Kapitola XX. – Návštěvník
Ralph Hamon měl mnoho obchodních aktivit a jeho zájmy byly rozmanité. Vysoká kancelářská budova s úzkým průčelím, v níž sídlily jeho různé podniky, nesla název Morocco Building, neboť zájmy pana Hamona se soustředily hlavně na tuto zemi. Zde se nacházela ústředí společností Rifi Concession, Marakash Lead Mines, Moroccan Explorations a půl tuctu dalších akciových společností.
Vtrhl do předsálí, tvář mu zčernala vztekem. Soudního řízení se nezúčastnil, protože považoval za rozumné držet se dál od prostor soudu, ale výsledek případu mu dorazil na magnetofon v jeho klubu, a když se před jeho rozhořčenýma očima objevila slova „Nevinen“, vztek pana Hamona vzplanul do běla.
Bylo to neuvěřitelné, monstrózní. A přece ho Marborne varoval, že případ proti jeho nepříteli neprobíhá tak dobře, jak by si přál.
Objev policie (nebyl to Marborne, kdo ho učinil), že byl uskutečněn telefonát, který Morlakea přivolal do Blackheathu, rozhodl o rozdílu mezi odsouzením a zproštěním viny. Hamon, který věděl málo o právních procesech a považoval člověka za odsouzeného od okamžiku, kdy mu policista položil ruku na rameno, byl tak přesvědčen, že následuje odsouzení, že zavrhl možnost Morlakeova uniknutí. A nyní mu ta hrozná skutečnost zírala přímo do tváře. Jim Morlake byl na svobodě. Starý boj měl pokračovat, stará hrozba ožila.
Kancelář pana Hamona měla s tlustým kobercem a čalouněným nábytkem něco z atmosféry budoáru. Ve vzduchu visela slabá vůně cedru, neboť měl v oblibě těžké francouzské parfémy. Odstrčil hromadu korespondence, kterou mu přinesl jeho úředník, a s kletbou ho propustil.
„Jsou tu tři telegramy od Sadiho, pane,“ řekl jeho sekretář, stojící u vchodu do místnosti, připraven k rychlému ústupu.
„Přineste je,“ zavrčel Hamon.
Přečetl si je a s pomocí knihy, kterou vzal ze stolu, dešifroval zprávy, a zjevně mu nepřidaly na radosti, neboť čtvrt hodiny seděl schoulený a zamračený v křesle, ruce zastrčené v kapsách, až nakonec sáhl po telefonu a vytočil číslo svého domu v Grosvenor Place.
„Řekněte slečně Lydii, že s ní chci mluvit,“ řekl, a když po nesnesitelně dlouhém čekání uslyšel její hlas: „Přepoj mě do mé pracovny,“řekl tiše.
„Chci s tebou mluvit soukromě. Morlake byl osvobozen.“
„Vážně!“ zeptal se malátný hlas.
„A přestaň s tím ‚vážně‘!“ zavrčel. „Teď není čas na žádné tvé společenské manýry! Přepoj to.“
Ozvalo se cvaknutí a po několika vteřinách ho její hlas znovu oslovil.
„Co se děje, Ralphe? Záleží na tom, že Morlake vyvázl?“
„Znamená to všechno na světě,“ řekl. „Musíš se k němu dostat, Lydie. Nikdy jsem si nemyslel, že to bude nutné, ale je! A, Lydie, ten tvůj výlet do Karlových Varů padá. Možná budu muset jet do Tangeru a budu chtít, abys jela se mnou.“
Slyšel její překvapený výkřik a v duchu se usmál.
„Říkal jsi, že mě nikdy nepožádáš, abych se tam vrátila,“ řekla téměř žalostně. „Ralphe, je to nutné? Udělám všechno, o co mě požádáš, ale prosím, nenech mě vrátit se do toho strašného domu.“
V jejím hlase teď nebyla žádná přetvářka; byla velmi upřímná, velmi vážná, téměř prosící.
„Uvidím,“ řekl. „Mezitím na mě počkej; budu zpátky za půl hodiny.“
Položil sluchátko a spěšně prošel menší hromádku korespondence na svém stole, která vyžadovala osobní pozornost, tu a tam si označil nějaký dopis a pár jich strčil do kapsy, aby na ně odpověděl, až bude mít čas. Právě se chystal zazvonit na svého úředníka, když se ten ustaraný člověk objevil ve dveřích.
„Nemůžu nikoho přijmout,“ odsekl Hamon, když uviděl vizitku v mužově ruce.
„Říká, že——“
„Je mi jedno, co říká; nikoho nemůžu přijmout. Kdo to je?“
Vytrhl vizitku z ruky úředníka a přečetl:
Kapitán Julius Welling.
Úřad pro vyšetřování trestných činů.
Ralph Hamon se kousal do rtu. O Wellingovi už něco matně zaslechl. Marborne se jednou či dvakrát nelichotivě zmínil o šéfovi 8. úřadu, z čehož usoudil, že Welling je poctivý a schopný. Proč by ho Welling chtěl vidět, přemýšlel.
„Uveďte ho,“ řekl stroze a Julius Welling byl uveden do místnosti.
Hamon byl překvapen, když uviděl muže mnohem staršího, než očekával; mírně vypadajícího, bělovlasého gentlemana s mírně shrbenými zády a uctivým chováním.
Vypadal méně jako policista než kdokoli, koho pan Ralph Hamon kdy viděl.
„Nechcete se posadit, kapitáne Wellingu?“ zeptal se. „Mohu vám nějak pomoci?“
„Myslel jsem, že se jen zastavím,“ řekl Julius jemně. „Náhodou jsem šel kolem – máte to tady velmi výhodné, pane Hamone – jen pár metrů od Ústředního trestního soudu.“
Hamon se nepříjemně zavrtěl, když mu byla tato pochybná výhoda připomenuta.
„Předpokládám, že jste nebyl u soudu na procesu s Morlakem?“ řekl Julius, opatrně odložil klobouk na zem a pověsil svůj krátký deštník na okraj stolu.
„Ne,“ odsekl ten druhý stroze, „ten případ mě moc nezajímal.“
„Opravdu ne?“ zeptal se Julius. „Měl jsem dojem, že ano. Jak se mi to asi dostalo do hlavy?“
Jeho smutné oči upíral na toho druhého a Hamon se pod tím pohledem začal cítit nesvůj.
„V jistém smyslu asi ano,“ přiznal. „Ten chlap mi už léta dělá potíže. A samozřejmě, jak víte, mohl jsem poskytnout policii nějaké cenné informace.“
„Ne policii,“ řekl Julius, „ale inspektorovi Marborneovi – což, jak přiznávám, se na první pohled jeví jako totéž, ale není. Podivný člověk,pan Morlake, nemyslíte“
„Všichni zločinci jsou podivní, jak jsem slyšel,“ řekl Hamon a kapitán pomalu přikývl.
„Všichni zločinci jsou podivní,“ souhlasil. „Někteří jsou podivnější než ostatní. A spousta lidí, kteří nejsou zločinci, jsou také podivní; všiml jste si toho, pane Hamone? Má maurského sluhu – Mahmeta; a pokud vím, mluví arabsky docela dobře. Když už jsme u toho, vy ten jazyk také ovládáte; není to tak?“
„Mluvím maurskou arabštinou, ano,“ řekl Hamon stroze.
„Proboha!“ zamyslel se Julius a zadíval se z okna. „Není to pozoruhodná náhoda? Oba máte spojitost s Marokem. Založil jste řadu společností s maurským názvem, že ano, pane Hamone? Samozřejmě že ano; nemusel jsem se vás na to vůbec ptát, protože všechny informace, které potřebuji, jsou v ročence burzy. Například společnost Marakash; ta měla těžit z ropných vrtů, které existovaly v
poušti Hari. Byla tam poušť, ale žádná ropa, pokud si dobře vzpomínám, a vy jste skončili v likvidaci.“
„Ropa tam byla, ale vrty vyschly,“ opravil ho Hamon.
„A Morlake – zajímal se o maurské finance? Pokud vím, nějakou dobu tam žil. Setkal jste se s ním?“
„Nikdy jsem se s ním nesetkal – jednou jsem ho viděl,“ řekl Hamon stroze.
„Vím, že tam žil. Ale Tanger je žumpa, do které se valí veškerý odpad Evropy.“
Julius souhlasně přikývl.
„To je pravda,“ řekl. „Vzpomínáte si na Rifi Diamond Syndicate? Myslím, že jste to založil asi před dvanácti lety?“
„To také skončilo v likvidaci,“ řekl Hamon.
„Nemyslím tolik na společnost a na to, co se s ní stalo, jako na akcionáře.“
„O nich nemusíte vůbec přemýšlet, protože jsem byl jediným akcionářem,“ řekl Hamon hrubě. „Pokud jste přišel, abyste se vyptával na mé společnosti, kapitáne Wellingu, byl bych velmi rád, kdybyste nechodil kolem horké kaše, ale řekl mi na rovinu, co chcete vědět.“
„Nechci vědět nic,“
Julius rozpačitě rozpažil ruce.
„Dosáhl jsem věku, pane Hamone, kdy člověk rád drbe. Ach, ach, ach! Nezdá se mi, že by to bylo tak dávno, co jsem viděl prospekt Rifi Diamond Syndicate a slyšel o těch úžasných kamenech, které byly vytěženy z toho dolu, asi čtyřicet pět mil jihozápadně od Tangeru. Chytil jste na to hodně naivních lidí?“
Ta otázka zněla tak nevinně a ten nevýrazný hlas byl tak vyrovnaný, že si Hamon na okamžik neuvědomil, jak urážlivá je.
„Co tím myslíte – naivkové?“ rozzuřil se. „Říkám vám, že žádné akcie nebyly vydány, a pokud ano, tak o ně nikdo neměl zájem. Od veřejnosti nepřišel ani halíř. A pokud mi nevěříte, můžete se podívat do účetních knih. V jednom z londýnských finančních deníků se objevil článek, který útočil na syndikát a zpochybňoval dobrou víru prodejců, a raději než aby se k mému jménu připojil sebemenší skandál, umyl jsem si nad celou záležitostí ruce.“
„A nebyla vydána ani jedna akcie,“ řekl pan Welling.
Hamon byl napjatý; zdálo se, že najednou zestárl.
„Ani jedna akcie,“ řekl vzdorně.
Julius Welling si povzdechl, sebral deštník a klobouk a ztuhle vstal.
„Proboha!“ řekl svým mírným způsobem. „Pak je to celé nevysvětlitelné tajemství! Vždyť pokud nebyly vydány žádné akcie, proč je James Morlake na vaší stopě, Hamone? Proč už deset let vykrádá banky? Proč je zloděj?“
Julius došel ke dveřím, otevřel je a otočil se, aby zasadil poslední ránu.
„Potkal jsi někdy námořníka na Portsmouth Road, Hamone?“ zeptal se táhlým hlasem a když Hamon pod tím šokem zavrávoral: „Dneska už je nepotkáváš často; jezdí vlakem! Je to bezpečnější: ve vlaku je menší šance, že tě někdo umlátí k smrti, než na osamělé Portsmouth Road. Zamysli se nad tím!“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď