karolínka mezitím ožívá, poodjíždí na vozíčku, za chviličku se vrací zpět a ukazuje mi stránku, na které je napsáno velkými písmeny FAJSL BOK a pod tím Kája Dejová. Když stránku rozevře, vykoukne na mě nakreslená klávesnice, druhá stránka znázorňuje monitor s ikonami.
Na můj dotaz, jak dlouho tančí, mi Karolínka odpovídá, že dva roky. Začátky prý ale byly hodně těžké. Daniela Seidlová líčí, jak to bylo pro drobnou dívenku i bolestivé, ale jak svou tvrdostí a tvrdohlavostí leccos dokázala překonat.
Tanec v kotli
S obdivem poslouchám její vyprávění o tom, jak Karolínka vystupovala v pražské Lucerně. „Bylo to číslo Přes dvě pekla. Přivezli ji v kotli zaházenou polštáři, které začala vyhazovat a potom jen tak kývala hlavou, jakože v tom kotli tancuje. Rodiče některých dětí z ostatních klubů, kteří ji neznali, říkali: No, ta v tom kotli toho moc nenatancuje. Pak ji Lucifer přivezl na kraj pódia, já jsem ji přehodila na plastové auto s volantem, ona přijela znovu na pódium, slezla a dělala s ostatními převaly. Po nich jsme ji zase dali na to auto, aby mohla odjet. Pro medaili už si jela na invalidním vozíku, takže to lidé pochopili. Během choreografie ale nikdo nevěděl, že jde o postižené dítě. Když tancovaly Tři oříšky pro Popelku, měla chodítko. V průběhu tance v jednu chvíli zmizela do zákulisí, kde byl nachystaný invalidní vozík s baldachýnem. Ona na něm projela špalírem na pódium a v tu chvíli Lucerna stála, lidé tleskali a my jsme pochopitelně brečeli,“ líčí mi zážitek Daniela Seidlová.
Po chvilce připomíná, že když Karolínku a jejího o dva roky staršího bratra Filipa dostali s manželem do pěstounské péče, dívenka nedokázala ani zvednout ruce. Dnes hraje na flétnu a chodí do základní umělecké školy.
Step v bačkůrkách
Na důkaz toho, že babička, jak Karolínka Daniele Seidlové říká, má pravdu, začne prosit o flétnu a za chvilku mi z not přehrává tři známé písničky.
Přecházíme znovu k řeči o tančení a Karolínka zdůrazňuje, že největší radost měla právě z tance v Lucerně. Přitom má doma 19 různých medailí, čtyři poháry a Zlatý oříšek. Ozývá se opět škemrání. Daniela Seidlová se omlouvá, že nechce zdržovat, ale já ji ujišťuji, že nespěchám. Vychutnám si taneček na vozíčku na píseň Lucie Vondráčkové a jako bonus mi Karolínka předvede i ukázku stepu v bačkůrkách s podkůvkami. Daniela Seidlová naznačuje Karolínce, že už musí jít pro jejího bratra Filipa, poděkuji za trpělivost a chystám se k odchodu. Najednou ke mně přijíždí modrooká blondýnka a cosi mi podává. „To je pro vás. Je to takový koblížek z pěnové plastelíny,“ usmívá se na mě Karolínka a vede mě ke stolečku, kde má další vyrobené figurky. Mezi nimi leží sněhulák. „Ten je zrovna v nemocnici, protože se mu zničil nos,“ vysvětluje mi.
Definitivně se loučím, nadvakrát se pozdravím s Danielou Seidlovou i s talentovanou tanečnicí a odcházím s přáním, aby ono malé prasátko z Prahy Karolínce přineslo to potřebné štěstí.
Více o Karolínce Dejové najdete na facebookové stránce Karolínka bude chodit
IVAN PAVELEK
Bruntálský a Krnovský deník
http://bruntalsky.denik.cz/
Přidejte odpověď