Kdo jde práci naproti, věří si a pozitivně myslí, práci najde. Člověk hlavně nesmí propadnout bezmocnosti. Pár inspirativních příběhů lidí, kteří si našli práci, i když měli zdravotní omezení, otiskla Mladá fronta DNES.
Když byl nezaměstnaný, sedmadvacetiletý Lukáš Tupý z Plzně nešel na úřad práce ani nesurfoval po internetu na pracovních portálech, ale obcházel firmy, u kterých chtěl pracovat. „A i když se zdá, že zrovna nikoho nehledají, pokud na ně zapůsobíte, třeba se přimluví výš a místo vám nabídnou. To přesně byl můj případ,“ říká. Od března pracuje na pozici prodejce v oddělení „černé“ elektroniky, tedy televizí, DVD, audia… v Electro Worldu.
V lednu nastoupil jako brigádník na dva měsíce, aby si vyzkoušel, zda mu práce bude vyhovovat. Trpí totiž nevyléčitelnou Crohnovou chorobou. „Mohu dělat pouze zaměstnání, která nebudou příliš náročná. Bohužel již nezvládám pracovat na dlouhé směny nebo nemohu brát noční,“ vypráví Lukáš. Práce prodavače mu vyhovuje.
Původně dělal taxikáře u jedné firmy, ta však skončila a on se ocitl bez prostředků. Po nějaké době hledání kývl na nabídku místa řidiče pro jednu plzeňskou pekárnu. Práce ho však fyzicky vyčerpávala, a proto se rozhodl, že bude hledat dál.
„Shodou okolností jsem si v té době pořídil novou televizi. Během nákupu v Electro Worldu jsem si uvědomil, že je to přesně to místo, kde bych chtěl pracovat. Technologické vymoženosti mě vždy fascinovaly, i prostředí se mi moc líbilo.
Tak jsem do prodejny donesl svůj životopis a za pár dní mi volali, ať přijdu, že by možná pro mě měli práci,“ vzpomíná Lukáš Tupý a dodává: „Statistiky možná říkají, že je práce málo. V televizi i v ostatních médiích vidím často záběry z úřadů práce, kde lidé pláčou, že nemohou sehnat žádné zaměstnání. Ze své zkušenosti však mohu potvrdit, že práce je. Lidé se jen nesmějí bát si o ni říct. Vždyť i já, který jsem omezený svým handicapem, jsem uplatnění našel. A dělám práci, která mě baví.“
Žena 50+ ….. odmítla čekat na zázrak, rekvalifikovala se
Drahoslava Bartošová pracuje od března jako asistentka a zároveň účetní ve firmě své dcery. A je velmi spokojená. Přes dva roky hledala marně uplatnění a – jak říká – na trhu práce je to teď velmi těžké.
Její peripetie začaly, když jí v práci dali výpověď. Na celní správě, kde pracovala, snižovali stavy. Chvíli byla na nemocenské a pak se přihlásila na úřad práce. Bylo jí přes padesát, a tak se rovnou zařadila do skupiny „nezaměstnatelní“.
Jak to snášela? „Byla to pro mě těžká doba, ale nejenom kvůli tomu, že jsem přišla o práci. Mnohem horší bylo, že jsem ovdověla a ten smutek přehlušil skepsi ze ztráty zaměstnání,“ vypráví žena, která si však po pár velmi krušných měsících uvědomila, že co opravdu nechce, je sedět doma a čekat na zázrak.
„Jednoho dne jsem si na nástěnce na úřadu práce přečetla inzerát na rekvalifikační kurz účetní a řekla jsem si, že bych to ráda vyzkoušela. Mám maturitu na ekonomické škole a už kdysi jsem jako účetní pracovala, ale pak jsem šla dělat něco jiného. Chtěla jsem to oživit,“ říká pětapadesátiletá Drahoslava.
Domluvila se s úřednicemi a nastoupila na kurz do vzdělávací agentury Marlin. „Trval dva měsíce a bylo to výborné. Naučila jsem se spoustu nových věcí, účetnictví se stále vyvíjí a mění, takže mi to bylo opravdu ku prospěchu.“
Jenže ani s rekvalifikačním kurzem se jí nepodařilo najít uplatnění. „V té agentuře byli opravdu milí lidé, a když jsem s nimi celou situaci rozebrala, poradili mi, že by mě mohla zaměstnat dcera, která podniká, a že by na úřadu práce mohla požádat o příspěvek na moji mzdu. A to jsme také udělaly. Teď dceři pomáhám a je to fajn, obě jsme spokojené,“ uzavírá Drahoslava Bartošová. Věří, že bude v práci pokračovat i poté, co stát přestane dočasný příspěvek na mzdu vyplácet.
Matka po rodičovské …….pomohla jí přímluva od bývalého šéfa
Nesmím přestat doufat a musím pořád hledat, to si Vendula Zářecká mnohokrát opakovala, když několik měsíců marně sháněla práci. Byla sama se dvěma malými dětmi a bez peněz. „Trpěla jsem finanční nejistotou a mé sebevědomí bylo na nule. Připadalo mi, že snad nejsem vůbec schopná se na trhu práce chytit,“ vzpomíná mladá žena. Zaměstnání hledala především na internetových portálech. Vedena byla i na úřadu práce, ale odtud žádné nabídky nepřicházely.
„Občas jsem na webu našla nějakou vhodnou pozici, na kterou jsem měla kvalifikaci, připadala mi zajímavá a zvládla bych ji, tak jsem oslovila potenciální zaměstnavatele, obvykle motivačním dopisem a životopisem. Z osmdesáti procent se mi však nedostalo žádné odpovědi, zbytek byla odmítavá stanoviska,“ doplňuje Vendula. Potvrzuje, že ženy po mateřské zatím stále nejsou pro české firmy atraktivními kandidátkami na volná místa.
A pak najednou se to všechno změnilo. Vendulu oslovila personální agentura Adecco s tím, že na ni dostala kontakt od původního zaměstnavatele. Ten si prý její přístup k práci velmi chválil a doporučil ji. Pozvali ji na osobní pohovor. Pár dní nato měla v ruce smlouvu na nové místo v nadnárodní logistické firmě. Podle personální agentury zaujala mladá žena nejenom dobrými pracovními předpoklady, slušnou angličtinou, ale také svou osobností, vstřícností a přirozeností.
„Od poloviny března tedy pracuji v logistice v zákaznickém servisu. Je to sice zatím poměrně krátká doba, ale práce mne baví, snad uspěju a najdu zde dlouhodobé uplatnění,“ doufá Vendula Zářecká.
Co se týče hledání zaměstnání, jsou na tom nejhůř: lidé přes padesát, absolventi škol, zdravotně postižení a ženy vracející se z rodičovské dovolené. Přinášíme čtyři příběhy lidí, kteří se nevzdali. A uspěli.
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď