10.Kapitola
Byl začátek léta, všude kolem kvetly květiny, sluneční dny se ujímaly vlády. Kukačky přilétaly do zahrad kolem zámku, na mýtinách se vyhřívali králíci, háje zněly ptačím zpěvem.
Stala se drobná příhoda, která mě překvapila. Skupina hostí ze zámku jednoho dne projížděla na koních přes blata. Jela jsem ve předu a když jsme se blížili k silnici, spatřila jsem v dálce mezi stromy dvě postavičky a poznala, že jsou to dívky ze statku. Zamířila jsem k nim a znenadání nad nimi zastavila. Klečely v trávě a sbíraly lišejníky. Mopsie se okamžitě rozběhla ke mně a vítala mě, kdežto Jana byla poněkud plachá. Musela jsem jí zalichotit několika slůvky, abych ji dostala do obvyklé nálady.
Řekla mi, že jsem se asi změnila, když jsem tak dlouho pryč. Kdyby mi prý na nich záleželo, přišla bych je někdy navštívit. Matce nebylo docela dobře a John, pokud byl doma, se mračil. Něco ho trápilo a Jana se mě zeptala, jestli nevím, co to je.
„Musíš mi věřit, Jano,“ řekla jsem jí, „ať už jsem na statku nebo na zámku. Nejsem z těch, kdo se mění den ze dne. Půjdu teď s vámi domů navštívit matku. Tady přijíždějí ostatní jezdci. Pojedu jim naproti a povím jim, kam chci jít.“
„To je slečna Leonardová,“ dodala jsem, když jsem spatřila Rachel, jak se blíží v čele hloučku.
„Nejste zvědavé, ji poznat?“
Jana odpověděla: „Jsme,“ šla vedle mě a nesla můj bičík.
Rachel svítilo slunce do očí, dokud nepřijela do stínu úplně blízko nás. Zvedla oči a podívala se na nás, polekala se, prudce škubla uzdou, kůň se zastavil a vzepjal a shodil ji na zem. Vykřikla jsem a seskočila ze sedla. Jana stála nepohnutě a dívala se k místu, kde ležela Rachel. Zírala na ni jako očarovaná a tvář jí postupně bledla a rudla. Odstrčila jsem ji a spěchala k Rachel. Jana se rychle obrátila a beze slova spěchala domů. Mopsie se rozběhla za ní. To všechno se odehrálo v minutě. Jana mi zmizela z očí, aniž se jedenkrát ohlédla.
Přijeli ostatní jezdci. Rachel neutrpěla žádné zranění, až na nějaké odřeniny, ale byla příliš slabá a vystrašená, než aby znovu sedla na koně. Společnost jela domů a já seděla s Rachel v trávě, dokud nepřijel sloužící s poníkem a lehkým kočárem. Muž se ujal našich koní a já zavezla Rachel domů. Celý ten čas, co jsme čekaly v lese, usedavě plakala. Janu jsem už nespatřila a ze zamýšlené návštěvy na statku nebylo přirozeně nic. Rachel se mi nesnažila vysvětlit příčinu nehody a já se jí na nic neptala. Připomínala jsem si Janinu tvář. Její podivné chování a mlčení mě velmi překvapilo. Bylo jasné, že pohled na Rachel v ní vzbudil nevoli, ale proč? Spatřila něco jiného, než čekala? Až mě bolela hlava, jak jsem se tomu snažila přijít na kloub, ale nic přijatelného mě nenapadlo. Jana byla zvláštní děvče. Byla zaujatá proti slečně Leonardové a dala svůj vrtoch velmi drsně najevo. To byl jediný kloudný závěr, k němuž jsem dospěla.
Večer byla na zámku hostina. Bylo tu spousta mladých lidí a trochu jsme tančili. Tančila jsem bláznivěji než ostatní, abych zaplašila smutek, který jsem měla v srdci. Grace Tyrrellová mi ten den řekla, že zamýšlí opustit zámek příští týden, a znovu na mě naléhala, abych jela s nimi do Londýna. Myslela jsem si, že bych udělala nejlépe, kdybych ji poslechla, ale přesto jsem odmítla. Věděla jsem, že musím dříve či později opustit Hillsbro, a přece jsem stále oddalovala tu bolestnou chvíli, kdy s ním ukončím vše společné. Tady jsem prožila svou lásku a byla šťastná. Lesy i blata o tom věděly, měla jsem dojem, že i tváře cizích venkovanů, které jsem potkávala na cestě, znají nějak mé tajemství a hrají svou prostou úlohu v mém snu. Cítila jsem, že odejdu-li jednou z Hillsbro, už nikdy se sem nevrátím.
Musela jsem také sdělit Johnovi nějaký důvod a zrušit naše zasnoubení. Ale jak a kde se s ním setkat? V poslední době jsem od něj udržovala takový odstup, že to bylo nemožné. Věřila jsem, že mu moje nepřítomnost přinese úlevu, že bude rád, ale já sama jsem trpěla. Bála jsem se, že provedu nějakou ztřeštěnost, bude-li se mnou při loučení hovořit laskavě jako ve starých dnech.
A tak jsem tancovala jako všichni ostatní a kapitán Tyrrell mi byl společníkem. Byli jsme velmi veselí. Grace nám hrála na klavír a spokojeně se na nás ohlížela přes rameno. John s námi seděl u večeře, ale pak jsem ho ztratila z dohledu, a protože jsem neviděla ani Rachel, říkala jsem si, že se spolu procházejí venku při měsíčku. Byl teplý večer, okna byla otevřena, hvězdy na obloze zářily a hosté chodili ven a dovnitř, jak se jim zachtělo. Květiny sladce voněly v orosené trávě a slavíci zpívali. Skupina mladých si hrála na zahradě na schovávanou a když křik a smích konečně ustal, začal někdo zpívat. Rachel bavila starší dámy a pány, mládež na zahradě se začala shlukovat u oken a poslouchala. Loudala jsem se s kapitánem Tyrrellem ke křoviskům, abychom si poslechli slavíka, ale jeho společnost mě nudila k smrti. Snažil se ze mě vylákat slib, že s nimi odjedu do Londýna.
„Teď na to nemyslete,“ řekla jsem mu. „Pohovoříme si o tom zítra. Dnes večer chci být veselá. Budeme si zase hrát na schovávanou.“
A ihned jsem se střemhlav rozběhla mezi stromy a přikrčila jsem se za velkým dubem. Můj kavalír mě ztratil z dohledu. Slyšela jsem ho, jak prohledává křoví, chvílemi se zastavuje a tiše kleje. Neozvala jsem se, až nakonec přestal hledat a vrátil se k domu.
Pak jsem se jako to hloupé jehňátko z dětské říkanky procházela nazdařbůh v měsíčním světle, a i když jsem neskotačila a nehopsala radostí, byla jsem tak spokojená, jak mi to má zasmušilá nálada dovolovala. V těch dnech se kapitán Tyrrell ode mě nehnul ani na krok. Nemohla jsem se ho zbavit a v nejzoufalejších okamžicích mě někdy napadlo, že je patrně mým osudem uvázat si ho na krk pro celý zbytek života.
Procházela jsem se zahradou, ponořena v neradostných myšlenkách, když jsem spatřila proti sobě postavu Johna Hollingforda, blížícího se ke mně po pěšině. Byly doby, kdy bych se k němu celá šťastná rozběhla, zavěsila se do něj a využila setkání, abych si s ním popovídala o společných zálibách. Ale teď už to nebyl přítel, jak jsem ho dříve znávala, a ani já už nebyla prostomyslné a důvěřivé děvče, nalézající štěstí v bláhových snech. Radostné naděje nebyly nic víc než klam, hvězdy pohasly, už jsem se nedívala k obloze, ale dolů k zemi. V první chvíli jsem se mu chtěla vyhnout a někam se schovat, ale pak jsem si trpce pomyslela, co bych tím docílila? Dříve či později musí být ta nepříjemná slova mezi námi vyřčena. Čím méně jich bude, tím lépe. Ať je to raději hned.
„Markéto,“ řekl John, „hosté už o tobě mluví a shánějí se po tobě. Poslali mě, abych tě přivedl zpátky do domu. A upřímně řečeno jsem rád, protože ti aspoň mohu říct to, nač už dlouho myslím. Nebude tě příliš nudit, když mi věnuješ pár minut?“
„Vůbec ne,“ odpověděla jsem. „Prosím.“
Hodila jsem za záda větvičku, kterou jsem držela v ruce, a připravila jsem se ho vyslechnout. Ach, děti, jak dovede být žena vzdorovitá, právě ze strachu, že ji někdo bude litovat!
„Jistě dobře víš, co od tebe chci,“ pokračoval. „Mám právo žádat vysvětlení, proč ses v posledních týdnech tak divně chovala. Lidé spojují tvé jméno se jménem kapitána Tyrrella a mají k tomu důvod. Tolik ses změnila, že nenacházím ani stopy po dřívější Markétě. Děťátko, jestli lituješ slibu, který jsi mi dala, řekni to rovnou a vrátím ti svobodu. Pamatuji si, za jakých okolností jsi mi slib dala. Možná, že jsi tehdy přecenila vlastní city. Od té doby jsi znovu navázala přátelství s lidmi a světem, který ti lépe vyhovuje. Nechci ti nic vytýkat. Řekni mi to bez obalu a neber na mě žádný ohled.“
Jeho upřímná slova se mě silně dotkla a chvíli jsem v srdci bojovala, zda mu nemám stejně poctivě odpovědět i já. Stačilo by několik nehledaných slov, ale vzápětí jsem si uvědomila všechno to, co jsem věděla. Myšlenka na jeho neupřímnost a nespravedlnost ve mně náhle vzbudila hněv stejně silný, jako bylo prožité zklamání.
„Pane Hollingforde,“ řekla jsem nadutě, chladně, v nejvyšším zoufalství, „beru vás za slovo. Ať tedy od této chvíle žádný slib mezi námi neplatí!“
Hluboce si vzdychl, úlevou, jak jsem se domnívala, a jelikož jsme zatím došli k domu, velmi zdvořile jsme se rozloučili. Tak skončilo naše zasnoubení. Kdysi jsem měla za to, že je posvátné a nezrušitelné. Ale to jsem byla pošetilý blázínek. Každý den si přece lidé stisknou ruce a řeknou si sbohem, a nikdo není tak bláhový, aby si kazil zítřek slzami.
Pokud šlo o mě, na žádný zítřek jsem nečekala. Strávila jsem žalostnou, strastiplnou noc. Ale byla tu Grace, těšila a uklidňovala mě a dávala mi svými svéráznými slovními obraty spoustu rad.
„Jsi přece jen statečný tvor,“ řekla mi.
„Jsem strašně ráda, že jsi měla dost odvahy a sama ses rozhodla odejít. Bylo by pro tebe pokořující čekat, až tě k tomu donutí.“
Slíbila jsem, že s ní odjedu do Londýna.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď