14.Kapitola
S blaženým pocitem jsem přihlížela, jak moji přátelé Tyrrellovi odjíždějí do Londýna beze mě. Myslím, že oba, bratr i sestra, byli už trochu rozmrzelí mou nedůsledností a vrtohlavostí a cítili při loučení stejně málo lítosti, jako já.
Zvolna plynuly horké letní dny. Ze statku nepřicházely žádné zprávy. V koutku srdce jsem doufala, že si John přijde ještě jednou se mnou promluvit. Ale nebylo po něm ani vidu ani slechu. Pan Hill se tou dobou zdržoval mimo panství a John tedy neměl důvod, aby se mezi námi ukázal, přestože by našel nejednu vhodnou příležitost, kdyby nás chtěl vidět. Probděla jsem několik krátkých letních nocí a přemýšlela jsem, co se mnou bude dál.
A Rachel? Nezapomněla na slib, který mi tehdy v noci dala? Bohužel zapomněla. Arthur zaměstnával všechny její myšlenky. Bylo je vidět stále pospolu, šťastné a do sebe zahleděné, jako by pro ně ostatní svět neexistoval. Určitě bych se domnívala, že Rachel úplně zapomněla na to, s čím se mi svěřila, na to, o čem jsme tehdy v noci hovořily, kdybych tu a tam, když se nikdo nedíval, nezachytila její lítostivý pohled.
Konečně byl stanoven den brzkého sňatku a z Londýna přišla pro Rachel nádherná výbava. Ale podívala se jen zběžně na všechny ty krásné věci a uložila je do skříní. Poznala jsem, že svádí nepřetržitý duševní boj. Barva jí zmizela z lící, zhubla, při každém nečekaném slově nebo hluku sebou trhla a začala se třást. Často přišla ke mně do ložnice pozdě k ránu, kdy první ptáčci začali štěbetat před okny a s pláčem se vrhla vedle mě na postel. Neodvažovala jsem se jí na nic vyptávat. Věděla jsem, že by ji každé mé slovo zranilo.
Jednou ráno si Arthur vyšel sám na procházku do okolí. Bylo to neobvyklé. Seděla jsem ve svém pokoji, když Rachel přišla spěšně a nečekaně za mnou.
„Pojďte,“ řekla. „Právě teď mám dost odvahy, ale nesmím to odkládat. Pojďte.“
„Kam chcete jít?“ otázala jsem se.
„Dobře víte kam,“ řekla netrpělivě. „Za matkou. Vidíte, nevzala jsem na sebe nic drahého.“
Oblékla si vycházkové kalikové šaty a jednoduchý slaměný klobouk. Vyndala náušnice z uší a svlékla si z prstů prsteny.
Ve chvilce jsem byla připravena a společně jsme zamířily k lesíku. Nepokoušela jsem se vyzvídat, co chce udělat. Zřejmě nebyla v náladě odpovídat na otázky. Za chůze mě vzala za ruku a pevně se mě držela. Vypadaly jsme jako dvě školačky, které si vyšly do lesa natrhat jarní květy, jen náš krok byl bázlivější a naše tváře bledší. Šly jsme mlčky, odhodlaně, urazily jsme asi polovinu cesty a octly se hluboko v lese, když jsme zaslechli radostné zvolání, pak se rozhrnulo křoví, a před sebou na pěšině jsme spatřily usměvavou hezkou tvář a statnou postavu Arthura Nobla.
„Dívky, hledající hlohové květy!“ zvolal. „Na mou věru, překrásný obrázek. Kam máte namířeno, urozené dámy? Není vám proti mysli společnost skutečného bludného rytíře?“
Cítila jsem, jak Rachel stydne ruka v mé dlani. „Jdeme na statek, navštívit paní Hollingfordovou,“ odpověděla jsem rezolutně, „a protože tu dámu neznáte, jděte raději domů a zabavte paní Hillovou, dokud se nevrátíme.“
„Taková vyhlídka se mi vůbec nezamlouvá,“ řekl Arthur. „Proč by mě ta dáma na statku nemohla přijmout? Nejsem přece tak špatný společník. Odpověz, Rachel, smím jít s vámi?“
„Nemohu jít dál,“ pravila Rachel, „není mi dobře.“ A opravdu se zdálo, že je u konce se silami.
„Odpočiňte si,“ řekla jsem soucitně. „Za chvíli snad budete schopna jít dál.“
Ale vystrašený Arthur se na mě podíval překvapeně a vyčítavě, vzal Rachel za ruku a zvolna ji odváděl k zámku. Šla jsem za nimi, sama, jen se svými myšlenkami, a ty byly dost zmatené. A tak naše dobrodružství skončilo.
Bylo dohodnuto, že svatba bude pokud možno tichá. Sir Arthur, i když se vzdal svého odporu, se odmítl zúčastnit obřadu, a proto nebyli pozváni ani jiní hosté. Den před svatbou jsem strávila dopoledne v malém blízkém kostelíku a vyzdobila jej bílými květinami. Brzy ráno příštího dne se sem dostaví Rachel, Arthur, pan Hill, paní Hillová a já a o hodinu později nastoupí novomanželé společně další pouť životem.
Pamatuji si na ten večer před svatbou. Obloha byla rudá, země rozpálená, až písek na zahradních cestičkách žhnul pod nohama a plátky rozkvetlých růží sesychaly vedrem. Barvy nebe i země kouzelně splývaly v lákavých dálkách, vzduch byl prosycen mdlou, nasládlou vůní stromů a keřů žíznících po dešti. Okna salónů byla otevřena dokořán a v pokojích bylo chladněji než venku. V horním patře chystaly služky zavazadla pro nevěstu, bílé svatební šaty byly rozloženy a čekaly na svůj slavnostní okamžik. Všichni jsme byli v salóně, pan Hill a paní Hillová celkem nevěděli, čím se zaměstnat, Rachel a Arthur seděli u otevřeného okna. U vedlejšího okna jsem klečela já, opřena lokty o nízkou zeď a hleděla ven do nádherného večera v klidném zadumání, v němž se pozvolna rozplývaly všechny mé obavy, bolesti a nesplněné naděje. Náhle bylo ospalé ticho přerušeno skřípavým zvukem spěšných kroků na písčité cestě a světlým pruhem před oknem se mihla tmavá štíhlá postava. Kdo to mohl být? Prudce jsem vyskočila na nohy a spěchala k oknu, kde seděli Rachel a Arthur. Nebylo žádné mýlky, na zahradě se vynořila ze tmy Jana Hollingfordová.
Stála s podivným výrazem před oknem a hleděla pátravě dovnitř. Neměla ani čepec ani klobouk a prach z cesty jí ulpěl na vlasech. I černé šaty byly zaprášené až dolů ke kolenům. Byla udýchaná, pobledlá, vysílená během. Nabrala dech a podívala se dychtivě do místnosti. Chvíli se rozhlížela oslněna světlem, pak zahlédla Rachel a pronesla několik slov, která námi všemi projela jako elektrická jiskra.
„Mary Hollingfordová,“ řekla, „pojď domů. Otec umírá a přeje si tě vidět.“
Pan Hill i paní Hillová přistoupili k oknu, aby se podívali, co se děje. Všichni jsme byli tak ohromeni, že dobrou minutu nikdo nepromluvil. Pak se Rachel zvedla, třesouc se na celém těle.
„Seď, drahoušku,“ řekl jí Arthur. „Je to jen nějaká potrhlá cikánská holka.“ A Jana opravdu vypadala jako cikánka.
„Pojď, pojď!“ zvolala Jana a dupla netrpělivě nohou, aniž na Arthura pohlédla. „Pojď, nebo přijdeme pozdě. Nesmíme ztrácet ani okamžik.“
Zdálo se mi, že slyším vedle sebe pisklavý hlas paní Hillové, ale nepamatuji si, co říkala. Pan Hill, který Janu znal, nepronesl ani slovo. Arthur vstal, zaujal místo vedle Rachel a díval se překvapeně hned na ni, hned na Janu. Rachel k němu obrátila zarmoucený pohled, na který nikdy nezapomenu, a odstrčila ho oběma rukama od sebe zpátky do pokoje. Pak se podívala na mě s němou prosbou v očích, obě dvě jsme překročily nízkou zídku okna, rozběhly se po trávníku a zamířily mezi stromy po známé cestě k farmě. Jana věděla, že spěcháme za ní, běžela jako vítr a ani jednou se neohlédla. Brzy jsme ji ztratily z dohledu, co chvíli jsme musely odpočívat a opřeny jedna o druhou jsme sbíraly další síly k tomu podivnému závodu. Nemluvily jsme. Pohlédla jsem na Rachel. Vypadala jako zablácený lihový květ, zlomený v bouři, jak své bílé večerní šaty vláčela prachem, v saténových střevíčcích, rozedraných na lesní cestě. Doběhly jsme k stavení. V obývacím pokoji vládlo narudlé přítmí, kdosi vyšel vstříc bledé, rozcuchané, štkající Rachel. Zaslechla jsem výkřik, okamžitě pohlcený tísnivým tichem v místnosti. Rachel klesla k zemi a objala matčina kolena. Nechala jsem je o samotě. Jen Bůh a andělé slyšeli jejich vzdechy, šepot, zpověď i slova odpuštění.
Vešla jsem nazdařbůh do předsíně. Spatřila jsem Johna, jak mi jde naproti. Nebyla jsem schopna promluvit. Vztáhla jsem k němu ruce, vzal mě do náručí — a to bylo naše usmíření.
Ten večer jsme všichni seděli u lůžka umírajícího. Z jednotlivých slov a narážek jsem se dověděla, jak a kdy se pan Hollingford vrátil domů. Nešťastný otec bloudící světem, trýzněn chudobou a nemocí, přišel v žebráckých hadrech požádat o milosrdenství opuštěnou manželku a děti a vydechnout naposledy v kruhu drahých bytostí. A byla to právě Jana, přísná Jana, jež ho tak neúprosně odsuzovala a tolik vůči němu zahořkla, která mu v matčině nepřítomnosti přišla otevřít, smilovala se nad ním, vzala ho do náruče, ošetřovala a laskala ho, bděla u něj a modlila se s ním. Tvrdé srdce nebohé Jany se obměkčilo, trpkost odplavily slzy u lůžka smrti a poslední její zbytky se rozplynuly při pohledu na kající se Rachel.
Drahá paní Hollingfordová, má dobrá matka, má statečná Judita! Oba ty prudké otřesy málem zavinily její smrt. Ale když statečně přestála bouři, byla šťastná, že se opět shledala se ztracenou dcerou, kterou oplakávala jako mrtvou.
A ty tři laskavé bytosti, které jsme zanechali celé užaslé u otevřeného okna zámeckého salónu, přišli přirozeně na farmu, aby zjistili, jaké tajemství se za tím vším skrývá. A byla jsem to já, kdo jim tak ohleduplně opakoval , jak jsem dovedla, všechno, co potkalo nebohou Rachel. Jistě rády uslyšíte, milé děti, že nepřikládali poklesku svého drahouška příliš velkou váhu. Pan Hill se sice tvářil trochu přísně, ale paní Hillová nedovolila, aby kdokoliv odsuzoval jejího mazlíčka. Ta dobrá, vlídná duše shledávala v její prospěch sta omluv. Pokud jde o Arthura Nobla, uvědomoval si, že to bylo z lásky k němu, proč Rachel proti své vůli opustila rodinu. A byl také dost velkomyslný, aby si dovedl vážit Johna a jeho matky. A stejně, jako prý byl ochoten vzít si Rachel, když byla bez přátel, je ochoten vzít si ji nyní, když má přátele, k nimž ji poutá láska. A tak byl provinilec souzen a shledán bez viny.
Za několik dní, když byl nebohý otec pohřben, vrátila se očištěná Rachel ke svému snoubenci, jemuž ještě jednou vyprávěla celý svůj příběh vlastními slovy.
Ale starý pan Hill byl myslím dojat ze všech nejvíc a řekl manželce: „Ať si říká, kdo chce, co chce, má drahá, podle mého názoru je ten chlapec John nejcennějším skvostem celé Hollingfordovic rodiny!“ A jemnocitný starý pán dokázal po několika letech, že svou chválu myslel vážně. Když se rozžehnal se světem, nějaký čas po své ženě, která zemřela před ním, odkázal hillsbroské panství mému manželovi.
Rachel (říkali jí dále Rachel) a Arthur Noble žili po sňatku v Paříži. Jana se provdala za známého lékaře a nalezla domov v Londýně. A Mopsie obšťastnila svou láskou venkovského statkáře a zůstala i po svatbě mezi záhony růží a mlékařskými konvemi.
Já a John jsme žili na statku, dokud nám osud po smrti pana Hilla nedopřál, usadit se na zámku. Tam se za námi přistěhovala i naše drahá matka a tam zemřela v mé náruči, stejně jako později můj manžel. A dnes, drahouškové, je váš otec, můj syn, majitelem Hillsbro a zámek je vaším šťastným domovem. A babička se vrátila na statek.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď