14.Kapitola
Uplynulo půl roku od událostí, které jsme právě vylíčili. Signor Andrea d’Arbino a rytíř Finello byli na návštěvě u přítele v přímořské vile poblíž Castellammare v Neapolském zálivu. Většinu času příjemně trávili u vody, rybařili nebo vyjížděli na moře. Měli k dispozici plachetní člun, někdy se celé dny zvolna plavili podél pobřeží, jindy navštěvovali půvabné ostrůvky v zálivu.
Jednou v podvečer pluli pod plachtami v mírném větru blízko Sorrenta. Uchváceni krásou krajiny se drželi blízko břehu. Krátce před západem slunce obeplouvali nejmalebnější výběžek, jaký zde kdy spatřili. Před nimi se otevírala malá zátočina s bělavou písčitou pláží. Nejprve spatřili na skalnatém břehu vilu obklopenou pomerančovníky a olivami, pak stezku, klikatící se kamenitým srázem dolů k písčinám, a posléze na pláži rodinu těšící se z provoněného večerního vzduchu.
Mladá dáma a její manžel seděli vedle sebe na písku. Dáma držela na klíně kytaru a hrála prostou taneční melodii. Po jejím boku se spokojeně batolilo v písku děcko. Opodál tančilo při hudbě mladé děvčátko s velmi podivným společníkem — chundelatým pudlem přešlapujícím neobyčejně groteskně na zadních nohách. Veselý smích holčičky a rytmické tóny kytary bylo jasně slyšet nad nehlučnými vlnkami.
„Stoč loď ještě blíž ke břehu,“ řekl d’Arbino příteli sedícímu u kormidla, „a skryj se ve stínu plachty jako já. Rád bych si nenápadně prohlédl společnost na pláži.“
Finello poslechl. Přiblížili se ke břehu natolik, že mohli zřetelně rozeznat tváře všech členů malé skupinky na písku. Pes je přivítal bujarým štěkotem. Pak znovu otočili příď lodi a vzdalovali se od pobřeží.
„Příjemnou cestu, páni,“ zavolala za nimi dívčina zvonivým hlasem. Zamávali jí rukou na pozdrav. Dívka opět přistoupila k psovi a uchopila ho za přední nohy. Zaslechli, jak říká:
„Hraj, Nanino. Já i můj kavalír chceme dokončit tanec.“
Znovu se ozvaly struny kytary a výstřední pudl se okamžitě zvedl na zadní nohy.
„Slyšel jsem, že se uzdravil, že se oženil s tím děvčetem a odjel z města spolu s ní, její sestrou a děckem z prvního manželství,“ prohodil d’Arbino. „Ale nevěděl jsem, že jejich zákoutí je tak blízko vedle nás. Myslím, že je příliš brzy, než abychom rušili jejich pohodu. Jinak bych nejradši zajel s člunem až na písek.“
„Ještě jsem neslyšel, jak skončilo to zvláštní dobrodružství se žlutou maskou. Měl v tom prsty nějaký kněz, že?“
„Ano, ale zdá se, že nikdo dobře neví, jak to s ním dopadlo. Povolali ho do Říma a od té doby o něm nebylo slyšet. Někdo tvrdí, že ho církevní hodnostáři odsoudili k jakési přísné konfinaci, jiní říkají, že odjel dobrovolně jako misionář do zapadlého kouta světa, mezi divoké kmeny, do krajiny zamořené morem. Nedávno jsem se na něj ptal jeho bratra sochaře, ale potřásl jen hlavou a neodpověděl.“
„A co ta žena v žlutém dominu?“
„Také ona záhadně zmizela. V Pise musela prodat všechno, co měla, aby zaplatila dluhy. Obrátila se o pomoc k bývalým kamarádkám v módním závodě, ale nechtěly s ní nic mít. Opustila město sama, bez haléře v kapse.“
Za tohoto hovoru se člun blížil k dalšímu malému mysu na pobřeží. Naposledy se ohlédli po písčité pláži. Nad tichou vodou dosud zněly tlumené tóny kytary. Teď je provázel ženin hlas. Zpívala. Děvčátko a pes jí leželi u nohou, mladý šlechtic seděl jako dřív po jejím boku.
Za několik dalších minut obeplula loď výběžek, zátočina jim zmizela z očí a hudba zvolna odumřela v dálce.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď