Hipoterapie je fyzioterapeutická metoda, která využívá specifického pohybu koňského hřbetu v kroku k harmonizaci svalového napětí v těle pacienta. Terapeuticky působí pohyb, ale i blízkost koně a teplo, které z jeho těla proudí. Pomáhá budovat správné pohybové stereotypy, a tím pomáhá rozvíjet motorické schopnosti pacienta.
Hipoterapie je metoda, při které léčí působení koně na pacienta.
„To, co léčí, je trojrozměrný pohyb koňského hřbetu. Důležité je, abychom správně určili, jaký pohyb dítě potřebuje, některé jezdí vsedě, jiné vleže, ale třeba i pozadu. Impulsy se přes koňský hřbet přenášejí na pacienta a dochází tak ke stimulaci centrálního nervového systému. Kůň má podobný pohybový stereotyp chůze jako člověk, tím se stimuluje mozek pacienta,“ vysvětluje Ida Kubrichtová, zakladatelka a předsedkyně hiporehabilitačního centra Hiporehabilitace Jupiter v Řevnicích u Prahy, kde se této metodě věnují.
Jeden z několikadenních pobytů právě v Řevnicích absolvovala tříletá Adélka se svými rodiči i starší sestrou, kteří na kemp přijeli z Veselíčka na Olomoucku.
Jízda na koni pomáhá i malé Adélce
Když bylo Adélce 23 měsíců, lékaři jí diagnostikovali Rettův syndrom, což je závažné neurovývojové onemocnění způsobené mutací v genu. Postihuje téměř výhradně dívky, důsledkem je těžké kombinované postižení.
Adélce jsou nyní tři roky, nemluví, nechodí, sama se nenají, je celoživotně odkázaná na péči druhé osoby. Rehabilitace a terapie jí pomáhají posilovat svaly, aby se mohla nepatrně posouvat ve svém vývoji. Díky terapiím se už dokáže přetočit na bříško, občas zpátky na zádíčka. V rámci cvičení zvládne sedy, v tureckém sedu si dokáže sama hrát, asistovaně leze.
Adélčin porod nebyl problémový, i když se narodila vexem.
„V osmém měsíci byla znát regrese ve vývoji, Adélka přestala dělat druhé vzpřímení. Přičítali jsme to stavu po očkování hexavakcínou a říkali jsme si, že všechno dožene,“ vzpomíná maminka. Všechna vyšetření – neurologie, magnetická rezonance, genetika, vyšetření krve – byla v pořádku.
„Vypadalo to, že bude malinko opožděná, zazněla i možnost lehké retardace, ale jinak nic. Na internetu jsme narazili na Rettův syndrom, ale genetička říkala, že nemá typické příznaky. Jenže pak přišel tvrdý verdikt. Adélka trpí atypickou formou právě Rettova syndromu,“ vrací se v čase zpět paní Lucie.
Slováčkovým se ve chvíli změnil život.
„Byla jsem ve velké depresi, doma jsem nebyla schopná nic udělat, pořád jsme si říkali: Proč? Co bude dál? Jak budeme žít? Věděli jsme, že Adélka bude naši pomoc potřebovat neustále. Těch probrečených večerů byl nespočet,“ vzpomíná tiše maminka.
Postupně začali Lucie a Lukáš Slováčkovi s Adélkou absolvovat rehabilitace a terapie. „V lednu udělala s oporou první krůčky, což byl obrovský pokrok, ve který jsme ani nedoufali,“ usměje se maminka, která má velkou oporu v manželovi.
Terapie a rehabilitace jsou finančně velice náročné. „S manželem jsme si vždy vše obstarali a zaplatili sami, ale vše stojí dost peněz. I proto jsme velice rádi, že náš pobyt v Řevnicích finančně podpořila značka Kia prostřednictvím Nadace Naše dítě, protože jinak bychom si to nemohli dovolit. Díky tomu se Adélka posunula ve svém vývoji opět o malinký krůček kupředu.“
„Dětem, jako je Adélka, které se potýkají s omezením pohybu či se závažnou diagnózou, může včasná pomoc výrazně zlepšit kvalitu života celé rodiny. Proto nás těší, že naše podpora směřuje přímo ke konkrétním dětem,“ říká Kateřina Vaňková Jouglíčková, tisková mluvčí Kia Czech.
A dodává: „Věříme, že naše dlouhodobá podpora ve spolupráci s Nadací Naše dítě, díky níž jsme přispěli již více než pěti miliony korun na přímou pomoc rodinám, má skutečný smysl a inspiruje i naše zákazníky a partnery.“
Těším se na každý den, říká maminka Adélky
Už v září by se maminka, vystudovaná všeobecná sestra, ráda vrátila do práce na psychiatrii v olomoucké Vojenské nemocnici. „Adélka nastoupí do speciální školky, kde jsou zajištěny terapie, rehabilitace. Uvidíme, jak to zvládne,“ říká.
Život Slováčkových se skládá z maličkostí a každý posun Adélky je důvodem k radosti. „S tím se člověk nikdy nesmíří, ale musí se naučit s tím žít. I teď se stane, že dcery usnou, já sedím a jen tiše koukám, jak oddechují, a mám slzy v očích. A přitom se těším na každý další den. Na každou maličkost, která nás potěší,“ dodává paní Lucie. Maminka malé bojovnice Adélky…
Jiří Macek
Deník.cz
Přidejte odpověď