8.Kapitola
Když jsem tu noc seděla vedle žhavého popela dohasínajícího ohně ve své ložnici v hillsbroském zámku, zatímco všichni ostatní spali, nebylo nikdy zoufalejší bytosti pod sluncem, než jakou jsem se cítila já. Chovala jsem se celý večer velmi skromně a klidně, vyhýbala jsem se Johnovi, přijímala jsem od Rachel různé pozornosti, dívala jsem se na ni a s pocitem otupělosti jsem obdivovala, jak dovede být okouzlující.
V zrcadle na protější stěně ložnice jsem spatřila pobledlou, zamyšlenou tvář mladé dívky sedící tiše v koutě v bolestném rozjímání. Ráda bych věděla, je-li nemocná nebo jen zarmoucená. Ale po chvíli jsem si jakoby náhodou uvědomila, že se dívám sama na sebe. Při tom objevu mi zahrál na rtech chabý, studený úsměv. Ale ani jsem se moc nedivila, že jsem tak docela jiná, nežli jsem bývala dřív. Od té chvíle, kdy mě v galerii zastihl soumrak, změnil se celý svět a já s ním.
Rachel zpívala a společnost tleskala. Lidé tančili a Rachel mezi nimi. Bylo mi představeno několik mladých mužů a řekla jsem jim chladnými rty „netancuji“. Mé smysly, sluch, zrak, čich, byly vystaveny umrtvujícímu tlaku, zatímco v mém srdci, dokonale nehybném, zaznívala co chvíli osudná slova: Vyrovnám se s tím, vyrovnám se s tím. Přišel za mnou John a zeptal se mě ustrašeně: „Co je ti, Markéto?“
Zavzdychala jsem: „Bolí mě hlava,“ a ustoupila jsem do stínu záclony.
„Markéto, drahoušku, jsi nemocná,“ řekl, a tehdy povolila stavidla hořkosti v mém srdci. Jak dlouho mi bude tak krutě lhát?
„Jsem nemocná,“ odpověděla jsem. „Musím si jít lehnout.“
Šel se mnou ven ze sálu, kladl mi starostlivé otázky, zabalil mě do šály, zůstal stát pod schody a díval se za mnou, dokud jsem mu nezmizela z očí. Docela stejně, jako by mě stále ještě miloval!
Když jsem vešla do ložnice, zhasla jsem svíčky a krb zůstal jediným světélkujícím místem ve velkém zešeřelém pokoji. Chodila jsem potmě sem a tam a hloubala o celé věci. Domýšlela jsem si, že se John a Rachel poznali už tehdy, když jsem bydlela ve škole slečny Sweethamové. Pak mezi nimi vznikl nějaký spor, pak stihlo Johna to neštěstí a už se spolu nikdy nesetkali, až tehdy ráno na sněhu při východu slunce. Znala jsem ten příběh tak dokonale, jako by ho plameny z krbu psaly písmeno za písmenem po stěnách. Pak jsem mezi ně vstoupila já a překážím jim, teď, když si vysvětlili všechna nedorozumění a kdy v nich ožily všechny někdejší city. Dobře, nebudu jim stát v cestě. Odejdu z Hillsbro.
Přistoupila jsem ke krbu, shrábla jsem řeřavé uhlíky na jednu hromádku a dívala jsem se, jak blednou a odumírají na roštu. Už jsem netrpěla při pomyšlení, že se s tím musím smířit. Věděla jsem, že nezemřu, že se nezblázním, že neudělám nic, o čem by si lidé mohli vyprávět. Ale hluboko v srdci jsem cítila, že se ve mně zahnízdil žal, který mě bude provázet až do hrobu. Věděla jsem, že nepatřím k dívkám, které s lehkou myslí zapomenou na takový zážitek, vydají se znovu do světa a hledají si nové nápadníky. Uvědomovala jsem si, že jaro mých dnů končí, že se přibližuje zima. Pak jsem myslela na to, jak jsem se obrátila zády k celému světu, který jsem znala dříve, a odešla do Hillsbro za přítelkyní své matky, jak jsem si zamilovala její rodinu, dala jsem Johnovi celé srdce a všechnu důvěru, byla jsem plna nadějí, spokojená a šťastná. Ale nakonec mě překonal bezmezný zármutek, lehla jsem si na pohovku před krbem, zabořila tvář do dlaní a rozplakala se. Tak dlouho jsem vzlykala, až jsem usnula a probudila se ve tmě před rozedněním třesouc se zimou v lehkých večerních šatech.
Příštího dne jsem dostala horečku a Rachel si mě vzala na starost. Nemohlo být něžnější, trpělivější a pozornější ošetřovatelky. Moje nemoc nebyla tak zlá, aby vyžadovala ustavičného dohledu, ale nehnula se od mého lůžka, podávala mi léky, nosila mi různé lahůdky, měnila polštáře, vytahovala rolety tak, aby byl pokoj útulný, ale aby mi světlo nezraňovalo zrak. Žádnými domluvami jsem ji nedokázala přimět, aby si aspoň hodinu ode mě odpočinula. Paní Hillová byla sice v jádře laskavá a soucitná, ale v tomto případě, myslím, nebyla spokojena. Byli zde ostatní hosté a ta dobrá dáma brala své povinnosti hostitelky velmi vážně. Ale Rachel, žertovná a roztomilá, i když prosazovala své rozmary, věděla, co na adoptivní matinku platí, šeptem spolu cosi hovořily a domnívaly se, že o tom nevím, když ležím na posteli se zavřenýma očima. Pak Rachel objala lichotivě korpulentní pas paní Hillové, políbila ji a vystrnadila ji z pokoje.
Paní Hillová ke mně byla velmi hodná a pokaždé, když mě přišla navštívit, svědomitě nechala svého pudlíka na rohožce přede dveřmi. Ale zřejmě neměla v povaze vysedávat v pokoji nemocných.
Rachel se pohybovala po ložnici nehlučným, měkkým krokem jako dokonalá milosrdná sestra ve svých světle šedých vlněných šatech s několika sněženkami na prsou. Byla zamyšlenější a smutnější, a přece půvabnější, nežli jsem ji kdy viděla. Když usedala vedle mého lůžka, měla vedle sebe košíček s ruční prací a knížku, ale všimla jsem si, že se zabývá výhradně svými myšlenkami. Sedala s rukama malátně sepjatýma v klíně a hleděla oknem na pokřivené roztřepené obrysy holých stromů v hnědavém lesíku, který skrýval komíny hillsbroské farmy před zraky obyvatel panského sídla.
Nemusela jsem být jasnovidka, abych uhodla, na co myslí. Vzpomínala na Johna na statku a patrně na všechno to, co bylo mezi mnou a jím. Jistě ji to rozesmutňovalo, ale myslela jsem si, že její důvěra k Johnovi musí být velmi pevná, protože v jejích úzkostlivých očích nebyly známky rozladění, hebké a mírné rty neprozrazovaly trpkost ani žárlivost. Dovedla jsem si velmi dobře vysvětlit její chování: upřímnou laskavost, něžnou péči i tiché výčitky. Cítila ve svém ženském srdci, jaké křivdy se na mne dopouští, měřila mou lásku silou a vytrvalostí své vlastní, její lítost nade mnou byla stejně hluboká jako štěstí, jež jí mělo být údělem pro celý život.
Při každém pohybu jsem ji sledovala jakoby Johnovýma očima, nalézala jsem u ní stále nové půvaby a uvědomovala jsem si, jak ji musí milovat. V ochablém zoufalství jsem si přála zemřít, abych se nehlučně vytratila z dosahu vlídné nepřítelkyně a sama jí uvolnila místo, z něhož mě co nevidět vytlačí svýma silnýma, jemnýma rukama. Ale dík její péči jsem se rychle zotavovala.
Ještě nikdy nebyla tak láskyplné a okouzlující ošetřovatelce svěřena tak nerudná, nervózní a nevděčná pacientka. Jak pozorně dbala, abych byla na pohovce u krbu dobře přikryta, jak neúnavně se mě snažila pobavit vtipnými nápady, jak křepce přecházela po pokoji, jak obratně a pohotově si při všem počínala! To vám, drahouškové, nedovedu ani přibližně vylíčit. A jestli se někdy, když jsem měla zavřené oči, její rysy bolestně stáhly, jakmile jsem se opět probrala k vědomí, zářilo z nich veselí a čtveráctví. Jednou či dvakrát se mi zdálo, že si nedovede vysvětlit, proč jsem tak sklíčená a popudlivá. Nevěděla, že už přišel můj čas, že břemeno utrpení, jež mi způsobila, tíží už má bedra.
„Bolí vás něco, drahoušku?“ zeptala se nejistě.
„Bojím se, že je vám hůř, než si myslíme.“
A já odpověděla chladně: „Děkuji. Není mi docela dobře, ale to přejde.
Je to jen slabost. Jen se o mě, prosím, tolik nestrachujte.“
Mou jedinou omluvou bylo, že mi zármutkem pukalo srdce. Ale o tom jsem s ní nemohla mluvit. Dokud si byla jista sama sebou a vědoma své převahy, nic se jí nemohlo dotknout, nic ji nemohlo odradit. Byl to těžký úkol chtít ji nenávidět, a nakonec jsem se ho vzdala. Když se jednou její ruka octla blízko mé tváře, zachytila jsem ji v pohybu, políbila ji a dala se do pláče.
„Odpusťte mi,“ řekla jsem. „Jste anděl, kdežto já…“ Cítila jsem, že jsem byla v několika posledních dnech velmi zlá.
„Můj malý, nervózní drahoušku!“ zvolala, poklekla vedle postele a objala mě. „Co máme dělat, abyste byla opět ve své kůži?“
Musela jsem jí přiznat, že ví, jak si získat náklonnost, a zapomněla jsem v té chvíli na všechnu hořkost. Položila jsem jí hlavu na rameno a žalostně jsem se rozeštkala. Zoufale jsem hledala výmluvu pro své slzy, ale plakala jsem dál a udělalo mi to dobře. A pak už jsem se nebránila kouzlu její přitažlivosti. Moje láska k ní byla dokonce větší než utrpení, které mi způsobila.
Poznala, že ji začínám mít ráda, a byla šťastná, kdežto mě přiváděla její radost k zoufalství. Věřila, že po čase, „až se s tím vyrovnám“, z nás budou dobré přítelkyně. Bolelo mě to, ale usmívala jsem se. Nebudu ze sebe dělat ubrečenou opuštěnou děvu, vynasnažím se být silná a velkomyslná, zármutek si ponechám pro sebe!
Za mé nemoci, která trvala asi týden, přicházel John často na zámek zeptat se, jak se mi daří. Dobrá malá paní Hillová pokaždé přišla s úsměvem ke mně do ložnice a řekla: „Rachel, musíš jít dolů k panu Hollingfordovi. Chce slyšet z tvých vlastních úst, jak se vede pacientovi.“ A seděla pak se mnou a mluvila o psech a o místních rodinách, dokud se nevrátila Rachel, která vždy přinesla nějaký povzbudivý vzkaz a přála si ho, jak se zdálo, co nejvěrněji tlumočit. Měla jsem dojem, že se pokaždé vrátila se vzrušenou tváří, buď příliš bledou nebo příliš planoucí. Jednou se mi zdálo, že vypadá uplakaně. Když vešla do ložnice, okamžitě spustila rolety a usedla zády k světlu.
„Markéto,“ řekla po chvíli, „zítra vás přijde navštívit paní Hollingfordová.“
„Opravdu?“ zvolala jsem a srdce se mi sevřelo bolestí.
Nedovedla jsem říci: „To mě velmi těší,“ protože jsem v té chvíli v duchu spatřila tvář té dobré staré dámy, poklad, který jsem ztratila. Klesla jsem zpátky do podušek a toužila jsem zemřít.
Příštího jitra byla Rachel neklidná a roztěkaná. Brzy dopoledne mě náhle opustila a vrátila se v jezdeckém obleku.
„Jdu se projet, drahoušku,“ řekla spěšně. „Není mi dobře, potřebuju čerstvý vzduch. Doufám, že se beze mě několik hodin obejdete.“
Něco v jejím chování mě udivilo. Slyšela jsem řehtání koní na štěrku před domem a šla jsem se k oknu podívat, pojede-li se společností také John. Ale nebyl tam. Když jsem opět ulehla na pohovku, vzpomněla jsem si, že má přijít paní Hollingfordová, a byla jsem přesvědčena, že Rachel odešla, aby se s ní nesetkala. Připomněla jsem si, že se dosud nikdy nespatřily, a snadno jsem uhodla důvod, proč se jí Rachel vyhýbá. Zatímco jsem o tom přemýšlela, přišla má milovaná druhá matka.
Přivedla ji paní Hillová. Kontrast mezi oběma ženami byl nápadný. Paní Hillová byla malá, tlustá, bodrá, a jen o vlas unikla z rukou Stvořitele bez pečeti nevzdělané ženy z nízkých kruhů. Paní Hollingfordová byla vysoká a štíhlá, s ustaranou ušlechtilou tváří a mohla být i v dnešním svém postavení vzorem „urozené dámy“ ze starých časů.
Když jsem na ni pohlédla, cítila jsem, že se už nikdy nedokážu vrátit na statek. Měla jsem v úmyslu prozradit jí, až budeme samy, co jsem zaslechla v galerii, a požádat ji o svolení, abych mohla odjet rovnou ze zámku do Londýna, odkud jsem chtěla napsat Johnovi dopis na rozloučenou. Ale paní Hillová zůstala dost dlouho s námi a já zatím ztratila odvahu. Když jsem s ní osamělá, nedovedla jsem se už odhodlat ke zpovědi. Uvědomila jsem si, jak by ji to vyděsilo a roztrpčilo, ale ze všeho nejvíc jsem se bála, že by mi třebas ani nevěřila. Jistě by to řekla po návratu domů Johnovi, a tomu se vzpírala veškerá moje hrdost. A tak jsem nechala příležitost nevyužitu.
Vyprávěla jsem jí, jak je ke mně slečna Leonardová laskavá. Myslím, že byla trochu dotčena, že ta mladá dáma odešla, ale neměla ve zvyku hledat ve všem zlý úmysl a moje chvála ji zcela ujistila, že ji slečna Leonardová nemínila urazit. Později jsem se dověděla, že obě dívky na statku zazlívaly slečně Leonardové její povýšenost. Čekaly něco jiného. Jejich hrdinka je zklamala. Paní Hillová byla zdvořilá, pan Hill vlídný, ale slečna Leonardová se chovala k jejich zlaté mámě přezíravě.
„Takhle se vždycky chovají zbohatlíci,“ poznamenala Jana. A jejich prosté dušičky se bouřily.
„Řekněte mi, má drahá,“ pravila paní Hollingfordová a objala mě kolem krku, „stalo se něco mezi vámi a Johnem?“
„Co se mělo stát?“ odpověděla jsem a políbila jsem jí ruku, ale vyhnula jsem se jejímu pohledu.
„Neviděla jsem ho od té doby, co jsem přišla sem. Přicházel se často zeptat, jak mi je.“
„Přemýšlela jsem o tom, ještě nežli jste šla sem,“ odpověděla smutně, „a mám stále větší obavy. Hrozně se změnil, a vy také. Nezahrávejte si s mým synem, Markéto. Není snad tak uhlazený jako jiní muži, ale nikdy nenajdete lepšího.“
Odvrátila jsem hlavu a mlčela jsem. Co jsem jí měla odpovědět? Měla jsem toho sice hodně na srdci, ale o tom jsem nemohla hovořit, a proto jsem mlčela. A tak tato příležitost minula. Paní Hollingfordová odcházela zpátky na statek s hořkými pochybnostmi. A všechny ty pochybnosti se týkaly mě.
Po jejím odchodu přišla paní Hillová, sedla si vedle mě a snažila se mě zabavit. Byla to hodná dáma, ale její žvatlání bylo únavné a anekdoty obhroublé. Byla jsem šťastná, když ji ode mě odvolaly povinnosti k ostatním hostům. Snad jste, drahouškové, z mého vyprávění ani dost nepochopili, že jsem se tehdy zdržovala ve veselém venkovském sídle plném radujících se lidí. Ale lidé nebyli pro mě víc než stíny a čas plynul, ani nevím jak. A pro co jsem tehdy neměla oči, o tom vám dnes nedovedu vyprávět.
Odpoledne byly přeháňky a vítr, a jezdecká společnost se vrátila brzy, až na Rachel a ještě jednu dámu a pána. Ti se vrátili později. Seděla jsem sama v ložnici ve světle krbového ohně, když vešla usměvavá Rachel v namoklém jezdeckém obleku a prohlásila, že má toho počasí po krk. Řekla jsem:
„Je škoda, že jste s nimi vůbec jezdila.“
„Žádná škoda,“ prohodila.
A po chvíli: „Byla tady paní Hollingfordová? “
„Byla,“ odpověděla jsem.
„Tady v ložnici, u vás?“
„Seděla na té židli vedle vás.“
Obrátila se a spočinula na židli zvláštním pohledem, který bych stěží dovedla popsat. Přistavila ji ke krbu, svlékla si vlhkou svrchní sukni, posadila se a naklonila se k ohni. Všimla jsem si, že je bledá a vyčerpaná. Vyjížďka jí tedy příliš neprospěla.
„Máte ráda tu paní Hollingfordovou?“ otázala se.
„Hrozně,“ řekla jsem.
„Můžete mi říct, jak vypadá?“ pravila Rachel.
„Je vysoká, hezká…“ začala jsem.
„Ano,“ přerušila mě Rachel, „říkali mi to.“
„Je v ní něco vznešeného, třebaže se strojí skromně a chudě jako jeptiška Její tvář je mírná, zasmušilá, ale dovede být také přísná. Má stříbrošedé vlasy…“
„Ne,“ znovu mi skočila do řeči, „hnědé. Slyšela jsem, že má krásné kaštanově hnědé vlasy.“
„Teď už jsou skoro bílé,“ řekla jsem.
Rachel na několik minut zmlkla. Když jsem se na ni podívala, překvapilo mě, jak se jí třesou rty a jak jí velké zářivé slzy padají jedna za druhou měkce a tiše do klína.
„Toho si nevšímejte,“ prohodila. „Právě jsem v jedné chalupě viděla, umírat malou holčičku. Její matka seděla v hlavách postýlky a vyprávěla mi, že ji děvčátko nikdy v životě nezarmoutilo.“
„A to vás tak roztesknilo?“ zeptala jsem se a myslela jsem si, že bychom té dívence měli spíš závidět.
„Strašně,“ odpověděla Rachel. „Víc, než dovedu vylíčit.“
Chvíli jsme mlčely, pak poznamenala:
„To asi zavinilo to neštěstí, že tak brzy zestarala.“
„Myslíte paní Hollingfordová?“ zeptala jsem se.
„Ano. Ten zármutek, hanba, zklamání…“
„Nevinný člověk nemusí cítit hanbu ani zklamání,“ řekla jsem.
„Svět nesmýšlí stejně,“ pravila Rachel zachmuřeně.
„Svět!“ zvolala jsem s opovržením.
Zvedla oči od ohně k mé tváři. „Vím, vy jste statečná a nezávislá duše,“ řekla. „Chtěla byste mi pravdivě odpovědět na jednu otázku? Nikdy jste nepocítila ani stín pochybnosti nebo lítosti, že jste slíbila, provdat se za Johna Hollingforda?“
„Ani stín,“ řekla jsem hořce. „Posuzovala jsem ho podle toho, jak jsem ho sama poznala, a ne podle toho, co si o něm myslí svět.“
„Proč jen mě Bůh nestvořil stejnou, jako jste vy!“ řekla slavnostně.
Pak vstala s divoce roztrpčeným pohledem a opustila mě bez jediného dalšího slova. Zapomněla dokonce zvednout vlhkou sukni, kterou hned na začátku rozložila po zemi.
Po jejím odchodu jsem zůstala sedět s pocitem hněvu, překvapení a bolesti. Napadlo mě, že měla pravdu, když řekla Johnovi, že je slabá a sobecká. Nikdy jsem se před ní nezmínila o svém zasnoubení s Johnem, a ona o něm začala mluvit docela bez rozpaků. Myslela jen na vlastní starosti a zapomínala na mé zklamání a utrpení. Chápala jsem velmi dobře, co ji rozčilovalo. Dovedla mít ráda Johna, nevadilo jí, že mě zranila, ale nebyla spokojená, dokud svět neschvaloval její jednání. Mladý muž ze statku byl sice hoden lásky, ale nebyl dost bohatý, ani z dobré rodiny. A jeho poskvrněné jméno nevyhovovalo rozmazlenému dítěti velkého světa. Vzala mi můj poklad, ale sama nezbohatla, zničila klid dvou duší, ale nepřineslo jí to žádnou radost, leda pohled na cizí žal.
„Ubohý Johne,“ pomyslela jsem si, „tvoje vyhlídky na životní štěstí nejsou o nic lepší než moje, i když jsi za ně zaplatil nečestnou cenu.“
A tehdy jsem ji nenáviděla.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď