13.Kapitola
Někdo ze služebnictva zaklepal na dveře a oznámil mi, že si mě přeje vidět paní Hollingfordová. Rachel se už trochu vzpamatovala a ležela na posteli s tváří zabořenou do mých dlaní.
„Rachel,“ řekla jsem, „musím sejít dolů. Ale než odejdu, dejte mi čestné slovo, že jste mluvila pravdu, že jste skutečně dcerou paní Hollingfordové.“
„Jsem skutečně její dcera, Mary Hollingfordová. Jsem Johnova sestra. To bylo to tajemství, které jsem vám chtěla prozradit tehdy večer, když jste na mě tolik žárlila. Ale nechtěla jste nic slyšet. Mám toho ještě mnoho, co vám chci říct. Ale teď jděte. A prosím vás, slibte mi jedno: řekněte jí, že jste změnila rozhodnutí a že neodjedete do Londýna. Nechte jet Tyrrellovy a zůstaňte u mě… och, zůstaňte tady u mě! Strašně vás potřebuji. Teď, když jsem konečně promluvila, svěřím se vám se vším — s celou svou špatností a slabostí, se všemi bolestmi a nesnázemi.“
V jejím hlase zněla úzkostlivá prosba. Líbala mi ruce a skrápěla je slzami.
„Zůstanu,“ řekla jsem a zdálo se mi, že se sluneční světlo roztančilo po stěnách. „Udělám pro vás, co bude v mých silách. Jsem tak šťastná, že Tyrrellovi odjedou beze mne!“
A pak jsem šla dolů.
Předstoupila jsem před drahou starou dámu, která se na mě dívala smutně, znaveně a úzkostlivě. Vrhla jsem se jí do náručí a rozeštkala se na jejím rameni.
„Co to znamená, drahoušku?“ řekla. „Bylo to snad všechno jen nedorozumění? A kdo to zavinil? Vy nebo John?“
„Já — já,“ zvolala jsem. „Neodjedu do Londýna. Ale nesmíte to říct Johnovi, protože by si mohl myslet…“
„Copak?“ zeptala se s úsměvem.
„Nevím. Řekněte mu jen, že jsem odložila odjezd, protože mě slečna Leonardová (trochu jsem se zachvěla při vyslovení toho jména) naléhavě žádala, abych tu ještě nějaký čas zůstala.“
Odešla usměvavá a spokojená a já spěchala nedočkavě zpátky do svého pokoje, abych vyslechla, co mi chce Rachel vyprávět.
Stála bledá jako přízrak u okna a dívala se ven do zahrady. Pohlédla jsem jí přes rameno a spatřila jsem černý oděv paní Hollingfordové mizící mezi stromy.
„A teď, Rachel,“ pobídla jsem ji, „vyprávějte. Udělala jsem, co jste si přála. Zůstanu u vás. Svěřte se mi se vším. Hořím nedočkavostí.“
Ale v téže chvíli přišel sluha pro slečnu Leonardovou. Pan Noble na ni čeká a přeje si s ní vyjít na procházku.
Po těch slovech se dívce vrátila červeň do tváří.
„Nechoďte,“ žadonila jsem. „Vzkažte mu, že teď nemůžete. Co se stane?“
„Ne, ne,“ řekla Rachel ve zmatku, „musíte mě omluvit, Markéto. Nemohu odmítnout. Mějte se mnou strpení, drahoušku,“ dodala rozšafně. „Přijdu k vám večer.“
Spěšně opustila pokoj.
A večer opravdu přišla. Požádala mě, abych zhasla světlo, skrčila se na nízké stoličce u ohně a vyprávěla mi svůj příběh.
„Nechtějte na mně, abych se vám podívala do tváře, dokud neskončím,“ řekla. „Ale podejte mi ruku a budete-li příliš znechucena a nebudete chtít dál poslouchat, naznačte mi to tím, že ruku odtáhnete.“
Ubohá Rachel! Těmito slovy začala svou zpověď. Ráda bych vám opakovala její příběh aspoň přibližně tak, jak jsem jej slyšela, ale už si na všechno nevzpomínám. Bylo by ostatně zbytečné opakovat všechna ta hořká slova, jimiž odsuzovala své vlastní chování.
„Ještě jako docela malé děvčátko, mě poslali do školy do Paříže. Proč jen mě matka tak brzy poslala z domu? Byla to luxusní škola v pravém slova smyslu. V první řadě mě naučili věřit, že budu v životě ustavičně šťastná a spokojená, protože můj otec je vážený a zámožný muž. Stejně lehkomyslně, a možno říci výstředně smýšlely i všechny moje spolužačky. Dostávala jsem elegantní obleky a krásné dárky a všichni mě měli rádi.
V Paříži žila jistá dáma, přítelkyně mých rodičů, která mě se svolením školy zvala o prázdninách k sobě. Rozmazlovala mě, a většinu volného času jsem strávila v jejím kočáře a v jejích salónech. Kupovala mi krásné šaty a já je s velkým nadšením nosila. Tak jsem byla už v raném věku uvedena do bohatého pařížského světa a důkladně poznala jeho pošetilosti a marnivosti. Vzpomínám, jak jsem procházela oblečena jako fantastická loutka z jednoho pokoje do druhého, poslouchala, co si dámy vyprávějí, a obdivovala jejich toalety. Každé léto jsem přijížděla na nějaký čas domů, ale všechno tady se mi u porovnání s Paříží zdálo bezbarvé, a matčina moudrá tvář a rozvážné chování mi naháněly trochu strach.
Pokaždé jí bylo líto, že se se mnou musí rozloučit — věděla jsem to — ale otec si přál, aby se mi dostalo vzdělání v Paříži.
Bylo mi právě sedmnáct let a brzy jsem měla opustit školu, poblázněná samolibostí, pýchou a světskými radovánkami, když jsem dostala tu strašnou zprávu o otci, víte kterou… o jeho úpadku a neštěstí. Nikdo si nedovede představit, jaký účinek na mě měla. Myslela jsem, že přijdu o rozum. Necítila jsem v sobě dost sil — nikdo mě tomu nikdy nenaučil — abych dovedla čelit tak hroznému obratu.
Matka napsala přítelkyni, oné dámě, o které jsem se zmínila, a poprosila ji, aby mi šetrně sdělila osudnou novinu. Ale paní se právě chystala k odjezdu z Paříže do svého venkovského zámku, poslala dopis ředitelce školy a na ni přenesla nevděčný úkol. Vzkázala mi srdečný pozdrav, že velmi lituje, že mě bohužel nemůže navštívit, a od té doby jsem ji nespatřila.
Tak se celá škola dověděla o mém pádu a neštěstí současně se mnou. První, co jsem udělala, když jsem si uvědomila celý rozsah svého ponížení, bylo, že jsem vzala klobouk a plášť a vyběhla jsem z domu s úmyslem, že se tam už nikdy nevrátím, že se už nikdy neodvážím přijít na oči lidem, kteří mě znali. Bloudila jsem několik hodin bez cíle městem, dvakrát či třikrát mě vyděsila myšlenka, že jsem docela sama a bez ochrany, konečně mě překonal strach a únava a musela jsem se večer vrátit hladová, vyčerpaná a zoufalá do svého pokoje ve škole.
Považovala jsem za jisté, že celý svět bude teď stát proti mně, a nechtějíc čekat, až se mě přítelkyně samy začnou stranit, začala jsem se chovat povýšeně a nadutě, čímž jsem si všechny pohněvala. Matka, má nebohá matka, mi poslala dopis a prosila mě, abych měla strpení, dokud se jí nenaskytne možnost vzít mě k sobě domů. Strpení! Tehdy jsem nevěděla, co to slovo znamená. Ne, nechtěla jsem domů. Chtěla jsem si změnit jméno a nikdy se dobrovolně neukázat před tváří těch, kteří mě znali.
Každý den jsem prohlížela noviny a brzy jsem našla inzerát, který mi podle mého názoru vyhovoval. Angličanka v Paříži hledala mladou, příjemnou a dobře vychovanou anglickou společnici. Okamžitě jsem se vydala rovnou do hotelu, kde dáma bydlela, navštívila jsem ji a líbila se jí. Byla to dobrá, laskavá paní Hillová.
Představila jsem se jí pod cizím jménem, prvním, které mě napadlo, a dodala jsem, že si informaci o mně může vyžádat od ředitelky školy. Když jsem se vrátila do koleje, řekla jsem ředitelce: Madam, mám tady ve stole dvě stě franků. Budou vaše, jestli potvrdíte jisté dámě, která se sem na mě přijde zeptat, že jsem poctivá a dobře vychovaná dívka, slečna Leonardová, sirotek z vážené rodiny.
Madam se zarděla a zaváhala. Překvapila ji má smělost, ale věděla jsem, že musí právě splatit několik účtů, jejichž termín se blížil ke konci, a že ráda utrácí. Mezi dívkami se o tom často mluvilo. Váhala, ale nakonec souhlasila, že vyhoví svému „drahému děcku“, které patřilo k nejhodnějším a nejpilnějším žačkám. Snad se domnívala, že jednám s matčiným souhlasem, že to konec konců není její věc a že jí Prozřetelnost seslala mou skromnou nabídku, aby mohla splatit nejnaléhavější dluhy.
Paní Hillová se dostavila příští den. Stačilo pár slov, aby uvěřila, a nezdržela se déle než tři minuty. Chystala se k odjezdu z Paříže do Říma a musela vyřídit ještě mnoho věcí. Vybídla mě, abych odešla spolu s ní, a za několik hodin jsem už byla ubytována pod její střechou.
Tehdy jsem si vůbec neuvědomila, že jsem ředitelce nesdělila ani jméno ani adresu paní Hillové, a madam zapomněla, nebo ji tolik nezajímalo, se mě na to zeptat. Jak jsem už podotkla, pravděpodobně se domnívala, že jednám se souhlasem příbuzných a že se o mě nemusí dále starat. Abych řekla pravdu, tehdy jsem ještě neměla v úmyslu, nadobro opustit matku. Poslechla jsem náhlé vnuknutí a chtěla jsem jí napsat a oznámit jí, co jsem udělala, teprve až bude celá má záležitost v pořádku. Když jsem toho dne opouštěla školu bez udání jména a adresy své nové ochránkyně, vůbec mě nenapadlo, že za sebou nezanechávám žádnou stopu, podle níž by mě matka mohla v budoucnosti najít. Nevěděla jsem, že se k ní později úmyslně obrátím zády a že se před ní budu skrývat.
Arthur Noble s námi večeřel hned první den, kdy jsem se seznámila s Hillovými. Víte, že jsem už dlouho zasnoubena s Arthurem, a řeknu vám o něm všechno bez obalu. Často mi později opakoval, že se do mě zamiloval na první pohled. Tušila jsem to už tehdy večer, ale nemohla jsem tomu uvěřit. Pouhá myšlenka na to mi připadala příliš nádherná a neuvěřitelná — tak mě už v první chvíli okouzlil!
Když jsem ten večer usínala, cítila jsem, jak mi srdce podivně jihne. Dlouho jsem myslela na matku a domov, o nichž jsem věděla tak málo, a poprvé se mě začaly zmocňovat obavy, že jednám velmi nesprávně. Umiňovala jsem si, že matce napíšu hned zítra ráno. Vyčítala jsem si, že jsem podvodnice a lhářka, a chvěla jsem se při pomyšlení, jak ji asi roztrpčí má neupřímnost a zbabělost. A budu muset také paní Hillové doznat, že jsem jí zamlčela své jméno a původ a že jsem podplatila ředitelku školy, aby ji utvrdila v klamu. Věděla jsem, že se matka nikdy nesmíří s mým podvodem, ale myšlenka, že se budu muset přiznat paní Hillové, se mi zdála nesnesitelná.
Když jsme nazítří seděli u stolu, rozhovořila se paní Hillová o Arthuru Noblovi. Byl to její velký oblíbenec a živě se zajímala o jeho osudy. Má prý v Anglii neteř, bohatou dědičku, a otec si přeje, aby se s ní oženil. To však je Arthurovi nesmírně proti mysli. Jelikož ta mladá dáma je mu podle všeho velmi nakloněna, chtěl se vyhnout hrozícímu nebezpečí tím, že prodlouží pobyt v cizině. Má v úmyslu jet s Hillovými do Říma. Ale právě minulý den ho otec, sir Arthur Noble, potkal v Paříži a důrazně naléhal, aby se vzdal tohoto plánu a vrátil se neprodleně do Anglie. Sir Arthur, pokračovala paní Hillová, utrpěl značné ztráty následkem úpadku a zpronevěry jednoho londýnského bankéře — gentlemana, který byl jeho osobním přítelem. Srdce se mi rozbušilo, když jsem zaslechla tato slova. Ale neodvažovala jsem se zeptat, jak se ten bankéř jmenuje. Právě v té trapné chvíli vešel Arthur Noble, aby ujistil paní Hillovou, že nehodlá upustit od zamýšlené cesty do Říma. Špatná otcova nálada se prý brzy zlepší. Je jen trochu rozrušen nepoctivým jednáním svého přítele pana Hollingforda.
Paní Hillová se začala vyptávat na různé podrobnosti a já se bázlivě krčila nad ruční prací, zatímco Arthur Noble líčil pohromu, jež stihla mého otce.
Ten den jsem už matce nenapsala. Odpoledne jsme šli ven nakupovat různé věci a v tom vzrušeném shonu jsem se snažila zapomenout na všechno — kdo jsem, co mě potkalo, co jsem udělala i co je mou povinností udělat. Večer přišel Arthur Noble znovu a tentokrát s ním byl jeho otec. Sir Arthur Noble a pan Hill seděli stranou, ale dobře jsem zaslechla všechna tvrdá slova, jimiž hrdý baronet odsuzoval jednání mého otce. Arthur se věnoval paní Hillové a mně. Mátlo a lekalo mě postavení, v němž jsem se svým unáhleným jednáním octla, a byla jsem velmi zamlklá.
Arthur se mě pokoušel zabavit a pod dojmem jeho přitažlivého zjevu se začaly mé výčitky zvolna vytrácet.
Ještě jsem vám neřekla, jak láskyplnými city mě paní Hillová zahrnovala. Vidíte to sama, a bylo tomu tak od samého začátku. Chovala se ke mně od první chvíle, jako bych byla její dcera. Byla jsem několik měsíců její společnicí a pak mi sdělila, že mě chce adoptovat.
Míjely dny a Arthur Noble byl stále po mém boku. Nový, horečný sen o štěstí se vkrádal do mé mysli, a jen někdy v tichu bezesných nocí jsem vzpomínala na matku, sestry a bratra a toužila jsem po sebemenší zprávě z domova, na který se sneslo tolik starostí. Ale noc co noc byl můj zápas s vlastním sobectvím beznadějnější. Nedovedla jsem riskovat odhalení, jež by mě zbavilo Arthurovy společnosti. Opustila jsem Paříž, aniž jsem matce napsala jediný řádek.
Budete mě nenávidět, Markéto. Nenávidím sama sebe. Pro chvilkové radovánky a z čistého sobectví, abych neohrozila své štěstí, jsem tak dlouho umlčovala výčitky svědomí, až jsem si řekla, že už je příliš pozdě k odčinění toho, čeho jsem se dopustila. Čas plynul a zasnoubila jsem se s Arthurem, nejprve tajně, protože se bál, že jeho otec s tím nebude souhlasit. Cestovali jsme z místa na místo a zdrželi se všude několik měsíců. V Římě jsme zůstali téměř celý rok a Arthur byl skoro po celý ten čas s námi. Po nějaké době se přiznal otci a žádal ho o svolení k našemu sňatku. Sir Arthur však zlostně odmítal jeho přání, a protože jsme se nemohli vzít bez jeho souhlasu, museli jsme trpělivě čekat dál. Arthur mě ustavičně ujišťoval, že se otec časem obměkčí. A měl pravdu. Ten čas přišel. Sir Arthur nakonec váhavě upustil od svého odporu a můžeme nyní kdykoli uzavřít sňatek.
Utěšovala jsem se myšlenkou, že až se stanu Arthurovou ženou, až nás už žádná moc na světě nebude s to rozloučit, přiznám se, kdo jsem, vyhledám matku a poprosím ji, aby mi odpustila. Nikdy mě nepřestaly trápit výčitky, a hořkost kalila mé štěstí. Arthur mě podezíral, že mám nějaké starosti, o nichž mu nechci povědět, ale přesto jsem se nedovedla odhodlat k doznání ze strachu, že bych ho mohla ztratit.
Předtím, než jsem se s vámi poprvé setkala v Londýně, žila jsem několik měsíců u Arthurových známých. Celou tu dobu jsem nespatřila ani pana Hilla ani jeho ženu. Paní Hillová mi poslala dopis, že mají v úmyslu ubytovat se v Hillsbro, nový šafář pana Hilla mu prý napsal, jak je tam krásně, pan Hill se tam zatoužil usadit a nařídil, aby byl zámek pro ten účel upraven. Nezmínila se, jak se nový šafář jmenuje, a tehdy večer, když jsme se seznámily, to bylo poprvé, co jsem s hanbou a trpkými pocity slyšela, jak neohroženě se zastáváte mé matky. Tehdy poprvé jsem se dověděla, že šafářem je můj bratr a že budu brzy bydlet pouhých několik mil od rodiny, kterou jsem opustila.
Má první myšlenka byla, že je opravdu nejvyšší čas doznat se k podvodu. Dívka jako vy si nikdy nedokáže představit, že někdo může být tak špatný a slabý jako já. Hrůza z rodinného úpadku, strach, že mě Arthur znechucen opustí, znovu se mě zmocnily v plné síle. A když jsme přijeli sem, nevěděla jsem, kudy kam. Byla jste při tom, když jsem se setkala s Johnem. Když k nám toho dne přišel na večeři, přiznala jsem se mu ve vhodné chvíli ke všemu, co jsem udělala. Byl ke mně zprvu velmi přísný, třebaže ne tak, jak jsem si zasluhovala.
Nakonec mi odpustil s podmínkou, že budu dost statečná a přiznám se i ostatním, ať již důsledky budou jakékoliv. Slíbila jsem mu to. Ale má odvaha vždy znovu a znovu selhávala. Byl ke mně hodný, vlídný, trpělivý. Vyprávěl mi o matce, o dětech, o vás, och, jak byl roztrpčen při myšlence, co tomu všemu řeknete vy. Kdykoli jsme se setkali, vyčítal mi zbabělost a průtahy, a já jen stále slibovala. Ale Arthurovy dopisy mi braly odvahu a můj dobrý úmysl se pokaždé rozplynul. Vždy znovu a znovu mě John žádal, abych mu dovolila prozradit aspoň vám, kdo jsem, ale já se nedovedla s tou myšlenkou smířit. Nechápala jsem, proč bych se měla před vámi ponížit dřív, než před ostatními. Až se mi jednoho dne rozbřesklo, že na mě žárlíte. Tehdy jsem po těžkém boji šla za vámi, abych vám řekla pravdu. Odehnala jste mě od sebe, tvrdila jste dokonce, že Tyrrellovi jsou vašimi nejlepšími přáteli.
Uvítala jsem to jako záminku, že vám nemusím prozradit své tajemství. A tak to pokračovalo dál. John už se mnou skoro nemluvil a sotva se na mě podíval. Zdálo se mi, že se o mě přestal starat. Nevím, co měl v úmyslu. Snad se rozhodl nechat mě, abych si dělala, co chci. Umiňovala jsem si, že budu mlčet do poslední chvíle — dokud jsem dnes nespatřila matku!“
„A teď jí pěkně všechno povíte. Všechno,“ řekla jsem a stiskla jsem jí ruce, zatímco jí po lících tekly slzy.
„Teď už je to všechno za vámi, že drahoušku? A všichni budeme šťastni.“
„Och, Markéto,“ zvolala Rachel, „jak se mohu vzdát Arthura? Po tolika létech čekání přišel nyní ke mně, abych stanovila den našeho sňatku, a já mu mám vyprávět něco tak strašného? Bude mnou opovrhovat. A i když mi odpustí on, jeho otec nikdy. Nemohu se ho vzdát. Ach ne, ne, můj Bože! Nedokážu se ho vzdát!“
„Je-li velkomyslný,“ namítla jsem, „jistě vám odpustí. Byla jste téměř děcko, když jste se provinila, vaše výchova nebyla správná, je mnoho věcí, které vás omlouvají. Už dlouho vás miluje a nevzdá se vás tak snadno.“
„Snadno ne,“ připustila Rachel s pláčem, „ale bude to pro něj příliš silný otřes. Nic mě neomlouvá. Nesmím si nic nalhávat. Nemohu to udělat, nechci, aby se na mě rozhněval. Nemohu se ho vzdát.“
„A co matka, Rachel?“ řekla jsem. „Uvědomte si, co vytrpěla. Nezasluhuje si žádné oběti?“
„Nikdy mi nerozuměla,“ odpověděla Rachel sklíčeně. „Bude šťastnější, když se o mě nikdy nedoví. Nemohla by se usmívat tak, jako dnes, kdyby nezapomněla, že jsem vůbec na světě.“
„To je sobecký klam,“ řekla jsem. „Jestli tvrdíte, že vám matka nikdy nerozuměla, je jasné, že nerozumíte vy jí. Nikdy by nedovedla zapomenout na své dítě. Vytrpěla příliš mnoho a nesla to statečně. Dovede skrývat svůj žal a usmívat se, aby nezarmucovala své okolí. Nesmíte se domnívat, že po vás nepátrala, že pro vás všechna ta léta netruchlila.“
„Ach ne,“ prohodila Rachel starostlivě, „John mi to řekl. Pátrali po mně, dávali do novin inzeráty, děsili se, že mě potkalo nějaké neštěstí, a nakonec se smířili s tím, že na mě budou vzpomínat a mluvit o mně, jako bych byla mrtvá. Malá Mopsie je přesvědčena, že jsem umřela. Při tom musí zůstat.“
„Při tom nesmí zůstat,“ trvala jsem na svém, a přela jsem se s ní celou noc. Svítalo, když se konečně bledá, vyčerpaná a zkormoucená odhodlala k odchodu, ale přece jen mi slíbila, že vyvine největší úsilí, aby zpřetrhala ten řetěz lží, kterým se sama spoutala jediným ukvapeným, nepoctivým činem.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď