6.Kapitola
Slíbila jsem Johnovi, že mu půjdu druhý den ráno naproti, až se bude vracet ze své časné prohlídky pozemků. Velmi dobře si pamatuji, jak radostně jsem toho jitra vyskočila z postele, jak protivné se mi zdálo zdržovat se oblékáním, ale jak jsem se pak oblékala velmi pečlivě, abych se zalíbila očím, jež mě budou vyhlížet z návrší.
Pamatuji si, jak jsem zjihle otevřela okno, abych nakrmila čermáčky, a jak vesele a jasně vyhlížel svět pod sněhovým příkrovem. Pamatuji si, jak jsem spěchala za malým žebráčkem, abych ho obdarovala šestipencí, a jak jsem si pak vykračovala po pěšině mezi poli a nahlas si prozpěvovala z pocitu nezkaleného štěstí.
A pamatuji si, jak jsem se zasmála, když jsem pohlédla vzhůru k vrcholu pahorku a spatřila jako dobré znamení, jak proti mně sjíždí pluh s koňským potahem. A přece se již na zářivé obloze objevil malý mráček, rostl a blížil se ke mně.
Šli jsme s Johnem domů bok po boku a říkali si nejblaženější slůvka, jaká kdy byla napsána nebo pronesena. Svět se nám prostíral v celé nádheře nad hlavami i pod nohama a nevnímali jsme stín mračna, jež se k nám přibližovalo, ani rachot kol, který se náhle ozval v dálce.
„Podívej se, Markéto,“ řekl John, „vidíš na silnici kočár?“
Zastínila jsem si oči dlaní a spatřila kočár.
„To budou Hillovi,“ řekla jsem.
Šli jsme dále bílými poli mezi holými živými ploty, až jsme se dostali na silnici vedoucí přes blata od hillsbroské farmy k hillsbroskému zámku. Na té cestě je jedno místo, které dobře znáte, kde půda klesá a hned zase stoupá do příkrého kopce. Dívá-li se pocestný vzhůru k vrcholku kopce, rýsuje se mu všechno, co se pohybuje nahoře po silnici, ostře proti obloze. Došli jsme s Johnem k úpatí kopce a začali jsme stoupat.
Pohlédla jsem vzhůru a spatřila jsem na návrší ženskou postavu. Její šaty vlály v mírném větru, jako vlají široké sukně trhovkyň plahočících se po cestě do Hillsbro. Když jsem znovu zvedla zrak, spatřila jsem před sebou Rachel Leonardovou.
Blížila se rychlými kroky zahalena do kožešinového pláště, hlavu ovinutou šetlandskou šálou. Vzpomínám si na výraz její tváře chvíli předtím, než nás spatřila. Jemné obočí svraštěno jakoby bolestí či úzkostí, velké černé oči zahleděny do kraje prostírajícího se kolem ní, nachové rty pootevřeny únavou, líce zardělé pohybem na ostrém ranním vzduchu.
Zprvu nás neviděla, slunce jí svítilo do očí. Zavolala jsem na ni jménem a napřáhla jsem k ní ruku. Prudce sebou trhla a z tváří jí zmizela všechna barva. Uchopila mou ruku a roztržitě ji držela ve své, ale dívala se přitom upřeně na Johna. překvapeně jsem na něj pohlédla, nedovedla jsem si vysvětlit, proč se na něj tak divně a tak dlouho dívá a proč se její zbělelé rty tak třesou. Ale tytéž známky jsem spatřila i v jeho obličeji, ještě před chvílí zdravě zarůžovělém a usměvavém. Stáli zde nepohnutě, beze slov, a zírali na sebe jako očarovaní. Při pohledu na ně se mi srdce sevřelo nevýslovně chladným stiskem, odtáhla jsem ruku z Johnovy paže a netrpělivě jsem se odvrátila.
Zdálo se, že si vůbec neuvědomil můj pohyb, zato Rachel se vzpamatovala, usmála se, podala mu ruku a řekla rozechvělým hlasem, který se marně snažila ovládnout:
„Pane Hollingforde, pamatujete si na mě? Jmenuji se Rachel Leonardová.“
John z ní nespouštěl zrak a nemohl si nevšimnout prosebného pohledu, kterým provázela svá slova.
„Ovšem,“ odpověděl, a také jeho hlas se zachvěl, třebaže ve tváři zůstával vážný. „Zajisté si na vás pamatuji… slečno Leonardová.“
V té chvíli jsme zaslechli od návrší rachocení kol a Rachel s viditelným úsilím změnila chování.
„Kočár je tady,“ řekla. „Doufám, pane Hollingforde, že neuvítáte pana Hilla s tímto vystrašeným pohledem. Hrozně si vás oblíbil a bude šťasten, až vás uvidí. Netvařte se, prosím vás, tak zděšeně. Mysleli by si, že jste zahlédl strašidlo.“
„Ví Bůh, že by mi to bylo milejší,“ zašeptal pro sebe, ale já jsem to zaslechla.
Vůz zastavil vedle nás a pan Hill seskočil na silnici. Vypadal poněkud zvláštně s lysým dobromyslným čelem a poctivýma hnědýma očima hledícíma rozjařeně kolem sebe, s bílými vlasy a bílým hustým knírem. Paní Hillová zůstala sedět v kočáře. Byla to laskavá, tlustá, malá, růžolící dáma s pisklavým hláskem. V náručí svírala cosi, co vypadalo jako chuchvalec hebké vlny. Byl to, jak jsem se později dověděla, její oblíbený pejsek.
„Hollingforde, chlapče, jsem rád, že vás vidím. Jak se máte? A jak se daří matince?“ volal pan Hill, sevřel Johnovu pravici a hleděl mu přátelsky do obličeje.
„Dobře, pane Hille, dobře, děkuji,“ odpověděl John, ale tvářil se stále vážně a nepřítomně, jako by nemohl nebo nechtěl ze sebe setřást kouzlo, kterému propadl a pod jehož účinkem se změnil v mrtvou, nepodařenou kopii sebe sama.
Vysoké ženské hlasy zněly kolem mých uší, ale musela jsem vynakládat největší úsilí, abych vůbec rozuměla, co říkají, tak napjatě jsem pozorovala přísný Johnův pohled sledující každý pohyb Rachel, která teď ke mně hovořila s nenuceností zcela očividně nervózní a strojenou.
Pan Hill si dobíral Johna pro jeho vážnost, ale bodře a s mírou, i když s hlučnými výbuchy smíchu, jak to měl v povaze. Třebaže jsem se dosud plně nevzpamatovala ze svého ohromení, vycítila jsem nějak z tónu jeho řeči, že ten jemnocitný starý pán nezapomíná na trnitou cestu, kterou osud Johnovi přichystal, a dojímalo ho, když viděl, jak hrdé a zdrženlivé je jeho chování v přítomnosti osob, jimž nebyla odepřena přízeň světa a na jejichž jméně nelpěla poskvrna.
„Nechtěl byste k nám přijít večer v sedm hodin na večeři?“ zeptal se pan Hill. „Máme si toho spoustu povídat. Už hrozně dlouho jsem tady nebyl, a hned jsem si všiml v kraji různých novot, které mě potěšily. Bez vaší pomoci bych si tu připadal slepý a bezmocný.“
Všimla jsem si, nebo se mi to alespoň zdálo, že se Rachel uprostřed řeči zarazila a bez dechu čekala, zda John pozvání přijme.
„Přijdu s radostí, pane Hille,“ odpověděl John.
„A co slečna Dacrová?“ pípla paní Hillová. „Nechce také ona přijít na večeři?“
„Bojím se, že bychom byli dnes večer špatnými společníky,“ řekla spěšně Rachel. „Budeme unaveni. Nebylo by příliš lichotivé pozvat ji, aby se přišla podívat, jak klímáme v křeslech. Raději zítra. Markéto, nechcete přijít zítra a strávit u nás celý den?“
Ale něco takového jsem v té chvíli neměla vůbec v úmyslu.
Poznamenala jsem: „Ne, děkuji, slečno Leonardová. Budu mít příliš mnoho práce, zítra i pozítří.“
Ale pak se mi zdálo, že jsem to řekla příliš odměřeně, a když jsem viděla, jak zklamaně se tváří, dodala jsem s nuceným úsměvem: „Zima je dlouhá a poskytne nám dost času k zdvořilostním návštěvám.“
„Nejde mi o zdvořilosti, ale o přátelství,“ řekla rychle, stiskla mi ruku a tvář se jí rozjasnila a zazářila v ní upřímnost jako slunce na květnové obloze. Opět jsem podlehla jejímu kouzlu. Ale vzápětí mě to mrzelo, pustila jsem její ruce, chtěla jsem celé společnosti popřát dobrý den a vrátit se sama na statek, abych dala Johnovi možnost jít i na snídani k těmto jeho staronovým přátelům, kteří tak dychtili po jeho společnosti. Ale nežli jsem měla čas uskutečnit svůj záměr, vysadil pan Hill Rachel do kočáru, pak naskočil sám a vůz odjel. Zůstali jsme s Johnem sami na silnici. Dívala jsem se tupě, jako by mě někdo vytrhl ze sna, na brázdu vyjetou koly ve sněhu a na ostatní stopy, které po sobě ta skupinka lidí zanechala.
Obrátila jsem se a mlčky vykročila k farmě a John šel vedle mě. Tíha pochybností a úžasu mi spočívala na srdci jako balvan ledu. Proč mi John zatajil, že zná Rachel Leonardovou? Proč byli oba při setkání tak nepochopitelně zaražení?
Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale neměla jsem sílu. Toužila jsem, aby promluvil John, aby mi něco řekl, cokoliv, co ho právě napadne. I kdyby to byla nejpodivnější hádanka, která kdy zůstala nerozřešena, přísahala jsem si, že mu uvěřím.
„Markéto,“ začal v té chvíli John, jako by odpovídal na mé myšlenky. Šel blíž ke mně, neboť jsme až dosud kráčeli v určitém odstupu, zavěsil se do mě a pohlédl mi do tváře, — „Markéto, podívej se mi zpříma do očí!“ Poslechla jsem, a spatřila jsem v nich bolest a starosti.
„Vím, že jsem se v tvých očích provinil,“ pokračoval, „a právem se domníváš, že jsem tě oklamal. Ale musíš mi věřit, že jsem něco takového vůbec neměl v úmyslu. Zažil jsem nesmírný otřes, má drahá, a prosím tě, aby ses ke mně chovala vlídně a s porozuměním. Je mou povinností, ti vše vysvětlit a udělám to, jakmile to bude možné. Prozatím nemohu, dokud nebudu lépe vědět, na čem jsem. Ale přísahám ti, že v tom všem není nic, co by mohlo otřást tvou důvěrou ke mně. Věříš mi, Markéto?“
„Věřila bych ti Johne, i kdyby celý svět tvrdil něco jiného!“ zvolala jsem a náhle jsem si vyčítala, že jsem o něm vůbec kdy mohla pochybovat.
A večer jsem šla šťastná a usměvavá vedle jeho koně až na konec stromořadí a poslala jsem mu vzdušný polibek skrze zahradní vrátka, když odjížděl na večeři do zámku.
„Matce neříkej nic o tom, že znám slečnu Leonardovou,“ byla jeho poslední slova při loučení.
Přikývla jsem a slíbila, že nic neprozradím, dokud si to sám nebude přát. Umínila jsem si, že už si nebudu ničím lámat hlavu, a vrátila jsem se spokojeně do domu. Celý ten večer jsem byla v radostné náladě. Ale v noci jsem v posteli úzkostlivě naslouchala, kdy se vrátí. Připomínala jsem si Rachelinu tvář, když John odpověděl panu Hillovi „Přijdu“, a jak se pohotově postarala, abych ho nemohla doprovázet. Pak jsem si ale řekla: Markéto, stydím se za tebe; zvědavost a žárlivost jsou hnusné vlastnosti, neměj s nimi nic společného! Otočila jsem hlavu na polštáři a pomodlila jsem se za Johna. Pak jsem ho zaslechla, jak vchází do domu. Venku ležel sníh, všude bylo tak mrtvé ticho, že jsem vnímala každý jeho pohyb. I když už za sebou zavřel dveře, zdálo se mi, že ho slyším chodit sem a tam po pokoji. Zvědavost se ve mně znovu ozvala. Co mu dělá takové starosti? Proč nemůže klidně odpočívat?
Vstala jsem, vyšla na chodbu a přiložila ustrašeně a soucitně ucho k jeho dveřím. A opět jsem slyšela jeho kroky. Nemyslel na spánek po celodenní únavě. Co to jen vstoupilo mezi nás? Vrátila jsem se do postele a dala se do pláče.
To byl teprve začátek starostí s Rachel Leonardovou. Od toho dne se nad Johnem vznášel stín. Chodil často do panského sídla, protože ho pan Hill rád viděl kolem sebe, lpěl na něm a nechtěl bez něj udělat ani krok. Ale čím častěji chodil na zámek, tím starostlivější byla jeho tvář. A já věděla až příliš dobře, že všechno začalo s příchodem Rachel Leonardové. Nežli se s ní tehdy ráno setkal na silnici, býval tak dokonale šťastný, jak jen muž může být. A čím víc na něj doléhaly starosti, tím méně hovořil o lidech na zámku.
Paní Hollingfordová se domnívala, že ho omrzela práce, a děvčata se dohadovala, že jsem se s ním pohádala. Nechala jsem je při této domněnce, jen abych tím lépe chránila jeho tajemství.
Srdce mě bolelo, ale nic jsem neříkala. Slíbila jsem, že o něm nebudu pochybovat, a nechtěla jsem, aby mu moje chování dalo důvod k myšlence, že jsem příliš slabá, než abych dodržela slovo.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď