Kapitola XXI. – Svazek Emersona
Kolik toho ten stařec věděl, přemýšlel. Řekl mu to Morlake?
Jeho mysl se vrátila k slunečnému dni v Maroku a ke dvěma mužům, kteří jeli na mulách přes poušť směrem k modré linii pohoří Rifi. On byl jedním z nich; jeho host, muž beze jména, byl tím druhým; a když stoupali po písčitém svahu, přijel k nim v cvalu mladý muž a zatáhl za otěže, aby je sledoval, až projedou. Bylo to poprvé, co Hamon viděl Jamese Lexingtona Morlakea.
A vzpomněl si, že měl divoký a nerozumný impuls obrátit se proti muži, který je sledoval, a zastřelit ho. Byl to jeden z těch atavistických pudů, které přepadají civilizované muže, jejichž zvířecí instinkty ještě zcela neatrofovaly. Ten pozorovatel představoval nebezpečí – Ralph Hamon si mechanicky přiložil ruku k boku, kde visela zbraň, a pak se s námahou vymanil ze spleti svých snů a vyšel do kanceláře, kde na něj čekala jeho znuděná sekretářka.
„Teď už jdu,“ řekl drsně. „Přijď zítra ráno ke mně domů: celý den nebudu v kanceláři. Přines všechny osobní dopisy a telegramy.“
Zapomněl na další osobu, která na něj čekala, až když byl téměř doma.
„Říkal jsi mi, že se hned vrátíš,“ řekla Lydia rozzuřeně, neboť trpělivost nepatřila mezi její známé ctnosti. „Mám domluvenou večeři s lady Clareboroughovou. Můžu ti věnovat pět minut.“
Vypadala nádherně ve večerních šatech a on na ni zíral jako omráčený.
„Můžeš mi věnovat pět minut, že? No, myslím, že to bude stačit,“ řekl.
„Lydie, neznáš toho muže, Morlakea?“
„Morlakea?“ řekla unaveně. „Copak jsme s ním už neskončili?“
„Otázkou je, jestli on skončil se mnou,“ řekl Hamon.
Ruka, která mu odhrnula řídké kadeře, se lehce chvěla.
„To je ta otázka – jestli on skončil se mnou. Musíš se s tím mužem seznámit. Je mi jedno, kolik peněz utratíš; je mi jedno, jak se s ním seznámíš. Můžeš za ním zajít, kdykoli budeš chtít. Ale já s ním chci nějak uzavřít mír a myslím, že ty to zvládneš lépe než já. Jsi chytrá a máš dobrý nápad. Možná je to ten typ muže, který se zamiluje do ženy, jako jsi ty – je jen velmi málo mužů, kteří by to neudělali,“ řekl.
Vzdychla s předstíranou trpělivostí.
„Co myslíš tím ‚zamiluje se do mě‘? Myslíš tím, že si mě vezme, nebo se do mě jen zamiluje?“
„Je mi jedno, co udělá, pokud ho přesvědčíš, aby s tou svou malou vendetou přestal.“
„Nezastaví to zákon?“ zeptala se významně. „Četla jsem zprávu o procesu a poznámky soudce a zdá se mi, že si tím způsobíš spoustu potíží. Kromě toho, Ralphe, nemám v úmyslu ohrozit postavení, které jsem si vybudovala, tím, že se budu sbližovat s usvědčeným zlodějem – je prakticky usvědčený. Musím myslet na své přátele.“
V jeho očích se zableskl ocelový pohled, když ji přerušil.
„Jdi se najíst, moje milá holčičko,“ řekl ostře. „Myslel jsem, že už ses té touhy po společenském životě zbavila.“
Otevřela ústa, aby mu odsekla, ale potlačená zloba v jeho pohledu ji umlčela.
Lydia Hamonová věděla, kdy má přestat.
Ralph Hamon byl bohatý muž s duší lakomce. Byl typem člověka, který si schovává podivné kousky zbytečných věcí v naději, že se jednoho dne mohou
hodit. Jeho šatník přetékal starým a téměř ošuntělým oblečením, které nechtěl nikomu dát. Ve svém vlastním domě měl ve zvyku zbavovat se bezvadného oděvu, v němž se objevoval na veřejnosti, a ještě trochu více opotřebovat oblečení, které již splnilo více než svou normální službu. Nikdy neplýtval ani kouskem papíru, pokud na něm zbylo místo na psaní; a když mu lidé psali na dvojité listy, vždy odtrhl tu část, která nebyla použita, a využil ji k psaní poznámek.
Jim Morlake mu tuto slabost názorně ilustroval, když mu vyprávěl podobenství o opici a tykvi. Nejenže to byla slabost, ale slibovala, že bude osudná. Všechno rozumné v Ralphu Hamonovi mu říkalo, aby zapálil oheň z jediného kousku papíru, který měl u sebe; a přesto, ačkoli se k tomu rozhodl už tucetkrát, nebyl fyzicky schopen přiložit sirku k jeho rohu.
Knihovna, kde pracoval, se nacházela v prvním patře domu na Grosvenor Place a vyčnívala do ponurého dvora a na střechy řady garáží. Ačkoli nebyl velkým čtenářem, tři stěny byly pokryty knihovnami naplněnými konvenčními svazky. Každý znalec lidské povahy by věděl, že knihy byly „zařízeny“ bez ohledu na jejich literární kvalitu. Nechybělo tam dvanáct svazků Scotta, obvyklé encyklopedie, soubory děl autorů z poloviny viktoriánské éry. Byly svázány v souladu s místností a jejich vnější vzhled uspokojoval oko finančníka, i když jejich obsah ho nijak neoslovoval.
Byla tam však jedna kniha, kterou měl často příležitost vyndat z úzké části knihovny zakryté skleněnými dvířky. V této chráněné oblasti se mimo jiné nacházel svazek Emersonových Esejí, poněkud mohutná sbírka, po stranách lemovaná Hazlittem a svazky Addisonova „Spectatora“.
Hamon zamknul dveře, zatáhl závěsy, otevřel skříňku a vzal tento krásný svazek, který byl těžší, než by kniha měla být, neboť musel použít obě ruce, aby jej zvedl z police a odnesl ke stolu.
I nyní by jej neznalec mohl zaměnit za obyčejný svazek, neboť vazba byla dovedně napodobena a dokonce i mramorovaný okraj listů byl reprodukován.
Hamon vybral klíč ze svazku, který nosil na konci dlouhého řetízku v kapse, zasunul jej mezi desky a „stránky“ a otočil jím; poté odklopil desky a odhalil mělkou schránku napůl zaplněnou papíry. Kniha byla z masivní pancéřové oceli a sloužila jako úložiště pro dokumenty, které si Hamon přál mít po ruce.
Jeden z nich vyndal a položil na stůl, přičemž se díval na hustě psané prohlášení, které obsahoval. V slovech, která četl, nebylo nic, co by nebylo v jeho neprospěch. V každém řádku bylo vězení a možná i smrt. Nebylo tam ani jedno slovo, které by ho neodsoudilo, tělem i duší, za to, čím byl; a přesto, když vytáhl krabičku zápalek a třesoucími se prsty ji zapálil, zaváhal a nakonec zápalku hodil do krbu a vrátil čtvercový papír do schránky.
Někdo zaklepal na dveře a on spěšně zavřel víko, zasunul „knihu“ zpět mezi ostatní a zavřel skleněná dvířka.
„Kdo je tam?“ zeptal se.
„Chcete vidět pana Marborna?“ zeptal se sluha tichým hlasem.
„Ano. Ať vejde.“
Odemkl a vyšel na podestu, aby přivítal nespokojeného detektiva.
„No, pěkně jste to zpackal, Marborne,“ řekl kysele.
„To mě pěkně zpackalo, to vám povím, Hamone,“ řekl ten druhý. „Požádali mě, abych odevzdal svůj odznak. Kéž bych se nikdy nezapletl s tím zatraceným Morlakem.“
„Nemá smysl fňukat,“ řekl Hamon netrpělivě. „Co tím myslíš, že ‚vracíš kabát‘?“
Vytáhl ze skříňky láhev whisky a sifon a položil je na stůl.
„Welling mi to nařídil a já asi skončil. A stejně bych byl v nemilosti po tom, co ten soudce řekl o policejních metodách. Musíš mi sehnat práci, Hamone.“
„Ach, to musím, že?“ ušklíbl se Hamon a zastavil se se sklenicí v každé ruce. „Musím ti najít práci! No není to ta největší drzost!“
„Nevím, kdo má větší drzost, jestli ty, nebo já,“ řekl inspektor nevlídně, „ale——“ „Nehádejme se.“ Hamon nalil do sklenice skromnou dávku whisky a zapálil sifon. „Řekl bych, že pro tebe místo najdeme; náhodou potřebuju v Tangeru někoho, kdo by se postaral o některé mé zájmy. To já jsem tě do potíží nedostal, příteli, to byl pan James Lexington Morlake.“
„Ať jde k čertu!“ řekl Marborne a jedním douškem spolkl toast i obsah sklenice.
„To je docela dobrá whisky,“ poznamenal Hamon.
„Skoro jsem ji neochutnal,“ zněla odpověď.
Marborne se posadil ke stolu, vytáhl zápisník a našel list papíru, který otevřel.
„Sestavil jsem seznam svých výdajů v této záležitosti,“ řekl. „Tady jsou.“
Podal mu je a Hamon sebou trhl, když si přečetl celkovou částku.
„To je trochu přehnané,“ řekl. „Neschválil jsem ti, abys vynakládal takové výdaje.“
„Řekl jsi mi, ať utratím, kolik budu chtít,“ řekl detektiv.
„Vždyť to je skoro tisíc!“ vybuchl Hamon. „ Copak jsem snad – batole?“
„Je mi jedno, co jsi, ty to uhradíš,“ řekl muž. „Je tam podíl pro Slonea.“
„Zdá se, že zapomínáte, že jsem vám už zaplatil——“ začal Hamon, když došlo k přerušení.
Ke dveřím přišel komorník a zašeptal něco, co Marborne neslyšel.
„Tady?“ zeptal se Hamon rychle.
„Ano, pane, dole.“
Hamon se obrátil ke svému návštěvníkovi. Jeho hněv pominul.
„Je dole,“ řekl.
„Kdo?“ zeptal se překvapený detektiv. „Myslíte Morlakea?“
Hamon přikývl.
„Raději tady zůstaňte. Já se s ním setkám. Nechte dveře pootevřené. Pokud dojde k nějakému rozruchu, přijďte dolů.“
Jim Morlake čekal v hale a Hamon ho přivítal s největší srdečností.
„Pojďte dál, Morlake,“ řekl a otevřel dveře do salónu. „Ani vám nedokážu říct, jak mě těší, že jsem se dočetl, že jste byl osvobozen.“
Jim neodpověděl, dokud nebyl v místnosti a dveře se nezavřely.
„Rozhodl jsem se skoncovat se svou hanebnou kariérou, Hamone,“ řekl a šel rovnou k věci.
„Myslím, že to je moudré,“ řekl Hamon srdečně. „Je tu něco, co pro vás mohu udělat——“
„Je tu jedna věc, kterou můžete udělat, a to je dát mi jistý dokument, podepsaný mužem, s nímž jsem vás viděl v Maroku před asi dvanácti lety.“
„Předpokládejme, že bych ho měl,“ řekl Hamon po chvíli, „myslíte, že bych byl tak hloupý, abych vám ho dal, abych svěřil svou… svou svobodu do vašich rukou?“
„Dal bych vám dostatek času na to, abyste opustil zemi, a souhlasil bych, že nepodpořím obvinění uvedené v tom dokumentu. A bez mé podpory a mých
důkazů by případ proti vám padl. V každém případě byste měl dost času dostat se do jiné země.“
Hamon se drsně zasmál.
„Nemám v úmyslu opustit Anglii,“ řekl, „a už vůbec ne teď, v předvečer mé svatby. Beru si lady Joan Carstonovou.“
„Má můj soucit,“ řekl Jim. „Není to dcera lorda Creitha?“
Hamon přikývl.
„Nevdá se za vás, aniž by o vás něco věděla.“
„Ví o mně všechno, co by měla vědět.“
„Pak jí musím říct něco, co by vědět neměla,“ řekl Jim. „Ale vaše manželské eskapády jsou zcela mimo mísu. Přišel jsem vám dát šanci a mimochodem ušetřit si spoustu potíží a vážných následků, které by vyplynuly z určitého postupu z mé strany. Chci ten dokument, Hamone.“
Hamon se znovu zasmál.
„Honíš se za větrem,“ řekl pohrdavě. „A co se týče toho drahocenného dokumentu, ten neexistuje. Někdo si z tebe dělá legraci a hraje na tvé známé prosté srdce. „Poslouchej, Morlake: nemůžeme vyřešit naše spory jako gentlemani?“
„Já bych své spory vyřešil jako gentleman,“ řekl Jim, „protože jsem se tak náhodou narodil. Ale ty své nikdy nevyřešíš jinak než jako laciný, podvodný šejdíř, který se vyšplhal na svou současnou výšku prosperity přes zničené domovy. Tohle je tvoje poslední šance a možná i moje. Dej mi to prohlášení a já tě nechám na pokoji.“
„To se nejdřív uvidíme v pekle,“ řekl Hamon zuřivě. „I kdybych to měl – což nemám——“
Jim přikývl velmi pomalu a zamyšleně.
„Chápu. Opice drží ruku v tykvi; je příliš chamtivá, než aby ji pustila.“ Obrátil se ke dveřím a zvedl vážný ukazováček. „Varoval jsem tě, Hamone,“ řekl a odešel.
Hamon za ním zavřel dveře a vyšel po schodech pokrytých kobercem do knihovny.
„No, náš přítel je stále vzpurný,“ řekl, ale mluvil do prázdné místnosti.
Marborne byl pryč. Hamon zazvonil na komorníka.
„Viděl jste pana Marborna odcházet?“ zeptal se.
„Ano, pane, odešel před pár vteřinami – vlastně těsně předtím, než jste přišel ze salónu. Vypadal, že spěchá.“
„To je velmi podivné,“ řekl Hamon a propustil sluhu.
Pak si všiml listu papíru na stole s načmáranou zprávou.
„Pokud nezaplatíte můj účet, možná zaplatíte ještě větší,“ stálo tam.
Hamon si poškrábal bradu. Co znamenala ta tajemná zpráva? Všiml si, že byla napsána na jeho nejlepším dopisním papíře. Marborne byl zjevně uražen
zpochybněním svého účtu a odešel v návalu hněvu. Hamon pokrčil rameny a posadil se ke stolu. Neměl čas se zabývat rozmary svých nástrojů.
Když se náhodou rozhlédl, všiml si, že dvířka prosklené knihovny jsou pootevřená, a mohl by přísahat, že je zavřel. A pak, s kletbou, vyskočil na nohy.
Ocelová „kniha“ byla na svém místě, ale název byl vzhůru nohama. Někdo s ní pohnul. Vytáhl ji a zkusil víko a ke svému zděšení se otevřelo.
Zapomněl ji zamknout.
Třesoucí se rukou prolistoval papíry. Osudné prohlášení bylo pryč!
S výkřikem vzteku vyskočil ke dveřím a zavolal na komorníka.
„Kudy šel Marborne?“ zeptal se rychle.
„Šel doprava, pane, směrem ke Grosvenor Square,“ řekl komorník ze spodní části schodiště.
„Sežeňte mi taxi – rychle!“
Hamon se vrátil do svého pokoje, vrátil papíry, které vyhodil z krabice, zamkl ji a zasunul mezi knihy. O minutu později ho taxi vezlo k ubytování pana Marborna.
Marborne se ještě nevrátil, řekla mu domácí, a právě před chvílí volal, že se dnes v noci nevrátí, protože možná odjíždí na kontinent.
Zbývalo jediné, a to jít rovnou na Scotland Yard. Ten muž byl stále policista a pravděpodobně se dříve či později hlásí na velitelství. Měl to štěstí, že našel Wellinga, a starý muž se zdál být tou návštěvou vůbec nepřekvapen.
„Chcete vidět Marborna, co? Obávám se, že není ve službě. Ještě více se obávám, že už ve službě nikdy nebude,“ řekl Julius. „Je to něco důležitého?“
„Přijde sem vůbec – chci říct, aby se hlásil?“ zeptal se Hamon bez dechu.
„Určitě přijde,“ řekl stařík. „Vlastně má zítra ráno velmi naléhavou schůzku s vrchním komisařem.“
„Má nějaké přátele? Kde bydlí Slone?“
Julius Welling si upravil brýle a pozorně se podíval na svého návštěvníka.
„Máte velký spěch, abyste ho našel; děje se něco?“ zeptal se.
„Ano… ne. Nic, co by mělo velký význam pro kohokoli jiného než pro mě… a Marborna.“
„Opravdu!“ řekl Julius zdvořile.
Otevřel knihu a našel Sloneovu adresu, kterou napsal na kousek papíru pro návštěvníka.
„Jsem vám velmi zavázán, kapitáne Wellingu. Nečekal jsem, že si dáte tu práci,“ řekl Hamon.
„ Vždycky děláme, co je v našich silách, pro veřejnost,“ řekl Julius tiše.
Jakmile návštěvník odešel, zvedl automatický telefon a přepojil se do haly.
„Odjíždí Hamon,“ řekl rázně. „Řekněte seržantu Lavingtonovi, ať ho sleduje a neztrácí ho z dohledu. Chci vědět, kam jede, a co se děje.“
Položil sluchátko a jemně si promnul své hubené ruce, v očích měl nepřítomný výraz.
„A myslím, že jsou potíže,“ řekl a upřel pohled ke stropu, „velké potíže.“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď