Kapitola XI. – Jane Smithová
Jakmile se za rozzuřeným policistou zavřely dveře, Binger spěchal zpět ke svému zaměstnavateli.
„Ten muž byl detektiv,“ zašeptal chraplavým hlasem.
„To vím,“ řekl Jim a potlačil zívnutí. „Ukradl mi zápalky – jaký další důkaz bys ještě potřeboval, Bingere?“
„Proč sem přišel, pane?“ zeptal se Binger rozrušeně.
„Aby o mně zjistil všechno a aby si zřejmě zapálil doutník. Ví všechno, co kdy bude vědět. Nedělej si s ním starosti, Bingere.“
„Ti chlapi jsou záludní jako opice,“ řekl komorník.
„Ještě záludnější,“ souhlasil Jim, „ale ne o moc. Opice není vůbec chytrá: zapamatuj si to, Bingere. Je to nejhloupější ze všech nižších živočichů.“
„Jdete dnes večer ven, pane?“ zeptal se po chvíli.
„Ne, dnes večer zůstanu doma. Můžeš jít brzy domů za svou ženou a rodinou – předpokládám, že máš rodinu?“
„Ano, pane, mám dva syny v armádě,“ řekl Binger hrdě.
Jim Morlake přikývl.
„Myslím, že už tě k ničemu nebudu potřebovat. Řekni Mahmetovi, ať mi přinese kávu: dnes večer budu pracovat dlouho do noci.“
Když muž odešel, odložil knihu a začal pomalu přecházet po velké místnosti, ruce sepjaté za zády, s nepřítomným pohledem v očích a zamračeným výrazem na hezké tváři. Slyšel bouchnutí dveří, když Binger odcházel domů, a o pár vteřin později vešel malý maurský sluha s podnosem se vším potřebným na přípravu kávy.
Jim ho lhostejně pozoroval, a když muž dokončil svou práci a s úklonou vyšel z místnosti, přistoupil k pohovce, sklonil se a zvedl vrchní část, která se zvedla jako víko krabice. Uvnitř ležel malý ocelový trezor. Vložil klíč do zámku, zvedl dvířka a vyndal velký svazek bankovek. Půl hodiny je třídil podle různých nominálních hodnot. Jakmile skončil, pečlivě spočítal balíčky, vložil je do různých obálek, na každou z nich napsal jiné jméno a adresy, které si vyhledal v kapesním diáři, jež nosil v kapse vesty. Poté všechny obálky uložil zpět do trezoru, zavřel a zamkl ho a přibouchnul „víko“ pohovky.
Podíval se na hodinky: bylo půl dvanácté. Necítil se unavený; kniha, kterou četl, byla velmi nudná, a přesto ho žádná zábava venku nelákala.
Znovu se posadil, aby zvážil problém Marborneovy návštěvy. Marborne si ve své naivitě představoval, že je neznámý, ale ve skutečnosti nebyl v policejním velitelství žádný detektiv, jehož tvář by James Morlake neznal.
Proč přišel? Proč se dopustil tak mizerné krádeže? Jim neviděl, jak zápalky mizí, ale věděl, že byly na stole, a když detektiv přišel ke stolu, všiml si, jak si je schoval do dlaně. Jaký to mělo smysl, přemýšlel – napadlo ho půl tuctu řešení, z nichž žádné nebylo zcela přesvědčivé ani pro něj samotného.
Vstal a prošel úzkým klenutým vchodem do menší místnosti, vybavené postelí a skříní. Rozhodl se, že vyjde ven, a přezul si boty.
Právě otevíral dveře bytu, když uviděl na podlaze dopis. Zjevně ho někdo prostrčil schránkou, a když ho zvedl, viděl, že byl doručen osobně. Byl adresován tužkou psaným písmem „panu Morlakeovi“ a byl označen jako „Naléhavé“.
Roztrhl obálku a přečetl si několik načmáraných řádků, které obsahoval, a při čtení se zamračil. Poté dopis složil, vložil zpět do obálky a vložil si ho do kapsy.
„Mahmete, slyšel jsi venku někoho?“ zeptal se, když sluha přišel na jeho přivolání.
„Ne, effendi – od té doby, co odešel sekretář, ne. Tehdy jsem byl v hale.“
Morlake vytáhl dopis z kapsy.
„Tohle tu nebylo, když jsi pouštěl Bingera ven?“
„Ne – nic tu nebylo.“
Dopis musel být doručen, zatímco si převlékal boty.
Vrátil načmárané varování do kapsy a vyšel na kamennou podestu. Jeho byt byl jediným obytným prostorem v budově, nižší patra sloužila jako kanceláře a v přízemí se nacházelo krejčovství. Obvykle v tuto noční hodinu byl jedinou další osobou v budově k vidění správce, , jak kouří v malé vstupní hale, ale dnes v noci chyběl.
Když Morlake vyšel na ulici, inspektor Marborne, stojící ve stínu dveří, poklepal svému společníkovi na rameno.
„Támhle je ten váš muž, Liebere,“ řekl.
Kapsář přikývl a přešel přes ulici, následujíc Morlakea, který se pomalým krokem ubíral směrem k Piccadilly. Když došel k rohu, zastavil se a nerozhodně se rozhlížel nalevo a napravo, jako by nevěděl, kudy se vydat. V tu chvíli do něj prudce vrazil malý, podsaditý muž, který kráčel rychlým krokem.
„Opatrně, příteli,“ řekl James Morlake, když se vzpamatoval z nárazu.
„Promiňte,“ zamumlal malý muž a pokračoval ve stejném zběsilém tempu, zatímco Jim Morlake ho sledoval s jiskřičkou pobavení v očích.
Inspektor Marborne čekal na zloděje na rohu Air Street a jakmile ten malý muž zabočil do té opuštěné ulice, Marborne se k němu přiblížil.
„No?“ zeptal se.
„Něco jsem našel,“ řekl Lieber a sáhl do kapsy. „V kapse nemá kapesník ani pouzdro, ale našel jsem dopis.“
Inspektor mu ho netrpělivě vytrhl z ruky a zastavil se pod pouličním sloupem, aby si kořist prohlédl.
„Je to adresováno jemu, to je jisté,“ řekl. „Tak, pane Morlake, myslím, že vás mám.“
Vytáhl dopis a přečetl si ho. Lieber ho sledoval a viděl, jak se mu ústa otevřela ve zděšeném úžasu.
V dopise stálo:
„Vážený pane Morlake, Ralph Hamon najal policejního důstojníka jménem Marborne, který na vás chystá past.
Jane Smithová“.
„Kdo je sakra Jane Smithová?“ vydechl Marborne.
To byla přesně ta otázka, kterou si v tu chvíli kladl i James Morlake.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď