12.Kapitola
Když se příštího jitra Nanina probudila, připomněla jí nepříjemná bolest hlavy a pocit ochablosti a skleslosti, že musí poslechnout lékařovu radu a jít ven, aby si užila čerstvého vzduchu a pohybu. Zbývaly ještě dvě hodiny do doby, kdy obvykle začínal její úkol ošetřovatelky v paláci Ascoliů. Rozhodla se, že využije volné chvíle a vyjde si na ranní procházku za město. Biondella by byla ráda šla s ní, ale dostala velkou objednávku na talířové podložky a musela ten den zůstat doma a pracovat. Tak se stalo, že ji doprovázel jen cvičený pudl Scarammuccia.
Dala se nejbližší cestou z města. Pes klusal soustředěně a ostražitě jako vždy těsně po jejím boku, čas od času se láskyplně otíral velkým drsným čenichem o její ruku nebo se usilovně snažil připoutat její pozornost hopsáním a poštěkáváním.
Ale Nanina věnovala jen velmi malou pozornost jeho námaze. Znovu přemýšlela o tom, co včera říkal lékař u Fabiova lůžka. Z těchto myšlenek se rodily jiné, stejně neodbytné, ve spojitosti se záhadným dobrodružstvím mladého šlechtice se žlutou maskou. Nejevila proto valný zájem o dovádění zvířete. Neokouzlil ji ani krásný jitřní čas. Cítila na tváři osvěžující chladný a ostrý vzduch, ale nevnímala uchvacující modř oblohy ani jasný sluneční svit propůjčující i těm nejvšednějším předmětům veselou živost a půvab.
Asi za hodinu pocítila únavu a rozhlížela se po stinném místě k odpočinku.
Před ní i za ní se táhla jen silnice a rovina. Ale nedaleko od cesty stála uprostřed zahrady s košatými stromy malá dřevěná budova, zpola hostinec a zpola kavárna. Zahradní vrátka byla pohostinně otevřena. Několik dělníků stavělo před budovou pódium pro ohňostroj, ale jinak bylo místo klidné a opuštěné. Kavárna ožívala jen pozdě večer, kdy sem přicházeli pisánští občané za svěžím vzduchem a zábavou po celodenní námaze.
Když Nanina pozorovala, že v zahradě nejsou návštěvníci, vešla váhavě dovnitř, aby si před návratem do města odpočinula v nejchladnějším zákoutí, které se jí podaří nalézt.
Když míjela zadní stěnu dřevěné besídky v odlehlé části zahrady, všimla si, že pes už neběží vedle ní. Rozhlédla se a spatřila, že zůstal stát u besídky se vztyčenými slechy, s čenichem u země. Zřejmě zvětřil něco, co vzbudilo jeho podezření.
Napadlo jí, že se patrně chystá k útoku na nějakou nebohou kočku, a vrátila se, aby se podívala, na co to číhá.
Tesaři chystající pódium pro ohňostroj tloukli hlučně kladivy, takže Nanina neslyšela, jak Scarammuccia vrčí. Ale ucítila to, když mu položila ruku na hřbet. Ze zvědavosti přistoupila ještě o krok blíž, sklonila se a nahlédla mezerou mezi prkny do besídky.
Byla velmi udivena, když poznala, že uvnitř sedí vedle sebe nějaká dáma a pán. Škvíra, kterou se dívala, byla příliš nízko, než aby zahlédla jejich obličeje. Ale zdálo se jí, že podobné šaty, jako měla dáma na sobě, viděla kdysi za výlohou slečny Grifoniové. Rychle se narovnala a zpozorovala ve výši své hlavy v prkně otvor, který tu zůstal po vyraženém suku. Přiložila k otvoru oko, aby se nepozorovaně přesvědčila, zda žena oblečená do povědomých šatů je ta, na kterou si okamžitě vzpomněla. A spatřila nejen Brigidu, jak očekávala, ale také Otce Rocca. V téže chvíli přestali tesaři bušit kladivy a pustili se do práce s pilou. Nový hlomoz od pódia byl nyní plynulý a méně hlučný, a hovor v besídce pronikl až k ní. Zaslechla, jak Brigida vyslovila jméno hraběte Fabia.
Okamžitě se shýbla k psovi a sevřela mu pevně čenich oběma rukama. Byl to jediný způsob, jak umlčet Scarammucciovo vrčení ve chvíli, kdy je už netlumily rány kladivem. Ta dvě slova „hrabě Fabio“ v ústech jiné ženy v ní probudily žárlivou tíseň. Proč jen Brigida pronesla to jméno? Nechodila přece do paláce Ascoliů. Jakým právem nebo z jakého důvodu mluví o Fabiovi?
„Slyšel jste, co jsem vám říkala?“ zeptala se Brigida svým nejchladnějším a nejnevlídnějším hlasem.
„Neslyšel,“ odpověděl kněz. „Alespoň ne všechno.“
„Povím vám to tedy ještě jednou. Ptala jsem se, co vás tak náhle přimělo vzdát se všech dalších pokusů a proč už si nechcete dál zahrávat s pověrčivým strachem hraběte Fabia?“
„Jednak proto, že výsledek prvního pokusu měl dalekosáhlejší následky, než jsem předpokládal. A za druhé proto, že jsem už dosáhl svého cíle.“
„To přece není jediný váš důvod?“
„Nový duševní otřes by mu mohl být osudný. Mohl jsem se dopustit ospravedlnitelného podvodu, abych mu zabránil znovu se oženit. Ale nemohu si vzít na svědomí zločin.“
„To je váš druhý důvod? Ale já si myslím, že máte ještě nějaký. Poslal jste mi vzkaz včera pozdě večer a dal jste si se mnou schůzku na tomhle opuštěném místě. A vyzval jste mě strašně důrazně — skoro bych řekla, že jste mi to nařídil, — abych s sebou vzala voskovou masku. Z toho soudím, že se muselo něco stát. Co? Jsem žena, musíte uspokojit mou zvědavost. Už jste mi svěřil několik tajemství a myslím, že mi můžete svěřit i tohle.“
„Snad máte pravdu. Tím spíš, že tohle tajemství není vůbec důležité. Víte, že vosková maska, kterou jste měla na plese pod škraboškou, byla zhotovena ze sádrové formy, sňaté z tváře sochy mého bratra.“
„Ano, to vím.“
„Bratr se nedávno vrátil do ateliéru. Nalezl v záhybech kadeří odštěpek použité sádry. Jelikož po dobu své nepřítomnosti svěřil dílnu do mé péče, chtěl ode mě vysvětlení. Ale vysvětlení, které jsem mu mohl poskytnout, ho neuspokojilo. Řekl, že bude pátrat dál. Považuji proto za bezpečnější zničit voskovou masku, kterou už nebudu potřebovat. Proto jsem vás požádal, abyste ji přinesla s sebou. Chci ji zlámat a na vlastní oči spatřit, až se rozpustí v ohni. Teď víte, co jste chtěla vědět. Současně vám musím připomenout, že jste dosud neodpověděla na první otázku, kterou jsem vám položil po vašem příchodu. Přinesla jste voskovou masku s sebou nebo ne?“
„Nepřinesla.“
„Proč?“
Právě při této otázce cítila Nanina, že pes osvobodil čenich od stisku jejích dlaní. Až dosud poslouchala s tak úzkostlivou pozorností, napětím, údivem a hrůzou, že zapomněla na všechno kolem sebe. Mechanicky přidržovala ruce na psově tlamě a nevšimla si, že se jí snaží vymknout. Teď sebou škubal tak prudce, že se jí mohl co chvíli vytrhnout a prozradit ji štěkotem, nevymyslí-li si jiný způsob, jak ho umlčet.
Umírala strachem, aby jí neuniklo ani slovo z rozhovoru uvnitř besídky, a zoufale se pokusila vynutit si psovu poslušnost láskyplným gestem. Položila mu obě ruce kolem krku a políbila drsnou, štětinatou tvář. A záměr se zdařil. Scarammucciovi se už mnoho let nedostalo od velitelky výmluvnější známky přízně, nežli že ho občas pohladila nebo mu dala kousek cukru. Jeho psí duše byla nesmírně rozechvěna neočekávanou vřelostí Naninina objetí. Vzpínal se jí pod rukama a snažil se jí na důkaz vděčnosti olíznout obličej. V tom mu snadno zabránila a získala tak několik dalších minut, kdy mohla naslouchat hovoru bez nebezpečí, že bude prozrazena.
Unikla jí sice Brigidina odpověď na knězovu otázku, ale zaslechla několik dalších slov.
„Jsme tu sami,“ řekla Brigida. „Jsem jenom žena a nevěděla jsem, jestli u sebe nebudete mít třeba nějakou zbraň. Byla to ode mě jen nejnutnější opatrnost, abyste se nezmocnil masky, dokud vám nevysvětlím své podmínky.“
„Nikdy předtím jste o žádných podmínkách nemluvila.“
„To souhlasí. Pamatuju se, co jsem vám řekla: Že nechci nic jiného než jít na maškarní ples s maskou své mrtvé sokyně na tváři a postrašit muže, který mě kdysi tak zesměšnil v ateliéru. To je pravda. Ale stejně je pravda, že pro ten náš pokus s hrabětem Fabiem jsem se zdržela ve městě mnohem déle, než jsem měla v úmyslu, že nemám v kapse ani vindru a že si zasluhuju odměnu. Zkrátka a dobře, přejete si ode mě koupit tu masku za dvě stě skudů?“
„Celé moje jmění neobnáší víc než dvacet skudů.“
„Musíte jich sehnat dvě stě, jestli chcete voskovou masku. Nerada bych vám vyhrožovala, ale ty peníze musím mít. Řekla jsem dvě stě skudů, protože právě takovou částku slibuje v letáčcích přítel hraběte Fabia tomu, kdo najde ženu, která přišla ve žluté škrabošce na ples markýze Melaniho. Kdybych si chtěla vydělat ty peníze, stačí zajít do paláce, vzít voskovou masku s sebou a říct jim, že ta žena jsem já. Dejme tomu, že bych jim to prozradila tímhle způsobem. Nemohli by mi nic udělat a byla bych o dvě stě skudů bohatší. Ale pro vás by to byla ostuda, kdyby se mě vyptávali, kdo vyrobil voskový model a kdo vymyslel ten výstřední kostým.“
„Ničemnice, myslíte si, že by mohlo mé pověsti ublížit vaše pouhé nedoložené tvrzení?“
„Otče Rocco! Poprvé od doby, co mám potěšení vás znát, zapomínáte na dobré chování. Raději vás opustím a počkám, až budete opět v obvyklé míře. Chcete-li se omluvit za to, že jste mě nazval ničemnicí, a přejete-li si získat voskovou masku, poctěte mě návštěvou dnes odpoledne před čtvrtou hodinou a přineste s sebou dvě stě skudů. Ale nezapomeňte, nejdéle do čtyř hodin. Jinak bude pozdě.“
Nastalo ticho. Nanina usoudila, že Brigida patrně odešla, protože zaslechla na trávníku na druhé straně besídky šustot dámských šatů. Naneštěstí jej zaslechl také Scarammuccia. Začal se opět vzpínat v jejích rukou a vrčet.
Otec Rocco zneklidněl. Nanina slyšela, jak vstává a vychází z besídky. Mohla se ještě včas skrýt mezi stromy, kdyby měla dost duchapřítomnosti. Ale ani se o to nepokusila. Nebyla schopna jediné myšlenky ani jediného pohybu. Dech jako by jí zmíral na rtech. Pak zahlédla knězovu postavu blížící se neslyšně po trávníku z opačné strany besídky. Vzápětí stál Otec Rocco proti ní.
Zastavil se ve vzdálenosti několika kroků a díval se jí beze slova upřeně do očí. Choulila se u stěny besídky a rukama stále ještě přidržovala psa. A bylo štěstím pro kněze, že se Scarammuccia nemohl pohnout. Cenil hrozné tesáky, chundelatou srst naježenou, oči vypoulené, a jeho vrčení nahánělo hrůzu. Byl by bez váhání ve vteřině rozsápal nejen Otce Rocca, ale veškeré pisánské duchovenstvo.
„Poslouchala jste,“ řekl kněz klidně. „Vidím vám to na tváři. Slyšela jste všechno.“
Nezmohla se na odpověď. Nedokázala odvrátit pohled. Výraz jeho tváře ji děsil. Zračilo se v ní hluboké, nezměřitelné zoufalství, ale současně klidná vyrovnanost, jako by se neměl z čeho kát. Dala by rok života za to, kdyby se dovedla vzchopit a prchnout z jeho blízkosti.
„Kdysi jsem nedůvěřoval já vám a hlídal jsem vás,“ řekl kněz zamyšleně po chvíli ticha a z jeho hlasu zaznívala smutná odevzdanost.
„A teď mi splácíte stejnou mincí. Vložila jste před časem své životní naděje do mých rukou. Snad jsem nebyl hoden vaší důvěry, a proto mě nyní stihla pohroma. A právě vy jste se stala nástrojem trestající spravedlnosti. Byla to vůle nebes nebo prostě jen náhoda?“
Pohlédl s povzdechem vzhůru k jasné obloze. Nanina dosud nebyla s to odtrhnout zrak od jeho tváře. Jako by na sobě cítil její pohled, obrátil oči znovu k ní.
„Proč mlčíte? Čeho se bojíte? Nemohu vám ublížit. Máte s sebou přece psa a tesaři jsou na doslech. Nemohu a ani nechci vám ublížit. Vraťte se do Pisy, vyprávějte, co jste slyšela, navraťte zdraví milovanému muži a zničte mě. To je teď váš úkol. Splňte ho. Nebyl jsem vaším nepřítelem v době, kdy jsem vám nedůvěřoval. A nejsem vaším nepřítelem ani nyní. Není to vaše vina, že se osud naplňuje skrz vás, není to vaše vina, že mi není přáno navrátit církvi její právoplatný majetek. Vstaňte, milé dítě, a jděte za svým posláním. Také já nyní půjdu, abych se připravil na to, co nutně musí přijít. A jestli se už neuvidíme, nezapomeňte, že jsem se s vámi rozloučil bez jediného tvrdého slova, bez jediného trpkého pohledu, i když dobře vím, že to, co řeknete v Pise, pohřbí mé dobré jméno a zmaří velký cíl mého života.“
Hovořil stále stejně klidně jako na počátku, pak se chvíli zadíval na dívku, znovu si povzdechl a obrátil se k odchodu. Nežli zmizel mezi stromy, řekl „Sbohem“, ale tak tiše, že to sotva zaslechla. v duši se jí rozhostil podivný zmatek, když ztratila kněze z dohledu. Zranila ho? Nebo zranil on ji? Jeho slova vyvolala v jejím prostém srdci nepokoj a tíseň. Zmocnily se jí pochybnosti a obavy, neměla již u besídky stání. Zvedla se a spěchala, stále s pudlem po boku, ze zahrady k silnici. Jasná sluneční záře a pohled na město ležící před ní ji přivedly na jiné myšlenky. Vzpomněla si na Fabia a na to, co nyní bude následovat.
Nemohla se náhle dočkat, aby už byla zpátky. Pospíchala k městu, co jí nohy stačily. Od sloužících lelkujících na dvoře paláce se dověděla, že lékař je už přítomen. Všiml si, hned jak ji spatřil, že se přihodilo něco vážného. Odvedl ji z ložnice do prázdné Fabiovy pracovny. A tam mu všechno pověděla.
„Zachránila jste ho,“ pravil lékař radostně. „Teď už ručím za to, že se uzdraví. Jen ať si ta žena přijde pro odměnu! Budu s ní jednat, jak si zasluhuje. Zatím však, milá dívenko, neopouštějte v žádném případě palác, dokud vám to nedovolím. Pošlu okamžitě vzkaz panu Andreovi d’Arbinovi, aby sem přišel a vyslechl neobyčejnou novinu, kterou jste mi sdělila. Jděte a předčítejte jako obvykle hraběti z knihy, dokud vás nezavolám. Ale nezapomeňte, nezmiňujte se ani slovem o tom, co jste mi svěřila. Musíme ho pečlivě připravit na to, co mu řekneme. Dokud neskončíme přípravy, nesmí mít o ničem ani tušení.“
D’Arbino přispěchal do paláce, jakmile obdržel lékařův vzkaz. A Nanina mu opakovala, čeho byla svědkem. Když skončila vyprávění a odešla, oba muži zůstali nějakou dobu sami v místnosti. Krátce před čtvrtou hodinou pozvali opět Naninu do pracovny. Lékař seděl u stolu a před ním ležel váček s penězi, d’Arbino přikazoval právě sloužícímu, aby v případě, že se jistá dáma dostaví do paláce s odvoláním na letáky, které dal rozdat po městě, uvedl návštěvnici okamžitě do pracovny.
Když hodiny tloukly čtvrtou, vyzval lékař Naninu, aby zaujala místo v okenním výklenku a čekala tam, dokud jí nebude třeba. Zatáhl záclonu, aby ji nemohl nikdo při vstupu do pokoje spatřit.
Uplynula necelá čtvrthodina. Pak se dveře otevřely a sluha uvedl do pracovny Brigidu. Lékař se uklonil a d’Arbino jí přisunul křeslo. Byla naprosto klidná a poděkovala velmi roztomile oběma mužům za zdvořilé uvítání.
„Domnívám se,“ začala, „že hovořím s důvěrnými přáteli hraběte Fabia d’Ascoliho. Smím se zeptat, jestli jste pověřeni jednat jeho jménem pokud jde o odměnu nabízenou v letácích?“
Lékař odpověděl, že je tomu vskutku tak. Pohlédl zběžně na leták a ukázal významně na měšec s penězi.
„Jste tedy ochotni,“ pokračovala Brigida s úsměvem, „vyplatit odměnu dvě stě skudů tomu, kdo vám prozradí jméno ženy, která měla na sobě žlutou masku na plese markýze Melaniho, a jak se jí podařilo vzít na sebe podobu zemřelé hraběnky Ascoliové?“
„Samozřejmě jsme ochotni,“ prohodil d’Arbino trochu popuzeně.
„Jako čestní muži nemáme ve zvyku slibovat něco, co bychom nebyli ochotni při splnění všech podmínek dodržet.“
„Promiňte, milý příteli,“ vmísil se do hovoru lékař, „zdá se mi, že mluvíte s tou dámou trochu nedůtklivě. Má plné právo, aby byla opatrná. Zde leží dvě stě skudů, madam,“ pokračoval a poklepal na váček s penězi. „Jsme připraveni vyplatit tuto částku za žádanou informaci. Ale musíme mít důkazy,“ (při těch slovech vzal váček s penězi ze stolu a položil si jej obezřetně do klína), „že osoba, požadující odměnu, má na ni nárok.“
Brigidiny oči sledovaly lačně pohyb váčku.
„Důkazy!“ zvolala a sáhla pod plášť, vyňala plochou krabici a přisunula ji k lékaři. „Důkazy! Tady máte úplně spolehlivý důkaz, že mám na odměnu plné právo.“
Lékař otevřel krabici a prohlédl si voskovou masku uloženou uvnitř. Pak ji podal d’Arbinovi a položil měšec zpátky na stůl.
„Obsah krabice vysvětluje ovšem velmi mnoho,“ prohodil a přistrčil váček zdvořile k Brigidě, ale nespouštěl z něho ruku.
„Žena v žlutém dominu byla myslím stejně velká jako zesnulá hraběnka?“
„Naprosto stejně,“ pravila Brigida. „Její oči měly také stejnou barvu jako oči nebožky paní hraběnky. Žlutá barva kostýmu měla stejný odstín jako závěsy v hraběnčině salónu. Pod žlutou škraboškou měla na tváři bezbarvý voskový model obličeje zemřelé hraběnky, který teď drží v ruce váš přítel. Tím se celé to tajemství vysvětluje. Zbývá už jen rozřešit záhadu, kdo ta dáma byla. Buďte tak laskav, pane, a přistrčte měšec ještě o kousek blíž ke mně, a já vám to povím.“
„Děkuji vám, madam,“ řekl lékař náhle zcela změněným hlasem, „ale my už víme, kdo ta dáma byla.“
Za řeči odtáhl váček se skudy zpátky k sobě. Brigida zrudla a vyskočila z křesla.
„Mám tomu rozumět, pane,“ řekla nadutě, „že chcete zneužít své převahy vůči mně, bezbranné ženě, a ošidit mě o mou odměnu?“
„Vůbec ne, madam,“ odpověděl lékař. „Zavázali jsme se vyplatit odměnu tomu, kdo nám poskytne žádanou informaci…“
„Copak jsem vám ji už částečně neposkytla? A jsem ochotna říct vám ji celou.“
„Zajisté, ale chyba je v tom, že vás někdo předešel. Dověděli jsme se, kdo byla dáma v žlutém dominu a jak to navlékla, aby se podobala zesnulé hraběnce Ascoliové, už před několika hodinami od jiného informátora. Tato osoba má přirozeně přednostní nárok a podle všech zásad spravedlnosti musí dostat vypsanou odměnu. Nanino, tenhle sáček patří vám — přistupte blíž a vezměte si ho.“
Nanina odhrnula závěs a přistoupila ke stolu. K smrti vyjevená Brigida se na ni chvíli dívala beze slova. Pak zašeptala: „Ta holka…!“ a znovu bez dechu umlkla.
„Tato dívka poslouchala dopoledne u zadní stěny besídky, kde jste hovořila se svým spoluviníkem,“ pravil lékař.
D’Arbino nespouštěl zrak z Brigidiny tváře od chvíle, kdy se objevila Nanina, a nepozorovaně se přikradl blíž k ní. Byl to šťastný nápad, protože jakmile lékař domluvil, uchopila Brigida těžké pravítko ležící na stole vedle jiných psacích potřeb. Nebýt toho, že d’Arbino zachytil její paži, udeřila by jím Naninu do hlavy.
„Tentokrát jste mi zabránil v pomstě,“ řekla obrácena k d’Arbinovi s úsměvem na zbělelých rtech a zlověstným zábleskem v uhrančivých očích. „Počkám si na lepší příležitost.“
S těmi slovy šla ke dveřím, ještě jednou se obrátila a pohlédla pronikavě na Naninu.
„Škoda, že jsem to pravítko nepopadla dřív!“ řekla a vyšla z pokoje.
„Vidíte ji!“ zvolal lékař. „Měl jsem pravdu, že se s ní musí zacházet, jak si zasluhuje. Ale za jednu věc jsem jí opravdu vděčný: nemusíme už chodit za ní do bytu, abychom ji přinutili vydat masku.
A teď, milé dítě,“ řekl Nanině, „můžete jít domů. Jeden ze sluhů vás bezpečně doprovodí až ke dveřím pro případ, že by si ta žena na vás chtěla počkat někde za palácem. Počkejte, zapomněla jste tady váček s penězi.“
„Nemohu si ho vzít, pane.“
„Proč ne?“
„Ona by si ho vzala!“ Po těch slovech se Nanina začervenala a pohlédla ke dveřím.
Lékař vrhl souhlasný pohled na d’Arbina. „Dobrá, nebudeme o tom nyní hovořit,“ pravil.
„Pro dnešek zamknu peníze i masku. Přijďte sem zítra ráno jako obvykle, milá dívenko. Do té doby si rozmyslím, jakými slovy sdělím váš objev hraběti Fabiovi. Budeme-li si počínat opatrně, bez zbytečného spěchu, ručím za úspěch.“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď