9.Kapitola
Příští den v době, na kterou byl stanoven začátek maškarního plesu, byl Fabio dosud v paláci a černé domino leželo netknuté, bez povšimnutí na toaletním stolku. Ale neotálel proto, že by byl změnil úmysl zúčastnit se slavnosti v paláci markýze Melaniho. Jeho rozhodnutí zůstalo pevné. A přece v poslední chvíli váhal s odchodem, ani nevěděl proč. Jako by ho nějaký vnitřní hlas zdržoval mezi stěnami osiřelého domova. Jako by velký, prázdný a mlčenlivý palác v té chvíli znovu dýchal kouzlem, které se odtud vytratilo po hraběnčině smrti.
Vyšel ze svého pokoje a vstoupil do ložnice, kde spalo nemluvně v dětské postýlce. Usedl, dlouho se díval na děcko a s něhou myslil na příhody uplynulých let. Pak se opět vrátil do svého pokoje. Po návštěvě v dětské ložnici na něj pojednou zplna dolehl pocit samoty. Ale ani tehdy ještě neodešel na ples, aby zaplašil tíseň. Sestoupil do své pracovny, rozsvítil stolní lampu, otevřel skříň a z jedné zásuvky vytáhl dopis od Naniny. Nebylo to poprvé, kdy v něm náhlý nával tesknoty nevysvětlitelně oživil vzpomínku na řádky chudé dívčiny.
Zvolna je znovu přečetl a pak podržel nesložený list chvíli v dlaních. „Nechybí mi mládí, titul ani zdraví,“ přemýšlel smutně, „nic, po čem lidé ve světě prahnou. A přece, snažím-li se rozpomenout na lidskou bytost, která mě měla upřímně a ze srdce ráda, nenapadá mě než jediná — chudobná, důvěřivá dívka, která psala tento dopis.“
Stále živěji se mu v mysli rojily vzpomínky na den, kdy poprvé spatřil Naninu, na chvíle, kdy mu seděla modelem v ateliéru Lukáše Lomiho, na první návštěvu v čistém pokojíku v postranní uličce. Seděl zplna pohroužen do svých představ a roztržitě črtal perem na prázdných papírových arších ležících před ním na stole různé linie a kruhy, ozdobné křivky a zpola zapomenuté skicy soch, až ho náhle skomírající světlo lampy přivolalo zpět do skutečnosti.
Pohlédl na hodinky. Blížila se půlnoc.
To jej konečně pohnulo k okamžitému odchodu. V několika minutách oblékl domino a škrabošku a spěchal na ples.
Než došel k paláci Melaniů, skončila první část zábavního pořadu. Za všeobecného smíchu zahrál orchestr „Řehtačkovou symfonii“ a herci předvedli několik groteskních tanců. Nyní se hosté většinou posilňovali v arkádách. Měl následovat společenský tanec, kterého se chtěli zúčastnit všichni přítomní.
Markýz Melani v příslovečné touze po originalitě rozdělil místnosti pro osvěžení hostů na dvě části, které nazval Mírné a Drsné zákoutí. V prvním se nabízely paštiky, saláty, moučníky a občerstvující nápoje, v druhém těžké lihoviny a vydatná masitá jídla. Podle markýzova příkazu bylo hned zvečera třicet pastýřek rozděleno do dvou stejně početných skupin pro obě místnosti. Ale jelikož se společnost uchylovala převážně do Drsného zákoutí, bylo deset pastýřek odvoláno z Mírného kouta, aby pomáhaly uspokojit hlad a uhasit žízeň většiny návštěvníků, kteří se nehodlali spokojit paštikami a limonádou.
Mezi dívkami, které zůstaly v arkádě pro lehké občerstvení, byla Nanina. Vrchní komorník si brzy povšiml, že ji nezvyklé prostředí vskutku zneklidňuje, a rozumně usoudil, že pošle-li ji do největšího ruchu a hluku, dívka nejen nesplní svůj úkol, ale bude spíš překážet svým kurážnějším a zkušenějším družkám.
Když Fabio přišel do paláce, dosahovala rozjařená vřava v Drsném zákoutí vrcholu a mnozí mladí páni, inspirovaní starověkým kostýmem pastýřek, na ně začali mluvit latinsky s patřičně tvrdou výslovností a okázalou neúctou ke všem gramatickým pádům, rodům, a číslům. Jakmile se Fabiovi podařilo uniknout přátelům hrnoucím se k němu ze všech stran, aby mu blahopřáli k návratu, začal se rozhlížet po klidnějším útočišti. Po osamělém životě mnoha minulých měsíců ho vedro a hlučná společnost znavily tak, že pocítil opravdovou úlevu, když procházel poloprázdnými tanečními dvoranami k opačnému konci dlouhé řady komnat, až se octl v druhé arkadické besídce, kde vládl klid důstojný jejího jména.
Při vstupu zde zastihl jen několik málo lidí, které však brzy odlákal vzdálený zvuk prvních taktů taneční hudby. Usedl na pohovku u dveří a prohlížel si bez valného zájmu kuriózní výzdobu besídky. Po chvíli stáhl škrabošku, která ho příliš hřála a tísnila. Skoro současně zaslechl slabý výkřik od dlouhého stolu se zákusky, za nímž stálo pět obsluhujících dívek. Vyskočil z pohovky a z těží uvěřil svým smyslům, když se octl tváří v tvář Nanině.
Dívčiny líce se zbarvily do běla. Zdálo se, jako by při pohledu na mladého šlechtice její oči vyjadřovaly kromě úžasu též podivnou bázeň. Číšnice stojící vedle ní bezděky vztáhla paži, aby ji podepřela. Všimla si, jak se Nanina zoufale zachytila okraje stolu, když ho Fabio obcházel, aby se dostal blíž k ní a mohl ji oslovit. Nanina sklonila hlavu k hrudi a promluvila sotva slyšitelně:
„Nevěděla jsem, že jste v Pise. Vůbec mě to nenapadlo. Ach, v tom dopise jsem mluvila pravdu, i když si třeba můžete myslet, že jsem lhala.“
„Právě o tom dopisu bych si s vámi přál mluvit. Ujistit vás, jak pečlivě jsem ho schovával, jak často jsem ho četl.“
Odklonila hlavu a přemáhala slzy, hrnoucí se jí do očí. „Nikdy jsme se neměli opět setkat!“ vydechla. „Nikdy!“
Než mohl Fabio odpovědět, vmísila se do hovoru dívka stojící vedle Naniny.
„Proboha, tady na ni nemluvte,“ zvolala netrpělivě. „Kdyby sem vešel vrchní komorník nebo někdo jiný z markýzova personálu, mohla by mít strašnou nepříjemnost. Počkejte do zítřka a vyberte si vhodnější místo.“
Fabio si okamžitě uvědomil, že výtka je správná. Vytrhl list ze zápisníku a napsal na něj: „Musím vám vysvětlit, jak si vážím vašeho dopisu a jak jsem vám za něj vděčný. Zítra v deset hodin — u zahradní branky za palácem Ascoliů. Věřte, Nanino, mým slovům a mé cti, jako já věřím vašim.“
Pak vyndal z kapsy klíček, zabalil ho do lístku a vsunul ho dívce do dlaní. Mimoděk prodlužoval dotek prstů a rád by jí cosi řekl, ale všiml si, že zdvižená paže vedle stojící číšnice naznačující mu, aby odešel, náhle poklesla.
Okamžitě se obrátil a spatřil na prahu maskovanou ženu žlutě oblečenou od hlavy až k patě. Žlutou kapuci na hlavě, žlutou poloviční škrabošku s hustými třásněmi až po bradu, žluté domino lemované na rukávech a okrajích žlutou krajkovou ozdobou ve tvaru plamenů, vlajících sem a tam v lehkém průvanu mezi dveřmi. Černé ženiny oči jako by žhnuly ďábelským leskem skrze otvory ve škrabošce. Nazlátlé třásně před jejími ústy se zachvívaly při každém vydechnutí.
Mlčky postoupila o několik kroků, pak zůstala stát nehybně jako socha proti stolu a lesknoucí se černé oči se po celou tu dobu upíraly k Fabiově tváři.
Zamrazilo ho, když si všiml, že žlutá barva domina i škrabošky neznámé ženy má přesně týž odstín jako žluté tapety a potahy křesel, které si jeho žena po svatbě vybrala k výzdobě svého oblíbeného salónu.
„Žlutá maska!“ šeptaly ustrašeně obsluhující dívky a shlukly se za stolem těsněji k sobě. „Už zase ta žlutá maska!“
„Promluv na ni!“
„Nabídni jí něco!“
„Ať na ni promluví ten pán. Zeptejte sejí na něco, pane. Ať něco řekne. Plíží se tu kolem v tom jedovatém žlutém kostýmu jako duch.“
Fabio se bezděčně otočil k děvčeti, které mu šeptalo tato slova. Současně si všiml, že Nanina stojí dosud s odvrácenou hlavou a tiskne si šátek k očím. Zřejmě dosud neovládla vzrušení vyvolané nečekaným setkáním, a byla proto patrně jedinou osobou v místnosti, jež si dosud neuvědomila přítomnost žluté masky.
„Mluvte na ni, pane, řekněte jí něco!“ šeptaly mu nyní dvě dívky současně.
Fabio obrátil zrak znovu k neznámé ženě, černé oči stále hleděly na něj žlutavou škraboškou. Pokynul číšnicím, rozloučil se pohledem s Naninou a vracel se zpět okolo stolu k místu, kde stála žlutá maska. Krok za krokem ho sledoval pohled lesknoucích se očí. Jako by to ďábelské světlo chtělo proniknout skrz naskrz jeho tělem, když obcházel desku stolu a blížil se k němému zjevení.
Došel už skoro těsně k ní, ale stála pořád jako sloup a její pohled ani na okamžik neuhnul. Stanul před ní a pokoušel se promluvit. A znovu jím projel mráz. Pocítil nevyslovitelnou úzkost a odpor. Náhle neslyšel nic kolem sebe — šepot obsluhujících dívek za stolem, vláčný rytmus taneční hudby ani vzdálený šum rozjařených hovorů. S pocitem hrůzy opustil místnost.
Když kráčel za zvuky hudby, aby se — nyní už zcela rád — připojil k nejhustšímu davu, zastavil ho v jednom z menších salónků mladý muž, který právě vstal od hracího stolku, a podával mu s přátelskou srdečností ruku.
„Vítám vás zpátky v našem světě, hrabě Fabio,“ začal vesele, ale vzápětí se zarazil. „Jste bledý a ruku máte studenou. Doufám, že nejste nemocen?“
„Nejsem. Jenom mě poněkud vyvedla z míry, ani nevím proč, podivně oblečená žena. Úplně mne zmátla upřeným pohledem.“
„Mluvíte o žluté masce?“
„O ní, ovšem. Viděl jste ji?“
„Všichni už si jí všimli. Ale nikomu se dosud nepodařilo nahlédnout jí pod škrabošku nebo ji přimět k hovoru. Náš hostitel nemá ani tušení, kdo by to mohl být. A hostitelce nahání strach. Pokud jde o mě, myslím si, že už mají všichni dost toho záhadného plížení i toho nemožného kostýmu. Kdybych se nejmenoval prostě jen Andrea d’Arbino, nýbrž markýz Melani, řekl bych jí: Madam, jsme zde proto, abychom se smáli a bavili. Doufám, že už jednou otevřete ústa a potěšíte náš zrak příjemnějším převlekem.“
Za hovoru usedli k jednomu z hracích stolků zády ke dveřím. Zatímco d’Arbino pokračoval v řeči, měl náhle Fabio nepříjemný pocit, že kdosi stojí těsně za ním.
Prudce se ohlédl. Vedle nich stála žlutá maska a mlčky je pozorovala.
Fabio vyskočil a přítel následoval jeho příkladu. Světélkující oči zíraly tak jako dřív do tváře mladého šlechtice. Znovu mu přeběhl mráz po zádech.
„Žlutá dámo, vy znáte mého přítele?“ zvolal d’Arbino s komickou obřadností.
Žádná odpověď. Pohled záhadných očí neopouštěl Fabiovu tvář.
„Žlutá dámo,“ pokračoval přítel, „slyšíte hudbu? Nechtěla byste si se mnou zatancovat?“
Oči se odvrátily a žena zvolna odešla z místnosti.
„Milý hrabě,“ řekl d’Arbino. „Zdá se, že zjev té ženy na vás silně působí. Jste ještě bledší než dřív. Pojďte se mnou do jídelny a napijte se trochu vína. Myslím, že to opravdu potřebujete.“
Zamířili do větší místnosti, kde se podávalo občerstvení. Zatím téměř všichni hosté odešli tančit. Měli proto téměř celou arkádu pro sebe.
Zařízení místnosti se tak docela neshodovalo s pravou arkádickou prostotou. Viselo zde mimo jiné velké zrcadlo umístěné nad menším bufetovým stolkem, který sám o sobě představoval vzácný kus nábytku. Sem zavedl d’Arbino Fabia. Vyměnil si pozdrav s pánem, který stál poblíž zrcadla, díval se do něj a bezstarostně si ovíval škraboškou tvář.
„Kamaráde,“ zvolal d’Arbino, „jsi ten pravý, kdo nám může opatřit láhev nejlepšího vína, jaké lze v paláci nalézt. Hrabě Fabio, dovolte, abych vám představil důvěrného a spolehlivého přítele rytíře Finella, s jehož rodinou, jak vím, se dobře znáte.
Finello, hrabě je trochu nesvůj a předepsal jsem mu sklenku dobrého vína. Před tebou vidím úctyhodnou řadu lahví. Dávám ti plnou moc, abys vybral správný lék. Sklenice! Tři sklenice, má krásná černooká pastýřko, největší, jaké tu máte!“
Dívka přinesla sklenice a rytíř Finello do nich nalil víno z pečlivě zvolené lahve. Všichni tři muži přistoupili ke stolku a octli se tak přímo proti zrcadlu.
„A teď dovolte, abych pronesl přípitek všech přípitků,“ řekl d’Arbino. „Ať žije Finello, hrabě Fabio a všechny pisánské dámy!“
Fabio zvedl sklenku k ústům a chystal se vypít víno, ale v téže chvíli zahlédl v zrcadle žlutou masku! Lesklé oči hleděly upřeně do jeho tváře a žena lehce sklonila hlavu v žluté kapuci, jako by chtěla naznačit, že také ona vztahuje přípitek na sebe. Potřetí Fabia přepadl mrazivý pocit. Postavil nedotknutou sklenici na stůl.
„Co se stalo?“ otázal se d’Arbino.
„Není vám, hrabě, po chuti tahle značka?“ podivil se rytíř.
„Žlutá maska!“ zašeptal Fabio. „Opět žlutá maska!“
Všichni tři se ohlédli ke dveřím, ale bylo pozdě — žena zmizela.
„Ví vůbec někdo, kdo ta žlutá maska je?“ zeptal se Finello. „Podle chůze je to určitě žena. Snad to dělá ta zvláštní barva, kterou si zvolila pro oblek, nebo jak ustavičně přechází z pokoje do pokoje, ale v každém případě je v jejím zjevu něco tajemného a zneklidňujícího.“
„Značně zneklidňujícího, jak jistě potvrdí hrabě,“ pravil d’Arbino.
„Žlutá maska má na svědomí, že ztratil náladu i barvu v obličeji. Teď mu dokonce znemožnila napít se vína.“
„Nedovedu si to vysvětlit,“ řekl Fabio a rozhlédl se úzkostlivě kolem sebe, „ale je to třetí místnost, kam za mnou přišla, a je to potřetí, co se dívá jen a jen na mě. Moje nervy nejsou asi ještě dost silné pro maškarní plesy a dobrodružství. Sotva ji spatřím, celý se třesu. Kdo to asi je?“
„Kdyby šla za mnou počtvrté,“ poznamenal Finello, „vyzval bych ji, aby si sundala škrabošku.“
„A kdyby nechtěla?“ namítl přítel.
„V tom případě bych jí strhl škrabošku sám.“
„S dámou nelze takto zacházet,“ prohodil Fabio. „Pokusím se ztratit ji v tlačenici z očí. Promiňte mi, pánové, nechám vás tady u vína a budete-li si přát se ještě setkat, přijďte za mnou do velké taneční síně.“
S těmi slovy je opustil, nasadil si škrabošku a šel za tančícími páry. Snažil se ukrýt vždy v tom koutě, kde se tísnil největší počet diváků. Nějaký čas se mu úmysl dařil a nikde nezahlédl tajemné žluté domino. Později byl na pořadu nový společenský tanec, kterého se účastnila většina hostí v sále. Podobal se starým anglickým vesnickým tancům v tom, že se při jednotlivých figurách octli tanečníci v dlouhých řadách proti sobě. Tančilo asi dvacet párů a řady směřovaly někdy podél a jindy napříč sálu.
Všichni diváci byli vyzváni, aby ustoupili a zaujali místo podle stěn. Také Fabio uposlechl výzvy. Díval se, jak se tanečníci řadí proti sobě a čekají, až orchestr skončí předehru. A vtom opět zahlédl žlutou masku, jak hledí směrem k němu z druhého konce uličky vytvořené pány na jedné a dámami na druhé straně.
Rychle ustoupil stranou, k jiné řadě tanečníků stojících v pravém úhlu k první řadě. Ale znovu se objevila žlutá maska na opačném konci pestrobarevného špalíru plesových toalet. Odkradl se z kouta ke střední části stěny, ale opět stála proti němu na druhé straně síně a neoklamána jeho převlekem dívala se na něj řadami tanečníků a tanečnic. Pronásledování se stávalo nesnesitelným. Vedle zvědavosti pocítil teď také zlost smíšenou s podivnou tísní, kterou v něm pokaždé probudil pohled na neznámou ženu.
Vzpomněl si, co mu doporučoval Finello, a rozhodl se, že přinutí stůj co stůj cizinku odhalit tvář. S tímto odhodláním se vrátil do místnosti, kde zanechal oba přátele, kteří ho šli patrně hledat do tanečního sálu. Na stolku stálo dosud několik lahví. Nalil si víno. Všiml si, že se mu třesou ruce, a rychle vypil několik dalších sklenic, aby si dodal odvahu pro střetnutí se žlutou maskou. Při pití čekal každou chvíli, že ji opět spatří v zrcadle. Ale neobjevila se — a přece si byl skoro jist, že ji zahlédl, jak se krade za ním, když opouštěl taneční dvoranu.
Napadlo ho, že na něj snad čeká v některém z menších salónků. Sundal škrabošku, procházel komnatami, aniž ji potkal, až došel ke dveřím arkády, kde se předtím setkal s Naninou.
Jedna z obsluhujících dívek, ta, která ho první oslovila, ho zahlédla od stolu a rozběhla se ke dveřím.
„Nechoďte dovnitř a nemluvte už s Naninou,“ řekla vykládajíc si mylně úmysl, který ho zavedl až k těmto dveřím. „Napřed jste ji postrašil, pak se kvůli vám rozplakala a nemá už vůbec myšlenky na práci. Je tam teď jeden komorník, takový dobrák, ale má už trochu v hlavě. Řekl jí, že je bledá a že má červené oči, a že už se nehodí za pastýřku. Může prý jít domů, jestli chce, protože teď už ji nebude nikdo pohřešovat. Sehnali jsme pro ni starý plášť, aby mohla nepozorovaně proklouznout všemi pokoji a jít se dolů převléct. Tak na ni, prosím vás, nemluvte, jinak by se zase rozplakala, a co horšího, komorník by si mohl myslet…“
Nedokončila větu a ukázala za Fabiova záda.
„Žlutá maska!“ vykřikla. „Odveďte ji, pane, k tanci, aby mohla Nanina zmizet.“
Fabio se prudce otočil a zamířil k masce. Jejich pohledy se zkřížily a žena začala zvolna ustupovat. Číšnice viděla, že se žena vzdaluje, a spěchala zpátky do arkády za Naninou.
Maskovaná žena zvolna ustupovala z komnaty do komnaty, až se octla na chodbě, jasně ozářené a nádherně vyzdobené květinami. Po pravé straně se nalézal vchod do tanečního sálu, po levé byl předpokoj, za nímž začínalo schodiště. Žlutá maska popošla několik kroků doleva a zastavila se. Lesknoucí se zrak znovu spočinul na Fabiově tváři, ale jen na okamžik. Zaslechl za sebou lehký krok a ženin pohled se stočil tím směrem. Ohlédl se a spatřil Naninu v odřeném plášti, v němž chtěla nenápadně seběhnout ze schodů.
„Jak se teď dostanu ven? Jak se dostanu odtud?“ zvolala dívka a postrašeně ustoupila, když uviděla žlutou masku.
„Tudy,“ řekl Fabio a ukázal směrem k velkému tanečnímu sálu. „V tom plášti si vás nikdo nevšimne. Budou si myslet, že je to nějaký nový převlek.“ Při těch slovech jí stiskl paži, aby jí dodal odvahy, a pokračoval šeptem: „Nezapomeňte — zítra.“
V tom okamžiku cítil, jak se ho dotkla čísi ruka. Byla to ruka maskované ženy. Odtáhla ho od Naniny.
Mimoděk se zachvěl, ale neztratil duchapřítomnost a naznačil Nanině, aby neotálela. Dívka vrhla pátravý pohled směrem k masce, potlačila výkřik hrůzy a odkvapila k taneční síni.
„Jsme sami,“ pravil Fabio neodvraceje zrak od pronikavých černých očí a vztáhl odhodlaně paži k žluté masce. „Řekněte mi, kdo jste a proč mě pronásledujete, nebo odhalím vaši tvář a sám objasním tu záhadu.“
Žena odstrčila jeho ruku a ustoupila o několik kroků, ale nepronesla ani slovo. Sledoval ji. Nesměl ztrácet čas, právě zaslechl na konci chodby kroky, jež se k nim rychle přibližovaly.
„Teď nebo nikdy,“ řekl si a opakoval pokus.
Žena znovu odrazila jeho paži, ale tentokrát zvedla současně druhou ruku a sama si stáhla škrabošku.
Rozptýlené světlo lamp zplna osvětlilo její tvář.
Byla to tvář jeho zemřelé manželky.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď