Jednatřicetiletý Petr Štiller z Bíliny od narození trpí neuropatií, nemocí, kvůli níž nervy nevydávají potřebné signály do svalů a ty pak ochabují. Jako dítě chodil o berlích a od 13 let je na vozíku. Přesto ho osud nezdrtil, živí se digitalizací firemního účetnictví. Také má netradičního koníčka: hraje ragby.
Prosadil se až do reprezentace.
Jenže mu chybí pořádný vozík, na kterém by mohl hrát.
„Vyléčit se to nedá, už se to ani nezlepší, prodělal jsem vitamínové kúry, chodím na rehabilitace, ale tím se dá jen zpomalit postup nemoci,“ říká Štiller. Nicméně si nestěžuje. O svém postižení ani nechce příliš mluvit. Raději se rozpovídá o své největší zálibě.
„K ragby jsem se dostal v jedenadvaceti letech, když jsem dělal přijímačky na FTVS, na pracovní a tělesnou výchovu zdravotně postižených. Tehdy mi kamarád řekl, jestli to nechci zkusit,“ vzpomíná na svůj první kontakt s klubem Prague Robots. Na školu se nedostal, také kvůli tomu, že limit na kilometrovou trať na tartanu u přijímaček tvořil vozíčkář, který měl na rozdíl od uchazečů zdravé ruce. Také ovládání rukou totiž Štillerovi nemoc ztěžuje. Nicméně u ragby už zůstal.
Ragby vozíčkářů nemá s klasickým ragby příliš společného. Hraje se v hale na hřišti, na jehož koncích kužely vytyčují prostor ke skórování. Gól padne tehdy, když hráč přejede čáru mezi kužely alespoň dvěma kolečky vozíku a míč bude mít na klíně pod kontrolou. Místo šišky se používá volejbalový míč, jehož povrch je hrubší, aby neklouzal.
Zvláštní pravidla platí o postavení v brankovišti, o přihrávkách, vedení míče, o faulech. Hráči se nesmějí plácat přes ruce ani se vzájemně šťouchat, zastavit se mohou jen vozíkem, proto mají obranné vozíky vepředu radlice. Přesto se stává, že jeden druhého shodí na zem.
Může poděkovat za nový vozík
Na hřišti jsou čtyřčlenné týmy tvořené hráči podle postižení. Jinak se jezdí s vozíkem, když má hráč ochablé nohy, než když je nemá vůbec a zase jinak při různém stupni postižení rukou.
Štiller je v širším kádru české reprezentace, zahrál si proti Francouzům, Švédům, zná profesionály z Kanady, kteří jsou za hraní ragby placení. Pro něj i jeho kolegy je to ale spíše koníček, který si naopak platí sami. Na startovné a ubytování se ještě najdou peníze od sponzorů, všechno ostatní si ale čeští hráči hradí. „Měsíčně jsou to asi 4 tisíce korun,“ říká Štiller.
Přesto jsou v Evropě velmi úspěšní a třeba jarní mezinárodní turnaj v Kolíně nad Rýnem ve své kategorii vyhráli. V listopadu je čeká druhý největší evropský turnaj Ragbymanie v Nymburku.
Štillera ale trápí vozík. Ten, který má, je už sedm let starý.
„Občas ho musím opravovat místo toho, abych se soustředil na trénink. Je to spíš kočárek než vozík. Nový, který vám profík postaví přímo na tělo, ale stojí 190 tisíc korun,“ říká. A takovou sumu peněz nemá. Přitom ragby mu pomáhá zastavit rozvoj nemoci.
„Kdybych nehrál, možná bych se už vůbec nemohl hýbat,“ poznamenal Štiller.
On sám o svém příběhu mluvit nechtěl, upozornil na něj až jeho známý. Nakonec obeslal několik institucí a firem s prosbou o příspěvek. Několik desítek tisíc korun už dostal a má naději, že získá celou částku.
Hejtman Oldřich Bubeníček se rozhodl, že mu přispěje a věnuje částku, která mu na nákup nového vozíku schází. „Je to 150 tisíc,“ upřesnila mluvčí kraje Magdalena Hanáčková. „Pokud mají hendikepovaní lidé vůli do sportu, nevidím důvod jim nepřispět,“ doplnil hejtman Bubeníček.
Hejtmanství ještě řeší, jestli dá peníze z darů sponzorů, kdy nejprve musí získat jejich souhlas, nebo věnuje částku ze svého fondu. „Vše se rozhodne během října,“ dodala Hanáčková.
Artur Janoušek
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď