3.Kapitola
Brzy jsem si farmu zamilovala. Začínala jsem chápat, co znamená slovo domov. Krása a kouzlo některých osob a míst nás překvapí hned při prvním pohledu, jiné si oblíbíme jen krok za krokem. Hillsbroskou farmu jsem měla ráda hned, a později ještě víc. Při zcela zběžném pohledu zde byl klid a všechno pohodlí, jaký může poskytnout anglický statek, ale vnímavý zrak objevil navíc ještě malebnost: rezavé houští v sadu, které slunce za mrazivých jiter jako by měnilo v oheň, širé pastviny svažující se k rákosí na březích říčky, kde se krávy v parných večerech brouzdaly chladící vodou, dlouhé louky lemované pruhy žlutavého lesa, hluboká údolí, odkud zaznívalo cinkání ovčích zvonců, bohaté mlází vystavující na odiv živé barvy na střízlivém pozadí pahorku, kmeny tmavého sosnového lesa pochodující v dálce jako vojsko, sestupující do nevlídných strží a šplhající až k divokým skalám na vrcholcích kopců — nemluvě ani o purpurovém vřesovišti s jeho stále se měnící nádherou.
Vylíčila jsem to správně, děti? Znáte stejně dobře jako já pěstěnou zahrádku pod okny obývacího pokoje, kde sbíráte tolik sladkých plodů, řady včelích úlů rozestavených na slunci, růže a maliny rostoucí družně vedle sebe. Do pokoje ustavičně proniká vůně dymiánu a balšámu, levandule a myrty. Znáte ovčí ohradu a palouk kolem ní, starý strom za západním domovním štítem, kde hnízdí sova — sova, která přilétala a usedala na okno naší školní světnice a houkala do noci. Znáte sluneční hodiny, na jejichž tyčce vysedává skřehotavý páv a staví na odiv svůj chvost, holubník, kde vrkají a čechrají si peří purclíci a parukáři, znáte stodoly, kde se mlátí obilí, přístěnky, kde se dojí krávy, hnízda, kde je možno najít růžová vajíčka, komory, kde dozrávají zimní hrušky. Znáte také všechny ty rozmanité starosti a příhody ve starém domě: jakou neplechu tropí plazivé úponky břečťanu na tmavém zdivu, jak se před okny pohupují jejich rozsochaté věnce, jak psi vyspávají na širokém zápraží dveří do předsíně, otevřených po celý den.
A v domě jsou dlouhé temné chodby, světnice s nízkým stropem, co chvíli schůdek dolů nebo nahoru, ohniště podivně stlačená v rozích pokojů, úzká lomená okénka, jinde široká okna s mříží. Znáte v domě každý kout, spíš, umývárny, skladiště. Ale nemůžete vědět, jak se v nich lopotila paní Hollingfordová, jak se její pílí jeden den plnily a druhý den vyprazdňovaly, jak ztvrdly její jemné dlaně při práci, jejímž jediným cílem bylo učinit zadost spravedlnosti: aby někteří z těch, kdo utrpěli ztrátu, přišli opět k svému majetku, aby byla splacena část těžkých manželových dluhů a smazána část jeho viny v očích podvedených osob.
V domácnosti se netrpěla žádná marnotratnost. Nosily se staré šaty a zašívaly se tak dlouho, až už nebylo možno je déle nosit ani zašívat. Dívky byly už dost velké, aby mohly studovat v některé londýnské koleji, ale musely se spokojit s docházkou do vesnické školy. Ty ubohé děti trpěli za vinu svého otce. Jediným dovoleným přepychem byla dobročinnost.
Mopsie se často rozdělila o jídlo s hladovým děckem. Jana darovala občas novou spodničku chudé stařence. Vyžadovalo to sebezapření, musely se samy uskrovňovat a čekat, až opět přijdou jejich přání na řadu a bude-li vůbec možno je splnit. Matka ustavičně navštěvovala chudé. V nuzných příbytcích zavládla radost, když se blížila k jejich prahu v dlouhém černém plášti a kvakerském čepci.
Já sama jsem si připadala jako trubec ve včelím roji, když jsem ráno vycházela ze svého pokoje a potkala paní Hollingfordovou vracející se z práce v mlékařské spíži. Johna Hollingforda, který si brzy ráno vyšel obhlédnout vzdálenou polnost, Janu vycházející z komůrky, kde šila nebo spravovala domácí prádlo, Mopsie s talířem vrchovatě naloženým plackami, důkazem jejího ranního zaměstnání v kuchyni. Lítostí jsem sotva mohla jíst. Proč nemohu být nikomu užitečná? Dala jsem Mopsie několik pěkných stuh, ale matka mi je vrátila. Smí prý nosit jen svou prostou černou kytli s bílými volánky. Darovala jsem Janě knihu básní s dřevoryty, a přijala ji s nadšením. Dodalo mi to odvahy. Sebrala jsem na silnici dvě malá děcka, jednomu jsem věnovala pestrou hedvábnou šňůru na švihadlo a druhému panenku oblečenou do šatiček z tylu z mého módního klobouku, který jsem rozstříhala na kusy.
Nechtěla jsem ze sebe dělat pivoňku pyšnící se uprostřed užitečného skromného jetele. Zpočátku mi bylo líto, že ničím své pěkné věci, ale brzy jsem se naučila vážit si prostoty svých šedých šatů a malé černé zástěrky. Naučila jsem se dělat paštiky, péci koláče, zametat a uklízet pokoje, prát a žehlit prádlo a krajky, tlouci máslo. Ale jelikož se o ty věci staralo mnoho rukou, byla jsem často odsouzena k zahálce. Hrála jsem večer svým přátelům na klavír. Líbilo se jim to, a bylo to aspoň něco. Ale bylo to stále málo. Moje povaha se měnila. Někdejší záliby ustupovaly do pozadí před obdivem k novým přátelům, kteří mě přijali do svého středu.
Po čase jsem objevila něco, v čem jsem mohla být užitečná. Jana a Mopsie navštěvovaly venkovskou školu. Jednou jsem zašla do městečka nakoupit různé drobnosti a na zpáteční cestě jsem se stavila pro děvčata. Vyučování skončilo, Mopsie skotačila s několika otrhánky na trávníku, kdežto Jana musela zůstat za trest sama ve třídě. Seděla na lavici se zkříženýma rukama a dívala se zachmuřeně do zdi. Když jsem vstoupila, zrudla jako mák. Byla hrdá a zřejmě ji mrzelo, že jsem ji zastihla po škole. Musela jsem jí několika slovy zalichotit, abych se dověděla, co ji trápí.
„Mohla bych učit celou třídu,“ řekla sebevědomě, „učitele, učitelku, všechny. A zatím musím věčně sedět nad abecedou jako malé dítě. Už mi to leze tak na nervy, že někdy schválně odpovím špatně, jen tak pro změnu. Pak musím nastavit dlaň a dostanu rákoskou. Dneska jsem četla pod lavicí Kupce benátského a nedokončila jsem početní úkol. Proto jsem po škole.“
Využila jsem vhodné chvíle a nabídla děvčatům, že je budu sama vzdělávat. Mopsie zůstala stát uprostřed silnice a radostně mě objala kolem krku. Jana mi stiskla ruku a zbytek cesty šla mlčky. Řekla jen:
„Matka to nikdy nedovolí. Jsem pyšná, kdežto ona chce, abych byla pokorná. Myslí si, že je pro mě vesnická škola až moc dobrá.“
Ten večer jsem přesto sdělila paní Hollingfordové svůj úmysl a po menších obtížích jsem dosáhla cíle.
Za školní světnici jsme si vybraly neobydlený pokoj na konci dlouhé chodby v horním patře. Byl tam stůl z jedlového dřeva, několik židlí a malý, čtvercový, zelený koberec, uložený na pískové podlaze. Tři zamřížovaná okna hleděla k západu a stál tu jeden z těch podivných krbů, o nichž jsem se už zmínila, dost velký, aby se na něm dala uvařit večeře. Nanosily jsme tam dříví a večer, když jsme v obývacím pokoji zatáhly záclony, sklidily ze stolu a uložily paní Hollingfordovou pohodlně na pohovku, aby si na hodinku odpočinula, uchýlily jsme se my tři do naší školní jizby a povídaly si při světle ohně.
Sem za námi chodil John, když náhodou přišel dřív domů, a tady jsme trávili mnoho šťastných chvil, když jsme ve čtyřech usedli vedle plápolajících polen, hovořili o všem možném a opékali si jablka. Vyprávěli jsme různé příběhy, zkazky z dalekých zemí, pověsti kolující v kraji. Popisovali jsme místa a lidi, které jsme znali, a blouznili o jiných, které jsme nikdy nespatřili. Nejčastěji mluvil John, který hodně cestoval. A stejně jako jsem já byla divem zkušeností pro obě sestřičky, byl jím on pro mě. Smály jsme se, křičely nebo bez dechu naslouchaly podle toho, co nám vyprávěl, zatímco se obloha za mřížemi zbarvovala do žluta a purpurova. Doprovodem k jeho slovům bývalo sténání větru nad opuštěnými poli, sykot pekoucích se jablek a praskot hořícího dřeva.
Byly však také večery, kdy se John vracel příliš pozdě a kdy Mopsie unavená vážnými hovory seběhla dolů do kuchyně poslouchat Smělého Robina Hooda. Tehdy mi Jana otevírala srdce a vyprávěla o rodinných starostech. Nelítostně zahořkla vůči otci. Měla pravdu, když sama o sobě tvrdila, že je pyšná a že se ji matka marně snaží naučit pokoře. Řekla bych, že byla velmi bystrá a měla kouzlo silné osobnosti. O to poslední myslím příliš nedbala, ale zato si byla vědoma svých duševních schopností. Věděla, že by se dovedla pohybovat ve vysokých kruzích, a byla nesmírně rozhořčena svým osudem. A ještě více osudem svého bratra.
Ještě dnes ji v duchu vidím, jak sedí na nízké stoličce u ohně, rukama objímá kolena, zaklání hlavu a upřeně pozoruje mihotavé stíny nad krbem.
„Když si pomyslím, že se John má stát sedlákem!“ říkala. „John, který je dost chytrý, aby byl ministerským předsedou. A není naděje, že se někdy dostane odtud pryč. Vůbec žádná naděje.“
Musela jsem jí dát za pravdu, i když jsem si myslela, že by na statku nebylo už tak hezky, kdyby John odešel, aby se stal ministerským předsedou. To jsem ovšem nahlas neřekla. Snažila jsem se jen mírnit Janino vzpurné zoufalství nad vlastní budoucností.
„Kdybys znala celou tu prázdnotu a pošetilost velkého světa,“ prohodila jsem rozšafně, „byla bys vděčná za náš klidný život v Hillsbro.“
„Nemám na mysli svět boháčů,“ odpověděla, „ale svět vzdělaných lidí, svět geniů.“
„Víš, Jano,“ řekla jsem vesele, „i mezi ně se jednou můžeš dostat.“
„Ne,“ zvolala. „Kdybych měla čisté jméno, snad bych se o to pokusila. Ale takhle nemá cenu zvedat hlavu jen proto, aby si na ni lidé ukazovali prstem. Ale nechci zůstat celý život v Hillsbro s koštětem v ruce. Chci odejít, pracovat, vyučovat nebo psát, jestli to dokážu. Nemohu si zamilovat pečení a vaření jako Mopsie, ani to dělat bez lásky, jako matka. A nechci se zachovat zbaběle a opustit rodinu jako… Ale Jana Hollingfordová ještě lidem ukáže, co dovede, a její bratr jistě také.“
Spatřila jsem, jak se jí zablesklo v očích. Neviděla jsem Janu ráda v podobné náladě. Držela jsem právě v ruce knížku a abych odvedla její pozornost jinam, přečetla jsem jméno napsané na titulní straně: „Mary Hollingfordová. Nebyla to vaše nejstarší sestra?“ zeptala jsem se.
Jana sebou trhla. „Byla,“ odpověděla. „Kdo ti to řekl?“
„Tvá matka mi kdysi vyprávěla o malé Mary, která je ve škole ve Francii. Už nevím, kdo mi potom řekl, že zemřela. Pamatuješ si na ni?“
„Ach, ano,“ odpověděla Jana, „docela dobře. Ztratili jsme ji… když otec odešel.“
„Vzala si to patrně příliš k srdci,“ podotkla jsem zamyšleně, a vzápětí jsem toho litovala. Ale Jana odpověděla pohotově.
„Patrně.“
Sklonila hlavu, opřela bradu o dlaně a potom zůstala dobrou půl hodinu nepohnutě sedět, jak to někdy dělávala, a přemýšlela.
S Janou jsem už o tom nikdy nemluvila, ale jednou večer, když jsem dováděla s Mopsie, dívenka o tom začala sama.
„Markéto,“ řekla, „neseš mě teď s oběma rukama kolem pasu, jako mě nosívala Mary, když jsem byla ještě docela maličká a když si se mnou hrávala v dětském pokoji našeho londýnského bytu.“
„Ty se na ni taky pamatuješ?“ zeptala jsem se.
„Pamatuju,“ řekla Mopsie, „ale jen jako ve snu. Jezdila domů na prázdniny a s ní hezká francouzská dáma, která spínala ruce k nebi, když jsme neměly stužky na rukávech nebo pěknou mašli na střevíčcích. Pamatuji si, že Mary nosila krásné bílé šaty s krajkami, a vlasy se jí vlnily až k pasu. Vzpomínala jsem na ni vždycky jako na anděla. Ale teď o ní nikdy nemluvíme, ani o otci, protože to působí bolest matce i Johnovi. Někdy se o ní v noci zmíním Janě, ale jen proto, abych se zeptala, co si teď asi sestřička Mary v nebi o nás myslí. Ale Jana se pokaždé tak hrozně rozpláče, že z toho mám až strach. Ale já bych byla ráda, kdyby o ní někdo mluvil. Myslím si, že je to od nás ošklivé, že jsme na ni zapomněli.“
V modrých Mopsiných očích se objevily slzy. Ale za půl hodiny už trylkovala jako skřivánek nad nějakou domácí prací.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď