10.Kapitola
Po dalších třech dnech večer vedle sebe na lavičce sedí Róza, Trudaine a Lomaque a dívají se na řeku. Otvírá se před nimi známý výhled na zátočiny Seiny, krásný jako vždy — jako by to bylo včera, co se jím naposledy kochali.
Rozmlouvají vážně, tichým hlasem. Stejné vzpomínky jim táhnou hlavou. Nemluví o nich — ale podvědomě každý z nich cítí, nač myslí ten druhý. Jako by se mlčky dohodli, rozprávějí o budoucnosti.
Soumrak houstne, a Róza první vstává z lavičky. V tichém hovoru pohlédne na bratra, pak se obrátí k Lomaquovi:
„Přijďte za malou chvíli za mnou do domu. Velmi ráda bych vám něco ukázala.“
Bratr čeká, až je z doslechu, pak se starostlivě vyptává, co se stalo v Paříži po jejich odjezdu.
„Róza je volná,“ odpovídá Lomaque.
„Souboj se tedy opravdu konal?“
„Ještě týž den. Rozhodli se použít pistole. Generálův svědek tvrdí, že Danvilla ochromila hrůza, kdežto jeho vlastní svědek vyslovil názor, že se dobrovolně rozhodl přijmout smrt z rukou muže, kterého urazil. Kdo z nich má pravdu, nevím, ale je jisté, že vůbec nevystřelil. První protivníkova kulka ho srazila k zemi. A teď už nikdy nepromluví.“
„A co jeho matka?“
„Není snadné se o ní něco dovědět. Nikoho nepřijímá. Starý sluha se o ni stará s žárlivou úzkostlivostí. Do domu chodí jen lékař. Sousedé tvrdí, že její nemoc je spíš duševní než tělesná. Nic jiného nevím.“
Po těch slovech chvíli mlčí, pak vstanou a jdou k domu.
„Připravil jste už sestru na všechny ty novinky?“ ptá se Lomaque, když spatří světlo lampy v oknu haly.
„Udělám to, až si tu opět zvykneme, až pomine první radostné vzrušení z návratu a nastanou opět klidné všední dny, jako za stara,“ odpovídá Trudaine.
Vstupují do domu. Róza pokyne Lomaquovi, aby usedl vedle ní, a klade na stůl otevřený dopis, pero a inkoust.
„Mám k vám poslední prosbu,“ říká.
„Doufám, že budu mít dost času vám vyhovět,“ odpovídá Lomaque. „Zbývá mi už jen dnešní večer. Zítra ráno, ještě než vstanete, musím být na cestě zpátky do Châlonsu.“
„Podepište tenhle dopis,“ vybízí ho Róza s úsměvem, „a pak mi ho vraťte, abych ho dala na poštu. Louis ho diktoval, já ho napsala, a bude úplný, až pod něj napíšete své jméno.“
„Předpokládám, že si ho smím přečíst?“
Dívka přikývne, a Lomaque čte tyto řádky:
„Občan Clairfait, obchod s hedvábím, Châlons-sur-Marne. — Občane, dovoluji si Vám zdvořile oznámit, že jsem splnil úkol, jímž jste mě pověřil v Paříži.
Současně prosím přijměte mou výpověď z místa, které zastávám v účtárně. Laskavost, kterou jste mi vždy prokazoval stejně jako předtím Váš bratr, mne opravňuje k naději, že s potěšením vyslechnete důvod mé výpovědi. Dva z mých přátel, kteří se domnívají, že jsou mi do jisté míry zavázáni, si přejí, abych strávil zbytek života v klidu a pohodlí pod jejich střechou. Společné utrpení minulých let nás k sobě připoutalo tak blízce, jako bychom patřili do jedné rodiny. Po neklidném životě potřebuji stejně jako každý jiný teplé místo u rodinného krbu. A moji přátelé mě tak srdečně ujišťují, že se ze všech sil vynasnaží poskytnout mi takové místo ve svém domě, že nemám to srdce odmítnout jejich nabídku a jejich přátelství.
Přijměte proto laskavě výpověď, obsaženou v tomto dopise, a spolu s ní projev upřímné vděčnosti a úcty.“
Když si přečetl dopis, obrátil se Lomaque k Trudainovi a chtěl promluvit, ale slova mu nešla z úst. Pohlédl na Rózu a pokusil se o úsměv, ale jen se mu zachvěly rty. Dívka namočila pero a podala mu je. Spěšně sklonil hlavu nad papírem, aby mu neviděla do tváře. A přece dosud váhal. Pohladila ho po rameni a zašeptala:
„Snad byste neodmítl přání „sestry Rózy“. Musí přece být po jejím, když je opět paní ve staré domácnosti.“
Sklonil hlavu ještě níž, ještě chvíli se rozmýšlel — a pak nejistým písmem napsal své jméno na konec dopisu.
Jemně mu jej odebrala z rukou. Na papíru ulpělo několik slz. Osušila je šátkem a pohlédla na bratra.
„Musí to být poslední slzy v jeho životě,“ řekla. „O to se přičiníme oba dva.“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď