4. NOVELA
HOŘKÉ SOUSTO
(VYŇATO Z KORESPONDENCE LONDÝNSKÉ POLICIE)
VRCHNÍ INSPEKTOR THEAKSTONE Z DETEKTIVNÍHO ODDĚLENÍ SERŽANTU BULMEROVI
Londýn, 4. července
Seržante Bulmere,
tímto Vám oznamuji, že vás potřebujeme při řešení důležitého úkolu, který si žádá veškerou vaši pozornost jakožto zkušeného příslušníka našeho sboru. Proto předejte laskavě případ krádeže, jež vám v těchto dnech byl svěřený k vyšetřování mladému muži, který Vám odevzdá tento dopis. Seznámíte ho se všemi okolnostmi, které jste zjistil, a dále s tím, jak a zda pokročilo vaše pátrání po osobě nebo osobách, které peníze odcizily. Zkrátka svěříte do jeho rukou celou tuto záležitost a dáte mu příležitost, aby dokázal, co umí. Převezme všechnu odpovědnost za vyšetření případu a také všechny zásluhy, přivede-li jej k úspěšnému konci.
Tolik pokud jde o příkaz, který jsem si Vám přál tlumočit.
A teď několik důvěrných slov o mladém muži, který Vás má vystřídat. Jmenuje se Matěj Sharpin a je nutno mu poskytnout příležitost, aby se bez dlouhých průtahů dostal do našeho oddělení, prokáže-li k tomu dostatek schopností. Jistě se mě zeptáte, proč se právě jemu dostalo takového privilegia. Mohu jen naznačit, že na tom má zájem vlivná osobnost z vyšších míst, o níž je lépe se nezmiňovat, a když, tak jen tiše. Až dosud byl zaměstnán v advokátní kanceláři. Má o sobě pozoruhodně vysoké mínění, ale budí spíš dojem průměrného a neobratného člověka. Prohlašuje, že opustil dosavadní místo a vstoupil do policejních služeb z vlastní vůle a záliby. Budete tomu věřit patrně právě tak málo jako já. Můj názor je, že se mu podařilo vyslídit nějakou soukromou informaci v souvislosti se záležitostí některého klienta, že si ho šéf proto nechtěl ponechat nadále v kanceláři, ale že považoval za nebezpečné ho prostě vyhodit, protože ho ten podařený mládenec měl tak trochu v hrsti. To, že se mu dostalo tak výjimečné příležitosti v našich službách, není vlastně nic jiného než úplatek, který mu má zavřít ústa. Ale ať tak či tak, pan Matěj Sharpin dostane Váš případ. Jestli bude mít úspěch, je jisté, že se jeho všetečný nos uhnízdí v naší kanceláři. Svěřuji Vám tohle všechno, seržante, proto, abyste si dal pozor a nedal mu záminku, aby si na Vás mohl stěžovat na vyšších místech.
Váš Francis Theakstone
MATĚJ SHARPIN VRCHNÍMU INSPEKTOROVI THEAKSTONOVI
Londýn, 5. července
Vážený pane,
obdržel jsem od seržanta Bulmera nezbytné informace a dovoluji si Vám připomenout určité pokyny, které mám z vyšších míst, jde o úřední hlášení o postupu mého pátrání určená pro úřad hlavního náčelníka.
Mým úkolem je zasílat tato hlášení Vám, abyste si je prohlédl a doručil zmíněnému úřadu. Jak jsem informován, cílem tohoto postupu je, abyste mi mohl jako začátečníkovi poskytnout ve všech stadiích mého vyšetřování svou laskavou radu pro případ, že bych ji potřeboval. Odvažuji se však doufat, že tomu tak nebude. Jelikož mi zvláštní okolnosti případu, který mi byl svěřen, nedovolují vzdálit se z místa, kde došlo ke krádeži, dokud nezachytím zlodějovu stopu, nebudu se moci, na Vás osobně obracet. Proto budu nucen, Vás seznamovat písemně i s takovými podrobnostmi, které by bylo lépe projednat ústně. Taková je, pokud se nemýlím, situace, ve které se teď nacházíme vůči sobě navzájem. Sděluji Vám tento svůj názor již v prvním dopise, abychom si od počátku dobře rozuměli.
Váš oddaný služebník — Matěj Sharpin.
VRCHNÍ INSPEKTOR THEAKSTONE PANU MATĚJI SHARPINOVI
Londýn, 5. července
Pane,
začal jste tím, že maříte čas, inkoust a papír. Situaci, ve které se nacházíme vůči sobě navzájem, jsme oba znali docela dobře už ve chvíli, kdy jsem Vás s dopisem poslal k seržantu Bulmerovi. Nebylo ani v nejmenším zapotřebí ji písemně opakovat. Buďte tak laskav a věnujte napříště pozornost jen tomu, co se týká vašeho případu.
Jsou to především tyto tři body:
Za prvé, zopakujte informace získané od seržanta Bulmera, abychom se přesvědčili, že se Vám nic nevytratilo z paměti a že jste důkladně obeznámen se všemi okolnostmi případu, svěřeného do vašich rukou.
Za druhé, sdělte mi, jak hodláte postupovat.
Za třetí, musíte mi oznamovat den ode dne a bude-li třeba hodinu od hodiny, jak vaše vyšetřování pokračuje a zda vůbec pokračuje kupředu. To je vaše povinnost. Pokud jde o mou povinnost, budu-li si přát, abyste mi ji připomenul, požádám Vás o to.
Prozatím zůstávám Váš — Francis Theakstone
MATĚJ SHARPIN VRCHNÍMU INSPEKTOROVI THEAKSTONOVI
Londýn, 6. července
Pane vrchní inspektore,
jste už starší pán, a proto bezděčně žárlíte na mladé muže v plném rozkvětu let a schopností, jako jsem já. Za těchto okolností se k Vám musím chovat shovívavě a nezazlívat Vám vaše drobné slabosti. Proto se také nemíním cítit dotčen tónem vašeho dopisu. Chci Vám dokázat přirozenou šlechetnost své povahy. Vymažu z paměti samu existenci vašeho nevrlého sdělení — zkrátka, pane vrchní inspektore Theakstone, odpouštím Vám a přistupuji k věci.
Mou povinností je zopakovat v plném rozsahu informace, které mi poskytl seržant Bulmer. Zde jsou k vašim službám, tak, jak jsem jim porozuměl.
V Rutherfordské ulici č. 13 ve čtvrti Soho je papírnictví, jehož majitelem je pan Yatman. Je ženatý, ale bezdětný. Spolu s ním a jeho manželkou v domě bydlí nájemník, mladý muž jménem Jay, v místnosti ve druhém patře s oknem do ulice, dále příručí, který spí v jedné podkrovní světnici, a služka, která má postel v kumbálu vedle kuchyně. Jednou za týden přichází posluhovačka a pomáhá služce. Tyto osoby mají za normálních okolností přístup do domu a mohou se v něm volně pohybovat.
Pan Yatman se věnuje obchodu již řadu let. Počínal si úspěšně a nashromáždil slušný majetek na člověka v jeho postavení. Ke svému neštěstí si však vzal do hlavy, že získané jmění rozmnoží spekulacemi. Nakupoval bez rozmyslu cenné papíry, štěstí se obrátilo proti němu a asi před dvěma roky přišel o všechno a octl se tam, kde kdysi začínal. Z trosek majetku zachránil jen částku dvou set liber šterlinků.
Pan Yatman dělal vše, aby se přizpůsobil změněným poměrům, důkladně slevil z přepychu a pohodlí, kterému přivykl on i jeho manželka, ale ani značné omezení výdajů mu neumožnilo ukládat z běžné tržby něco stranou. Doba není příznivá obchodům a také vzrůstající konkurence přispívá k zhoršení situace. A tak až do minulého týdne pozůstávala veškerá hotovost pana Yatmana jen z uvedených dvou set liber zachráněných z trosek někdejšího majetku. Tuto částku si uložil v jisté akciové bance s dobrou pověstí.
Před osmi dny měl pan Yatman se svým nájemníkem panem Jayem rozhovor o finančních nesnázích, které v dnešní době všestranně brzdí obchod. Pan Jay, který se živí tím, že píše pro noviny krátké zprávy o nehodách, přestupcích a vůbec o různých zajímavých událostech — a je tedy to, čemu se obvykle říká lokálkář, vyprávěl panu Yatmanovi, že byl toho dne v obchodním centru a zaslechl nepříznivé pověsti o akciových bankách. Podobné pověsti se k sluchu pana Yatmana donesly také z jiných stran a jejich potvrzení z nájemníkových úst ho velmi znepokojilo, tím spíše, že vzpomínka na minulé ztráty zvýšila jeho úzkostlivou opatrnost. Rozhodl se, že zajde ještě týž den do banky a vyzvedne si úspory. Bylo to pozdě odpoledne a přišel právě včas, aby dostal své peníze před zavřením banky.
Při výplatě vkladu obdržel tyto bankovky: jednu v obnose padesáti liber, tři po dvaceti librách, šest bankovek desetilibrových a šest pětilibrových. Chtěl mít tuto částku kdykoliv po ruce, aby mohl poskytovat drobné půjčky proti spolehlivé záruce malým obchodníkům ve svém okresu, z nichž se mnozí v současné těžké době jen tak tak udržují nad vodou. Investice toho druhu považoval pan Yatman za nejbezpečnější a nejvýnosnější, na jaké si mohl za daných poměrů troufat.
Přinesl si peníze v obálce uložené v náprsní kapse. Po návratu domů požádal příručího, aby vyhledal mnoho let nepoužívanou malou plochou cínovou pokladničku, která se svými rozměry, jak si pan Yatman pamatoval, velmi dobře hodila pro úschovu bankovek. Delší dobu ji marně příručí hledal. Pan Yatman zavolal ženu a zeptal se jí, jestli neví, kde by schránka mohla být. Otázku zaslechla služka nesoucí právě do prvního patra na podnose čaj, a pan Jay sestupující ze schodů neboť šel ten večer do divadla. Konečně příručí pokladničku nalezl. Pan Yatman do ní vložil bankovky, zajistil ji malým visacím zámkem a zastrčil si ji do kapsy. Vyčnívala jen docela málo z kapsy kabátu, ale přece jen ji bylo vidět.
Pan Yatman zůstal ten večer doma v prvním patře. Nikdo nepřišel na návštěvu. V jedenáct hodin si šel lehnout a dal schránku pod polštář.
Když se ráno on a jeho žena probudili, byla pokladnička pryč. Pan Yatman podnikl okamžitě kroky u Anglické banky, aby neproplácela bankovky. Od té doby už nikdo o penězích neslyšel.
Tak dalece jsou všechny okolnosti krádeže naprosto jasné. Vedou zcela nepochybně k závěru, že ji spáchal někdo z lidí žijících v domě. Podezření tedy padlo na služku, na příručího a na pana Jaye. Prvním dvěma bylo známo, že se pan Yatman sháněl po cínové schránce, ale nevěděli, co v ní chce uložit. Mohli ovšem předpokládat, že to jsou peníze. Oba ji měli možnost spatřit v kapse pana Yatmana a domyslet si, že si ji chce vzít s sebou na noc do ložnice. (Služka když nesla čaj, a příručí, když přišel po zavření krámu nahoru, aby šéfovi odevzdal klíč od zásuvky s penězi.)
Pan Jay se dověděl při odpoledním rozhovoru o akciových bankách, že jeho domácí pán má v jedné z nich vklad dvě stě liber. Věděl také, že ho pan Yatman opustil s úmyslem vyzvednout si úspory. A později, když sestupoval ze schodů, zaslechl, že příručí hledá pokladničku. Mohl si proto domyslet, že peníze jsou v domě a budou patrně uloženy v kovové schránce. Ale nemohl vědět, kam ji chce pan Yatman na noc ukrýt, protože odešel ještě před nálezem schránky a vrátil se, až když domácí pán spal. A tudíž, má-li on krádež na svědomí, musel ji hledat v ložnici jen na základě dohadů.
Když už se zmiňuji o ložnici, musím připomenout její polohu v domě i okolnost, že byla v každou noční dobu snadno přístupná.
Místnost se nachází v prvním patře vzadu. Paní Yatmanová trpí utkvělým strachem z ohně a bojí se, že by v případě požáru mohla uhořet, kdyby ji při útěku zdrželo otevírání zámku. Proto pan Yatman nikdy neotočil klíčem. Oba dva mají podle vlastního doznání tvrdý spánek. Takže člověk se špatnými úmysly, který by se rozhodl vykrást ložnici, by se nemusel příliš obávat, že bude přistižen. Mohl se dostat do pokoje pouhým stisknutím kliky. Kdyby se pohyboval s normální opatrností, nebylo pravděpodobné, že se oba spáči probudí. To je důležitý moment. Posiluje naše podezření, že peníze vzal někdo z obyvatel domu, neboť je zřejmé, že v tomto případě mohla čin spáchat osoba postrádající zvýšené ostražitosti a obratnosti řemeslného zloděje.
Všechny zmíněné okolnosti zjistil seržant Bulmer, když ho zavolali, aby odhalil viníka a pokud možno nalezl ztracené peníze. Ale ani další velmi pečlivé vyšetřování nepřineslo sebemenší důkaz proti osobám, na které pochopitelně padlo okamžité podezření. Při výslechu se chovali normálně a vypovídali jako zcela nevinní lidé. Seržant Bulmer si hned od začátku uvědomoval, že případ vyžaduje soukromé pátrání a nenápadný dohled. Doporučil panu Yatmanovi a jeho manželce, aby nedávali ničím najevo, že pochybují o nevině osob žijících pod jejich střechou. Soustředil nejprve pozornost k služce, sledoval ji, kam chodí, co dělá a s kým se stýká.
Tři dny a tři noci věnoval on i jeho pomocníci tomuto úkolu, což stačilo, aby se přesvědčil, že není žádný rozumný důvod k podezírání tohoto děvčete.
Pak si vzal na mušku příručího a postupoval stejným způsobem. Sledovat tohoto muže, aniž by si toho všiml, a poznat jeho skutečnou povahu bylo sice nelehké, ale nakonec byly všechny překážky zdolány s poměrným úspěchem. A i když v tomto případě nebyl výsledek tak spolehlivý jako v případě děvčete, bylo sneseno dost důkazů, z nichž bylo možno usuzovat, že příručí nemá s odcizením kovové schránky nic společného.
Z uvedených výsledků vyšetřování seržanta Bulmera logicky vyplývá, že se nyní všechno podezření soustřeďuje k nájemníkovi panu Jayovi.
Ve chvíli, kdy jsem seržantovi odevzdal Váš dopis, prošetřil už některé okolnosti týkající se tohoto mladého muže. Výsledek nebyl pro pana Jaye nijak lichotivý. Žije nespořádaně, navštěvuje hostince a zdá se, že se důvěrně stýká s mnoha zpustlými lidmi. Má dluhy u většiny obchodníků, kde nakupuje. Panu Yatmanovi nezaplatil činži za poslední měsíc. Včera večer přišel domů v podnapilém stavu a minulý týden byl spatřen v rozhovoru s profesionálním boxerem. Zkrátka i když si pan Jay na základě svých ubohých příspěvků do novin říká žurnalista, je to mladý muž nízkých sklonů, nepěkných zvyků a vulgárního chování. Až dosud nebylo zjištěno nic, co by mu třeba ve skromné míře sloužilo ke cti.
Shrnul jsem nyní až do nejmenších podrobností všechny informace tak, jak mi je sdělil seržant Bulmer. Myslím, že v nich nenajdete žádnou chybu. A třebaže jste vůči mně zaujatý, jistě připustíte, že dosud před Vámi neležel jasnější souhrn faktů než ten, který jsem Vám zaslal já. Mou další povinností je vysvětlit Vám, jaké další kroky hodlám podniknout při vyšetřování případu, který jste mi svěřil.
Především je zřejmě mým úkolem pokračovat v pátrání tam, kde je opustil seržant Bulmer. Spoléhám se na jeho zkušenost a soudím, že mohu pustit ze zřetele služku i příručího. Jejich nevinu je nyní třeba považovat za prokázanou. Zbývá pokračovat v nenápadném sledování pana Jaye a ověřit jeho vinu či nevinu. Nežli budeme považovat bankovky za ztracené, musíme se nejprve přesvědčit, zda o nich tento pán nic neví.
Vypracoval jsem následující plán — za plného souhlasu s panem Yatmanem a jeho ženou —, jehož účelem je zjistit, zdali je pan Jay oním zlodějem, který odcizil pokladničku.
Půjdu dnes do domu a představím se jako zájemce o volný pokoj. Pan Yatman mě zavede do zadní místnosti v druhém patře. Nastěhuji se tam ještě dnes večer a budu se vydávat za mladého muže z venkova, který přijel do Londýna, aby se poohlédl po zaměstnání.
Budu tak bydlet vedle pana Jaye. Obě světnice od sebe dělí jen tenká přepážka. Navrtám do ní díru poblíž římsy a uvidím všechno, co pan Jay dělá ve své ložnici, a uslyším každé slovo, když ho nějaký přítel přijde navštívit. Pokud bude doma, budu ho pozorovat otvorem. Když půjde ven, půjdu za ním. Tento způsob dozoru mi zcela spolehlivě umožní vypátrat jeho tajemství — zda ví něco o ztracených bankovkách.
Nevím, co řeknete mému nápadu s pozorovacím otvorem ve zdi. Podle mě má dvě neocenitelné stránky: je odvážný a současně docela prostý. S tímto přesvědčením končím svou dnešní zprávu a hledím s plným optimismem vstříc dalším událostem.
Jsem Váš oddaný služebník — Matěj Sharpin
MATĚJ SHARPIN VRCHNÍMU INSPEKTOROVI THEAKSTONOVI
Londýn, 7. července
Vážený pane,
jelikož jsem neměl potěšení, od Vás obdržet odpověď na své poslední hlášení, předpokládám, že na Vás zapůsobilo — i když jste proti mně zaujat — příznivým dojmem, zcela tak, jak jsem očekával. Nesmírně polichocen a povzbuzen souhlasem, o němž svědčí Vaše významné mlčení, přistupuji k vylíčení dalších úspěšných kroků, které jsem podnikl v posledních čtyřiadvaceti hodinách.
Zařídil jsem se pohodlně v sousedství pana Jaye a s potěšením mohu sdělit, že jsem navrtal do spojovací stěny ne jednu, ale dvě díry. Můj přirozený smysl pro humor mě svedl k omluvitelnému rozmaru, že jsem oba otvory pokřtil dvěma různými jmény. Jednomu říkám Špehýrka a druhému Fajfka. Název prvního otvoru se vysvětluje sám. Jméno druhého odvozuji od malé cínové troubele neboli rourky, kterou jsem zasunul do zdi a ohnul tak, aby její vyústění končilo v blízkosti mého ucha, když stojím u Špehýrky a pozoruji, co se děje v sousední místnosti. Mohu se tak na něj dívat a současně poslouchat, co se vedle hovoří.
Věrný své dokonalé upřímnosti — kterou se vyznačuji od dětských let — musím přiznat, že vtipná myšlenka navrtat vedle Špehýrky také Fajfku pochází od paní Yatmanové. Tato bystrá a jemná dáma prostého, ale přitom důstojného chování přijímá všechny mé drobné nápady s nadšením a pochopením, které ani nemohu dost vysoko ocenit. Pan Yatman je ztrátou peněz tak zdrcen, že je zcela neschopen poskytnout mi jakoukoli pomoc. Paní Yatmanová mu je zřejmě velmi oddána, manželova skleslost jí působí větší bolest než ztráta bankovek. V celém jejím chování se zračí snaha, povzbudit zarmouceného chotě.
Včera mi se slzami v očích řekla: „Ztrátu peněz můžeme vyrovnat, když budeme ještě víc šetřit a hledět si obchodu. Spíš z důvodu na žalostný stav mého chotě, proč si tolik přeji, aby byl zloděj dopaden. Snad se mýlím, ale od chvíle, kdy jste vstoupil do našeho domu, pevně věřím, že se to podaří. A jestli vůbec někdo může najít toho lumpa, co nás okradl, pak jste to jedině vy.“
Přijal jsem tuto lichotivou poklonu stejně upřímně, jako byla pronesena, v neochvějné víře, že se jí ukážu dříve či později být hoden.
Nyní dovolte, abych se vrátil k věci, to jest k mé Špehýrce a Fajfce.
Pozoroval jsem několik hodin nerušeně pana Jaye. Od paní Yatmanové jsem se dozvěděl , že Za obvyklých okolností často nebývá doma, ale tentokrát neopustil dům skoro celý den. Je to přinejmenším podezřelé. Musím dodat, že se ráno probudil velmi pozdě, což je pro mladého muže v každém případě špatné vysvědčení, a když vstal, nedělal v podstatě nic jiného, než že zíval a proklínal bolest hlavy. Pak si zapálil ušmudlanou hliněnou dýmku, jakou by se slušný člověk styděl vzít do úst. Když dokouřil, vyndal pero, inkoust a papír a začal psát, přičemž zasténal — nemohu ovšem tvrdit, zda pod tíhou špatného svědomí z krádeže bankovek nebo z rozmrzelosti nad nesnadným úkolem, který měl před sebou. Načmáral několik řádek, avšak seděl příliš daleko od mé Špehýrky, než abych mu mohl nahlédnout přes rameno. Pak se opřel o lenoch židle a bavil se pobroukáváním melodie populárních odrhovaček. Poznal jsem mezi nimi „Má zlatá Máňo“, „Skoč si se mnou“ a „Hej starý brachu“. Zda to byly tajné signály, jimiž se dorozumíval se svými spoluviníky, musím teprve vypátrat. Chvíli si pobroukával, pak vstal ze židle a začal chodit sem a tam po pokoji. Chvílemi se zastavoval u stolu a připsal na papír pár slov. Pak přistoupil k zamčené skříni a otevřel ji. Napínal jsem dychtivě zrak v předtuše, že stojím na prahu významnému odhalení. Opatrně vyňal ze skříně nějaký předmět, obrátil se — ale byla to jen půllitrová láhev kořalky. Když si přihnul z láhve, převalil se ten ničemný darmošlap na postel a za pět minut spal, jako když ho do vody hodí.
Dvě hodiny jsem ho slyšel oddychovat, pak mě ke Špehýrce přilákalo zaklepání na jeho dveře. Vyskočil na nohy a s podezřelým chvatem otevřel.
Vešel mladý chlapec s velmi usmolenou tváří, řekl „Prosím, pane, čekají na vás“, usedl do křesla, natáhl nohy daleko před sebe a okamžitě usnul. Pan Jay zaklel, ovázal si hlavu mokrým ručníkem, vrátil se ke svým papírům a začal psát tak rychle, jak jeho prsty stačily hýbat perem. Občas vstal, šel namočit ručník do vody, znovu si ho ovinul kolem hlavy a tak pokračoval asi tři hodiny. Pak složil listy papíru, vzbudil kluka a podal mu je s tímto pozoruhodným výrokem: „A teď upaluj, líná kůže! Jestli uvidíš šéfa, řekni mu, aby přichystal peníze, že si pro ně přijdu.“
Kluk se zazubil a zmizel. Moc se mi chtělo jít za „línou kůží“, ale pak jsem si to rozmyslel a rozhodl jsem se, že budu raději dále pozorovat počínání pana Jaye.
Za půl hodiny si nasadil klobouk a vyšel ven. Já si samozřejmě také nasadil klobouk a vyšel ven. Na schodech jsem potkal paní Yatmanovou, která šla nahoru. Domluvil jsem si s tou přívětivou dámou, že prohledá pokoj pana Jaye, kdykoli budu mít to potěšení a zavěsím se mu na paty, abych sledoval každý jeho krok. V případě, o němž mluvím, šel rovnou do nejbližší hospody a objednal si dvě porce skopové pečeně k večeři. Zaujal jsem místo ve vedlejším boxu a objednal jsem si rovněž dvě porce skopového k večeři. Neseděl jsem v hospodě ani minutu, když jakýsi mládenec velmi podezřelého chování a vzezření, sedící u protějšího stolu, vzal do ruky svou sklenici černého piva a přisedl si k panu Jayovi. Dělal jsem, že čtu noviny, a jak mi kázala povinnost, pozorně jsem poslouchal.
„Ptal se tu na tebe Jack,“ řekl mládenec.
„Nechal mi nějaký vzkaz?“ zeptal se pan Jay.
„Nechal,“ povídá ten druhý. „Jestli prý tě uvidím, mám ti vyřídit, že by s tebou dnes večer moc rád mluvil a že k tobě zajde v sedm hodin do Rutherfordské ulice.“
„V pořádku,“ povídá pan Jay. „Vrátím se domů včas, aby mě zastihl.“
Po těch slovech dopil podezřelý mladík pivo, prohlásil, že spěchá, opustil přítele, a patrně bych se nezmýlil, kdybych napsal spoluvinníka, a odešel z hospody.
V šest hodin dvacet pět a půl minuty — v tak vážném případě musí být časové údaje velmi přesné — dojedl pan Jay skopovou a zaplatil účet. V šest hodin dvacet šest a tři čtvrtě minuty jsem dojedl skopovou a zaplatil účet. Za deset minut jsem byl v domě v Rutherfordské ulici, kde mě na chodbě očekávala paní Yatmanová. Tvář té půvabné ženy vyjadřovala smutek a zklamání, což mě naplnilo lítostí.
„Obávám se, milostivá paní,“ řekl jsem, „že se vám v nájemníkově pokoji nepodařilo najít nic přitěžujícího.“
Potřásla hlavou a povzdechla si. Byl to měkký, chvějivý, usoužený vzdech, který se mi na mou duši vryl do srdce. Na chvíli jsem pustil z hlavy úřední záležitosti a pocítil jsem palčivou závist vůči panu Yatmanovi.
„Nezoufejte, milostivá paní,“ řekl jsem s nejvřelejší vlídností, která se jí zřejmě příjemně dotkla. „Vyslechl jsem tajemný rozhovor, dozvěděl jsem se o podezřelé schůzce a čekám, že dnes večer odhalím u své Špehýrky a Fajfky neslýchané věci. Neznepokojujte se, prosím, domnívám se, že jsme na prahu velkého objevu.“
Pak nabyl nad něžnými city vrchu pracovní zápal. Pohlédl jsem na ni, přimhouřil oko, pokynul na pozdrav — a opustil ji.
Když jsem opět zaujal místo u Špehýrky, zjistil jsem, že pan Jay zažívá svou skopovou v lenošce s dýmkou v ústech. Na stole stály dvě sklenice, džbán s vodou a půllitrová láhev kořalky. Bylo krátce před sedmou. Když hodiny odbily, vešel muž označený jako Jack.
Vypadal rozčileně — a troufám si dodat neobyčejně rozčileně. Příjemný žár blížícího se úspěchu — je-li možno použít tak silného výrazu — se mi rozlil po těle od hlavy k patě. Bez dechu jsem přiložil oko k Špehýrce a spatřil jsem, jak návštěvník — náš Jack — usedá ke stolu tváří ke mně. Až na rozdíl ve výraze, který se v té chvíli zračil v jejich tváři, byli si oba tito zhýralí darebové ve všem ostatním nápadně podobní a okamžitě jsem uhodl, že jsou to bratři. Jack byl čistěji a lépe oblečen. Přiznávám to hned na tomto místě. Je patrně jednou z mých slabůstek úzkostlivá a možná přehnaná shovívavost a nestrannost. Nejsem farizej. A kde lze Neřest omluvit polehčujícími okolnostmi, říkám: Buďme k Neřesti spravedliví, ano, ano, v každém případě buďme spravedliví.
„Tak co je, Jacku?“ povídá pan Jay.
„Copak to na mně nevidíš?“ odpověděl Jack. „Už to nesmíme odkládat, kamaráde. Dost průtahů — riskneme to pozítří.“
„Tak brzy?“ zvolal pan Jay a vypadal velmi užasle. „Dobrá, přeješ-li si to, nemám námitky. Ale povídám, Jacku, nemá námitky někdo jiný? Víš to určitě?“
Za řeči se usmál — byl to strašlivý úsměv — a položil silný důraz na ta dvě slova „někdo jiný“. Do věci je zřejmě zapleten třetí lotr, nějaký desperado, jehož jméno nebylo vysloveno.
„Sejdeme se zítra,“ povídá Jack, „a sám se přesvědčíš. Buď v jedenáct hodin v Regent’s Parku a čekej v aleji na straně Avenue Road.“
„Budu tam,“ řekl pan Jay. „Nechceš trochu kořalky s vodou? Proč vstáváš? To už chceš jít?“
„Chci,“ odpověděl Jack. „Jsem tak nervózní a rozčilený, že nikde nevydržím ani pět minut. Snad se ti to bude zdát směšné, ale žiju teď v ustavičném napětí. Za nic na světě se nemohu zbavit strachu, že nás přistihnou. Mám dojem, že každý, kdo se na mě na ulici dvakrát podívá, je špehoun.“
Po těch slovech jsem cítil, jak se mi podlamují kolena. Jen silou vůle — ničím jiným, ujišťuji Vás čestným slovem — jsem se dokázal udržet na nohou u Špehýrky.
„Nesmysl,“ vykřikl pan Jay s pravou nestoudností protřelého kriminálníka. „Až dosud jsme uchovali všechno v tajnosti a musíme postupovat chytře až do konce. Napij se kořalky a budeš klidný stejně jako já.“
Jack houževnatě odmítal kořalku s vodou a trval na tom, že musí jít.
„Snad mi pomůže procházka na čerstvém vzduchu,“ řekl. „Nezapomeň, zítra dopoledne v jedenáct hodin v Regent’s Parku u Avenue Road.
Po těch slovech odešel. Jeho otrlý bratr se odporně zachechtal a chopil se znovu špinavé hliněné dýmky.
Usedl jsem na kraj postele a třásl jsem se vzrušením.
Je mi jasné, že se pachatelé dosud nepokusili rozměnit ukradené bankovky. A mohu dodat, že stejného názoru byl také seržant Bulmer, když svěřoval případ do mých rukou. Co je třeba vyvozovat z rozhovoru, který jsem právě zaznamenal? Zřejmě to, že se spiklenci sejdou zítra, aby si rozdělili odcizené peníze a dohodli se, jak následujícího dne co nejbezpečněji rozměnit bankovky. Pan Jay je nepochybně hlavním pachatelem a jemu asi připadne největší riziko — udat padesátilibrovou bankovku. Bude tedy mým úkolem ho sledovat, být zítra v Regent’s Parku a snažit se vyslechnout, co budou zločinci hovořit. Smluví-li si schůzku na příští den, půjdu samozřejmě i na ni. Zatím budu potřebovat okamžitou pomoc dvou obratných mužů, kteří by sledovali oba méně významné spoluviníky v případě, že se ti lotři po schůzce rozejdou každý jiným směrem. Považuji za vhodné upozornit předem, že ponechám oba podřízené v záloze, jestliže darebáci odejdou společně. Jsem od přírody ctižádostivý a přeji si, aby všechna zásluha za usvědčení pachatelů připadla pokud možno jenom mně.
8.Července
S díky beru na vědomí pohotovost, s jakou mi byli přiděleni dva pomocníci — muži velmi průměrných schopností, jak se obávám. Ale naštěstí zde budu vždycky já, abych usměrňoval jejich práci.
Mou první starostí dnes odpoledne samozřejmě bylo, vysvětlit panu Yatmanovi a jeho manželce přítomnost dvou nových osob, abych se vyhnul případnému nedorozumění. Pan Yatman, mezi námi ubohý, slabý člověk, jen potřásl hlavou a vzdychl. Paní Yatmanová — vynikající žena — mě odměnila roztomilým úsměvem.
,,Och, pane Sharpine,“ řekla, „nevidím ráda ty dva muže. Jestli jste musel žádat o pomoc, vypadá to, že začínáte pochybovat o úspěchu.“
Mrkl jsem na ni — je tak roztomilá, že mi to dovoluje, aniž se urazí — a řekl jí svým žoviálním způsobem, že se poněkud mýlí.
„Poslal jsem pro ně, milostivá paní, právě proto, že jsem si úspěchem jist. Chci stůj co stůj dostat ty peníze zpátky, ne kvůli sobě, ale kvůli panu Yatmanovi — a kvůli vám.“
Poslední slova jsem náležitě zdůraznil. Znovu řekla „Och, pane Sharpine!“, silně se začervenala a sklopila oči ke své práci. Šel bych s tou ženou na kraj světa, jen kdyby pan Yatman zemřel.
Poslal jsem oba muže, aby na mě čekali u brány, vedoucí k Regent’s Parku od Avenue Road, dokud nebudu potřebovat jejich dalších služeb. Za půl hodiny jsem zamířil k témuž místu v patách za panem Jayem.
Ostatní dva spolupachatelé přišli na schůzku dochvilně. Musím konstatovat — a je mi přitom stydno — že třetí ničema, nejmenovaný desperado, o němž jsem se zmínil v předešlé zprávě, nebo chcete-li záhadný „někdo jiný“, o němž padla poznámka v rozhovoru mezi oběma bratry,— je žena! A co horšího, mladá žena! A co je nejsmutnější— hezká žena! Dlouho jsem se zpěčoval uznat všeobecně rozšířené mínění, že do všech zlořádů na tomto světě je vždycky zapletena osoba něžného pohlaví. Po zkušenosti z dnešního dopoledne nemohu déle tuto žalostnou skutečnost popírat. Lámu hůl nad něžným pohlavím — až na paní Yatmanovou.
Muž nazývaný Jack nabídl ženě rámě. Pan Jay zaujal místo po jejím druhém boku. Všichni tři kráčeli zvolna alejí. Sledoval jsem je v patřičné vzdálenosti. Moji dva podřízení šli rovněž v patřičné vzdálenosti za mnou.
Nebylo mi umožněno, jak musím s politováním připustit, jít k nim dost blízko, abych slyšel jejich rozhovor, aniž jsem se vystavil nebezpečí, že si mě všimnou. Mohl jsem se jen dohadovat z jejich chování a posunků, že rozmlouvají velmi vážně o něčem, co je hluboce zajímá. Tak to trvalo asi čtvrt hodiny, když se náhle otočili a šli zpátky. Má duchapřítomnost mě ani tentokrát nenechala na holičkách. Kývl jsem na oba pomocníky, aby šli klidně dál kolem nich, a sám jsem se ukryl za stromem. Když mě míjeli, zaslechl jsem, jak Jack říká panu Jayovi.
„Řekněme zítra dopoledne v půl jedenácté. A přijeď v drožce. Pro nás by nebylo bezpečné najímat povoz tady v sousedství.“
Pan Jay krátce odpověděl, ale neslyšel jsem co. Šli k místu, kde se předtím setkali, a rozloučili se s tak samozřejmou srdečností, že jsem se až otřásl odporem. Pak se rozešli. Šel jsem za panem Jayem. Moji pomocníci si vzali na starost oba ostatní.
Pan Jay se nevrátil do Rutherfordské ulice, nýbrž zamířil na Strand. Zastavil se před omšelou, nevlídně působící budovou, kde byla podle nápisu na vratech redakce novin, ale jak se mi zdálo, všechny vnější znaky nasvědčovaly, že je to dům, kde se přechovávají kradené předměty.
Zůstal uvnitř několik minut, načež vyšel ven s palcem zastrčeným do kapsičky u vesty a hvízdal si. Jiný detektiv na mém místě by ho možná rovnou zatkl. Ale já jsem si uvědomil, že je třeba chytit i ostatní spoluviníky a ponechat volný průběh schůzce, kterou si smluvili na příští den. Domnívám se, že od mladého začátečníka, který si dosud nevysloužil ostruhy dobrého policisty, lze za tak těžkých okolností jen ve vzácných případech očekávat podobnou chladnokrevnost!
Po odchodu z podezřelého domu zašel pan Jay do kavárny, zapálil si doutník a četl časopisy. Usedl jsem u nedalekého stolku, zapálil jsem si doutník a četl časopisy. Pak vyšel z kavárny, zvolna se loudal k hospodě a objednal si jako obvykle skopovou. Loudal jsem se k hospodě za ním a objednal jsem si skopovou. Dojedl, zaplatil, vrátil se do svého pokoje. Dojedl jsem, zaplatil a vrátil se do svého pokoje. Brzy večer ho přepadla dřímota a šel si lehnout. Jakmile jsem ho slyšel chrápat, přepadla mě dřímota a šel jsem si lehnout.
Brzy ráno přišli oba moji podřízení a podali mi zprávu.
Viděli muže jménem Jack, jak se loučí s dívkou u zahradních vrat počestně vyhlížející vily nedaleko Regent’s Parku. Když osaměl, zamířil doprava k předměstské ulici, kde bydlí většinou obchodníci. Zastavil se u dveří jednoho domu, odemkl si vlastním klíčem, rozhlédl se kolem sebe, když otevíral dveře, a zadíval se podezíravě na mé dva muže kráčející po protějším chodníku. To bylo vše, co mi moji pomocníci mohli sdělit. Vyzval jsem je, aby počkali v mém pokoji pro případ, že bych je potřeboval, a přistoupil jsem k Špehýrce, abych se podíval, co dělá pan Jay.
Strojil se a vynakládal neobyčejnou péči, aby ve svém zevnějšku vyhladil všechny stopy přirozené špíny a umouněnosti. Přesně to, co jsem očekával. Dobrodruh jako je pan Jay ví, jak je důležité obléci se slušně pro tak obtížný úkol, jako je rozměnit ukradenou padesátilibrovou bankovku. Pět minut po desáté přejel naposledy kartáčem po odřeném klobouku a otřel chlebovou střídou zašpiněné rukavice. Deset minut po desáté byl na ulici a šel k nejbližšímu stanovišti nájemných drožek. Já i moji podřízení jsme mu byli těsně v patách.
Najal drožku a i my jsme najali drožku. Když jsem je včera sledoval v parku, neslyšel jsem, kde si smluvili schůzku. Brzy se Ukázalo, že směřujeme opět k bráně u Avenue Road. Drožka, v níž seděl pan Jay, zvolna odbočila k parku. Zastavili jsme před bránou, abychom nevzbudili podezření. Vystoupil jsem a pěšky jsem sledoval drožku. V téže chvíli povoz zastavil a spatřil jsem oba spoluvinníky, jak se blíží alejí. Nastoupili a drožka se otočila. Běžel jsem k našemu vozu a nařídil kočímu, aby je nechal předjet a pak je pomalu sledoval.
Muž poslechl, ale počínal si tak neobratně, že upoutal jejich pozornost. Jeli jsme za nimi sotva tři minuty stejnou cestou, kudy jsme přijeli, když jsem vyhlédl z okna, abych zjistil, jak daleko jsou před námi. A spatřil jsem, jak se z okna jejich drožky vysunuly dva klobouky a dva páry očí se podívaly zpátky ke mně. Klesl jsem na své místo a na čele se mi perlil studený pot — výraz je drsný, ale jinými slovy nelze popsat můj duševní stav v této kritické chvíli.
„Jsme prozrazeni!“ řekl jsem tiše svým dvěma podřízeným. Podívali se na mě ohromeně. Mé hluboké zklamání se změnilo v nejvyšší rozhořčení.
„Je to vina kočího. Vystupte jeden z vás,“ řekl jsem důstojně, „a dejte mu po hubě!“
Místo aby mě poslechli, vyhlédli oba z okna. Přál bych si ostatně, aby tento případ neposlušnosti byl ohlášen v ústředí. Nežli jsem je mohl strhnout zpátky, usedli znovu uvnitř vozu. Nežli jsem mohl vyjádřit spravedlivou nelibost, oba se zašklebili a řekli „Vyhlédněte ven, pane.“
Vykoukl jsem z okna. Jejich drožka se zastavila.
Kde?
U vrat kostela!
Nevím, jak by podobné odhalení zapůsobilo na muže běžného ražení. Mne — upřímného věřícího — naplnilo hrůzou. Často jsem čítal o nestoudné otrlosti zločinců. Ale ještě nikdy jsem neslyšel, že by si tři zloději zvolili kostel, aby zmátli pronásledovatele. Podobná svatokrádežná troufalost nemá myslím obdoby v kriminálních análech.
Svraštěním čela odkázal jsem oba podřízené do patřičných mezí. Bylo lehké uhodnout, čím se jejich povrchní mysl zabývá. Kdybych nebyl obdařen schopností pronikat pod povrch věcí, patrně bych při pohledu na dva slavnostně oděné muže a svátečně oděnou dívku, vstupující ve všední den v jedenáct hodin dopoledne do kostela, dospěl k témuž ukvapenému závěru, jako ti dva nekňubové. Mne však nemohly oklamat žádné vnější známky. Vystoupil jsem z drožky a v doprovodu jednoho z pomocníků jsem vešel do kostela. Druhého muže jsem poslal, aby hlídal u vchodu do sakristie. I lstivý starý lišák někdy usne, ale nic nemůže uspat bdělost vašeho poníženého služebníka Matěje Sharpina!
Plížili jsme se po schodech vzhůru na kruchtu a vyhlédli jsme mezerou mezi záclonami. A naše trojice seděla dole pod námi — v kostelní lavici, ano, v kostelní lavici, i když se to zdá neuvěřitelné!
Nežli jsem se mohl rozhodnout, co dělat dál, objevil se ve dveřích sakristie kněz v mešním rouchu a za ním kostelník. Můj mozek horečně pracoval, před očima se mi zatmělo. Vzpomněl jsem si na loupeže spáchané v kostelních sakristiích. Strachoval jsem se o toho skvělého muže v církevním rouchu — a i o kostelníka.
Kněz zaujal místo u oltářního zábradlí. Tři desperádové přistoupili blíž. Kněz otevřel knihu a začal číst. Co? zeptáte se.
Odpovídám bez sebemenšího zaváhání: první řádky oddacího obřadu!
Můj podřízený byl tak smělý, že se podíval na mě a strčil si kapesník mezi zuby. Nestál mi za to, abych mu věnoval pozornost. Když jsem se ujistil, že Jack je ženich a že Jay zastupuje otce, aby dal novomanželům požehnání, vyšel jsem z kostela a sledován svým mužem jsem vyhledal druhého pomocníka u vchodu do sakristie. Leckterý detektiv by byl na mém místě schlíplý a řekl by si, že se dopustil pošetilého omylu. Já však nepropadl ani nejmenším pochybnostem. Má sebedůvěra zůstala neotřesena. I v této chvíli, kdy uplynuly dobré tři hodiny od vylíčené události, zůstává moje mysl, jak mohu s potěšením konstatovat, zcela klidná a neztrácí naději.
Když jsem čekal se svými podřízenými u kostela, umínil jsem si dále sledovat druhou drožku bez ohledu na to, čeho jsme byli svědky. V následujících řádcích vysvětlím, co mě k tomuto rozhodnutí přimělo. Zdálo se, že oba pomocníky mé rozhodnutí překvapilo. Jeden z nich prohodil drze:
„Dovolte mi otázku, pane. Koho to vlastně honíme? Zloděje, který ukradl peníze, nebo ženicha, který ukradl nevěstu?“
A ten druhý neomalenec se tomu dokonce zasmál. Oba zasluhují úřední pokárání. A pevně věřím, že se jim ho dostane.
Po skončení svatebního obřadu nastoupil náš trojlístek znovu do drožky. A náš vůz, obratně ukrytý za rohem, takže neměli ani tušení o jeho přítomnosti, se znovu rozjel za nimi.
Sledovali jsme je až k nádraží Jihozápadní dráhy. Novomanželé si koupili lístky do Richmondu — platili desetišilinkovou mincí a připravili mě tak o potěšení zatknout je na místě, což bych zcela určitě udělal, kdyby předložili bankovku. Rozloučili se s panem Jayem se slovy „Nezapomeň adresu — Babylonská ulice 14. Přijeď na oběd od zítřka za týden.“ Pan Jay přijal pozvání a žertovně prohodil, že teď půjde rovnou domů, odloží parádu a navleče pro zbytek dne opět své pohodlné špinavé hadry. Musím dodat, že jsem ho bedlivě sledoval domů a že má v této chvíli na sobě pohodlné a špinavé hadry, jak se nevkusně vyjádřil.
Zde moje zpráva končí. Uzavřel jsem, abych se tak vyjádřil, první stádium vyšetřování.
Vím velmi dobře, co si mohou lidé unáhleného úsudku pomyslet o mém dosavadním postupu. Řeknou, že podezřelý rozhovor, o kterém jsem podal zprávu, se týkal jen a jen nesnází a nebezpečí spojených s útěkem novomanželů. A odvolají se na výjev v kostele jako na nepopiratelný důkaz, že jejich tvrzení je správné. Budiž, nehodlám se s nimi přít. Ale jako rozvážný a světa znalý muž jim položím otázku, na kterou myslím ani ten nejzarytější z mých odpůrců nenalezne tak snadno odpověď.
Může být skutečnost, že dva lidé uzavřeli sňatek, důkazem o nevině tří osob zapletených do té záhadné záležitosti? Soudím, že nemůže. Naopak, jen ve mně utvrzuje podezření proti panu Jayovi a jeho spolupachatelům, protože představuje jasný motiv pro krádež peněz. Gentleman hodlající strávit líbánky v Richmondu potřebuje peníze. A také gentleman, který má dluhy u kdejakého hokynáře, potřebuje peníze. Můžeme v této skutečnosti spatřovat pobídku k zlému činu? Ve jménu zneuctěné morálky tvrdím, že jsme k tomu plně oprávněni. Oba bratři se dohodli a unesli dívku. Stejně se mohli domluvit a ukrást schránku s penězi. Zaujímám toto hledisko na základě neúprosné logiky a nevyvrátí mi je žádné sofistické mudrování.
Musím ještě připomenout, že jsem se svým názorem seznámil pana Yatmana a jeho ženu. Ta roztomilá a jemná dáma nebyla zpočátku schopna, sledovat plynulý řetěz mých úvah. Otevřeně doznávám, že potřásala hlavou, plakala a sdílela předčasný nářek svého manžela nad ztrátou dvou set liber. Ale když jsem jim chvíli trpělivě vysvětloval, jak se na celou věc dívám, a když mě chvíli pozorně naslouchali, změnili nakonec své mínění. Paní Yatmanová se mnou nyní souhlasí, že překvapující skutečnost tajného sňatku v sobě nezahrnuje nic, co by s určitostí odvracelo podezření od pana Jaye, pana Jacka a uprchlé dámy. „Kurážná slečinka,“ tak se o ní vyjádřila moje půvabná přítelkyně. Ale nechme toho. Stojí pouze za zmínku, že paní Yatmanová ke mně neztratila důvěru a její manžel slíbil, že se zachová stejně a vynasnaží se nevěsit hlavu.
Vylíčil jsem Vám, jak se události vyvinuly, a čekám nyní na další instrukce z vaší kanceláře. Vašim příkazům mohu hledět vstříc s dokonalým klidem, protože mám dvě želízka v ohni. Když jsem sledoval tři spiklence od kostelních dveří k nádražní hale, měl jsem pro to dva důvody. Jel jsem za nimi jednak z úřední povinnosti, protože jsem je stále považoval za pachatele krádeže. A také z osobních důvodů, abych zjistil, kam se chce uprchlá dvojice uchýlit, a abych mohl tuto cennou informaci popřípadě nabídnout za slušnou odměnu rodině a přátelům mladé dámy. Ať se stane cokoliv, mohu si už předem blahopřát, že jsem nepromarnil svůj čas. Jestliže úřad schválí můj postup, vím, kam zaměřit další pátrání. A jestli úřední místa dojdou k názoru, že jsem pochybil, vyhledám se svou cennou informací elegantní vilu v sousedství Regent’s Parku. Takže v obou případech na tom vydělám, což bude jen spravedlivou odměnou za můj nevšední bystrozrak.
A nakonec ještě stručná připomínka. Jestli se někdo odváží tvrdit, že pan Jay a jeho kumpáni nemají naprosto nic společného s krádeží pokladničky, odpovím: Ať mi tedy dotyčný nedůvěřivec — i kdyby to byl sám vrchní inspektor Theakstone – řekne, kdo spáchal krádež v Rutherfordské ulici!
Neotřesen ve svém přesvědčení zůstávám váš zcela oddaný služebník — Matěj Sharpin.
VRCHNÍ INSPEKTOR THEAKSTONE SERŽANTU BULMEROVI
Birmingham, 9. července
Seržante Bulmere,
ten slaboduchý holobrádek pan Matěj Sharpin udělal, zcela jak jsem očekával, z té krádeže v Rutherfordské ulici pěknou motanici! Musím se ještě několik dní zdržet v Birminghamu, a proto Vám píšu, abyste tu věc dal do pořádku. K dopisu přikládám několik stránek jalové slátaniny, které ten podařený pan Sharpin říká úřední hlášení. Prohlédněte si je. Až se tím žvástem prokoušete, budete myslím souhlasit se mnou, že ten domýšlivý ťulpas hledal zloděje všude, jen ne tam, kde měl. Můžete teď dopadnout skutečného viníka v pěti minutách. Okamžitě se do toho pusťte. Podejte mi zprávu sem do Birminghamu a vyřiďte panu Sharpinovi, že je až na další suspendován.
Váš — Francis Theakstone
SERŽANT BULMER VRCHNÍMU INSPEKTOROVI THEAKSTONOVI
Londýn, 10. července
Pane inspektore,
obdržel jsem váš dopis i s přílohou. Říká se, že se mudrc může lecčemus přiučit i od blázna. Když jsem četl Sharpinovy popletené říkánky, okamžitě mě napadlo, za jaký konec vzít případ v Rutherfordské ulici, zcela tak, jak jste ve svém dopise naznačil. Za půl hodiny jsem byl v domě. První, koho jsem potkal, byl sám pan Sharpin.
„Přišel jste mi na pomoc?“ zeptal se.
„To zrovna ne,“ povídám. „Přišel jsem vám oznámit, že jste až na další suspendován.“
„Skvělé,“ odpověděl neztráceje ani zlomek svého sebevědomí. „Věděl jsem, že na mě budete žárlit. Je to docela přirozené a nemám vám to za zlé. Jděte, prosím, dál a zařiďte se jako doma. Musím si vyřídit nějakou maličkost v okolí Regent’s Parku. Pá pá, seržante!“
Po těch slovech se ztratil — a právě to jsem si přál.
Jakmile za mnou služka zavřela dveře, požádal jsem ji, aby vyřídila pánovi, že bych si s ním rád promluvil mezi čtyřma očima. Zavedla mě do pokoje za krámem, kde seděl pan Yatman zcela sám a četl noviny.
„Jde o tu krádež, pane,“ povídám.
Přerušil mě dost nedůtklivě — je to na první pohled zženštilec bez valné energie. „Ano, vím,“ řekl. „Přišel jste mi oznámit, že ten váš zázračně chytrý agent, co mi navrtal díry do zdi v druhém poschodí, udělal chybu a nenašel stopu toho darebáka, který mi ukradl peníze.“
„Ano, pane,“ povídám, „to je jedna věc, kterou jsem vám přišel říct. Ale kromě toho vám musím sdělit ještě něco jiného.“
„Můžete mi prozradit, kdo je ten zloděj?“ zeptal se ještě nevlídněji.
„Ano, pane,“ povídám. „Myslím, že mohu.“
Odložil noviny a podíval se na mě s úzkostí a strachem.
„Snad ne příručí?“ pravil. „Doufám aspoň, že to není můj příručí.“
„Hádejte dál, pane,“ na to já.
„Ta líná coura — služka?“ řekl.
„Je líná,“ odpověděl jsem, „a je to coura. Přišel jsem na to už při prvním vyšetřování. Ale není zlodějka.“
„Tak proboha kdo to je?“ vykřikl.
„Připravte se na velmi nepříjemné překvapení,“ povídám. „A kdybyste náhodou ztratil hlavu, dovoluji si vám připomenout, že jsem silnější než vy. Kdybyste na mě vztáhl ruku, mohl bych vám proti své vůli ublížit, čistě v sebeobraně.“
Zbledl jako stěna a odtáhl se s židlí půl metru ode mě.
„Chtěl jste, abych vám prozradil, kdo vzal ty peníze,“ pokračoval jsem. „Trváte na tom, abych vám odpověděl?“
„Trvám,“ řekl tiše. „Kdo je vzal?“
„Vzala je vaše žena,“ řekl jsem docela klidným, ale současně pevným hlasem.
Vyskočil ze židle, jako bych ho bodl nožem, a udeřil pěstí do stolu, až dřevo zapraskalo.
„Klid, pane,“ povídám. „Zlost vám nepomůže odhalit pravdu.“
„To je lež!“ vykřikl a znovu praštil do stolu. „Nízká, zbabělá a nestoudná lež! Jak se odvažujete…“
Nedokončil větu, klesl zpátky na židli, rozhlédl se divoce kolem sebe a dal se do pláče.
„Až se uklidníte, jsem si jist, že se mi jako gentleman omluvíte za to, co jste právě řekl. Zatím mi dovolte, abych vám všechno vysvětlil. Pan Sharpin poslal našemu inspektorovi zmatenou a směšnou zprávu, ve které vylíčil nejen, jaké hlouposti sám dělal a říkal, ale také, co dělala a říkala paní Yatmanová. Za jiných okolností by byl takový dokument zralý pro koš na papír. Ale v tomto případě se stalo, že ta snůška nesmyslů ukazovala k určitému závěru, o kterém neměl jejich prostomyslný pisatel od začátku až do konce ani zdání. Jsem si tímto závěrem docela jist a ať se propadnu, jestli se neukáže, že paní Yatmanová vodila toho bláznivého a domýšlivého jelimánka za nos a snažila se úmyslně svést jeho podezření k nepravé osobě, aby se sama chránila před odhalením. Svěřuji vám to důvěrně. A půjdu dál. Pokusím se vám vysvětlit, proč paní Yatmanová vzala vaše peníze a co s nimi udělala — se všemi nebo aspoň s jejich částí. Kdo se na tu dámu podívá, musí být překvapen, jak vkusně a pěkně se obléká…“
Při posledních slovech se ubožák vzpamatoval natolik, že mohl opět promluvit. Skočil mi do řeči tak nadutě, jako by byl přinejmenším vévoda, a ne obyčejný papírník.
„Vymyslete si chytřejší důvody k nestoudnému očerňování mé ženy. Účty od její švadleny za poslední rok leží v této chvíli tady v mém stole mezi ostatními potvrzeními.“
„Promiňte, pane,“ řekl jsem, „ale to nic nedokazuje. Musím vám prozradit, že módní závody mají určité nepěkné zvyky, s nimiž se ve své denní praxi často setkáváme. Pro vdané ženy, které si to přejí, vedou dva oddělené účty. Jeden je veřejný, který vidí a platí manžel. Druhý je soukromý a obsahuje mimořádné položky, jež dáma vyrovnává tajně, v nepravidelných splátkách, jak se jí to hodí. Podle našich běžných zkušeností pocházejí většinou z peněz ušetřených při vedení domácnosti. Ve vašem případě se domnívám, že splátky nebyly odváděny a že závod hrozil právními kroky. Paní Yatmanová si uvědomovala, v jaké jste tísni, a nevěděla si rady. Vyrovnala soukromý účet penězi, odcizenými z vaší pokladničky.“
„Tomu nevěřím,“ povídá. „Každé vaše slovo je nehorázná urážka pro mě i pro mou ženu.“
„Jestli máte dost odvahy, pane, vyndejte ze zásuvky ten účet, o němž jste právě mluvil, a pojďte se mnou hned teď do módního salónu, kde si paní Yatmanová dává šít obleky.“
Zrudl v tváři, vzal účet a posadil si klobouk na hlavu.
Vyndal jsem ze svého zápisníku seznam s čísly ztracených bankovek a společně jsme opustili dům.
Když jsme přišli k švadleně, byl to drahý módní podnik ve West Endu, jak jsem ostatně očekával, požádal jsem majitelku závodu o soukromý rozhovor v důležité záležitosti. Nebylo to poprvé, co jsme se já a ona setkali při podobném choulostivém vyšetřování. Jakmile mě spatřila, poslala pro manžela. Vysvětlil jsem mu, kdo je pan Yatman a co by rád věděl.
„Je to přísně soukromé?“ zeptal se manžel. Přikývl jsem.
„A důvěrné?“ dodala manželka. Znovu jsem přikývl.
„Nenamítáš, má drahá, nic proti tomu, aby si seržant prohlédl naše knihy?“ pravil manžel.
„Vůbec nic, miláčku, jestli s tím souhlasíš ty,“ odpověděla manželka.
Nebohý pan Yatman zatím seděl stranou a celý vyjevený a zmatený naslouchal té výměně zdvořilých frází. Přinesli knihy a stačil letmý pohled na stránky, kde stálo jméno paní Yatmanové, abych se přesvědčil, že je tomu vskutku tak, jak jsem říkal.
V jedné knize byl zanesen účet pro manžela, který pan Yatman zaplatil. V jiné knize byl soukromý účet, rovněž vyrovnaný. Byl splacen právě druhý den po ztrátě bankovek. Tento účet dosahoval částky sto sedmdesáti pěti liber a několika šilinků a vztahoval se na období tří let. Během této doby nepřišla žádná splátka. Pod posledním řádkem byl tento zápis: „Upomínán potřetí dne 23. června.“
Ukázal jsem na něj prstem a zeptal jsem se majitelky, jestli to znamená červen tohoto roku. Ano, bylo to v červnu tohoto roku. A s politováním se nyní přiznala, že se v upomínce vyhrožovalo soudní žalobou.
„Myslel jsem, že dobrým zákaznicím dáváte delší úvěr než tři roky,“ poznamenal jsem.
Paní se podívala na pana Yatmana a zašeptala. „Ale ne dámě, jejíž manžel se octl v nesnázích.“
Za řeči mi ukázala účet. Položky v době, která následovala po finanční pohromě pana Yatmana, byly stejně vysoké jako v předešlém období. Dáma možná šetřila na jiných věcech, ale na oblecích určitě ne.
Zbývalo už jen formální prověření pokladní hotovosti. Účet byl vyrovnán bankovkami, jejichž hodnota i čísla odpovídala údajům v mém seznamu.
Považoval jsem za rozumné odvést okamžitě pana Yatmana z módního závodu. Byl v tak zbědovaném stavu, že jsem zastavil drožku a dovezl ho domů.
Zpočátku křičel a vyváděl jako malé děcko. Ale brzy jsem ho uklidnil — a k jeho chvále musím dodat, že se mi velmi zdvořile omluvil za svá prudká slova, když drožka zastavila u dveří před jeho domem. Za to jsem se mu snažil co nejlépe poradit, jak se má v nejbližších dnech k manželce chovat. Ale sotva si toho všímal. Šel nahoru po schodech a mumlal si cosi o rozvodu. Nevím, jak se chytrá paní Yatmanová dostane z téhle šlamastiky. Patrně sehraje srdceryvné hysterické záchvaty a vyděsí ubohého manžela tak, že jí nakonec odpustí. Ale to už není naše věc. Pro nás nyní ten případ končí. A tuto moji zprávu lze považovat za poslední slovo ke krádeži v Rutherfordské ulici.
Váš služebník — Tomáš Bulmer
P. S. Chci ještě dodat, že při odchodu z Rutherfordské ulice jsem potkal pana Matěje Sharpina, který si přišel sbalit své věci.
„Představte si,“ zvolal a mnul si spokojeně ruce, „byl jsem v té elegantní vile, a když jsem jim vysvětlil, proč jsem přišel, shodili mě ze schodů. Násilnému činu přihlíželi dva svědci. To mi vynese dobrých sto liber.“
„Blahopřeju vám k vašemu štěstí,“ řekl jsem.
„Děkuji,“ povídá. „A kdy budu mít já potěšení blahopřát vám k dopadení zloděje?“
„Kdykoli bude libo,“ odpověděl jsem, „protože jsem už zloděje dopadl.“
„Právě to jsem čekal!“ řekl. „Všechnu práci jsem udělal já. Pak přijdete vy a přisvojíte si celou zásluhu. Je to pan Jay, že?“
„Ne,“ odpověděl jsem.
„A kdo tedy?“ pravil.
„Zeptejte se paní Yatmanové,“ povídám. „Nemůže se dočkat, až vám to řekne.“
„Správně. Uslyším to mnohem raději od té rozkošné ženy než od vás,“ odpověděl a div se nepřetrhl, jak spěchal do domu.
„Co říkáte, pane inspektore Theakstone, chtěl byste být v kůži pana Sharpina? Já tedy ne, na to můžete vzít jed!
INSPEKTOR THEAKSTONE PANU MATĚJI Sharpinovi
12.července
Pane,
seržant Bulmer Vám už oznámil, že jste byl prozatímně suspendován. Jsem nyní pověřen Vám sdělit, že náčelník detektivního oddělení s konečnou platností potvrdil toto opatření. Považujte můj dopis za úřední propuštění z policejních služeb.
Soukromě Vás mohu ujistit, že nikdo nemá v úmyslu vrhnout stín na vaše dobré jméno. Dospěli jsme prostě k názoru, že nemáte dost bystrou hlavu pro policejní úkoly. Kdybychom opravdu potřebovali nového spolupracovníka, dali bychom stokrát přednost paní Yatmanové.
Váš služebník — Francis Theakstone
POZNÁMKA INSPEKTORA THEAKSTONA K VÝŠE CITOVANÝM DOPISŮM
K poslednímu dopisu nemá inspektor žádné zásadní připomínky. Bylo zjištěno, že pan Matěj Sharpin opustil dům v Rutherfordské ulici pět minut poté, co hovořil na ulici se seržantem Bulmerem. V jeho tváři se zračil nejvyšší úžas a zděšení a na jeho levé líci byla patrna čerstvá červená skvrna zaviněná podle všeho tím, čemu se lidově říká facka. Účetní v Rutherfordské ulici kromě toho zaslechl, že pan Sharpin mluvil o paní Yatmanové značně nelichotivě, a spatřil, jak zvedl pomstychtivě zaťatou pěst, když zahýbal kolem rohu ulice. Od té doby o něm nikdo neslyšel. Soudí se, že odjel z Londýna, aby nabídl své platné služby některému provinčnímu policejnímu sboru.
Není rovněž známo, k jakému rodinnému výjevu došlo mezi manžely Yatmanovými. Ale s určitostí bylo zjištěno, že téhož dne, kdy se pan Yatman vrátil z módního salónu, dostavil se ve velkém spěchu do domu rodinný lékař. Brzy potom byl do nedaleké lékárny doručen recept na utišující prostředek pro paní Yatmanovou. Příštího dne zakoupil pan Yatman v obchodě různé voňavé soli, pak se zastavil u prodejny knih a žádal román z prostředí vyšších společenských kruhů, který by pobavil nemocnou dámu. Z těchto skutečností lze soudit, že nepovažuje za vhodné dodržet svou pohrůžku a nemíní se dát s manželkou rozvést — přinejmenším ne v době, kdy je citlivý nervový systém této dámy, podle všech známek, tak povážlivě rozrušen.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď