12.Kapitola
Příštího jitra jsem se sama vydala na cestu k farmě. Chtěla jsem formálně požádat paní Hollingfordovou o dovolení ke svému pobytu v Londýně a rozloučit se s ní i s děvčaty. Dala jsem se do pláče, když jsem procházela blata a háje, kde jsem bývala šťastná. Cítila jsem se nevýslovně osamělá a smutná. Musím se rozloučit s jedinými přáteli a ta osudná chvíle je docela nablízku. Věděla jsem, že mi paní Hollingfordová jistě leccos zazlívá, a chápala jsem, že nemá smysl se hájit. Nepohodla jsem se s Johnem a zrušila zasnoubení. Odjíždím do Londýna s bohatými přáteli. Všechno mluví v můj neprospěch, vina je jasně na mé straně. Věděla jsem, že toho paní Hollingfordová moc neřekne, že se bude jen smutně a zklamaně dívat a v duchu si myslet, že všechno dopadlo tak, jak se obávala. Dovolí mi bez jakýchkoli výhrad, abych šla, kam chci, a dělala si, co je mi libo. Políbí mě a dá mi požehnání na cestu. A pak bude širý svět ležet přede mnou.
Byl zářivý májový den. Jistý světec pravil, že „mír znamená pořádek“. A takový mír vládl nad tím požehnaným statkem, když jsem procházela jeho prosluněnými loukami, naslouchala mekotu jehňat a bučení krav a potkávala vesničany jdoucí pokojně za svou prací. Nějaký zahaleč v polích hrál na píšťalu, vrány krákoraly, listí na větvích se zachvívalo v mírném větru, dveře farmy byly otevřené jako vždy. Nespatřila jsem živé duše a bez vyzvání jsem vešla dovnitř. Ani v kuchyni, ve spíži a v přístěnku pro mléko nebyl nikdo, všechny děvečky byly venku. Šla jsem do horního patra, rozhlížela se, zda někoho neuvidím, až jsem došla k naší školní světnici. Tam seděla samotná Jana u stolu nad knihami s hlavou opřenou o dlaně, s vlasy sčesanými do týla. Vypadala starší, bledší a hubenější, než když jsem ji viděla naposled. Přísná, zádumčivá studentka zády k slunci pražícímu za mřížovým oknem.
Když mě spatřila, její tvář zrudla a vzápětí opět zbělela. Podala mi chladně ruku, jako by ji raději podržela podél těla. Matka je pryč, řekla mi, šla do domu chudých sousedů, kde ležel mrtvý a kde byla spousta starostí, a vrátí se až večer. Mopsie se toulala se psy. Pak jsme obě seděly a mlčely. Janin zrak bloudil po celém pokoji a jen mně se vyhýbal.
„Odjíždím do Londýna, Jano,“ řekla jsem. „Přišla jsem se s vámi rozloučit.“
„Vím to,“ odpověděla, „řekl mi to John.“ A znovu se hrdě zapýřila.
„Jsem hrozně ráda. Už dlouho jsem si myslela, že se pro tebe Londýn nejlíp hodí. Věděla jsem, že tě farma brzy omrzí.“
„Farma mě neomrzela,“ řekla jsem, „spíše jsem farmu omrzela já.“
Zvedla překvapeně oči, pak se trpce usmála,
odklonila hlavu stranou a neřekla ani slovo, jako by tak vyložený nesmysl ani nestál za odpověď.
„Ale rozhodně jsem nepřišla proto, abych hovořila právě o tomhle…“
„Ne,“ přerušila mě rychle, „nemusíš si vymýšlet vůbec žádné záminky. Nečekáme, že budeme mít nějaké přátele. Nikdy nás nic takového nenapadlo, dokud jsi nepřišla ty. Ale časem si zvykneme na postavení, v jakém nás otec nechal.“
„Jano, Jano,“ řekla jsem hněvivě, „jak jen můžeš být tak zlá?“
„Mohu být jiná?“ zeptala se. „Všichni říkají, že to s námi půjde z kopce, protože špatné vlastnosti se dědí.“
„Nezasluhuješ si tak hodnou matku,“ řekla jsem.
„Och, matka!“ řekla změněným hlasem. „Ta věnuje celou svou lásku Mopsii — a Johnovi,“ dodala s přemáháním a v oku se jí zaleskla slza. „Kdežto já jsem dcera svého otce. Snažila by se napravit mou hlavu, kdyby znala mou zlou povahu. Ale je to světice a nedovede si myslet nic špatného. Sedím do úpadu nad knihami a říká o mně, že jsem hodná, přičinlivá holka. Před ní mi nikdy neuklouzne hořké slovo. Ale kdyby tu byl otec, řekla bych mu, co si o něm myslím.“
Vášnivá hrdost v jejím mladém hlase mě přiváděla k zoufalství, ale nenapadlo mě nic, co bych jí měla odpovědět. Jistě se domnívala, že jsem byla k Johnovi neupřímná, a náklonnost, kterou chovala k bratrovi, zvířila v její duši všechnu utajovanou hořkost.
„A jak se vede té mladé dámě na zámku?“ zeptala se náhle.
„Myslíš slečně Leonardové?“ řekla jsem.
„Ano… slečně Leonardové,“ prohodila Jana a sklopila s podivným výrazem v očích pohled k zemi.
„Znamenitě,“ odpověděla jsem při vzpomínce na slavnou událost, k níž se v panském domě schylovalo.
„Ve světě je hodně špatných lidí, ne jenom já,“ řekla Jana upírajíc stále pohled ke koberci. „Je falešná, ty jsi falešná… všichni jsou falešní. Znám ve světě jen dva ušlechtilé lidi, matku a Johna. Ale špatným lidem se vede dobře. Jen se na ně podívej! Alespoň těm, co jsou bohatí a zábavní. Chudí klesají dolů jako kámen a zůstanou ležet u dna.“
V té chvíli byl na schodech slyšet vysoký hlásek a vzápětí jsme si na chodbě ležely s Mopsie v objetí a prolévaly slzy.
„Och, Markéto, Markéto,“ vzdychala maličká, „drahá, sladká Markéto! Proč odjíždíš pryč? Slíbila jsi, že u nás zůstaneš. Och, Markéto!“
Dobrou hodinu trvalo, nežli jsme se vyplakaly. Jana připravila přesnídávku, ale nikdo z nás se jídla nedotkl. Jana se ani nepokoušela sdílet s námi naše starosti a naše laskání. Když jsem odcházela a ohlédla jsem se na prahu, ležela Mopsie na pohovce a plakala, Jana stála vedle dveří, přísná, bledá a nehybná. V zasmušilé náladě jsem se vracela na zámek. Paní Hollingfordovou jsem nespatřila.
Kdybych se s ní ten den setkala, kdyby nešla za svým dobročinným posláním a nezdržela se mimo domov po celou dobu mé návštěvy na statku, celý běh mého života i života několika dalších lidí by byl býval jiný. Neměla by v tom případě důvod, aby mě příštího jitra přišla vyhledat na zámek.
Horlivě jsem balila zavazadla ve své ložnici a tiše jsem si prozpěvovala jakousi veselou melodii, abych přesvědčila sama sebe, že se neobyčejně těším na návštěvu v Londýně. Dveře se rychle otevřely a vešla po špičkách rozechvělá Rachel přidržujíc si ruku na rtech. Tvář měla bílou jako sníh a v očích jí stály slzy.
„Och, matka, má matka!“ začala, jako by mluvila ze spánku. „Viděla jsem svou matku.“
„Jak to myslíte, Rachel?“ zvolala jsem téměř v panickém strachu, protože jsem byla přesvědčena, že její matka zemřela a že tedy spatřila ducha.
„Má matka… paní Hollingfordová. Znáte ji, jste její opravdová dcera. Já jsem nikdo — lhářka, vyvrhel. Ach, Markéto! Nepoznala mě. Copak jsem se tolik změnila? Tehdy jsem byla děcko… Můj Bože, jaké má zapadlé, vyhaslé oči! Nepoznala mě. A tohle je slečna Leonardová? řekla.
A já se zatvářila cize, uklonila jsem se jí zdálky a běžela pryč. Můj Bože, matka! Ach, Markéto, Markéto!“ Její podivně zmatená slova mě náhle osvítila jako blesk. Celý pokoj nejprve potemněl a vzápětí tak oslnivě zazářil, že jsem neviděla nic kolem sebe. Pak se náhle v mé blízkosti vynořila bledá, lítostivá Rachelina tvář.
Vztáhla jsem k ní obě ruce, ale vyhnula se mému objetí a omdlela u mých nohou.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď