Kapitola VIII. – Zloděj
„Je to pravda – pravda!“ pochopila a on uslyšel bolest v jejím hlase a sklonil se k ní.
„Co je pravda? – Prosím, nekřičte, nebo vás uslyší.“
Bezmocně se třásla a snažila se znovu ovládnout svůj hlas.
„Jste zloděj!“ řekla a zaslechla jeho potlačený výkřik.
„Myslíte… tu masku? Obávám se, že jste ji zahlédla. Jedna maska ještě nedělá zloděje, víte, stejně jako jedna vlaštovka nedělá léto! V deštivé noci, jako je
tato, by muž, který si přeje zachovat pleť školačky, přirozeně chránil——“
„Prosím, nebuďte absurdní!“
Díky svému vyvinutému smyslu pro humor si uvědomila, že důstojnost jejího tónu zrovna neodpovídá její vlastní žalostné situaci. Ležela nepohodlně na mokré trávě, její obličej… Doufala, že jí nevidí do tváře, a potají si otřela část bláta slizkým cípem pláštěnky, kterou si z nějakého nepochopitelného důvodu nesla přes rameno i během bouřky.
„Pomůžete mi prosím vstát?“
Jako odpověď se sklonil a bez zjevné námahy ji zvedl na nohy.
„Bydlíte v zámku?“ zeptal se, a v té otázce bylo něco tak formálního a tak připomínajícího zdvořilou konverzaci, že se jí chvěly rty.
„Ano – bydlím. Vy… chtěl jste se do zámku vloupat?“
Spíš než aby ho slyšela, cítila, jak se směje.
„Nevěříte mi, že nejsem zloděj…“
„Jste?“
V jejím hlase zazněla výzva.
„Opravdu,“ řekl po chvíli James Morlake, „tahle situace hraničí s groteskností…“
„Jste?“ zeptala se znovu a jak očekávala, tak také odpověděl.
„To jsem.“
Kdyby řekl cokoli jiného, byla by hluboce zklamaná. Zloděj možná ano, lhář ale rozhodně ne.
„No, nemáme tu nic, co by se dalo ukrást, pane——“ Najednou se zarazila. Věděl snad, že ho poznala?
„Pane…?“ navrhl. „Právě jste řekla ‚Je to pravda‘ – tím jste myslela, že je pravda, že jsem zloděj. Čekala jste dnes v noci návštěvu?“
„Ano,“ řekla, aniž by měla nějaké výčitky. „Pan Hamon říkal, že nás možná vykradou.“
Byla to ta nejslabší výmluva, ale účinek na toho muže byl nečekaný.
„Ach! Vy jste návštěvník v sídle. Omlouvám se, myslel jsem, že jste… ehm… no, nevěděl jsem přesně, co jste – nevadilo by vám podívat se přímo na dům?“
„Proč?“
„Prosím…“
Poslechla ho přirozeně a otočila se k němu zády. K doutnajícímu stromu někdo vycházel. Kymácela se bouřková lucerna a chůze příchozího naznačovala neochotu prozkoumat jevy přírody zblízka.
„To je Peters,“ řekla a ohlédla se.
Byla sama; maskovaný muž byl pryč.
Bylo snadné se Petersovi vyhnout, ale když dorazila do chodby vedoucí k jejímu pokoji, náhle narazila na svého otce.
„Proboha! Joan… kde jsi sakra byla… vyděsila jsi mě.“
„Šla jsem se podívat na ten strom,“ řekla (nikdy v životě nelhala tak snadno).
„Proč sakra chceš chodit ven do toho hnusného deště, abys si prohlížela stromy?“ zabručel lord Creith. „Ať se na to podívá Peters! Máš celý obličej od bláta…“
Vběhla do svého pokoje, právě když se otevřely dveře Hamonovy komnaty a objevila se jeho postava v pyžamu.
„Něco se stalo?“ zeptal se Hamon.
Lord Creith otočil hlavu.
„Jeden z tvých stromů, můj drahý příteli,“ řekl s uspokojením. „Proboha! Teprve teď jsem si uvědomil, že to nebyl můj strom!“
A utěšen vědomím, že opravdu není důvod k osobním obavám, se Jeho Lordstvo vrátilo do postele, nerušeno hřměním nebes ani blesky, které v nepravidelných intervalech osvětlovaly jeho pokoj.
Joanin pokoj byl jediným v Creith Hall, který se pyšnil luxusem přilehlé koupelny, a ona byla dostatečně ženská, aby se při svlékání mokrého oblečení na chvíli ponořila do důkladného namáčení a částečně tak vytěsnila všechny myšlenky na své dobrodružství.
K problému pana Morlakea se vrátila, když seděla v posteli, objímala si kolena a sledovala otevřeným oknem průběh bouře.
Kaštanový strom ještě kouřil a blesk jí umožnil zahlédnout dva muže v mosazných přilbách, kteří bezmocně hleděli na trosky. Vesnická hasičská brigáda byla, co se týče uniformy, přesnou kopií svého velkoměstského vzoru. Zaostávala jen v nepodstatném bodě, a to v efektivitě.
Poznal ji Morlake? To bylo velmi pochybné. Nikdy se s ním nesetkala a domnívala se, že je tak lhostejný k identitě obyvatel Creith House, že to myslel upřímně, když si ji spletl s návštěvníkem. Za koho si myslel, že je? Možná za služebnou.
„Myslím, že jsi teď naprosto a úplně rozčarovaná, Joan Carstonová,“ řekla vážně. „Tvůj zázračný muž je zloděj! A o zloděje se můžeš zajímat jen tehdy,
jestli máš zvrácenou a nezdravou mysl a tvůj pohled na svět je beznadějně dekadentní. Ať ti to slouží jako poučení, mladá ženo! Soustřeď se na
normální stránky života.“
S těmito slovy vylezla z postele a natáhla krk, aby se podívala přes park směrem k Wold House. Malé světýlko svítilo. Pan Morlake se vrátil domů.
S vděčným povzdechem se vrátila do postele a spala hlubokým spánkem, když James Morlake vystoupil z úkrytu rododendronů a, přešel trávník, zasunul okraj malého páčidla pod spodní část okna, které vedlo do temné vstupní haly.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď