Wilkie Collins – Žlutá Maska

4.Kapitola

Venku přituhovalo. Blížily se vánoce a řemeslníci horlivě pracovali na úpravě panského sídla, aby se tam mohl nastěhovat pan Hill s rodinou. Požádali Johna, aby nad pracemi dohlížel, neboť v budově dlouho nikdo nebydlel a bylo třeba provést mnoho změn jak na fasádách, tak na vnitřním zařízení. Hospodyně, která proklímala polovinu života ve dvou rohových světnicích, se nyní vesele činila, otevírala okenice, rozdělávala oheň v krbech, oháněla se koštětem a kartáčem, dávala pozor na malíře a uklizečky a shromažďovala čerstvé zásoby nakládané zeleniny a marmelád k ozdobě svých polic ve spižírně.

Ta dobrá žena byla stará známá našich dvou dívek. Na dlouhých procházkách se nejednou zatoulaly na blata a panské pozemky. Paní Beattyová je už zdaleka vyhlížela ze svého osamělého okna a často je v zimě pohostila různými sladkostmi, zatímco si sušily vlhké šaty u krbu, a vyprávěla jim podivné zkazky o šlechticích a dámách, jejichž portréty visely v jídelně. Později objevily knihovnu, slunnou místnost na jižní straně zámku, zásobenou vynikající sbírkou knih, a chodily si tam číst, kdykoliv se jim zachtělo. Já jako jejich vychovatelka jsem schvalovala tuto zálibu a později jsme zavedly jednou týdně „den četby“, jak jsme říkaly. Paní Beattyová už věděla, který den přijdeme, a přichystala nám kávu u vesele plápolajícího ohně krbu. Strávily jsme zde příjemné studijní hodiny s knihami na klíně, usazeny na stupních krátkého žebříku nebo pohodlně zabořeny v hlubokých kožených křeslech ve výklencích pokoje.

Teď byl ovšem přepych našich klidných dní ten tam. Řemeslníci kolem nás tloukli kladivy a obtěžoval nás pronikavý pach syrové omítky. Dny četby se změnily ve dny zvědavého přihlížení. Bavilo nás dívat se, jak ze špinavých koutů krok za krokem mizí nános prachu a stěny začínají zářit čistotou. Pro mě to znamenalo hřejivé vědomí, že jsem mohla v těchto dnech být užitečná Johnovi, protože matka se prací nezúčastnila a ženský vkus mu přišel vhod. Byla jsem to já, kdo zvolil barvu koberce pro přijímací pokoj paní Hillové, kdo vybral hedvábné záclony pro budoár slečny Leonardové a uspořádal ve vitrínách bibeloty, o které po mnoho let neprojevil nikdo zájem, až na několik zatoulaných myší. Vím, že jsem neudělala víc, než mohl udělat kdokoliv na mém místě, ale těšilo mě, jak si John pochvaloval moje služby. Když matce líčil můj „vytříbený vkus a obratnost“. Ale působilo mi bolest, jak se paní Hollingfordová často s úzkostí zadívala na něj a pak na mě. Pochopila jsem, že se bojí, aby si mě přespříliš neoblíbil. A já někdy napůl se strachem a napůl s radostí přemýšlela o tomtéž. Myslela jsem si, že by raději viděla, kdyby její syn zůstal svobodný, stále u ní. Snad proto, že si nemohl dovolit uzavřít sňatek. Často jsem toužila vklouznout rukou do její dlaně a ujistit ji „nebojte se, nezklamu vás“, ale nedokázala jsem víc, než hledět jí upřímně do očí a mlčet. A ta myšlenka, snad protože jsem ji nesměla vyslovit nahlas a zbavit se jí, mi utkvívala v mysli a mučila mě.

V té době jsem často v noci nespala a přemýšlela jsem, jak naznačit paní Hollingfordové, že se nechci vetřít mezi ni a jejího syna. A tak se stalo, že mezi Johnem a mnou nastalo určité odcizení. Nepřála jsem si to, ale byl to přirozený následek toho, k čemu jsem ve svých úvahách dospěla. Stalo se to uprostřed zábavné práce v zámku, a bylo to skličující. Radostná nálada se vytratila, hezké a příjemné věci byly náhle nevzhledné a nudné, zasněžený kraj se zdál pustý, zářivé slunce se zachmuřilo. V duši se mi rozhostil chlad, děvčata se škaredila, John se tvářil hrdě a odměřeně. Jednou se mi o tom Jana zmínila.

Řekla mi: „Co je to mezi tebou a Johnem? Bývali jste tak zadobře. Teď pokaždé spěcháš dolů ze schodů, i když dobře víš, že s námi rád hovoří u krbu v naší školní světnici. A když jdeme na zámek, schválně chceš odejít co nejdřív, aby nešel dolů s námi.“

„Nebuď pošetilá, Jano,“ řekla jsem. „John a já jsme stejně dobří přátelé jako dřív. Ale nesmíš si myslet, že ho pokaždé baví naše ženské povídání. Musíme mu občas popřát klid.“

Jana neřekla nic, ale moje odpověď ji zřejmě neuspokojila. Domnívala se, že se začínám nad jejího bratra vyvyšovat. Její sebevědomé, milující srdce se nedovedlo smířit s takovou myšlenkou, a také ona se mi odcizovala. Byla to pro mě trýzeň, protože jsem to děvče měla upřímně ráda.
Tak mezi námi vzrůstal rozkol. Byly jasné, mrazivé dny před vánocemi, pole a údolí zavál sníh, dříví vesele hořelo v krbech, cvrčci zpívali, mráz ozdobil květy všechny okenní tabule, dohlížení nad prácemi v zámku skončilo, všechno tam bylo připraveno, až po svícny na krbových římsách v ložnicích. Zanechali jsme paní Beattyovou v jejím novém království a den za dnem čekali ohlášený příjezd jejích pánů. A jednoho dne přede dveřmi naší farmy zastavil kočár a z něho vystoupila Grace Tyrrellová a její bratr Frederick.
Jana se skrčila v koutu, když jsem ji požádala, aby šla se mnou dolů, a zabručela něco málo lichotivého o mých „fajnových známostech“. Ale Mopsie si přihladila kadeřavé vlásky, oblékla si nejhezčí zástěrku a chytila se mě za ruku, když jsem šla dolů do obývacího pokoje.

Grace chodila netrpělivě sem a tam po místnosti, ušklíbala se nad holými stěnami a smála se staromódnímu nábytku. Měla na sobě sametové šaty s kožešinou a klobouk s pery. Položila mi ruce na ramena a kriticky si mě prohlédla od hlavy k patě.

„Má malá kvakerko,“ řekla mi, „mohla byste mi laskavě prozradit, co se stalo s mou přítelkyní Markétou?“

„Ovšem,“ odpověděla jsem se smíchem. „Mám ji náhodou tady u sebe. Co od ní chcete?“

„Jenom se zeptat,“ odpověděla, „jakého hříchu se dopustila, že se zavírá před světem, hladoví, že z ní zbude jen kost a kůže, a obléká se do pytloviny.“ Přitom se dotkla mého obleku a třela látku mezi palcem a ukazováčkem.
„U nás nikdo nehladoví,“ řekla Mopsie vzpurně.

„A kdopak jste vy, malá slečno?“ řekla Grace a zvedla k očím lorňon se zlatou obroučkou, který ubohou Mopsie zbavil takřka dechu.

„Na tom nezáleží,“ odpověděla chvějícím se hlasem, rudá v tváři.

„My všichni jsme Markétčini přátelé a máme ji moc rádi.“

Grace se zasmála odvaze děvčátka, jako by to bylo cosi velmi komického a zvláštního. Mopsie se však nezalekla a po celý čas nepouštěla mou ruku.

„A co je s tím oráčem, drahoušku?“ pokračovala Grace. „Budeme mít příležitost ho spatřit? A ty (k Mopsii,) jdi jako hodné děvčátko a přines nám něco k jídlu. Zůstaneme teď nějaký čas v tomhle kraji, Markéto, a až se budeme vracet do Londýna, chceme tě vzít s sebou.“

V Mopsiiných očích se nebezpečně zablýsklo, ale po mé tiché domluvě se obrátila ke dveřím.
„Fredericku, pojď a pomoz mi přemluvit Markétu!“ A Mopsie zmizela.

Už jsem se jednou zmínila o Fredericku Tyrrellovi, ale dovedu sotva popsat, jak právě toho dne vypadal nesmírně štíhle, elegantně a zženštile. Jeho oblek i jeho chování mě velmi bavily. Když jsem chodila k Tyrrellům na návštěvu, bylo mou oblíbenou zábavou dělat si legraci z tohoto mladého muže, čehož si, jak jsem přesvědčena, vůbec nebyl vědom. Snad věřil na základě svých zkušeností, že žádná mladá dáma nemůže zůstat lhostejná k jeho kouzlu, nebo to byla pouhá domýšlivost. O tom nechci rozhodovat. Ale když ke mně přistoupil a zaševelil: „Och, pojeďte s námi. Smilujte se… tak strašně jsme vás postrádali,“ jistě si myslel, že udělal dost, aby každá rozumná dívka zatoužila okamžitě opustit Hillsbro.

Ale já jsem nechtěla opustit Hillsbro. Při pouhém pomyšlení na to mě zabolelo u srdce. Ale přece mi v téže chvíli napadlo, že by možná bylo zábavné odjet na nějaký čas. Zaváhala jsem, zeptala jsem se Grace, kdy má v úmyslu vrátit se do Londýna, a zatímco jsme o tom hovořili, vstoupila Mopsie. Celou tu dobu, co se Tyrrellovi zdrželi na návštěvě, vážně naslouchala všemu, co se o té věci povídalo, a když jsem se s přáteli rozloučila u zahradní branky dosud váhajíc, zda s nimi odjedu do Londýna nebo ne, Mopsie začala plakat a objala mě kolem krku.

„Neodjížděj s nimi!“ žadonila. „Nemohou tě mít tak rádi jako my.“

„Mopsie, mazlíčku,“ odpověděla jsem, „nebuď husička. Ani já je nemám tak ráda jako vás. A jestli na nějaký čas odjedu, určitě se zase vrátím.“

Mopsie se svěřila se svými obavami Janě, a celý ten večer se mi Jana stranila. Až mě bolela hlava, jak usilovně jsem přemýšlela, co mám dělat, a dlouho jsem seděla sama v záři ohně u krbu ve školní světnici, a dumala o svých nesnázích, bojovala proti pokušení a marně se snažila sama sebe přesvědčit, že vlastně vůbec žádné pokušení necítím. Přišla za mnou Mopsie, lehla si mi u nohou a zakryla si tvář mou sukní. Byla jsem zamyšlená a vůbec jsem si nevšimla, že pláče. Pak přišel John a zvedl ji ze země. Posadil si ji na klín a hladil ji jako malou kočičku. Mopsie nebyla k utišení. Cítila jsem, že je to má vina, a mlčela jsem. John se podíval na ni a pak se tázavě zahleděl na mě. Mopsie prozradila, co jí leželo na srdci:

„Přijelo panstvo z Londýna, Markétini známí, a chtějí ji odtud odvést.“

„Jaké panstvo z Londýna?“ zeptal se jí John, ale díval se přitom na mě.

„Pan a slečna Tyrrellovi. Krásná dáma s péry na klobouku, s prstýnky a karnýry na šatech, a hezký mladý pán. A Markéta chce k nim zpátky.“

John ji náhle přestal hladit a seděl chvíli tiše. Cítila jsem, že se na mě vážně dívá, a konečně jsem musela zvednout oči, což jsem udělala s úsměvem, a řekla jsem: „Nevěděla jsem, že na mně Mopsii tolik záleží.“

Pak John políbil děvčátko a řekl: „Jdi dolů za Janou, drahoušku. Musím říct Markétě něco důležitého.“

Byla jsem dokonale překvapena. Zavřel za Mopsií dveře, šel zpátky a posadil se znovu u krbu. Seděl na jedné straně, já na druhé a mezi námi tančily plameny. Zastínil si rukou tvář a pohlédl na mě. A já jsem pozorně sledovala tlusté polínko propadající se do řeřavého popela na dně ohnivého moře.

„Je to pravda, Markéto?“ řekl John. „Chcete nás opustit a vrátit se do Londýna?“

„Pomýšlím na to,“ odpověděla jsem úmyslně nedbale.

„Myslel jsem… doufal jsem, že jste u nás spokojená,“ pravil.

„Ovšem,“ řekla jsem, „byla jsem velmi spokojená, ale myslím, že potřebuju trochu změny.“

Srdce mě bolelo, když jsem vyslovila tuto nepravdu. Věděla jsem, že žádnou změnu nepotřebuji.

„Tomu se nedivím,“ řekl po chvíli ticha. „Udělali jsme z vás otroka. Unavilo vás to a chcete pryč.“

Řekl to trpce, starostlivě, a ještě hlouběji si zastínil oči.

„Ne, ne,“ namítla jsem, „to nesmíte říkat. Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná, jako tady.“

Řekla jsem to s větším zápalem, než jsem měla v úmyslu, a hlas se mi proti mé vůli zlomil. John vstal ze židle a sklonil se nade mnou, tak aby mi viděl do tváře a abych se nemohla vyhnout jeho pohledu.

„Markéto,“ řekl, „všiml jsem si, že jste byla šťastná, a byl jsem někdy tak bláhový a věřil jsem, že chcete strávit život mezi námi. Když jste sem přišla, umiňoval jsem si, že si vás nesmím příliš zamilovat. Ale vaší půvabné tváři a vašim roztomilým způsobům jsem nedovedl odolat. Není snad ode mne správné, že vám to říkám, protože vám mohu nabídnout tak málo. Jen opravdovou lásku, možná opravdovější, než jakou byste mohla nalézt ve vznešeném světě, poskvrněné jméno a velmi skromný domov. Musím splatit dluhy a očistit své jméno. Ale přesto se vás, Markéto, ptám: Chcete se stát mou ženou? S vaší láskou by se mi všechno zdálo radostnější a snazší.“

Byla to pro mě tvrdá zkouška. Srdce toužilo nadšeně přijmout tuto nabídku. Ale měla jsem po celou tu dobu živě před očima ustaranou tvář paní Hollingfordové a zmohla jsem se jen na rozpačitou odpověď: „Není to možné, Johne. Opravdu to není možné.“

„Proč ne?“ zeptal se vážně. Narovnal se a zůstal stát vzpřímen vedle mě. „Řekněte mi, že mě nemůžete mít ráda, řekněte mi, že čekáte na výhodnější příležitost, na blahobytnější život, a už nikdy vás nebudu obtěžovat. Kdybych žil v lepších poměrech, snad bych na vás naléhal. Ale nikdy bych vás nechtěl vidět nespokojenou a zahanbenou. Proč to není možné, Markéto?“

Sepjala jsem ruce v klíně a snažila jsem se odpovědět pevně: „Z určitého důvodu, který vám nemohu prozradit, Johne. Buďme dobří přátelé.“

„Přátelé!“ opakoval po mně trpce. „Dobře! Bylo ode mě chybou, že jsem myslel na vlastní štěstí a ne na váš životní zájem. Sbohem, Markéto. Odjíždím zítra ráno do Londýna. Budete možná pryč, nežli se vrátím.“

Po těch slovech vyšel spěšně z pokoje. Seděla jsem tam ještě hodinu a ptala se sama sebe, zda je vůbec pravda, co se tak náhle odehrálo, zda jsem skutečně odmítla stát se Johnovou manželkou.

Po čaji nás brzy opustil a řekl jen, že se musí vydat na cestu ve čtyři hodiny ráno. Mopsie usnula a Jana se zabrala do knih. Paní Hollingfordová a já jsme se pustily do ručních prací. Ale prsty se mi třásly a nebyla jsem schopna jediného správného stehu, čas od času jsem zvedla zrak a setkala se se starostlivým pohledem paní Hollingfordové. Poznala, že se mezi mnou a Johnem něco stalo, a byla jsem přesvědčena, že na mě hledí s nejhoršími obavami. Nedovedla jsem to snést. Domnívala jsem se, že k tomu nemá právo po tom, co jsem udělala. Poprvé a naposled jsem ve společnosti té drahé staré dámy pocítila hněv a netrpělivost. Byla by ona sama v mladých létech dokázala přinést tak velkou oběť? Konečně Jana zavřela knihu a odnesla Mopsii do ložnice. Paní Hollingfordová a já jsme zůstaly sedět samy proti sobě. Byl slyšet jen cinkot pletacích drátů.

„Paní Hollingfordová,“ pravila jsem téměř zalykajíc a odložila jsem práci do klína, „nedívejte se tak na mě. Nemohu to snést — a nezasluhuji si to.“

Ani nevím, proč jsem to vlastně řekla. Ještě okamžik předtím, nežli jsem promluvila, neměla jsem vůbec v úmyslu něco říct. Paní Hollingfordová polekaně sklonila své pletení.

„Drahoušku, jak to myslíte?“ zeptala se. „Nerozumím vám. Co vám říkají mé pohledy, že je nemůžete snést?“

„Ach, paní Hollingfordová,“ zvolala jsem a zakryla jsem si planoucí líce rukama, „jistě chápete, o čem mluvím. Díváte se na mě a já vím velmi dobře, co si myslíte. Nemohu si pomoci.“

„Týká se to Johna, má drahá?“

„Ano,“ řekla jsem zoufale, „týká se to Johna. Myslíte si, že vám ho chci vzít, ale já nechci. Nikdy jsem nechtěla, a řekla jsem mu to. Odjedu se svými známými, s Tyrrellovými, do Londýna a už nikdy vám nebudu dělat starosti.“

Byla jsem v té chvíli jako bez rozumu a málem jsem nevěděla, co se mnou je. Paní Hollingfordová šla ke mně, objala mě a přitiskla si mou hlavu k hrudi.

„Drahoušku,“ řekla, „tak tohle je to tajemství, které vás tolik trápí? Nikdy jsem si nemyslela, že mi ho chcete vzít. Naopak, bála jsem se, že jste příliš mladá, než abyste dovedla mého syna správně ocenit. Bála jsem se, že z toho bude zoufalý, nic víc.“

Skrývala jsem tvář v jejím mateřském objetí. Nějakou dobu jsem nebyla schopna slov. Nakonec jsem zašeptala:
„Och, paní Hollingfordová, hrozně jsem se zmýlila. Je možné, že byste…“

„Že bych vás chtěla za dceru?“ dokončila za mě. „Byla bych šťastná a vděčná, drahoušku, v případě, že by vám to přineslo štěstí. Ale nesmíte se rozhodovat ukvapeně. Musíte si uvědomit, jaké by to pro vás mohlo mít nevýhody, a já jako vaše ochránkyně a přítelkyně vás na ně musím upozornit. Chci-li poctivě plnit svěřený úkol, musím zapomenout na synovy zájmy. Nad Johnovým jménem se vznáší stín.“

„Neříkejte to,“ zvolala jsem. „I kdyby se nad jeho jménem stahovala celá mračna, bylo by mi to jedno.“

„Máte ho tedy opravdu ráda?“ řekla s něhou. Povzdechla si a hned se zase usmála.

„Myslím, že ano,“ odpověděla jsem. „Ale v tom je právě to neštěstí. Víte, odmítla jsem ho.“

„Inu,“ prohodila dobromyslně, „snad to bude k něčemu dobré. Jen klidně jeďte s přáteli do Londýna a podrobte své city zkoušce daleko odtud, ve společnosti jiných lidí. Jestli vás nezlákají nápadníci zaujímající ve světě lepší postavení, bude se o vás John jistě znovu ucházet, i když je hrdý. Já na jeho místě bych to udělala také.“

Zvedla mi hlavu a zadívala se s trochu žertovnou láskyplností do mé vzrušené tváře. Místo odpovědi jsem jí položila paže kolem krku v dlouhém uslzeném objetí, pak jsme ještě dlouho seděly u krbu a hovořily o té věci. A je zvláštní, že jsem nakonec šla nahoru do ložnice s dokonale střízlivými pocity, a nežli jsem položila hlavu na polštář, začala jsem pochybovat, zda mi vůbec na Johnu Hollingfordovi záleží. Nebylo to z obavy, že by sňatek s Johnem pro mě znamenal „oběť“, jak to řekla paní Hollingfordová. Na to jsem vůbec nemyslela. Život na hillsbroské farmě mi dal příliš mnoho radosti, než abych mohla připustit, že přináším nějakou oběť. Pověrčivě jsem věřila, že bych měla být nadšena vším, co jsem se ten večer dověděla: za prvé, že mě John opravdu miluje, a za druhé, že jeho matka je mi upřímně nakloněna. A zatím jsem byla naprosto střízlivá a nesmírně jsem se bála spatřit znovu Johna. Slyšela jsem ho, jak ještě před úsvitem odjíždí ze statku, a doufala jsem, že se nevrátí dřív než za týden.

Ani příštího dne se má nálada nezměnila. Byla jsem vážná a klidná, a dospěla jsem k názoru, že moje láska k Johnovi patrně není tak vřelá, jak má ženská láska být. Napadlo mi, že udělám líp, napíšu-li Grace a dohodnu se s ní o odjezdu do Londýna. Pak mi opět přišlo hrozně líto opustit statek. A za chvíli jsem si přála, abych ho nikdy v životě nepoznala.
Tak jsem se trápila tři dny, když se dostavil otřes, který mě nemilosrdně přivedl k rozumu.

Čtvrtý den po Johnově odjezdu jsem se procházela až do večera mrazivou alejí před domem. Slunce rudě zapadalo za hnědavým lesem a vrhalo červené odlesky na zasněžená pole a živé ploty. Na konci stromořadí se objevil nějaký muž a když se přiblížil, smekl klobouk. Poznala jsem v něm irského podruha, kterého jsem viděla pracovat na zahradě u panského sídla.

„Promiňte, slečno,“ řekl, „nejste slečna Markéta Dacrová?“

„Jsem, Pate,“ odpověděla jsem.

„Máme to dnes hezký večer, že? Copak jste mi chtěl?“

„Což o to, hezký večer to je, poděkujme za něj Pánu Bohu!“ poznamenal Pat. „Ale víte, paní Beattyová by si hrozně přála, abyste k ní zaskočila na zámek, jak nejdřív budete moct. Musí vám prý říct něco velmi vážného.“

„Víte kolik je hodin, Pate?“

„Pravdaže vím, slečno,“ řekl Pat. „Jsou tři hodiny a slunce je nízko, ale žádný strach. Půjdu krok za krokem za vámi, a kdyby vám třebas jen zajíc chtěl přeběhnout přes cestu, bude toho litovat. Paní Beattyová by sama přišla a řekla vám to, ale nechce, aby ji viděl někdo ze statku,“ řekl Pat a ukázal palcem směrem k stavení. „Chraň ji Bůh ode všeho zlého! Ale bojím se, že ji čekají starosti.“

Nepochopila jsem, zda starosti hrozí paní Beattyové nebo paní Hollingfordové, ale hádala jsem spíš paní Hollingfordovou, a ihned jsem si vzpomněla na uprchlého manžela a otce. Poznala jsem, že udělám nejlíp, uposlechnu-li výzvy. Pat slíbil, že na mě počká u vrátek, a já spěchala do domu, abych se připravila na cestu.

Nahlédla jsem do školní světnice a řekla jsem: „Jdu se projít, Jano. Nebuď překvapená, jestli se nevrátím do soumraku.“

„Ale Markéto…“ zaslechla jsem ji, ale nečekala jsem, až dopoví.

Jak jsem si cestou lámala hlavu, co asi je příčinou nečekaného pozvání! Ale nenapadlo mě nic jiného, nežli že je pan Hollingford ve vězení. Jak daleko jsem byla od pravdy!
Paní Beattyová mě netrpělivě očekávala u dveří. Přichystala mi čaj, sundala mi z hlavy čepec a zula u krbu střevíce. Ale ruce se jí třásly, oči měla zarudlé a uplakané.

„Nestarejte se o mě, paní Beattyová,“ řekla jsem prosebně.

„Řekněte mi, co se stalo.“

„Napřed si vypijte šálek čaje, milá slečinko,“ pravila. „Na špatné zprávy je dost času.“

„Nemohu nic pít,“ řekla jsem a odstrčila šálek. „Řekněte mi to hned!“ A v mé mysli vyvstala chmurná předtucha pravdy.

„Víte, má drahá,“ začala a rovnou se dala do pláče, „dostavník z Londýna měl hroznou nehodu. Koně upadli na mostě a vůz se zřítil do řeky. Říkají, že se všichni zabili nebo utopili. A ve voze jel ubohý mladý pan Hollingford. Je to hrůza, že musel tak krutě zemřít. Poslala jsem pro vás, abyste tu zprávu šetrně sdělila jeho matce. Tady v kraji si nikdo netroufá zaklepat na její dveře, a za chvíli tam možná přinesou jeho mrtvolu.“

„Proboha!“ vykřikla jsem. „Paní Beattyová… jste si jista, že…“

Pak už jsem nevěděla nic, až se cosi chladného a vlhkého dotklo mé tváře, ucítila jsem vůni octa a vína a zaslechla šepot a pláč.

„Chudinka! Kdo by si pomyslel, že si to vezme tolik k srdci!“ slyšela jsem, jak říká ta dobrá žena. S bídou jsem se postavila na nohy a pokoušela se nasadit si čepec, třebaže mi domlouvala, abych zůstala klidně ležet.

„Ne, ne, musím domů!“ odporovala jsem a třásla jsem se hrůzou.

„Někdo by mě mohl předejít a říct jí to, a to by byla její smrt. Musím okamžitě domů. Nezdržujte mě, prosím vás!“

U vrat na mě čekal v mrazivé mlze Pat s koněm a bryčkou.

„Napadlo mi, slečno, že vás ta zpráva trochu sebere,“ řekl, „a zapřáhl jsem do té staré káry kobylu. Moc se to nehodí pro dámu, to je svatá pravda, ale je to pořád lepší než šlapat tu zatracenou cestu.“

Nevím, jak jsem dojela. Jenom si pamatuji, že jsem se v určité chvíli zeptala Pata:
„Vědí to lidé tak určitě, že… že se pan Hollingford…“

„Tak docela určitě to neví nikdo,“ odpověděl. „Tvrdí se, že jel ve voze, ale pokud jsem zaslechl, nikdo ho neviděl mrtvého.“

Požádala jsem Pata, aby mě vysadil u vrátek, a došla jsem na konec stromořadí, právě když první měsíční svit padl na umrzlý kraj. Když jsem se blížila ke dveřím, zdálo se mi, že slyším pláč a nářek, ale to si jen Mopsie zpívala na předsíni. Za oknem obývacího pokoje jsem zahlédla Janu, jak se náhle vynořila ve světle krbu, aby prostřela stůl k čaji. Všude byl klid a mír, jako když jsem před dvěma hodinami odcházela.

překlad a úprava: Nikola Valerová