11.Kapitola
Paní Hillová měla malý, pěkně zařízený salónek s modrými hedvábnými čalouny, s několika ptačími klecemi, s poduškami a pohovkami pro psy a kočky a jednou volnou židlí pro některou z přítelkyň, které si sem mohly v kteroukoliv dobu zaskočit k důvěrnému popovídání se zámeckou paní.
Do tohoto pokojíka mě zatáhla ráno po mém rozhovoru s Johnem na zahradě v měsíčním svitu. Měla ospalé oči a zarudlé líce, ale stejně nabroušený jazyk jako jindy a vysunutou bradu jako znak samolibosti, která nedovoluje, aby jí kdokoliv odporoval.
Plula jsem majestátně dolů po schodech, abych jako obvykle svou ztrápenou tváří rušila pohodu zábav a her ostatních hostí.
„Pojďte ke mně, drahoušku,“ řekla mi tajemně, položila si prst na ústa a naklonila dobromyslně malou tučnou tvář ke mně, až se jí roztřásly všechny kudrlinky na hlavě.
„Jsem přesvědčena, že jste naprosto spolehlivá osůbka, má drahá, a kromě toho tolik milujete Rachel. Neobtěžovala bych vás tou novinkou, kdyby to nebylo tajemství. A tajemství je věc, kterou jsem si nikdy nedovedla nechat delší dobu pro sebe, protože bych se z toho snad zbláznila. Nemáte, jak vidím, moc ráda mé drahoušky. Pošleme ty nejhlučnější pryč.“
Po těch slovech vyhodila paní Hillová oknem na terasu asi půl tuctu zvířat a zůstala chvíli stát u okna a žertovně hrozila prstem nespokojené havěti dávající kňučením a mňoukáním najevo rozhořčení nad neuctivým zacházením, kterého se jim dostalo.
„Alou, miláčkové. Běžte, ztraťte se!“ volala na ně zvedajíc nad hlavu krátké tlusté paže. Když si konečně psi a kočky dali říct a odšourali se do zahrady na slunce, obrátila pozornost opět ke mně.
Vytáhla z kapsy dopis a rozložila ho na kolenou, „nejprve vám musím v naprosté tajnosti sdělit, že naše drahá Rachel je zasnoubena a že se bude vdávat.“
V té chvíli dosáhlo neúnavné cvrlikání opeřených zpěváčků tak ohlušující síly, že paní domu musela přerušit řeč, obejít pokoj kolem dokola a přehodit přes klece hedvábné a mušelínové šátky. Měla jsem zatím dost času k myšlence, že John byl včera večer velmi dlouho vzhůru nebo musel dnes ráno velmi časně vstát, že věci pokročily tak rychle kupředu.
„Jsem zvědavá, bude-li Grace chtít odjet o den dřív, než měla původně v úmyslu,“ byla další myšlenka, která mi prolétla hlavou, než se paní Hillová vrátila na své místo. Vzala opět do rukou dopis a chystala se mě počastovat další porcí „pikantní lahůdky“, kterou přichystala pro mé potěšení.
„Nelze nic dělat,“ pokračovala paní Hillová, „je to hotová věc, ztratíme ji, a je to od vás velmi milé, má drahá, a svědčí to o vaší lásce k ní, že vás ta zpráva tak zarmoutila. Dovedete si jistě představit, jaká rána to bude pro mě.
Měla jsem ji desetkrát radši, než kdybych byla její vlastní matka.“
A malá dáma si osušila oči. „Upozornila jsem vás, miláčku, že je to tajemství. Starý sir Arthur si přeje, aby si jeho syn vzal jinou mladou dívku, a mladý Arthur Noble se nemůže oženit bez otcova souhlasu. Ale děti se zatím zasnoubily a doufají, že všechno dobře dopadne. A teď přišel dopis od toho drahého mládence, že tu bude dnes večer. Jenomže to nesmím Rachel říct, protože ji chce překvapit. Tak jí to, slečno Dacrová, proboha neprozraďte!“
Zašeptala jsem: „Ovšemže ne,“ ale všechno se začalo se mnou točit a smysly mi vypovídaly službu.
„A víte, drahoušku, cítím, že vám mohu úplně důvěřovat, víte, že jsem hrozně šťastná, a to z mnoha důvodů. Všimla jsem si nebohého mladého Hollingforda! Rachel je nesmírně přitažlivá osůbka, ale obávám se, že je trochu lehkomyslná. Ale královně krásy musíme leccos prominout, že, má drahá, a naše Rachel opravdu je královna. Nemůžeme přece zabránit motýlkům, aby nekroužili kolem světla, nemyslíte?“
Po těch slovech jsem se uklonila a vyklouzla jsem co nejrychleji ze salónku. „Ubohý mladý Hollingford! Ach, Johne, Johne, proč jen ses takhle ponížil?“ volala jsem lesem směrem, kde se tyčily komíny farmy.
Děti, za panským domem je stará zahrada s ovocnými stromy a kordony, místo, které nikdy neopouští slunce. Větve jabloní, jejichž kmeny obrůstá mech, vrhají dnes stejně jako tehdy na cestičky divokou změť stínů. V době zrání ovoce visely ze starých stromů rudnoucí broskve a slívy, žluté a průzračné jako med. Keře ostružiníků se prohýbaly pod tíhou karmínových plodů až k písčité pěšině. Na samém konci stála pod bujným břečťanovým listím řada úlů a ospalé ticho rušil jen bzukot včel. To všechno spolu s vůní žlutých fial člověk radostně vnímal, jakmile stiskl kliku malé branky, a bolestně postrádal, jakmile ji za sebou opět zavřel.
Nemusím vám připomínat, že je to útulný kout v porovnání s ostatními zahradami udržovanými ve vzorném škrobeném pořádku, kde záhony vyhlížejí jako velké kytice květů rozhozené po trávě a jejichž barvy jsou navzájem v harmonickém souladu. Ale ta stará zahrada mi byla ze všech nejmilejší pro neselhávající sluneční světlo, bzukot včel, klid a osvěžující vůni.
Celý ten den jsem zůstala ve svém pokoji a bojovala se svým zármutkem. Když se snášel večer, stála jsem u okna a dívala se, jak slunce zapadá za stromy ve staré zahradě. Vzpomněla jsem si na její uklidňující ovzduší a odebrala jsem se tam jako do svatostánku. Je tam u zdi besídka a kolem ní záhon s liliemi. Tam jsem se ukryla a dívala se na kalichy lilií ozářené zapadajícím sluncem, na ptáčky poletující sem a tam, na malé zlaté mráčky, stojící skoro nehybně na nádherné večerní obloze. Nebylo zde živé duše. Pak se pohnula klika vrátek a na pěšině se objevila Rachel.
Bílý večerní oblek měla zřasený k jedné straně a v ruce držela kropící konev. Měla v zahradě svůj oblíbený kout, který sama pěstovala a zalévala. Slunce zapadlo a rostliny žíznily. Rachel byla laskavá ke každému, laskavá k sedmikrásám i ke mně, laskavá k Johnovi, laskavá ke svému snoubenci Arthuru Noblovi (zapamatovala jsem si dobře jeho jméno), který přijede ten večer, aby ji překvapil. Kde vlastně končila její bezpříkladná laskavost a začínala bezohledná krutost? Tak jsem se ptala sama sebe, když jsem se dívala rozbujelou houštinou květin na štíhlou, souměrnou postavu míhající se v soumraku a sklánějící se nad záhony. Jak se zachová, až přijde druhý milovník? Obrátí svou tvář, vždy tak okázale upřímnou, napřed k jednomu a pak ke druhému? Bude se ještě nějaký čas potají scházet s oběma? Chybí jí odvaha obrátit se buď zády ke své skutečné lásce, nebo se k ní veřejně přiznat? Rozejde se poctivě s Johnem a sdělí mu, že si zvolila jinou cestu? Nebo statečně přeruší poměr s mužem, k němuž ji neváže srdce, a vezme si před celým světem Johna?
Uvažovala jsem o všech těchto možnostech a v mém srdci se rodil cit, který nebyl v žádném případě sobecký: stavěla jsem vzdušný zámek — pro Johna.
Pak jsem zaslechla, jak se vrátka zahrady znovu otevřela, a rychle jsem se podívala tím směrem. Čekala jsem, že spatřím Johna, jak se přichází už nyní ujmout vlády nad svým zámkem. Ale vešel muž, kterého jsem neznala. Dal se nejprve po jedné pěšině, pak po druhé, rozhlížel se kolem sebe, bylo zřejmé, že se tady nevyzná. Byl to tedy Arthur Noble. Prošel po cestě kolem záhonu lilií a mohla jsem si ho dobře prohlédnout. Byl to jemný mladý muž s opálenou tváří, jako by strávil delší čas v cizině, a hezký. Fyzicky byl hezčí než John, jak jsem si okamžitě všimla. Vypadal uhlazeněji, jako muž velkého světa, ale neměl onu zvláštní přitažlivost, o které jsem se už zmínila, tu milou oduševnělost, nebo jak to mám nazvat, abych nevypadala směšně. Znali jste, děti, Johna Hollingforda, a jistě pochopíte, co mám na mysli. Něco, proč ho každý musel mít rád, i když už byl starý a sešlý, nemocný a zarmoucený, něco, co probouzelo v srdci ty nejčistší pocity.
Arthur Noble byl jiného ražení. Nevím, jak by vypadal, kdyby nežil v bohatých poměrech. Ale zdálo se, že ho blahobyt pozlatil od hlavy k patě. Měl příjemnou, jasnou a otevřenou tvář, vzezření dokonale vychovaného muže, přátelské a dvorné chování. Po tělesné stránce měl všechny známky jemné anglosaské rasy, světlé vlasy, modré oči a urostlou postavu. Ale třebaže vypadal vesele, dobromyslně a šťastně, trochu jsem ho litovala, když šel kolem mě, aby vyhledal Rachel. Jen trochu, ne mnoho, protože jsem měla mylný dojem , jak se později ukázalo, že patří k mužům, kteří se dovedou zamilovat příliš lehkovážně, a snadno uvěří lidem, kteří jim dovedou zalichotit.
Byla jsem svědkem jejich setkání a Johnův vzdušný zámek se zhroutil do prachu. Stačil jediný pohled na Rachel a všechno bylo jasné. Jak celá vzplanula radostným překvapením, když náhodou vzhlédla od práce a spatřila postavu blížící se k ní po pěšině! Běžela mu vstříc, tak jak byla, se šaty skasanými k jedné straně, s rukama vztaženýma před sebe. Zrychlil krok, rozevřel náruč a pak ji důstojně přitiskl k hrudi jako skutečný rytíř svou nevěstu.
„A co John?“ pomyslela jsem si hněvivě, když jsem je viděla procházet se sem a tam mezi růžemi v radostném, roztouženém hovoru, jako by vstupovali do říše věčné blaženosti.
Ten večer byl pro nás ostatní dost nezáživný. Rachel a její snoubenec usedli stranou a hovořili, Grace hrála šach s panem Hillem a já, abych se vyhnula společnosti kapitána Tyrrella, jsem se dala do řeči s paní Hillovou.
„Jsem v hrozných rozpacích, drahoušku,“ šeptala mi.
„Je tu mladý Hollingford, který tak často docházel na zámek a který přijde opět. A je tu Arthur Noble. A víte, má drahá, nebo snad nevíte, jaká nenávist je mezi jejich otci? Kdysi bývali přátelé, ale nebohý pan Hollingford… O tom jste už jistě slyšela. Sir Arthur Noble přišel jeho vinou o hodně peněz. A musím dodat, že sir Arthur je neobyčejně mstivý. Nemyslím, že by měl syn stejnou povahu, ale jejich setkání určitě nebude nic příjemného. Pan Hill, který je úplně zaslepený, pokud jde o mladého Hollingforda, klidně řekne: Ph! Jen ať se ti hoši setkají a spřátelí! Ale já si nejsem tak docela jistá, že nedojde k nějaké trapné scéně. Musím se přiznat, že jsem s rozumem v koncích.“
Podotkla jsem, že já sama jí v té věci sotva mohu poradit. A vskutku jsem si uvědomovala, že jsem se octla na vedlejší koleji, že mě už nic nepoutá k lidem, kteří mě obklopovali. Věděla jsem, proč John Hollingford a pan Noble nemohou být přátelé, ani kdyby jejich otcové byli rodní bratři. Malicherné starosti malé hostitelky mě unavovaly. Na ničem už mi nezáleželo, protože za tři dny jsem měla odjet z Hillsbro do Londýna společně s Tyrrellovými.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď