9.Kapitola
Zima v těch dnech odcházela a začínaly zářivé jarní dny. Vyšla jsem ze své ložnice do jasného dubnového světa a spatřila jsem petrklíče smějící se v travnatých ďolíčcích. Srdce mě zabolelo, když jsem zaslechla první skřivánčí zpěv. Na mém vztahu k Johnovi se nic nezměnilo. Jednou mě pozval na vyjížďku, ale nechtěla jsem. Nemohla jsem. A na zámek přijeli na návštěvu Tyrrellovi.
Rachel se mi vyhýbala, nevím, zda proto, že si sama nepřála se mnou mluvit, nebo protože viděla, že jsem na ni zanevřela. Ale je jisté, že jsme se jedna druhé stranily. Má ubohá duše byla dokonale bezradná. Utrpení prožité v minulých dnech, hořký pocit, který po něm zůstal, hrůza z toho, co se mnou bude dál, to všechno mě nesmírně skličovalo. Kdybych věděla o nějakém klášteře zbožných jeptišek, o jakých jsem čítala v básních a starých pověstech, které přijímaly ve svých zdech znavené poutníky a ošetřovaly nemocné a které by také mně poskytly útěchu, modlily se se mnou, dovolily mně usednout u jejich nohou a plakat s hlavou na jejich klíně, dokud nebudu mít za sebou dnešní strastiplné životní období, okamžitě bych se zvedla a uprchla k nim třeba v noci, aby mou stopu nikdy nenašel ten, který zatoužil po mém srdci, požádal o mě, ale když jsem ho omrzela, opět mi ho s nevelkou lítostí vrátil.
Nenáviděla jsem zámek, a přece jsem v něm zůstávala. Dobrodušný pan Hill prohlásil, že zamkne všechny brány a pustí do zahrady psy, kdybych se jej pokoušela opustit. V té době si on i jeho manželka vzali do hlavy, že mě budou rozmazlovat. Onemocněla jsem v jejich domě a v jejich domě musím zůstat, dokud opět nebudu zcela zdravá a spokojená. Chtěli se mi postarat o zábavu a proto pozvali Tyrrellovy, aby zůstali měsíc na zámku. Grace Tyrrellová přišla v obvyklé veselé, rozmarné náladě, s vůní vznešeného světa, chtěla mě mít opět pro sebe, okamžitě zaujala místo mezi mnou a Rachel. Zastihla mě ochablou, smutnou, nedůtklivou. Vyptávala se, domlouvala mi, lichotila se ke mně. Snažila se zčásti ze zvědavosti a zčásti z dobré vůle získat mou důvěru, a v slabé chvilce jsem sejí svěřila s celým svým bolem. Pak jsem vyslechla její výtky, posměšky a rady a moje srdce se ještě víc zatvrzovalo vůči Johnovi.
Byla o pět či šest let starší než já. Řekla mi, že jsem malé prostomyslné děcko, kdežto ona prý zná svět. Od milenců lze očekávat věrnost jen v románech nebo v představách nezkušených dívek, jako jsem byla já. Slečna Leonardová byla Johnova „stará láska“ a je-li pravda, co se říká, bude jednou dědičkou Hillsbro. Ano, ano, všechno chápe, nemusím být hned nakvašená. Stvořila jsem si hrdinu, po jakém prosté duše touží, ale můj ideál stál na hliněných nohách. Bohatství a vliv dopomohou Johnovi k tomu, co otcovou vinou ztratil. Je to úplná hloupost pokořovat se a tvrdit, že slečna Leonardová je hezčí než já. Předčí mě jen vyhlídkou na bohaté dědictví.
Zachvěla jsem se. Takhle tedy o tom budou lidé mluvit, už proto, aby dokázali, jak jsou zasvěcení, jak jsou chytří, aby se blýskli, aby si opatřili chvilkové vzrušení!
Věřím, že mě Grace Tyrrellová měla svým způsobem ráda. Byla přesvědčená, že se mi stala těžká křivda. Ale její náklonnost byla povrchní a vybíjela se v pouhých slovech. Snažila se sice přijít na kloub té věci, která mě trápila, ale nebyla dost trpělivá, aby se důkladněji přesvědčila, zda je její úsudek správný. Vyjádřila se, že je pozorovala a John se prý nechová jako opravdový milenec, třebaže tak stůj co stůj chce vypadat. Snaží se přimět Rachel k závaznému slibu, ale ona se prozatím nechce vázat. Ano, Grace ji nespouští z očí a bude ji pozorovat dál. Každý večer mě odvedla do své ložnice, aby mi sdělila nové podrobnosti, které ten den zjistila. Litovala mě, hladila mě a zahrnovala mě pozornostmi.
Moje zdraví nebylo dosud docela v pořádku, cítila jsem se nevýslovně slabá a lpěla jsem na její laskavosti a ochraně. Ale instinktivně jsem cítila, že nemá tak úplně pravdu. Nelíbily se mi její drsné názory a jen neochotně jsem se řídila tím, co mi radila.
Ještě jsem vám ji, děti, ani pořádně nepopsala. Představte si nápadnou, trochu výstřední světlovlasou dívku, milující krásná pera, květiny a pestré barvy, svým způsobem velmi hezkou, dobromyslnou a hovornou. Tehdy jsem se domnívala, že jí musím být v každém ohledu vděčná, a vyčítala jsem si, že ji nemám tak živelně ráda, jako jsem měla ráda Rachel, i když jsem v té době proti lásce k ní bojovala. Dnes vidím, že jsem neměla k vděčnosti důvod. Kdyby nebyla tehdy stále okolo mě, sebevědomá, starostlivá a neomylná ve svém kázání, myslím, že bych nalezla východisko ze svých útrap. A neměla jsem myslím tak příkře odpovědět, když mě Rachel jednoho dne potkala v galerii, položila mi měkkou paži vlídně kolem krku a zeptala se, proč my dvě jsme si vlastně tak cizí. Myslím, že jsem se měla rozplakat, když John vzal mou ruku do svých a ptal se, proč jsem se proboha tak změnila. Ale byla jsem k jejich pokusům slepá, hluchá a němá. Nevšímala jsem si jejich vyčítavých pohledů, jejich lichotivá slova mi připadala zrádná a netoužila jsem po nich.
Chtěla jsem zůstat na místě, které mi sami vykázali, nechtěla jsem ničím přispět k uklidnění jejich svědomí. A pak, na zámku byl kapitán Tyrrell.
Proč vlastně Grace Tyrrellová chtěla, abych si vzala jejího bratra? Nevím. Možná proto, že jsem se jí opravdu zamlouvala, ale možná také proto, že se moje slušné věno mohlo hodit nepříliš zámožnému muži, který se rád pohyboval ve vyšších společenských kruzích. Už dříve jsem slyšela, že se dvakrát bezúspěšně pokoušel oženit s bohatou dědičkou. Nebyla jsem bohatá dědička, ale ruka, kterou bych nabídla manželovi, by v žádném případě nebyla prázdná. Ať tak či onak, vyhledával vytrvale mou společnost a Grace (jak si nyní jsem jista) ho v tom podporovala. Neměla jsem ho ráda. Nikdy jsem ho neměla ráda.
Nežli jsem přišla do Hillsbro, unavoval mě svými poklonami a pozornostmi. Když mě tehdy přišel navštívit na statek, nedopadlo pro něj příznivě, když jsem ho se vší jeho elegancí porovnala s nepřítomným „oráčem“, a divila jsem se, že lidská řeč může označovat slovem „muž“ dvě tak odlišné bytosti. Teď byl stejný jako dřív. Kdežto já jsem mívala větší požadavky a nyní jsem klesla. Každý muž mi nyní byl dobrý, abych se s ním bavila, abych se s ním projížděla na koni nebo v kočáře, jen abych si ukrátila čas. S povděkem jsem vítala každý pohyb a ruch, který mě vzdaloval mým myšlenkám. Snášela jsem tedy dvoření kapitána Tyrrella a on a Grace si mě nadobro přisvojili.
Rachel to sledovala mlčky, někdy s nechutí, jindy s udiveným soucitem. John se držel stále víc stranou a jeho tvář byla čím dál zachmuřenější, smutnější a přísnější ke mně. A to byla věc, která mě ze všeho nejvíc překvapovala a popuzovala. Když už se jednou ke mně obrátil zády, proč se stále ohlížel přes rameno?
Můj Bože, s jak důležitou tváří mě na to Grace upozorňovala a jakou falešnou pýchu ve mně rozohňovala její slova! Kdežto ve skutečnosti důvěra, kterou jsem jí pošetile věnovala, ve mně ubíjela krok za krokem mou ženskou sebeúctu.
Snad se, děti, divíte, proč jsem neprojevila v té těžké zkoušce víc srdnatosti. Opovrhujete hrdinkou, která se nedovedla vyvarovat všedních lidských chyb a slabostí. Když se nyní ve stáří dívám zpátky, dovedla bych té mladé dívce poradit, co měla dělat. Ale mladá dívka je ta tam, co bylo, je pryč, život šel svou cestou. Byla jsem v zajetí rozmarů a iluzí svých devatenácti let a viděla jsem, jak se radosti a naděje mého mládí rozpadají v trosky. Můj život se stal spletitým, temným bludištěm. Nedoufala jsem, že naleznu východisko, že mi zase jednou vysvitne slunce, že se stane to, co vám budu dál vyprávět.
Chování Rachel ke mně bylo v těch dnech zvláštní a proměnlivé. Stranila se mě, jak jsem už řekla. Krčila rameny nad mými ubohými, pošetilými pokusy tvářit se nevšímavě. Pozorovala mě stejně bedlivě, jako Grace ji. Ale když mi jednou, ani nevím jak, uklouzlo pár slov, prozrazujících mou žárlivost, Rachel velmi zbledla a umlkla. Následovalo několik dlouhých dní, kdy jsme jedna na druhou nepromluvily. Ale od té doby se výraz její tváře i její chování ke mně změnily. Často se na mě dlouze zadívala s jakousi zamyšlenou něhou. Neodvážila se mi sice vyčítat, že se tolik věnuji Grace, ale bylo znát, že ji to mrzí. Byla ke mně pozorná, trpělivá a vlídná, kdežto já se chovala často příkře a rozmrzele. Jednou v noci se vkradla ke mně do ložnice, když už jsem usínala, a naklonila se nade mnou.
„Drahoušku, sestřičko,“ řekla, „dovolte mi, abych vás objala a políbila. Proč se ode mě stále odvracíte?“
Neodpověděla jsem, jen jsem otočila hlavu na druhou stranu.
„Markéto,“ zašeptala znovu, „řekněte mi, co jsme vám udělali, já a John Hollingford?“
Otevřela jsem oči a podívala se na ni. „Ano, vy a John Hollingford, v tom to vězí. Vy a John Hollingford! Má drahá, jste zklamaná, že vám nejsem vděčná? Je to nepochopitelné, že?“
„Markéto, chcete, abych vám přísahala, že vůbec nemáte proč být na mě žárlivá?“
„Ne, Rachel, nepřísahejte,“ řekla jsem. „Jděte do svého pokoje, buďte šťastná, jako jsem já, a klidně spěte.“
Šla několik kroků ke dveřím, ale pak se váhavě ještě jednou vrátila.
„Markéto,“ pravila, „chtěla jsem vám říct… jestli to chcete slyšet… mám velkou starost.“
„Opravdu?“ řekla jsem. „Vypadá to, že každý na tomto světě má nějaké starosti. Ani se mi to nechce věřit.“
„Markéto,“ pokračovala, položila mi ruce na ramena a pohlédla dolů na mě, „trápí mě tajemství a přišla jsem vám jej prozradit. A musíte je vyslechnout, protože se týká i vás.“
„Je to možné?“ řekla jsem. „V tom případě uděláte líp, když mi to tajemství neprozradíte, Rachel. Myslím, že se ve mně občas probouzí divoká šelma, a mohla bych vám ublížit. Radím vám, abyste se mnou neměla nic společného. Dobrou noc.“
„Och,“ zvolala trpce a odvrátila tvář, „jak se jen někdo může za tak krátký čas tolik změnit! To je dílo slečny Tyrrellové. Vyzvídá na mně, ale nevážím si jí tak, abych jí cokoliv o sobě svěřovala. Naočkovala vám své vlastní nespravedlivé předsudky.“
„Neříkejte přede mnou o Tyrrellových nic špatného,“ pravila jsem. „Jsou to nejlepší přátelé, jaké mám.“
„Jestli je tomu tak,“ odpověděla Rachel zamyšleně, „je zbytečné, abych dál hovořila. To, co jsem vám chtěla říct, se vás přímo netýká. Alespoň jsem zůstala pro tuto chvíli ušetřena pokoření. Až se všechno dozvíte, budete mě proklínat jako ostatní. A pamatujte,“ dodala zvýšeným hlasem, s trpkou pýchou, „nebudu vám to vůbec mít za zlé.“
Obrátila se a přešla pokojem. Zastavila se u krbu a dívala se do uhasínajícího ohně. Viděla jsem její temnou postavu mezi sebou a matnou září z krbu. Hlava jí klesla k hrudi a ruce visely bezvládně podél těla. Chvíli tak stála, pak vyšla nehlučně z pokoje.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď