Kapitola XII. – Slečna Lydia Hamonová
Detektiv se odtrhl od prohlížení dopisu a zamračil se na svého společníka.
„To jsi ale skvělý zloděj, Liebere!“ zavrčel. „To je všechno, co jsi dokázal sehnat?“
Lieberův opuchlý obličej se zachmuřil.
„Nestačí to, pane Marborne?“ zeptal se uraženě. „Řekl jste ‚Sežeň dopis‘, a já ho sehnal.“
„To jsi sehnal dobře,“ řekl ponuře. „Ach ano, to jsi sehnal!“
Strčil dopis do kapsy a nechal svého agenta, aby za ním zíral.
Drobnosti baví, ale také trápí malé mysli. Zjištění, že o jeho spojení s Hamonem ví „Jane Smithová“, ho strašně znepokojovalo – o to víc, že se do toho plánu zapletl tak hluboce, že nebylo možné se vrátit. Plán musel být proveden, ale nejprve si musel ujistit pozice. Zastavil si taxi a odjel do Grosvenor Place. Sluha, který ho vpustil dovnitř a který ho znal, řekl, že pan Hamon je pryč.
„Chcete mluvit se slečnou Hamonovou?“ zeptal se muž.
„Slečna Hamonová? – Nevěděl jsem, že existuje nějaká slečna Hamonová,“ řekl Marborne překvapeně.
Komorník mu mohl vysvětlit, že návštěvy slečny Hamonové v Londýně jsou vzácné a sporadické, a mohl doplnit informaci, že ačkoli jsou vzácné, domácnost v Grosvenor Place 307 by byla ráda, kdyby byly ještě vzácnější. Lydia Hamonová totiž patřila k tomu typu mladých žen (a tento typ se neomezoval výlučně na mladé), které se vypracovaly k bohatství z okraje chudoby a žily v neustálém strachu, že jejich nadřazenost nad zbytkem světa není náležitě uznávána.
„Ach ano, pan Hamon má sestru – žije v Paříži.“
Lydia v Paříži rozhodně bydlela. Měla malý byt v Bois a velmi nablýskané kupé, které řídil japonský šofér v růžově červené livreji. Vzdělávala se v umění na vysoké úrovni, znala mnoho starých rojalistických rodin a mluvila francouzsky k vlastní spokojenosti.
Sluha nechal Marbornea v hale, vešel do salónu a zavřel za sebou dveře. Trvalo chvíli, než se znovu objevil a pokynul návštěvníkovi, aby vešel.
Lydia Hamonová byla hezká a štíhlá. Její vlasy, matně červené, byly ostříhané po francouzsku a svázané bronzovou stuhou. Její paže, jinak nahé, obepínaly náramky, které se leskly a třpytily ve světle stínovaných nástěnných svítidel. Když detektiv vešel, otočila své tmavé oči lhostejně jeho směrem a tenká obočí se jí zvedla v tázavém oblouku. Jinak se však nepokusila návštěvníka pozdravit, ani nevstala z pohovky, na které ležela.
Marborne, citlivý muž, oněměl úžasem nad tím, co považoval za její nadpozemskou krásu. Zelené večerní šaty, matné zlato elegantních bot a hedvábných punčoch, jemné ruce, které si zakrývaly oči, jako by jeho příchod vnesl do místnosti nový lesk, to vše bylo součástí kouzla, které ho na okamžik ohromilo.
„Chcete vidět mého bratra?“ zeptala se táhle (ve skutečnosti řekla „bratře“ a ta ušlechtilost intonace mu vyrazila dech).
„Ano, slečno, mám s ním malou záležitost.“
Podívala se na hodinky posázené diamanty na svém zápěstí.
„Vrátí se velmi brzy,“ řekla. „O obchodních záležitostech nic nevím, takže se obávám, že vám nemohu pomoci. Nechcete se posadit, pane Marlowe?“
„Marborne,“ zamumlal detektiv a opatrně se posadil na okraj židle. „Ještě jsem neměl to potěšení se s vámi setkat, slečno Hamonová.“
Sklonila hlavu, čímž dala najevo, že lituje, že toto potěšení nebylo jeho.
„Žiji převážně v zahraničí, v mé milované Paříži,“ řekla. „Život tam je tak jiný, tak skutečný! Londýn se svým komercialismem a absencí duše mě děsí.“
Inspektor Marborne, který nebyl zrovna výmluvný, cítil, že je na místě poznamenat, že londýnská policie je tak efektivní, že se nikdo nemusí
bát, ale naštěstí, než ho mohla znovu uvést do rozpaků, vešel Hamon.
„Ahoj, Marborne!“ řekl úzkostlivě. „Co se děje?“ Letmo pohlédl na postavu ležící na pohovce. „Ty už znáš mou sestru? Lydie, tohle je pan Marborne,
můj přítel a důstojník metropolitní policie.“
„Vážně?“ Znovu zvedla obočí, ale k Marborneovu zklamání nevypadala nijak zvlášť ohromeně.
„Půjdeme nahoru do mé pracovny,“ řekl Hamon a vyvedl detektiva z místnosti, než se citlivý Marborne stačil rozloučit.
Za zavřenými dveřmi Hamonovy pracovny inspektor vyprávěl svůj příběh.
„Ukažte mi ten dopis,“ řekl Hamon.
Prostudoval ho ve světle stolní lampy, rty měl sevřené a obočí svraštělé.
„Jane Smithová? Kdo sakra je Jane Smithová?“ zamumlal.
„Ví o téhle věci ještě někdo?“ zeptal se Marborne.
„Nikdo. Zmínil jsem se o tom své sestře, ale nikomu jinému.“
Marborne byl zpočátku překvapený a pak trochu znepokojený.
„Kéž byste se o tom nikomu nezmínil, pane Hamone,“ řekl.
„Nezmínil,“ řekl ten druhý netrpělivě. „Neudělal jsem nic víc, než že jsem Lydii řekl, že mám plán, jak si s Morlakem vyřídit účty. Na jednu věc přísahám – že ten rukopis není Lydiin, a každopádně ona toho muže nezná a nenapsala by mu, ani kdyby ho znala. To je všechno, co máte?“
„To je vše, co je potřeba,“ řekl Marborne ležérně. „Mám ten plán tak dobře promyšlený, že není nutné, abychom měli něco od Morlakea.
Obálka se najde – stačí jakákoli stopa, která nás zavede k Morlakeovi.“
O své návštěvě se nezmínil, protože cítil, že to není ten pravý okamžik přiznat další neúspěch.
„Kdy se do toho pustíš?“ zeptal se Hamon.
Marborne pokrčil rameny.
„Záleží to zcela na okolnostech. Doufám, že to vyřídím tento týden,“ řekl.
„Nemusíš se bát. Seženu dost důkazů, abych ho usvědčil, a jakmile
ho chytí, bude snadné prohledat jeho byt a dům v Sussexu. Proč jsi ho nenechal zatknout na venkově? Bylo by snadné získat povolení k prohlídce——“
„Neptej se na pitomé otázky,“ řekl ten druhý netrpělivě. „Dej mi vědět, kdy ho vezmeš, a já budu po ruce, abych zařídil to ostatní.“
Když detektiv odešel, Hamon šel za svou sestrou.
„Kdo je ten muž?“ zeptala se a neskrývala zívnutí. „Vždycky se u tebe doma objevují takoví podivní lidé, Ralphe.“
„Proč jsi přišla?“ zeptal se.
„Protože mi docházejí peníze. Koupila jsem si tu nejkrásnější sošku – pravého Demetriho; a strašně moc prohrávám v kartách. Člověk si musí udržet svoji pozici, Ralphe.“
Díval se na ni, aniž by promluvil.
„Kromě toho jsem slíbila, že strávím víkend s drahou lady Darlewovou. Má strašně milého syna v Etonu——“
„Teď mě poslouchej, Lydie,“ přerušil ji Hamon. „Když jsem začal vydělávat peníze, ty jsi obsluhovala v baru ve West Endu a vydělávala sis jen tolik, abys přežila, a rád bych, abys na to nezapomínala. Nejsem z peněz a tvé kapesné zvyšovat nebudu. Zapomeň na ty své přátele, kteří mají syny v Etonu, a vzpomeň si, že jsi podávala mizerné drinky v Lembo’s Dive.“
Viděl vztek v jejích očích, ale pokračoval.
„Rychle se blíží doba, kdy si budeš na živobytí vydělávat sama, holčičko.“
„Co tím myslíš?“ zeptala se. Už nebyla tou línou módní dívkou, ale stála před ním s rukama v bok a hlasem drsným vztekem.
„Čekáš, že se vrátím k podávání drinků, zatímco ty vyděláváš desítky tisíc? Pomohla jsem ti, Ralphe, a nezapomeň na to! Doufám, že jsi nezapomněl na Johnnyho Cornforda a na to, co jsem tam pro tebe udělala?“
Jeho tvář zbledla.
„Nemusíš mluvit o Johnnym Cornfordovi ani o nikom jiném,“ řekl hrubě; „a nebuď tak namyšlená, protože s tebou mluvím pro tvé dobro. „Budu
potřebovat tvou pomoc, to ti říkám. Marborne má velkolepý plán, jak chytit Morlakea, a když ho nedokážeme chytit jedním způsobem, musí se to podařit jiným, a ty to musíš zařídit.“
„Ach, opravdu? To musím?“ ušklíbla se. „A co za to dostanu? To samé, co jsem dostala z té záležitosti s Cornfordem – nic!“
„Já taky nic nedostal,“ řekl rychle.
„To je lež! Ach, nemusíš se na mě mračit, Ralphe: já se tě nebojím! Tu historku o Cornfordovi už jsem slyšela. Nic!“
„Říkám ti, že jsem nic nedostal,“ řekl hlasitě. „Bylo to největší zklamání, jaké jsem kdy zažil. Kdyby mi nehrálo štěstí, byl bych na dně.
Nikdy jsem nedostal ani penny z Cornfordových peněz.“
Nastalo krátké, ale zlověstné ticho, a pak se zeptala:
„Co mám dělat s tím Morlakem? Mám ho nějak obměkčit? Má nějaké peníze?“
„Hromady,“ řekl druhý stroze, „ale já nechci jeho peníze.“
Zvedla své tenké obočí.
„Musíš být dost zámožný, když se nestaráš o jeho peníze,“ řekla a zeptala se znovu: „Co mám dělat?“
„To záleží zcela na tom, jak dobře vyjde Marbornův plán,“ řekl její bratr. „Do té doby to nemusíme řešit.“
„Jaký je?“ zeptala se. „Ten Morlake?“
Vyšel z místnosti a vrátil se s fotografií, kterou jí podal, a ona se na obrázek podívala s vypočítavým pohledem.
„Je docela hezký,“ řekla. „Kdo to je?“
„Dal bych spoustu peněz za to, abych to věděl,“ odsekl Hamon. „Neptej se, Lydie. Jediné, co od tebe chci vědět, je: je to typ muže, s kterým bys se uměla dohodnout, kdyby ti to vyneslo slušné peníze?“
Podívala se z fotografie na svého bratra.
„Ten typ, i jakýkoli jiný,“ řekla stručně.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď