5.Kapitola
Děti šly za mnou do pokoje. Byly zvědavé, kde jsem tak dlouho chodila. Řekla jsem jim, že jsem unavená, a požádala je, aby mě nechaly o samotě. Pak jsem zamkla dveře a strávila jsem strastiplnou hodinku. Mučila mě nejistota, ale nemohla jsem plakat. Trpěla jsem bez vnějších známek, ale skličoval mě tak hluboký zármutek, o jakém se mi nikdy ani nezdálo.
Byla to tak strašná věc, že jsem si ji ani nedovedla uvědomit v plném rozsahu. John mrtev! Všechna naše láska už ho nemůže zachránit. John těžce zraněný umírá daleko od domova, kde mu nikdo nemůže poskytnout útěchu, tlumočit mu mateřské požehnání, pošeptat mu, že jsem ho milovala a budu pro něj truchlit celý život! John, provždy pro nás ztracený, jež předčasně opustil tento svět! Můj zrak zeslábne, vlasy zbělí, a už nikdy, nikdy ho nespatřím! Neduživé měsíční světlo padalo okny do přízračného ticha v pokoji, v srdci obcházela hrůza ze smrti.
Přiblížila se hodina čaje a dívky mi přišly zaklepat na dveře. Řekla jsem, že mě bolí hlava, aby mi přinesly trochu čaje do postele. Odešly, a mohla jsem opět nahlas vzdychat beze strachu, že mě někdo uslyší. Pak za mnou přišla paní Hollingfordová, starostlivě se vyptávala a položila mi chladné, měkké dlaně na planoucí skráně. Ležela jsem bezvládně, zdolána svým krutým tajemstvím. Nedokázala jsem jí to říct. Aspoň ne ten večer. Kdyby se potvrdily nejhorší obavy, bylo by mou povinností pomáhat jim všem ve zdrcujícím bolu. Byla jsem v té chvíli schopna splnit tento úkol? Ostatně byla tu stále ještě naděje a upínala jsem se k ní celou svou energií. Není přece možné, aby byl mrtev! Nesmí být mrtev! Pak jsem se opět modlila, abych se nedopouštěla rouhání. Celým srdcem jsem toužila pronést nahlas pokorná slova „Tvá vůle se staň,“ ale cítila jsem, že bouře mého žalu by je zdusila ještě dřív, než by doletěla k nebesům.
Předstírala jsem spánek. Slyšela jsem v pokoji tiché kroky a tlumený šepot a věděla jsem, že nade mnou bdí a pečují o mě tři milující bytosti. S úsilím jsem od sebe zaháněla myšlenku, že se možná už brzy z jejich nic netušících rtů ozve srdceryvný nářek. Za chvíli odešly z mé ložnice v domnění, že klidně spím. Ale nemohla jsem spát, a nespala bych, ani kdybych to dokázala. V noci mohly přijít nějaké zprávy a věděla jsem, že bych v té chvíli nemohla couvnout před svou povinností, že bych nesměla připustit, aby matka sama nesla na bedrech ten trpký kříž.
Když dům ztichl, vstala jsem a plížila jsem se dolů do kuchyně. Odlesky sněhu mi svítily na cestu. Jak děsivý černý stín ležel na stěnách! Úzké dveře na chodbě připomínaly rakev, schodiště bylo příšernou propastí, kam se zřítila všechna naděje a radost. Jak se chvěly hvězdy za okny, jak skučel noční vítr! Zastihla jsem starou služku dosud skloněnou nad kuchyňským ohništěm.
„Sally,“ řekla jsem jí, „přijde-li v noci nebo brzy ráno nějaká zpráva, slibte mi, že půjdete dřív ke mně, než k paní nebo komukoliv jinému.“
„Proboha, dívenko,“ zvolala Sally, „mám o vás strach. Musíte mít horečku.“
„Slibte mi to!“ opakovala jsem se sepjatýma rukama. Toužila jsem podělit se s tou starou ženou o hrozné tajemství, zůstat u ní, probdít zde celou noc. Ale bála jsem se, že svým nářkem vzbouří celý dům, a vrátila jsem se do postele.
Když hodiny tloukly pět, hodila jsem na sebe plášť, šla jsem ven a loudala jsem se alejí, jen abych měla nějakou změnu. Hrozivé černé kostry stromů proti bílému sněhu mi naháněly strach, ale ještě větší hrůzu jsem pociťovala z pustých koutů ložnice, z blikajícího světýlka a vyhaslého popela v krbu. Šla jsem až k vrátkům, odvážila jsem se na silnici doufajíc, že půjde okolo nějaký chodec a poví mi něco bližšího o nehodě. Bílá zvoucí silnice ležela přede mnou. Snažila jsem se rozpomenout, jak daleko je odtud k nejbližšímu stavení, kde bych se mohla dovědět něco nového, abych se zbavila strašlivého napětí. Ale měla jsem v hlavě zmatek a patrně jsem neodhadla správně vzdálenost, neboť jsem ušla celou míli a nespatřila žádné lidské obydlí.
Svítalo a svět vyhlížel bezbarvě a zoufale. Náhle mě opustily síly, pocítila jsem slabost a závrať, usedla jsem na hromadu kamení a přetáhla si plášť přes obličej. Pamatuji si, jak byly mé myšlenky roztěkané a chaotické a smysly necitlivé. Jednou či dvakrát jsem vstala a řekla si, že půjdu domů, ale pak jsem opět cítila, že si musím ještě chvíli odpočinout. A tak jsem tam seděla, ani nevím jak dlouho, v nesmyslném úzkostlivém polospánku, až mi kdosi položil ruku na rameno a řekl:
„Co je to s vámi, ubožátko?“
Byl to mužský hlas, děti, dobře známý hlas. Byl to Johnův hlas! S divokým výkřikem jsem si strhla plášť z tváře.
„Johne, Johne!“ zvolala jsem a uchopila ho za obě ruce. Stál přede mnou živ a zdráv. „Díky Bohu!“ vykřikla jsem znovu a pak jsem propukla v usedavý pláč, třebaže jsem neprolila jedinou slzu za celou tu dobu, co jsem ho v duchu viděla mrtvého nebo umírajícího. „Myslela jsem, že tě už nikdy nespatřím — leda v rakvi!“
Vzlykala jsem v bláznivé radosti a sotva jsem věděla, co mluvím.
„Markéto,“ řekl, „mohu věřit svým očím? To všechno pro mě?“
„Nemohu za to,“ odpověděla jsem. „Vím, že je to pošetilé, ale co mohu dělat? Och, co jsem vytrpěla! To vím jen já sama. Slyšela jsem to včera večer, ale až doteďka jsem nevěděla nic určitého, a málem mě to zabilo.“
„Zabíjíš se, když tu sedíš na mraze,“ řekl John. „Jsi zkřehlá skoro na kost.“ Ovinul mi plášť kolem těla a zavěsil se do mě.
„Kdo ti vyprávěl o tom neštěstí?“ zeptal se.
„Paní Beattyová, včera večer,“ odpověděla jsem.
„Mohla s tím počkat do rána. Několik ubožáků přišlo o život, ale ostatním se nic nestalo, stejně jako mně. Tak tys matce neřekla nic a truchlila jsi pro mě? Markéto, smím se tě znovu zeptat na to, co jsem se tě ptal ten večer, nežli jsem odjel? Kdyby ti to bylo nepříjemné, nemusíš nic říkat.“
„Smíš, Johne,“ řekla jsem.
„A co odpovíš?“ otázal se.
„Všechno, co budeš chtít,“ pronesla jsem s důstojným patosem, který se mi zdál nevhodný, když jsem o tom později přemýšlela.
„A neodjedeš do Londýna?“ pokračoval.
„Leda byste mě vyhnali ze statku,“ řekla jsem.
„Můj věrný, statečný drahoušku!“ prohodil. A tak jsme se tam venku na sněhu zasnoubili.
Jak nádherný byl ten den východ slunce! Vraceli jsme se domů Rájem, nevěřili jsme, že by na světě mohlo být něco jako utrpení. Jak mě dívky objímaly, když jsem jim všechno pověděla! Jak se paní Hollingfordová nad námi usmívala! Jak lahodně chutnal u snídaně med a rýžový koláč! To vám vůbec neumím slovy vylíčit. Když jsme všechno rozvážili, shodli jsme se, že bude lépe počkat se sňatkem rok.
Je zvláštní, jak nám některé drobné, prosté výjevy utkví v paměti, zatímco jiné, důležitější vymizí. Vzpomínám si, jak jsme se ten večer sesedli kolem ohně, záclony jsme nezatáhli, za okny svítil přívětivý měsíc, pokoj byl zpola ponořen do černých stínů, zpola rudě osvětlen ohněm, kolem mě samé usměvavé milé tváře. Mluvili jsme pochopitelně o nehodě dostavníku, z níž John tak zázračně vyvázl. My byli šťastni, kdežto jiní zdrceni zármutkem.
Týž večer jsem poslala Grace Tyrrellové dopis a sdělila jí, že neodjedu do Londýna. A týž večer přišlo také psaní od pana Hilla pro Johna, v němž stálo, že zamýšlí přijet na zámek zítra nebo pozítří. U čaje jsme hovořili o Rachel Leonardové. Rachel Leonardová! Jak podivně zvučí v tom jménu ještě dnes, po tolika létech, ozvěna utrpení a zármutku! Tehdy byla v našich očích hrdinkou. Vyprávěla jsem děvčatům, jak jsem se s ní v Londýně setkala, a několikrát jsem jim vylíčila její krásu a roztomilost. Dívky milovaly dobrodružství a toužily ji spatřit. Ještě před několika dny by mě zpráva o jejím příjezdu naplnila vzrušením. Nyní jsem však byla příliš zaujata vlastním štěstím a můj zájem o ni značně poklesl. Přesto jsem byla ráda, že ji zase uvidím.
Když jsem na ni myslela, oživovala jsem si v duchu vzpomínku na to, jak vřele jsem se ve společnosti zastávala pana Hollingforda. A také na rozhovor, který jsem o tom měla cestou domů v kočáře s Grace Tyrrellovou. Po chvilce přemýšlení jsem se zeptala:
„Johne, víš to jistě, že ses nikde ve Francii nesetkal se slečnou Leonardovou?“
„Úplně jistě,“ odpověděl John a zvědavě na mě pohlédl. „Proč se mě na to tak často ptáš, Markéto?“
„Ptala jsem se tě často?“ řekla jsem. „Už si nepamatuji. Ale z jejího chování jsem měla dojem, že tě odněkud zná.“
„To sotva,“ prohodil John, „protože já o ní nikdy neslyšel.“
A pak už jsme o tom nemluvili.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď