Kapitola X. – Falešné obvinění
Divizní inspektor Marborne vyšel z kanceláře svého šéfa, jemně za sebou zavřel dveře a pískal si, zatímco scházel po kamenných schodech policejního velitelství. Dokonce i jeho přítel a spolupracovník, detektivní seržant s dlouholetou praxí, byl oklamán.
Následoval svého nadřízeného na ulici a v relativním tichu nábřeží Temže se dychtivě zeptal:
„Bylo to v pořádku?“
„Nebylo to v pořádku,“ řekl ten druhý opatrně. „Bylo to tak blízko k tomu, aby to bylo v pořádku, že to ani nehraje roli. Ve skutečnosti, Barney, hnutí Čisté policie se rozšířilo tak důkladně, že jsem byl tak blízko k tomu, aby mě požádali o odevzdání uniformy, jako nikdy předtím. Ten stařík řekl, že má důkaz, že jsem bral ‚utlumovače‘ z Bolsonovy herny v Upper Gloucester Place, a dal mi čísla bankovek, které mi Big Bennett zaplatil za to, že jsem jeho bratrovi prozradil, že ho ‚zatáhnou‘. Jsem na odchodu do důchodu a ty taky – ten stařík řekl, že věděl, že v tom jedeš.“
Seržant Barney Slone sebou trhl, neboť měl takové chutě, že život z penze by pro něj byl utrpením.
„Je tu jedna šance, a to jediná, a já ji využiju,“ řekl inspektor. „Nesnáším, když musím spoléhat na lidi jako Lieber a Colley, ale jsou to naše trumfy. Přiveď je dnes večer ke mně na večeři.“
„Co hodláte udělat?“
„Chystám se dostat Černého,“ řekl inspektor Marborne a jeho podřízený se zastavil a zíral na něj.
„Dostat ho – jak?“ zeptal se nevěřícně.
Ale inspektor nebyl připraven to vysvětlovat.
„Znám ho – alespoň si to myslím – a pokud ne, zná ho můj přítel. Bude to největší věc, jakou jsem kdy udělal, Barney.“
Více než pět let byl Černý, tak nazývaný proto, že nosil oblečení pohřebních barev, postrachem Londýna. Žádný trezor nebyl nedobytný pro tohoto zručného zloděje, který působil zcela sám. Jeho pozornost se soustředila výhradně na banky a bezpečnostní schránky – což policii značně ztěžovalo práci.
Zvláštní je, že rozsah Blackových loupeží nebyl nikdy znám. Jeho koníčkem bylo prohledávat soukromé schránky a trezory, kde si slušní muži schovávali věci, které by vážně ohrozily jejich slušnost, kdyby vyšly na světlo. Někteří muži tak schovávali peníze a vzdávali se úroků, které by mohly narůstat, jen aby měli po ruce finanční rezervu pro případ, že by se jejich nejhorší obavy naplnily. Přirozeně byli tito muži ohledně svých ztrát mlhaví a často popírali, že by přišli o něco cenného. Černý byl zjevně znalcem lidské povahy a kradl dobře, a bylo faktem, že v průběhu pěti let, ačkoli mu bylo přičítáno dvacet tři vloupání, neexistovalo žádné konkrétní obvinění z krádeže konkrétní částky, které
by obstálo před velkou porotou.
V pět hodin toho odpoledne zavolal pan Marborne na adresu 307 Grosvenor Place, kde měl Ralph Hamon své londýnské sídlo. Marborne byl typem policisty, jakého lze najít v každém městě civilizovaného světa. Úplatkářství není rakovinou žádné konkrétní policejní sily: je to nemoc, která se objevuje a bude se objevovat všude tam, kde se nízkopříjmoví a bezohlední muži dostanou do pozic s autoritou. Kdekoli jsou k dispozici snadné peníze, najdou se muži připravení a ochotní přijmout lákavé odměny nečestnosti, aniž by přemýšleli o své odpovědnosti nebo zradě vůči záležitostem, které zastupují.
Hamon psal dopisy, když detektiva uvedli do salónu. Vstal a návštěvníka srdečně přivítal.
„Pojďte dál, Marborne. Rád vás vidím. Dostal jste můj dopis?“
„Ano, dostal jsem ho dnes ráno,“ řekl Marborne, odložil klobouk na podlahu a opatrně se posadil.
„Přišel jste o tři tisíce liber, co? Předpokládám, že máte čísla bankovek?“
„Ano, čísla mám, ale to ho nebude trápit. Víte, jak snadné je utratit ukradené peníze; a když máte co do činění s odborníkem, jako je Černý, nemyslím si, že má smysl vkládat naděje do toho, že ho chytíme díky bankovkám.“
Další rozhovor přerušil příchod sluhu s velkým stříbrným podnosem a občerstvením, které bylo nezbytné pro Marbornovo pohodlí.
„Jste si jistý, že to byl Černý?“ zeptal se detektiv, když jeho hostitel pečlivě zavřel a zamkl dveře za sluhou.
„Jistý.“
„Proč jste to nenahlásil místní policii?“ zeptal se Marborne zvědavě. „Získat povolení k domovní prohlídce by byla hračka – bydlel jste u lorda Creitha a ten je předsedou čtvrtletního soudu.“
Hamon zavrtěl hlavou.
„Tak to nejde. Neměl jsem žádné důkazy, jen své podezření. Snad si nemyslíte, že bychom ty věci v Morlakeově domě našli, že ne?
Ne, ten postup navrhl sám lord Creith, ale já jsem ho neprovedl, protože“ – naklonil se dopředu a ztišil hlas – „to by zmařilo plán, o kterém jsem vám před měsícem vyprávěl.“
Detektiv pochybovačně našpulil rty.
„Bude to dost těžký úkol, vymyslet obvinění, a bude vás to stát trochu peněz, pane Hamone. Přemýšlel jsem o tom a ačkoli znám přesně ty správné lidi na tu práci, bude to znamenat utrácet peníze bez omezení.“
„Utraťte, kolik bude třeba,“ řekl Hamon prudce, „ale dostaňte ho! Je v Londýně – předpokládám, že to víte?“
Detektiv přikývl.
„Ano, sledoval jsem ho, jak jen to šlo. Nasadil jsem na to svého přítele, seržanta Slonea, ale nebylo to snadné. Náš řád nedovoluje sledovat člověka, pokud proti němu nebylo podáno oficiální oznámení na policii, a musel jsem Slonea požádat, aby pracoval ve svém volném čase.“
„Za jakoukoli práci, kterou pro mě uděláte, zaplatím,“ řekl Hamon trochu netrpělivě. „Máte už vymyšlený plán?“
Inspektor přikývl.
„V Blackheathu je dům,“ řekl, „který patří důstojníkovi v důchodu z koloniální služby. Je to bohatý muž a má úžasnou sbírku starožitných šperků.
V domě jsou jen jeho žena, dcera a tři služebníci, a mám člověka, který by se tam dostal asi za pět minut. Získat ty šperky nebude tak snadné, protože jsou uložené v trezoru, ale s tím, že se jich dotknete, si nemusíte dělat starosti. Jde o to dostat ho do toho domu a zanechat tam dost důkazů, abyste toho chlapa dostali. Skutečnou obtíž bude vyvrátit jakékoli alibi, které by mohl mít. Je zbytečné zatýkat ho za vloupání v Blackheathu, pokud dokáže, že v té době byl ve svém klubu.“
„Můžete ho nějakým způsobem přivést do Blackheathu?“ zeptal se zaujatý pan Hamon.
Detektiv přikývl.
„Na tom právě pracuji,“ řekl, „ale bude to vyžadovat spoustu manévrování.
Morlake bydlí v jakémsi orientálním bytě na Bond Street a má dva sluhy – Maura jménem Mahmet – ten hodně cestuje po Maroku – a komorníka jménem Binger, který je penzista 14. husarského pluku. Binger nebydlí v domě: žije se svou ženou a rodinou na Blackheath Road – proto jsem si vybral Blackheath. Obvykle, když je Morlake ve městě, Binger přijíždí do Blackheathu jedním z nočních autobusů, které jezdí po jižní trase. Seržant Slone se spřátelil s Bingerem, který samozřejmě neví, že Slone je policista. Každý jeho pokus přimět Bingera, aby mluvil o svém šéfovi, byl zatím marný. Jsem si naprosto jistý, že ví o Morlakeovi mnohem víc, než říká. Ale jakmile se rozhovor stočí k Jamesovi Morlakeovi, je němý jako hrob.“
„Jak vám to pomůže?“ zeptal se Hamon.
„Pomůže mi to hodně,“ řekl inspektor pomalu. „Morlake má toho muže rád a když byl před asi dvěma lety nemocný, jezdil každý den autem na Blackheath Road a nosil mu ovoce a knihy a nechal ho ošetřovat svým vlastním lékařem. Někdy se Binger vrací domů dřív, a hned další noc, co se to stane, spustíme tu léčku. Můžeš sehnat něco Morlakeovo – kapesník, zápisník——?“
Hamon zavrtěl hlavou.
„Ne,“ řekl stroze. „Nikdy jsem nebyl v jeho domě.“
„To je smůla, ale není to nezbytně nutné. Nechám vygravírovat jeho iniciály na kapesní nůž – je snazší dokázat, že danou věc vlastníte, než dokázat, že jste ji nikdy nevlastnil! Bude to něco stát – jak říkám, bude to nákladná záležitost.“
Pan Hamon vytáhl peněženku a podal přes stůl částku, která značně převyšovala Marbornovy nejodvážnější představy.
S těmito penězi v kapse a odpovídajícím pocitem radosti v duši vyšel detektiv ven, aby se připojil k čekajícímu Sloneovi. Měl důvod k uspokojení, protože plán, pokud by byl úspěšný, by z něj nejen udělal relativně bohatého muže (za předpokladu, že Hamon dodrží svůj slib), ale vymazal by také vzpomínku na řadu velmi ošklivých incidentů, které znetvořily jeho úřední kariéru, a nevyhnutelně by ho kvalifikoval k povýšení, pokud by byl The Black odsouzen.
Slone na něj čekal na rohu ulice.
„Dal ti prachy?“ zeptal se a inspektor Marborne se zamračil.
„Kéž bys se zbavil toho vulgárního způsobu mluvy, Slone,“ řekl přísně. „Můj přítel mi dal trochu peněz na výdaje, ale nechci, abys si myslel, že je to Bank of England. Mám pro tebe na účtu sto, které ti dám, až dorazíme do mého bytu. Řekl jsi Colleymu, aby tam byl?“
„Čekal tam celé odpoledne,“ řekl Slone. „Lieber se neukázal – ale je pomalý, je to Holanďan. O co jde?“
„To se dozvíš,“ řekl inspektor Marborne tajemně.
Colley se ukázal být podměrečným, svraštělým mužem, jehož tvář nebyla zdaleka jeho nejmenším neštěstím. K důkazům, které proti němu byly čas od času předkládány u různých soudů, se totiž přidalo nelichotivé svědectví tváře, na níž bylo tak nezaměnitelně napsáno „zločinec“, že i ta nejcitlivější porotkyně byla připravena ho odsoudit ještě předtím, než byly předloženy všechny důkazy.
Čekal na chodníku naproti detektivově ubytování a následoval oba muže dovnitř. V útulném obývacím pokoji pana Marbornea přijal doutník, který mu byl nabídnut, s lichotivým úsměvem.
„Seržant říkal, že mě chcete vidět, pane Marborne,“ řekl. „Zpočátku jsem se trochu lekl, protože jsem si myslel, že mě chcete kvůli té věci v Mill Hill.
Jestli se z téhle místnosti nikdy živý nedostanu, jsem tak nevinný jako…“
„Přestaňte mluvit o té věci v Mill Hill. Vím, kdo to udělal,“ řekl Marborne.
„Mám pro vás nějakou práci, Colley.“
Zloděj se zatvářil zklamaně.
„Nemyslím tím poctivou práci,“ řekl detektiv, „takže se nelekejte! Teď poslouchejte, a to velmi pozorně. Mám jednoho přítele, který si chce z někoho trochu vystřelit. Nemusíte se bát, že to dopadne na vás, protože to tak nebude.“
Pečlivě a podrobně mu vysvětlil, co přesně se od Colleyho očekává, a muž, který byl zpočátku vyděšený, začal chápat, o co jde.
„Chcete, abych tam vklouzl a zase rychle vyklouzl: je to tak?“
„Ne tak rychle,“ opravil ho Marborne. „Chci, abyste udělal trochu rozruch. Ať vás vidí, rozumíte?“
Colley se zašklebil.
„Jestli je ten chlap z kolonií, možná má zbraň, a jestli mě uvidí dřív, než já uvidím jeho, bude to jednostranná přestřelka. Je to skvělý vtip, pane Marborne,
ale nebaví mě to ani z poloviny tak jako dobrý Chaplinův film.“
Trvalo hodinu intenzivního přesvědčování, než se Colley nechal přesvědčit, že nebezpečí je zanedbatelné a odměna tak štědrá, že už rok nebude muset pracovat.
Nakonec se nechal přesvědčit a domluvili se, že bude příští týden k dispozici. Když rozhovor skončil, pan Marborne vyrazil k tomu, o čem věděl, že bude jeho nejtěžším úkolem, a s ním šel pan Lieber, který se na scénu dostavil se zpožděním.
„Možná vás nebudu potřebovat, Liebere, ale můžete tu počkat, kdyby ano. Znáte Morlakea?“
Pan Lieber, který byl korpulentní, zavrtěl hlavou, neboť potřeboval všechen dech, aby udržel krok s dlouhými kroky detektiva.
„Nemůžete si ho splést, a stejně budu s vámi, abych vám ho ukázal.“
„Je to podvodník?“ vydechl Lieber.
„Je to podvodník a já chci identifikaci – stejnou, jakou jste mi zajistil v případu Crewe. Kapesník, zápisník, papíry – cokoliv. Jsme tady – počkejte na rohu a následujte mě, až vyjdu.“
Binger otevřel dveře návštěvníkovi a podezíravě si ho prohlédl, neboť ačkoli Marborne byl komorníkovi neznámý, v jeho chování bylo něco „úředního“, co starý voják okamžitě poznal.
„Nevím, jestli je pan Morlake doma, nebo ne,“ řekl. „Jestli chvíli počkáte, podívám se.“
Zavřel dveře návštěvníkovi před nosem a šel do velké orientální místnosti, kde četl James Morlake.
„Říká, že se jmenuje Kelly, pane, a možná je to pravda, a možná ne.“
„Co říkal, že tu chce?“ zeptal se Morlake a zavřel knihu.
„Říkal, že se s vámi před několika lety setkal v Maroku a že vaši adresu našel teprve nedávno.“
„Uveďte ho, prosím,“ řekl James Morlake po chvilce zamyšlení a pan Marborne, když vešel do velké místnosti, si obdivným pohledem prohlédl její krásu.
„Posaďte se, pane Kelly. Nemám židle, protože nemám návštěvy – možná si sednete na pohovku.“
Marborne se posadil s lehkým úsměvem.
„Je to už dlouho, co jsem vás potkal, pane Morlake. Předpokládám, že si nepamatujete, jak jsem před deseti lety večeřel u vašeho stolu v hotelu Cecil v Tangeru?“
„Mám na to matnou vzpomínku,“ řekl Morlake a lhostejně si prohlížel svého návštěvníka.
„Cestoval jsem pro firmu s železářským zbožím,“ řekl Marborne suverénně a po celou dobu, co mluvil, rozhlížel se kolem sebe a snažil se najít nějakou drobnost,
podle které by mohl svého muže identifikovat při nějaké budoucí a zásadní příležitosti. „Nevím, zda si dáváte práci pamatovat si náhodné známé,
ale já na naše setkání vzpomínám velmi příjemně.“
„Teď si na vás vzpomínám,“ řekl Jim Morlake, „i když jste se od našeho posledního setkání trochu změnil.“
Pan Marborne vzhlédl k vyřezávanému stropu.
„Krásná práce; to by nedokázali ani v této zemi, ani v žádné jiné,“ řekl. „Máte tu krásné místo. Nikdo by si při procházce po Bond Street nepředstavil, že jen pár kroků odtud je skutečná maurská místnost.“
Našel, co potřeboval: leželo to ve stínu vzadu za stojanem s papírenským zbožím – malá kožená složka, na které i z té vzdálenosti rozeznal tři iniciály. Byla příliš malá na zápisník, a tak se domníval, že jde o pouzdro na známky, dokud zblízka nezjistil, že v ní je sponka s plochými zápalkami.
Vstal z pohovky a prošel místností, až se ocitl naproti bdělému muži, který měl ruce opřené o stůl. Za chvíli řekl:
„Nemám vůbec žádný důvod rušit tak zaneprázdněného člověka, jako jste vy,“ řekl, „ale napadlo mě, že když jsem na jeden den v Londýně, zastavím se u vás. „Doufám, že vám to nevadilo?“
Prsty se dotkl krabičky se zápalkami a sevřel ji. Nebylo třeba, aby si tu malou koženou krabičku strčil do kapsy: byla tak malá, že ji mohl
schovat do dlaně.
„Vždycky mě potěší, když vidím své staré marocké přátele,“ řekl Jim. „Nedáte si něco k pití, pane Kelly?“
„Ne, děkuji,“ řekl Kelly. „Nechci vás už déle zdržovat. Slyšel jsem, že nežijete ve městě – že máte dům někde v Sussexu.“
„Ano, mám dům v Sussexu,“ řekl Jim tiše.
V tu chvíli už byla krabička zápalek v kapse detektiva.
„Kdybyste někdy byl v Liverpoolu, zastavte se u mě – John L. Kelly,“ řekl Marborne a podal mu ruku. „Najdete mě v telefonním seznamu – 943 Lime Street. Opravdu jsem velmi rád, že jsem vás znovu potkal, pane Morlake.“
Jim mu ruku přijal a sledoval svého návštěvníka, jak se pomalu vydává směrem k chodbě se závěsem.
„Ach, mimochodem,“ řekl, když muž došel k závěsu, „mohl byste být tak laskav a nechat mi ty zápalky – možná je budu potřebovat.“
Marborne zíral a zarazil se.
„Vaše… vaše zápalky?“ vykoktal.
„Ano, jsou ve vaší pravé kapse u kalhot, inspektore,“ řekl Jim, aniž by zvedl oči od knihy, kterou měl otevřenou.
„Já žádné zápalky nemám,“ řekl Marborne hlasitě.
„Takže jste je použil, a já ten případ převezmu,“ řekl Jim. „A, inspektore, pokud mi budete dělat potíže, zavolám na velitelství a řeknu vašemu šéfovi něco o tom pánovi, který provozuje výkupnu v Marylebone Lane. Slyšel jsem, že z toho máte desetiprocentní provizi – jsem si jistý, že ten skvělý komisař o tom neví.“
Marborneův obličej sebou trhl a zbledl. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale rozmyslel si to, pak vytáhl krabičku z kapsy a hodil ji na zem.
„Děkuji,“ řekl Jim jemně.
Mužův obličej ztmavl vztekem, když se, zasažen chladným pohrdáním toho druhého, otočil.
„Jednou tě dostanu, Morlake,“ zachvěl se vztekem. „To ti nebude procházet pořád!“
„A tobě neprojdou moje zápalky,“ řekl Jim a k Bingerovi, který se objevil v mezeře mezi závěsy: „Vyprovoď tohoto pána ven a dávej pozor, aby mi z věšáku v předsíni nevzal deštník.“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď