Kapitola VII. – Do bouře
Šla rovnou do svého pokoje, rozhodnutá neriskovat další setkání s mužem, v jehož očích, i v ubývajícím světle, četla samé hlubiny lidské vášně. Bylo jí fyzicky špatně, když si vybavila ty hrozné vteřiny na trávníku, a prohledala zásuvku svého psacího stolu, aby našla klíč od dveří ložnice, a když ho našla, otočila zámkem – což v životě ještě nikdy neudělala. Pak se posadila před zrcadlo, aby v klidu zhodnotila ten znepokojivý večer.
Mezi emocemi, které v ní ta noc vyvolala, převládal šok z objevu týkajícího se Jamese Morlakea. To nemohla být pravda; a přesto Hamon by takové obvinění nevznesl, kdyby neměl pádné důvody.
Vstala ze židle, otevřela jedno z dlouhých oken a vyšla na kamenný balkón nad verandou. Blesky bíle blikaly na obloze; k jejím uším se nesl tichý, táhlý hřmot hromu; ale ona se nedívala na temnou oblohu.
Na druhé straně parku naznačovalo slabé žluté světlo polohu Wold House.
Pokud bylo vše, co Hamon řekl, pravda, věděl tento podivně izolovaný muž, že je podezřelý? Měla by mu to říct? Vydala tichý výkřik netrpělivosti. Bylo to z její strany šílenství, naprosté, naprosté bláznovství na něj myslet. Znala ho jen jako postavu, která se často ocitla v zorném poli jejích dalekohledů, pozoruhodnou, přitažlivou tvář, kolem níž si utkala nejrůznější sny. Zblízka by byla zklamaná; a právě v té chvíli si to obzvláště přála, i když nenáviděla Hamona za to, že zasel první semínka rozčarování.
S Morlakem nikdy nemluvila, nikdy nebyla blíž než padesát metrů od něj, nevěděla o něm víc, než jí prozradily drby služebnictva, nebo než si dokázala sama představit.
Pokud Hamon mluvil pravdu, pak byl v nebezpečí. Pokud to nebyla pravda, pak finančník pro své vlastní účely koval nějaký komplot, který by vedl k Morlakeově zkáze.
Vrátila se do pokoje a upřeně se na sebe dívala v zrcadle.
„Musím být rozčarovaná,“ řekla pomalu a rozvážně a věděla, jak to vyslovovala, že samu sebe klame.
Šla ke komodě, vytáhla dlouhý plášť a malý klobouk a položila je na postel.
V Creith House se chodilo spát brzy, ale teprve v půl jedenácté uslyšela, jak Stephens zamyká vchodové dveře, a mrzutý hlas pana Hamona popřál sluhovi dobrou noc, když šel po schodech nahoru do svého pokoje. Naslouchala a zaslechla dunění, jak se zavírají dveře Hamonovy ložnice.
Uplynula čtvrt hodina a v domě bylo ticho.
Znovu se vrátila na balkón. Ve Wold House svítilo světlo a ona se náhle rozhodla. S kabátem přes paži a s kloboukem v ruce odemkla dveře a opatrně se proplížila po širokém schodišti do haly, kde svítila noční lampička. Stephens už šel spát; slyšela jen tikání velkých hodin v hale.
Klíč od vchodových dveří visel na zdi, velký a neohrabaný předmět, a ona si ho strčila do kabelky, než opatrně odsunula závory, odemkla dveře a zavřela je za sebou.
Nebylo těžké najít cestu. Blesky se téměř nepřetržitě blýskaly a duněly. S divoce bušícím srdcem prošla příjezdovou cestou ve stínu šustících kaštanů, přes bránu u vrátnice na hlavní silnici.
Chovala se jako blázen, sentimentální idiotka… chovala se jako romantická školačka. Rozum natáhl stovky rukou, aby ji zadržel. Něco, co nebylo ani rozumem, ani citem, nějaký velký instinkt silnější než jakákoli ovládající síla mysli či srdce, ji dychtivě hnalo vpřed k jejímu podivnému pátrání.
Jednou se schoulila do úkrytu živého plotu, když kolem prosvištělo auto, a přemýšlela, co by si sousedé pomysleli, kdyby viděli lady Joan Carstonovou,
jak se v tu noční hodinu skrývá před zraky ostatních. V každém případě by je ani ve snu nenapadlo, že je na cestě varovat amerického podvodníka, kterého neznala
a nikdy nepotkala, že mu hrozí zatčení. Uvažovala o tom s jistou dávkou ponurého pobavení.
Za chvíli už kráčela v úkrytu vysoké zdi z červených cihel, která obklopovala Wold House. Kované brány byly zavřené a ona musela chvíli tápat, než našla západku, která jí umožnila vstoupit. Světlo, které předtím zahlédla, zmizelo; dům byl ponořen do tmy a ona stála ve stínu stromu a snažila se sebrat dostatek odvahy, aby pokračovala ve svém dobrovolném poslání.
Udělala krok vpřed, když se nečekaně otevřely dveře domu. V chodbě zářilo jasné světlo a v jeho paprscích uviděla ve dveřích siluetu muže, a tak se opět stáhla do úkrytu stínu. Za tím mužem uviděla Jamese Morlakea. Mluvil tichým hlasem a i z místa, kde stála, pocítila malé vzrušení z uspokojení, že to byl hlas gentlemana.
Ale kdo byl ten druhý? Postava byla Joan nějak neurčitě podivně povědomá. A pak:
„Už se cítíte lépe?“
„Ano, děkuji.“ Musela hádat, co ta zamumlání odpověď znamenala.
„Tu chalupu najdete u silnice. Paní Cornfordovou neznám, ale myslím, že tam bydlí nějaká dáma.“
„Bylo ode mě strašně hloupé sem chodit, ale šel jsem do baru na nádraží… a čas ubíhal… a pak přišla ta hrozná bouře. Obávám se, že jsem dost opilý.“
„Obávám se, že ano,“ řekl hlas Jima Morlakea.
Nájemník paní Cornfordové! Ten alkoholik. Společně sešli po schodech, mladší muž se trochu potácel, dokud Jim nevztáhl ruku a nepodepřel ho.
„Jsem vám opravdu velmi vděčný – jmenuji se Farringdon – Ferdie Farringdon…“
A pak záblesk blesku osvětlil jeho tvář, bledou, vyhublou, neoholenou. Dívka ucouvla, s divokým pohledem, kousala se do rtu, aby zadržela výkřik. Chytila se větve vavřínového keře, aby se udržela na nohou, a sledovala, jak mizí v temnotě. Stála stále nehybně, jako zmrazená, když se Jim vrátil sám.
Sledovala, jak vešel do domu, viděla, jak se dveře zavřely, a stále čekala. Padaly velké kapky deště; hromy byly hlasitější, blesky jasnější.
Už vůbec nemyslela na to, že by ho varovala. Byla pohroužena, jako přikovaná duchem, který povstal z noci. S námahou se přinutila k pohybu a rozběhla se po příjezdové cestě.
Pokusila se otevřít bránu, ale k jejímu zděšení byla pevně zavřená. Morlake ji musel zamknout, poté co toho druhého viděl odcházet. Co měla dělat?
Plížila se přes trávník, ale tady jí v dalším postupu bránila řeka. Mohla by se dostat přes zeď, kdyby věděla, kde najít žebřík.
A pak se znovu otevřely přední dveře a ona se rychle schovala do stínů, když někdo vyšel ven. Byl to Morlake: nemohla se splést. Rychle kráčel po cestě a ona uslyšela řinčení brány, když se za ním zavřela. Jakmile utichly zvuky jeho kroků, rozběhla se k bráně – byla odemčená a s úlevným povzdechem jí prošla.
Kudy asi odešel, přemýšlela. Pravděpodobně směrem k vesnici. Bylo nepravděpodobné, že by ho nějaké záležitosti zavedly směrem k Creith House, pokud se nechystal do chalupy, aby se ujistil, že se Farringdon vrátil.
Neuběhla ani tucet metrů a byla už promočená na kost, protože déšť se valil s přívalovou zuřivostí. Řev a rachot hromů ji ohlušovaly, neustálé blikání modrých blesků způsobovalo mezi jednotlivými záblesky chvíle slepoty. Až do této chvíle se nebála, ale teď ji přepadl strach z bouře, rozběhla se a konečně uviděla bránu do areálu. Hmatala v promočené tašce po klíči – ano, byl tam.
Rychle prošla alejí a když dorazila na její konec, zastavila se jako přibitá, oči široce rozevřené strachem. Před ní, necelých dvanáct metrů daleko, osvětlil blesk postavu muže v černém, který stál nehybně v její cestě. Nedokázala rozeznat tvář pod okrajem širokého sombrera, které měl na hlavě.
„Kdo jste?“ zeptala se chvějícím se hlasem.
Než stačil odpovědět, ozval se oslepující výbuch plamenů a rachot, jako by obrovské ruce roztrhaly ocelový plech; něco ji zvedlo ze země a prudce ji odhodilo na zem.
Muž na cestě na vteřinu zůstal jako zkamenělý, pak s výkřikem vyskočil vpřed, zvedl ležící postavu a odtáhl ji od hořícího stromu.
V jednom z oken Creith House se rozsvítilo světlo, následovalo další. Domácnost byla vzhůru a hořící kaštan je přivede ven na světlo.
Rozhlédl se a uviděl keř rododendronů; zvedl bezvládnou dívku a odnesl ji do stínu keře právě v okamžiku, kdy komorník vyšel z domu na verandu.
Cizinec nevěděl, kdo to je. Možná nějaká zpožděná služebná vracející se z vesnice. Neobtěžoval se prozkoumat svůj náklad a možná by nebyl o nic moudřejší, kdyby to udělal, protože Joanina tvář byla umazaná měkkým jílovitým blátem, do kterého naštěstí spadla.
Zjevně nikdo neměl v úmyslu vyjít ven a bojovat s plameny. Uslyšel hlas z jednoho z oken, který požadoval, aby byla přivolána hasičská brigáda.
„Zavolejte, drahý pane, zavolejte! A neobtěžujte mě, dokud ten hnusný oheň neuhasne.“
V tu chvíli Joan nabrala vědomí. Otevřela oči a rozhlížela se kolem sebe s divokým pohledem. Někdo jí podpíral hlavu na kolenou. Její tvář byla mokrá od padajícího deště; nad ní se kývaly větve keřů. Jak se tam dostala?
„Myslím, že už budeš v pořádku,“ řekl hlas, podivně tlumený.
Zírala na něj a okamžitě poznala hlas Jamese Morlakea.
„Co se stalo?“ zeptala se a pak ucítila štiplavý zápach spáleného dřeva a zachvěla se.
Strom, pod kterým stála, byl zasažen, a zázrakem unikla.
„Moc vám děkuji——“ začala a v tu chvíli se trávník rozzářil dlouhým bleskem.
Dívala se do tváře, která byla od čela až po bradu zakrytá černou hedvábnou maskou!
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď