
Nemají svatozář předplacenou, říká o lidech na vozíku i za vozíkem Petra Lhotská z Ostravy.
Když se Veronika Lhotská narodila, vážila 2,6 kilogramu. V roce 1992 to byla hraniční váha pro umístění do inkubátoru. Kdyby ale nebyla předčasně očkovaná, vyrostla by z ní stejně zdatná holka, jako každá jiná. „To očkování, co vím, je stále stejné. Problém není přímo v něm,“ vysvětluje Verčina usměvavá a energická maminka Petra Lhotská.
Předčasně podané očkování do oslabeného organismu miminka vyvolalo epilepsii. Následkem bylo fyzické i mentální postižení. „Jsem Jakub Fatalista. Z ničeho nikoho neviním,“ říká Petra.
Soudit se ji ani nenapadlo. „Byla jsem prvorodička, co mi řekl lékař, to bylo svaté,“ dodává. Navíc vrátit čas zpátky nelze. A za těch dvacet let, co s Verčou putují od doktora k doktorovi, potkaly nepoměrně více skvělých lékařů, než těch špatných.
„Hlavou se mi honily otázky typu: Co jsem udělala špatně?“ přiznává absolventka ostravské konzervatoře, která před narozením dcery hrála v českotěšínském divadle, a když bylo malé Verči lépe, pracovala i v ostravském Divadle Petra Bezruče.
„Jsou to ale hloupé otázky. Všechno se děje z nějakého důvodu. Za věřící se považuju, ale jaksi intimně. Instituce mi moc nesedí. Nejvíce odvahy a síly mi dodává Verča samotná. A doufám, že jí to dostatečně oplácím,“ směje se Petra Lhotská a vypráví, jak si díky své nestárnoucí dceři připadá mnohem mladší.
Když bylo Verči osm let, rozhodla se maminka s herectvím, svou prací a koníčkem v jednom, skončit, aby mohla být děvčeti neustále nablízku.
„Potřebujete nejlépe tři páry pořád otevřených očí,“ popisuje péči o hendikepované dítě. Kromě rodičů, sestry a kamarádů, kteří jí s Verčou pomohli nebo stále pomáhají, vzpomíná Petra také kopřivnickou školu Motýlek.
„Je to naše druhá rodina. Nebýt jich, Verča by byla poloviční,“ chválí učitele speciální školy a lituje, že z ní, kvůli dceřině věku, musí tento rok odejít.
Poté, co se Petra Lhotská rozhodla vydat CD Slunečnice, odpovídala na otázky nejednoho média. Rodilá Ostravačka, která s hlukem městské hromadné dopravy pod okny odmala usínala, má pocit, že média a vůbec celá společnost považuje hendikepované a jejich opatrovatele za svaté.
„Svatozář apriori ale nemají lidé, kteří tlačí vozík, ani ti, kteří na něm sedí. A my s Verčou tuhle pravdu všude, kde můžeme, připomínáme,“ usmívá se.
Když se s tříletou dcerou přestěhovala do starého domu po prarodičích na vesnici, byla v šoku z ticha, minima kultury i lidí. Dnes je to naopak.
„Jakékoliv větší město mě rozčiluje,“ popisuje. Řečeno její terminologií, něco z městské a herecké extravagantnosti ‚Petry před Veronikou‘ stále ale v ‚Petře s Veronikou‘ zůstalo. Nedělá jí problém se přiznat ke svým slabým chvilkám a chybám.
„Zařídím pro Verču hlídání a odjedu se vybrečet. Když se vrátím, obvykle se stane něco krásného a já si v duchu nadávám a sama sebe se ptám, proč jsem tak vyváděla,“ vypráví Petra Lhotská.
Přidejte odpověď