8.Kapitola
Smrt Magdalény d’Ascoliové měla za následek pronikavé změny v životě jejího otce i strýce. Když překonal první nával žalu, prohlásil Lukáš Lomi, že není schopen — alespoň nějaký čas — pracovat dále v ateliéru, kde mu každý kout připomínal milovanou dceru, s níž se musel provždy rozloučit. Přijal proto práci v Neapoli na obnově několika nedávno objevených starověkých soch. Odjel z města a přenechal bratrovi všechnu starost o dílnu v Pise.
Po jeho odjezdu dal Otec Rocco všechny sochy a bysty zabalit do plátna, uzamkl dveře ateliéru a k velkému překvapení všech, kdo znali jeho dřívější zálibu a obratnost v sochařském řemesle, přestal do dílny docházet. Kněžské povinnosti konal stejně svědomitě jako vždy, ale už nechodil tak často mezi přátele, jako měl až dosud ve zvyku. Navštěvoval pravidelně palác Ascoliů, aby se ve vrátnici přeptal na zdraví Magdaléniny holčičky. A pokaždé se dověděl, že se jí daří znamenitě pod dozorem nejlepších vychovatelek, které bylo možno v Pise opatřit.
Pokud šlo o jeho pravidelné styky s malým uctivým přítelem z Florencie, ustaly už před mnoha měsíci skoro úplně. Zpráva pohotově mu doručená, že Nanina vstoupila do služeb jedné z nejváženějších rodin v městě, rozptýlila, jak se zdálo, všechny jeho starosti o mladou dívku. Nikdy nepodnikl pokus ospravedlnit se v jejích očích. Požádal jen svého někdejšího ochotného návštěvníka, aby mu dal vědět, kdyby Nanina opustila nové zaměstnání.
Ctitelé Otce Rocca, kteří si všimli změny v jeho životě i jeho stále skromnějšího vystupování, říkali, že jak stárne, vzdaluje se stále víc světských záležitostí. Jeho nepřátelé (neboť i Otec Rocco měl nepřátele) tvrdili, že se rozhodně změnil k svému neprospěchu a že patří k tomu druhu lidí, kterým je radno nejméně důvěřovat, právě když se tváří co nejpokorněji.
Kněz sám si vůbec nevšímal ani pochvalných ani hanlivých řečí. Nic nemohlo porušit pravidelnost a ukázněnost jeho každodenních zvyků. A pomlouvači, kteří tajně doufali, že o něm uslyší něco pohoršlivého, čekali nadarmo.
Takový byl život Otce Rocca od smrti neteře až po Fabiův návrat do Pisy.
Kněz byl jedním z prvních, kdo se dostavili do paláce, aby uvítali mladého šlechtice v rodném městě. O čem spolu při té příležitosti hovořili, to se nikdo nedověděl. Ale záhy se rozšířila pověst, že setkání nedopadlo příliš vřele, protože Otec Rocco už návštěvu neopakoval. Nestěžoval si na Fabia, prostě prohlásil, že při rozmluvě pronesl několik dobře míněných slov, jež však nebyla správně oceněna. Proto prý považuje za rozumnější upustit pro nějaký čas od dalších návštěv, aby předešel možnosti nového trapného nedorozumění.
Lidé byli překvapeni. Ale ještě víc by je překvapila jiná divná událost, které si však málokdo povšiml, protože v těch dnech k sobě poutal všeobecnou pozornost maškarní ples. Několik týdnů po roztržce s Fabiem se totiž Otec Rocco vrátil ke svým někdejším uměleckým zálibám, a jednoho dne opět odemkl dveře Lukášova ateliéru. Když se o tom dověděli bývalí pomocníci Lukáše Lomiho, okamžitě se ucházeli o práci. Ale bylo jim řečeno, že jejich služeb nebude zapotřebí. Do ateliéru přicházeli též zvědaví návštěvníci, ale vraceli se s nepořízenou. Není zde nic nového, co by jim mohl ukázat.
Tak plynuly dny až do chvíle, kdy Nanina opustila službu a vrátila se do Pisy. Tuto skutečnost svědomitě sdělil Otci Roccovi jeho florentský důvěrník. Ale snad proto, že byl příliš zaneprázdněn sochařskými pracemi, nebo protože ho vlastní opatrnost i mnohaleté zkušenosti poučily, že není moudré se zbytečně vystavovat ani té nejmenší nepříjemnosti, nepokusil se Naninu vyhledat ani jí poslat omluvný dopis.
Každý den dopoledne pracoval sám v ateliéru, odpoledne se pak věnoval kněžským povinnostem až do doby, kdy se měl v paláci Melaniů konat ples.
Den předtím zahalil opět sochy a zamkl dílnu. Vrátil se domů a nevyšel už ven. Několika přátelům, kteří ho přišli navštívit, oznámila hospodyně, že se důstojný pán necítí dobře a že je nemůže přijmout. Kdyby vešli do jeho malé pracovny a spatřili ho, v tu chvíli by uvěřili, že to nebyla pouhá výmluva. Všimli by si jeho povážlivě bledé tváře a nezvykle porušené duševní rovnováhy. K večeru jeho neklid ještě vzrostl. Stará hospodyně ho důtklivě vyzvala, aby něco pojedl. A nesmírně užasla, když jí kněz stroze a pohněvaně odbyl, poprvé ode dne, kdy vstoupila k němu do služby. Ještě větší byl její údiv, když jí poslal s dopisem do paláce hraběte d’Ascoliho a když brzy poté jeden z Fabiových sluhů obřadně doručil odpověď.
„Už hezky dlouho nebyl v paláci. Copak se zas smířili?“ pomyslela si hospodyně, když šla s dopisem nahoru po schodech.
„Už je mi lépe,“ řekl kněz, když si přečetl odpověď. „Přinejmenším dost dobře, abych si mohl vyjít. Kdyby se po mně někdo ptal, řekněte, že jsem šel do hraběcího paláce.“
Po těch slovech zamířil ke dveřím, ale ještě jednou se vrátil a přistoupil ke skříni, aby se přesvědčil, že je dobře zamčená. Pak vyšel na ulici.
Zastihl Fabia v jedné z prostorných palácových komnat, jak přechází sem a tam, v rukou hrst zmačkaných papírových lístků. Na jednom stole bylo rozloženo prosté černé domino pro zítřejší maškarádu.
„Právě jsem se vám chystal napsat,“ řekl mladý muž suše, „když jsem obdržel váš dopis. Nabízíte mi, abychom byli opět přáteli. Přijímám vaši nabídku. Nepochybuji už, že vaše výroky ohledně mého nového sňatku při našem posledním setkání byly dobře míněny, ale podráždily mě. A v podráždění mi uklouzla slova, kterých jsem se měl vyvarovat. Lituji, jestli jsem se vás dotkl. Zdá se, že nejste jediný v Pise, kdo si láme hlavu tím, zda se hodlám nebo nehodlám podruhé oženit. Jakmile se rozkřiklo, že se chci zúčastnit plesu a navázat opět styky se zdejší společností, přicházely do paláce nestoudné dopisy, plné dotěrností, které si vůbec nedovedu vysvětlit. Rád bych, abyste mi pomohl odhalit pisatele. A kromě toho se vás chci zeptat na něco důležitého. Ale napřed si jeden z nich přečtěte. Jako ukázka postačí kterýkoli z nich, jsou všechny skoro stejné.“
Pohlédl pátravě na kněze a podal mu jeden list. Otec Rocco, ještě o stín bledší než jindy, usedl poblíž nejbližší lampy, zastínil si oči a četl:
„Hrabě Fabio, v Pise se všeobecně říká, že se jako mladý vdovec s děckem postrádajícím matku patrně znovu oženíte. Že jste přijal pozvání do Melaniho paláce, potvrzuje jen pravděpodobnost této domněnky. Manželé věrní památce zesnulé ženy nechodí na maškarní ples mezi nejhezčí svobodné dívky. Změňte své rozhodnutí a zůstaňte doma. Znám vás a znal jsem vaši manželku. Důtklivě vás žádám, abyste se vyhnul všemu pokušení, protože se nikdy nesmíte znovu oženit. Nebudete-li se řídit mou radou, budete toho litovat celý život. Mám důvody, proč vám to píši — vážné a pádné důvody, o kterých nesmím prozradit nic bližšího. Přejete-li si, aby vaše choť klidně odpočívala v hrobě, a chcete-li se vyvarovat hrozícího nebezpečí, nechoďte na maškarní ples!“
„Ptám se vás a ptám se kohokoliv, není-li to nestoudnost,“ zvolal náruživě Fabio, když mu kněz vrátil dopis.
„Zastrašovat mě a dovolávat se přitom památky mé nebohé zemřelé ženy! Drzý předpoklad, že chci vstoupit do nového manželství, když jsem ještě ani já sám na to vůbec nepomyslel! Jaký skrytý cíl sledují ty dopisy, v nichž se říká přibližně totéž? Co znamená ta poznámka, přejete-li si, aby vaše choť klidně odpočívala v hrobě“? Nemáte pro to žádné vysvětlení? Nedovedete mi poradit, jak odhalit mrzkou ruku, která psala ty řádky? — Řekněte něco! Proč proboha mlčíte?“
Kněz si opřel hlavu o dlaň, odvrátil tvář od světla, jako by ho pálilo do očí, a odpověděl pomalu a mírně:
„Tajemství tohoto dopisu nelze rozluštit okamžitě. Jsou v něm překvapující připomínky, které mohou čtenáře lehce zmást.“
„Které připomínky?“
„Nejsem opravdu s to pouštět se do podrobností — alespoň pro tuto chvíli.“
„Mluvíte dost záhadně. Nemůžete to říci jasněji? Nemáte nic, co byste mi poradil?“
„Radil bych vám, abyste na ples nechodil.“
„A proč?“
„Kdybych vám vyložil své důvody, obávám se, že bych vás jen zbytečně znepokojil.“
„Otče Rocco! Neuspokojují mě ani vaše slova ani vaše chování. Mluvíte v hádankách. Sedíte v přítmí, skrýváte přede mnou tvář…“
Kněz sebou okamžitě pohnul a otočil se obličejem k světlu.
„Doporučuji vám, abyste se lépe ovládal a mluvil se mnou laskavěji,“ podotkl kněz klidně a pevně a nespouštěl z Fabia pohled.
„Nebudeme o tom dál hovořit,“ odpověděl mladý muž a stálo ho zřejmě značné úsilí, aby zůstal klidný.
„Položím vám poslední otázku a víc už vás nebudu zdržovat.“
Kněz sklonil hlavu na znamení, že je ochoten ho vyslechnout. Jeho pokojnou, bledou, odhodlanou tvář stále zplna ozařovalo světlo lampy.
„Je možné,“ pravil Fabio, „že se v dopisech naráží na nějaký neprozřetelný výrok mé zesnulé manželky. Ptám se vás jakožto jejího duchovního rádce a blízkého příbuzného, těšícího se její důvěře: Vyslovila někdy přání, abych v případě, že ji přežiji, nevstupoval do nového manželství?“
„Nepronesla podobné přání nikdy před vámi?“
„Nikdy. Ale proč odpovídáte na mou otázku jinou otázkou?“
„Protože nemohu vaši otázku zodpovědět.“
„Z jakého důvodu?“
„Nemohu odpovědět ani kladně ani záporně, pokud jde o důvěrná sdělení, která jsem vyslechl při zpovědi.“
„Další rozhovor tedy nemá smysl,“ zvolal Fabio a hněvivě se odvrátil od kněze. „Čekal jsem, že mi pomůžete objasnit tajemství, ale děláte všechno, aby bylo ještě záhadnější. Naprosto nechápu, jaké k tomu máte důvody a co vaše chování znamená. Ale odpovím vám tak, jak bych odpověděl bídným pisatelům těch dopisů, kdyby mě mohli slyšet: Žádné vyhrůžky, záhady ani intriky mě neodvrátí od úmyslu zúčastnit se zítřejšího plesu. Jsem přístupný domluvám, ale opovrhuji hrozbami. Tady leží můj maškarní kostým. Žádná moc na tomto světě mi nezabrání, abych jej nevzal zítra večer na sebe.“
Při těch slovech ukázal na černé domino a malou škrabošku ležící na stole.
„Žádná moc na tomto světě!“ prohodil Otec Rocco a položil důraz na předposlední slovo. „Dosud pověrčivý, hrabě Fabio? Věříte snad, že by mohly síly z onoho světa zasáhnout do osudu smrtelníků na maškarním plese?“
Fabio se zarazil, obrátil se od stolu a zadíval se pozorně do knězovy tváře. Otec Rocco pokračoval stále s úsměvem:
„Právě jste vyslovil názor, že nemá smysl prodlužovat naši rozmluvu. Myslím, že máte pravdu. Rozejdeme-li se nyní, rozejdeme se jako přátelé. Slyšel jste mou radu, abyste nechodil na ples, a nehodláte se podle ní zařídit. Nemám, co bych k tomu podotkl. Dobrou noc.“
Nežli mohl Fabio pronést zlostná slova deroucí se mu na rty, dveře se otevřely a opět zavřely a kněz už nebyl v komnatě.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď