7.Kapitola
Uplynulo několik týdnů, nežli jsem opět spatřila Rachel Leonardovou. Zatím zůstalo jen při našem letmém setkání na sněhu při východu slunce. Paní Hollingfordová, která nechodila jinam, než do nejchudších chalup v okolí statku, se mnou šla na pozvání paní Hillové jednou dopoledne na návštěvu do panského domu. Tehdy jsme ji nespatřili. Vyšla si patrně na procházku, tak aspoň nám oznámila služka, která ji šla hledat do jejího pokoje.
Vrátili jsme se na statek, aniž jsme ji zahlédli. Pak nám oplatila návštěvu paní Hillová, ale bez slečny Leonardové. Prý se nachladila a musela zůstat v posteli. Dívky se těšily, že uvidí svou hrdinku, a byly zklamány.
A tak míjely dny, až se jednou stalo, že jsem na zámku musela zůstat několik dní. Pozvali mě už dvakrát či třikrát, ale já si vždycky našla výmluvu. Nakonec jsem však uznala, že by bylo nezdvořilé věčně odkládat návštěvu, a tak jsem tam šla.
Jak se dům změnil od klidných časů našich „dnů četby“, kdy se nad komínem paní Beattyové vznášel osiřelý věnec kouře a kroky na kamenném schodišti se rozléhaly po celé galerii kolem haly!
Dříve mi hala připadala prázdná a studená, stávalo tam jen několik odpuzujících byst, kdežto nyní byla celá vyzdobená květinami ze skleníků a v krbu vesele plápolal oheň. Jako by bohyně blahobytu a přepychu procházela lehkým krokem po celém domě v sametových střevíčcích, udílela služebnictvu rozkazy svým lahodným hlasem a šířila do všech koutů vonný dech!
Nevím, jak se to stalo, ale přišla jsem na zámek dřív, než mě čekali. Později jsem se náhodou dozvěděla, že jsem měla přijít až před večeří, kdežto já jsem pochopila, že se mám dostavit už po poledni, abychom mohli s Rachel strávit několik klidných hodin a obnovit přátelství, nežli se připojíme k hostům, kteří se na zámku shromáždili. Dobrá paní Hillová patřila k těm lidem, z jejichž chování můžete soudit, že byste je zarmoutili, kdybyste jim odmítli něco, co právě držíte v rukou, ale zatímco o jejich žádosti uvažujete, zapomenou na to, co chtěli a proč to chtěli. Omyl týkající se hodiny mého příchodu považovala za příliš malicherný, než aby jej vůbec vysvětlila. Ale byl to omyl, který mi přinesl měsíce nepopsatelného strádání.
Myšlenka na návštěvu v zámku mi nikdy nebyla po chuti. Ale když už jsem se jednou rozhodla tam jít, myslela jsem si, že udělám nejlépe, už kvůli Johnovi, budu-li se chovat co nejroztomileji. Před polednem jsem se rozloučila se svými třemi přítelkyněmi — tehdy už to byla pro mě matka a dvě sestry — a zamířila jsem přes blata k panskému domu. John měl ten den večeřet s Hillovými a věděla jsem, že se tam s ním setkám. Moje zavazadlo bylo odesláno už brzy ráno. Zdálo se mi nesmyslné, že je mi tak líto opustit prostý domov a odebrat se do bohatého sídla, kde hodiny uplynou v ustavičných slavnostech a radovánkách. Ještě nedávno bych smýšlela jinak, než dnes. Bylo to zvláštní, ale farma, její pracovití obyvatelé, staromódní světnice a zákoutí, celé to domácí ovzduší teď úplně vyhovovalo mým životním touhám.
Došla jsem k zámku po cestě svažující se z pahorku k jeho zadní části, a okolo zahrad jsem se dostala k portálu. Paní Hillová byla na vyjížďce s několika dámami, také pan Hill si vyšel ven s přáteli. Jedna ze služebných se nabídla, že půjde zavolat slečnu Leonardovou, jiná mě doprovodila do mého pokoje.
Přepychový pokoj! Usmála jsem se při pomyšlení, že se mi zdá tak prostorný. Jistě jsem už spala ve stejně pěkné ložnici dříve. V poslední době jsem zapomněla, co všechno patří k nezbytnostem blahobytného světa. Naučila jsem se žít bez sametem potažené pohovky u krbu v ložnici, mnohoramenných svícnů na římsách a vysokých zrcadel na všech stěnách, které budily dojem, jako by každý můj pohyb okukovalo půl tuctu drzých, posměvačných děvčat. Zvykla jsem si v poslední době slyšet klapot svých podpatků na voskované podlaze své prosté světničky a dívat se na lesy a pole skrz řídký bílý barchan. Tady byly drahocenné záclony, kterými nepronikalo denní světlo, a tlusté koberce tlumící zvuk. Farma byla můj ideál domova a světnice na farmě byla ideálem světnice, a proto pro mně také bylo všechno to pohodlí trapné a směšné.
Slečna Leonardová za mnou nepřišla. Také ona byla patrně venku. Pochopila jsem, že je zde nějaký omyl, a dál jsem o tom nepřemýšlela. Odmítla jsem pomoc služebné, sama jsem si vybalila kufr a rozložila večerní šaty na posteli. Pak jsem nevěděla, co dělat, a posadila jsem se, abych si odpočinula. Dívala jsem se na bachratou pohovku, na jejíchž poduškách si ospale pohrávaly odlesky ohně. Na statku patrně nebudeme nikdy mít sametová lehátka, uvažovala jsem, a je nakonec lépe obejít se bez takového bláznivého luxusu. Proto jsem si přistrčila ke krbu židli s tuhým opěradlem, sedla si na ni a přemýšlela.
Ale brzy mě to omrzelo, protože se mi v mysli vynořovaly známé obavy a starosti, a ty jsem musela držet na uzdě, abych se mohla v tomto domě chovat jak se patří. Otevřela jsem dveře a rozhlédla se kolem sebe. Vyznala jsem se tu dobře a bylo mi jedno, jestli mě tu někdo uvidí obcházet ještě dřív, než mě uvítá pán nebo paní domu. Stála jsem v široké galerii, kde visely obrazy, kde byly ve vitrínách vystaveny bibeloty, kde byly rozestaveny židle, aby si hosté mohli odpočinout, a španělské stěny chránící proti průvanu. A kde světlo z barevného kopulovitého světlíku nad střechou měkce dopadalo na rytířské brnění stojící na samém konci ochozu poblíž úzkého schodiště, jež vedlo k zadní části budovy.
Ten rytíř byl můj starý známý. Mopsie hrozně milovala zákoutí, které tvořil úhel stěny za jeho zády, a v dobách našich čtenářských dnů si sem nahoru po schodech přivlekla hlubokou lenošku, za záda si postavila vysoký lehký paraván a vytvořila si tak malý trojhranný pokojík. Když jsem nyní došla k tomuto úkrytu, uvelebila jsem se v něm, protože zde bylo opravdu milé posezení. Nad okrajem paravánu vyčnívala masivní helma rytíře a vystupovala plasticky na pozadí měkce zářící malované kopule.
Posadila jsem se do Mopsiny lenošky a vytáhla z kapsy malou knížku. Do této knížky pro mě John vypisoval nejhezčí a nejzajímavější verše, které jsme měli oba rádi, a protože jsem si myslela, že tyto řádky i ten, kdo je psal, si zasluhují patřičné úcty, vyzdobila jsem okraje stránek barevnými a zlatými arabeskami.
Obracela jsem bezmyšlenkovitě stránky. Po chvíli jsem zaslechla v ochozu kroky a hlasy blížící se ke mně. Doufala jsem, že ti lidé, ať už to byl kdokoliv, přejdou kolem a nevšimnou si mě. Netěšilo by mě, kdyby někdo cizí nahlédl za španělskou stěnu a divil se, kdo asi jsem. Přicházeli stále blíž a rozmlouvali tlumeným, vážným hlasem, který ve mně probouzel neurčité obavy. Došli až na konec galerie, k mému paravánu, a zastavili se jako ti, kdo si chtějí na chvíli oddechnout, nežli se vrátí zpátky touže cestou, kterou přišli. A zdálo se mi, že se zastavuje i mé srdce a krev v žilách, neboť ti, kdo rozmlouvali, byli Rachel Leonardová a John Hollingford. Zaslechla jsem tento rozhovor:
„Myslím, že to od tebe není hezké, Johne,“ řekla Rachel. Mluvila podrážděně, a jako by nedávno plakala. „Chtěla jsem jen, abys na mě nespěchal, abys mi dal čas, a ty děláš, jako bych to vůbec odmítala.“
„Nechápu, nač potřebuješ čas,“ odpověděl John. „Jestli jsi mi řekla pravdu a jestli jsi své sliby myslela vážně, nevidím důvod, proč bys to nemohla přiznat hned.“
„A já zas nevidím důvod, proč tak spěcháš. Bude pro mě dost bolestné, až to budu muset přiznat. Nenapadlo tě, jak to přijme Markéta?“
„Markéta! Bůh jí žehnej!“ řekl John vážně. „Ta mírná, nesobecká duše. Bude to pro ni překvapení, ale smíří se s tím. Kdežto teď vidím v jejích očích ustavičně výčitku. Je to k nesnesení. Jestli sama brzy nepromluvíš, budu muset porušit slib a říct jí to.“
„Ne, ne, ne!“ zvolala Rachel náruživě. „Nemá ani nejmenší podezření, dopřej jí ještě nějaký čas klid. Nesmíří se s tím tak lehce, jak si představuješ. Všichni mi budou spílat a vím, že si to zasluhuji. Měj se mnou soucit, Johne…“ a zde jí hlas selhal.
„Proboha, dopřej mi ještě trochu času!“
„Ale nesmí to být dlouho,“ řekl John zasmušile. „Mám-li být upřímný, je mi líto, že je to pro tebe tak těžká zkouška. Po tom všem, co bylo a cos mi vyprávěla, nečekal jsem, že budeš tak slabá a sobecká.“
„Jsem slabá, a jsem sobecká,“ povzdechla si Rachel. „Nesmíš čekat, že budu jiná. Snažím se ze všech sil, abych byla lepší. Ale ať už jsem jakákoliv, Johne, buď si jistý, že tě mám ráda a měla jsem tě ráda po všechna ta léta. Dej mi ještě trochu času a udělám všechno, co budeš chtít.“
„Dobrá, vyhovím ti,“ řekl John. „Ale nezapomeň, nesmí to trvat dlouho. Ubohé, drahé děvče. Ztratil jsem tě a tak nečekaně jsem tě zase nalezl!“
Odcházeli společně ochozem a hovořili dále. Jejich hlasy a kroky po chvíli dozněly. Tou dobou žlutavé denní světlo téměř pohaslo a za zástěnou byla už skoro úplně tma. V těch dnech začínala noc ve čtyři hodiny. A teprve před sedmou, když zvon svolával k večeři, vrátila jsem se jako v mátohách galerií do svého pokoje. Nevím, co jsem mezitím dělala. Ze schodiště se ozýval sbor měkkých hlasů, jak se skupinka uhlazených dam ubírala nahoru do svých ložnic. Slečna Leonardová přišla za mnou do mého honosného vyhřátého, nudného budoáru a pomohla mi při oblékání. Vysvětlila jsem jí, že jsem přišla předčasně a že jsem se zatím toulala po domě. Aspoň myslím, že jsem řekla něco takového. Upevnila závoru u mého okna a dokonce mi zavázala střevíčky, protože se mi třásly prsty. Sklonila se nad mýma nohama se svou oslňující tváří a pevnýma bílýma rukama. Myslím, že měla na sobě šaty z černého sametu a diamantovou sponu u pasu. Ale nejsem si jistá. Půvab její osobnosti zastínil všechno ostatní. Zapínala mi háčky a poutka, viděla jsem v zrcadle, jak stojíme vedle sebe — ona, která milovala Johna mnoho let, a já, která jsem ho znala jen několik krátkých měsíců.
Když jsem šla s Rachel dolů po schodech, říkala jsem si, že je pravda, co tvrdil John: smířím se s tím. V salóně bylo množství veselých lidí a když jsem se rozhlédla, bylo mou první myšlenkou, že žádný z přítomných mužů se nevyrovná Johnovi a žádná žena se nevyrovná Rachel. Proč jen jsem se vetřela mezi ně?
Když se John dotkl mé ruky a láskyplně ji stiskl jako vždy, zaplavila mě první vlna zoufalství. Dokážu se s tím smířit? zeptala jsem se sama sebe. Ale to bylo vše. Myslím, že John seděl vedle Rachel, ale nevnímala jsem ani prostřený stůl, ani společnost kolem něho. Domnívali se, že jsem plachá nebo pyšná, a neobtěžovali mě konverzací.
V uších mi zněly zvuky připomínající bouři ženoucí se nad indickým pralesem. Celý můj život ležel přede mnou jako inkoustová kaňka na bílém papíře. Proč musím působit obtíže? Proč musí mé srdce trpět? Proč jsem osiřela a octla se v Hillsbro? Proč mě otec a matka nevzali s sebou? Mohla jsem zemřít na stejnou nemoc a být s nimi pochována do indického hrobu.
Jak se Rachel smála! Byla po celý večer nejskvělejší, nejhezčí a nejvtipnější společnicí, jaká kdy bavila hosty při slavnostní večeři.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď