Kapitola XXII. – Vítej Doma
Jim Morlake ještě nikdy nejel tak pomalu jako na cestě domů do Wold House. Dokázal si dobře představit, že sussexská společnost byla otřesena až do morku kostí. Faráři a kostelníci, statkáři a statkářky, hlavy šlechtických rodů, kteří mu na základě sousedství nabídli svou pohostinnost, samotní vesničané, přísní strážci slušnosti, budou jeho zatčení a poznámky soudce považovat za něco katastrofálního.
V této oblasti si udržoval značný styl. Jeho dům byl velký; zaměstnával komorníka a hospodyni, tucet služebných, kuchařů a podobně, a nikdy si nebyl zcela jistý počtem zahradníků, kteří byli na jeho výplatní listině.
Usmál se, když pomyslel na to, jaký dojem bude mít jeho vystoupení u Ústředního trestního soudu na tyto poctivé lidi. Byli dobře placeni a skvěle
se o ně starali. Jeho komorník a komorníkova žena, která byla hospodyně, byli dojatí vděčností za malé služby, které jim prokázal. Co si teď myslí, nemohl odhadnout, protože od svého zatčení neměl s Wold House žádný kontakt. Pověřil místního bankovního ředitele, aby jim vyplácel platy a poskytoval prostředky nezbytné k chodu domácnosti, a jako odpověď obdržel pouze jeden dopis od
zahradníka, který se ptal, zda si vzhledem k nedávným událostem přeje, aby byly cibulky narcisů vysazeny na okraji lesa, jak nařídil.
Brány Wold House byly otevřené; zatočil autem na příjezdovou cestu a vážný šofér, který na něj čekal, se uctivě dotkl čepice a ujal se řízení s jistou ponurou důkladností, která byla zlověstná.
Jim prošel do svého obývacího pokoje. Komorník mu pokynul, aby vešel, a otevřel mu dveře do obývacího pokoje.
„Je všechno v pořádku, Williame?“ zeptal se Jim, zatímco si pomalu svlékl rukavice a kabát a podal je muži.
„Všechno je v naprostém pořádku, pane,“ řekl pan William Cleaver a pak: „Rád bych si s vámi, pane Morlake, co nejdříve promluvil.“
„Jakmile budete chtít,“ řekl Jim, tušíc blížící se exodus.
„Odneste můj kabát a hned se vraťte.“
Když se komorník vrátil, byl nesvůj.
„Pravda je, pane,“ řekl, „že vás chci požádat, abyste mě propustil z mého zaměstnání. A to… ehm… platí i pro paní Cleaverovou.“
„Chcete ode mě odejít, co? Nelíbí se vám ta práce?“
„Je to velmi vynikající místo,“ řekl Cleaver přesně, ale zároveň nervózně; „jen mi tu na venkově není dobře, pane, a byla mi nabídnuta vynikající pozice ve městě.“
„Výborně,“ řekl Jim stroze.
Odemkl zásuvku svého stolu, otevřel pokladnu a vyndal nějaké peníze.
„Tady je váš dosavadní plat.“
„Kdy by bylo vhodné, abych odešel?“ zeptal se komorník.
„Hned,“ zněla lakonická odpověď. „Za hodinu jede vlak do tvého milovaného ‚města‘, do té doby budeš pryč z tohoto domu. Rozumíš, Cleavere?“
„Ano, pane,“ řekl zahanbený sluha. „Byly tu i jiné… ehm… žádosti, ale odmítl jsem se jimi zabývat.“
„Chápu.“ Jim přikývl. „Pošlete sem ty dychtivé uchazeče, prosím.“
Jako první přišla kuchařka, statná žena, ale uhlazená až do konečků prstů, která byla horlivou křesťankou a členkou státní církve.
„Chci podat výpověď, pane.“
„Proč?“ zeptal se Jim bez obalu.
„No, jde o to, že moje neteř je nemocná a já za ní chci jet.“
„Chcete říct, že chcete odejít hned?“
„Nechci vám způsobit žádné potíže,“ spěšně dodala žena, „a abych vám vyhověla…“
„Nijak mi nevyhovujte,“ řekl Jim Morlake. „Odejdete hned. Jestli je vaše neteř nemocná, bude pravděpodobně mrtvá, než uplyne vaše měsíční výpovědní lhůta. Tadymáte výplatu.“
Přišel dlouhý průvod: pokojská, s mírnými slzami v očích, která zjevně jednala podle pokynů svých přísných rodičů; další, trochu samoúčelná a se sklonem ohrnovat nos při pouhé myšlence, že by měla sloužit zločinci; jako poslední přišli ženich a šofér. Každý z nich uvedl důvod, proč chtěli spěšně odjet, ale pravdu řekl jen jeden. Někteří měli nemocné příbuzné, jiným byla nabídnuta dobrá pracovní místa; alespoň jeden naznačil blížící se svatbu a touhu věnovat čas „dát věci do pořádku“. Ani muž, ani žena neřekli přesně, proč opouštějí Wold House. Nikdo, dokud se před psacím stolem nepostavila malá kuchyňská pomocnice, s ušpiněnou tváří a podsaditou postavou, s velkýma rukama v bok.
„Proč odcházíš, Jessie?“ zeptal se Jim.
„Protože jsi zloděj,“ zněla strohá odpověď a on se opřel v křesle a tiše se chvěl smíchem.
„Myslím, že ti dlužím dvě libry. Tady máš pět. A smím já, skutečný zloděj, pozdravit tě jako jediného poctivého člena této malé komunity?
Nedívej se na tu bankovku, jako by tě mohla kousnout: není padělaná a nebyla ukradená.“
Nakonec odešli, všichni, s provázkovými kufry naloženými na vůz, který si nechal přivézt z vesnice po telefonu, a on šel za ním a po zavření bran za posledním nákladem se vrátil do svého prázdného domu.
Srazit Bingera na kolena bylo horší než zbytečné, kromě toho ho v Londýně potřeboval; a Mahmet, ačkoli byl vynikajícím vařičem kávy, by jistě selhal ve všech ostatních oblastech kulinářského umění. Bloudil opuštěným domem od kuchyně po půdu. Byl bez poskvrny čistý a tak by to zůstalo ještě den či dva.
„Rozumný člověk může udělat jen jednu věc,“ řekl si, a tou bylo vrátit se do Londýna.
Ale byl příliš bojovný na to, aby se vyhnul i té nejmenší výzvě, kterou mu jeho domácí personál předhodil. Sešel do přízemí a prohlédl si spíž. Hledal chléb, máslo a čaj. Mohl by se obejít bez čehokoli z toho, ale chtěl vědět, na čem přesně je.
Hlavním obchodem ve vesnici byl Colterův obchod, který dodával téměř vše, od krmiva pro koně po ždímačky. Když jeho auto zastavilo před obchodem, uviděl skrz okno vzrušeného mladíka, jak ukazuje prstem, a vousatý pan Colter vyšel ze své malé kanceláře na konci pultu. Jim v klidu vystoupil z auta a vešel do obchodu.
„Dobré ráno,“ řekl. „Chci, abyste poslal nějaký chléb do Wold House a pár liber másla. Myslím, že budu chtít také nějaká vejce.“
Pan Colter odstrčil svého pomocníka z cesty a postavil se naproti zákazníkovi z druhé strany pultu, a v očích pana Coltera byl lesk, který výmluvně svědčil o jeho spravedlnosti.
„Nepošlu vám domů ani chleba, ani nic jiného, pane Morlake,“ řekl. „Celý život jsem si držel ruce čisté od špinavých peněz a v mém věku rozhodně nezačnu podlézat zlodějům a lupičům!“
Jim si vyndal doutník z úst a zúžil oči.
„To znamená, že mne odmítáte obsloužit?“
„Přesně tak to znamená,“ řekl pan Colter a upřeně se na něj díval přes své silné brýle. „A řeknu vám ještě něco, pane Morlake: čím dříve odejdete se svými zákazníky z Creithu, tím lépe pro nás.“
Jim se rozhlédl po obchodě.
„Máte tu docela velký obrat, že, Coltere?“ zeptal se.
„Poctivý obchod,“ řekl pan Colter důrazně.
„Chci říct, má pro vás tenhle obchod nějakou hodnotu? Koupím ho od vás.“
Pan Colter zavrtěl hlavou a v tu chvíli se z dveří vedoucích do salónku vynořila jeho korpulentní partnerka, která dosud mlčky sledovala celý ten spor.
„Nechceme vaše peníze; ani neprodáváme, ani nekupujeme,“ řekla pronikavým hlasem. „Stačí nám, že zloději žijí jako gentlemani, aniž by se snažili zkazit slušné, poctivé a bohabojné lidi.“
„Ach, jsem rád, že je tu někdo, koho se bojíte,“ řekl Jim a vyšel z domu.
Jeho banka byla téměř naproti a bankéři mají jen málo předsudků.
„Jsem rád, že jste se dostal z potíží, pane Morlake,“ řekl energicky ředitel.
„Mimochodem, policie prozkoumala váš účet – víte o tom?“
„A nenašla žádnou souvislost mezi mými různými loupežemi a mým neomezeným bohatstvím,“ usmál se Jim.
„Teď poslouchejte, příteli: když jsem tu byl naposledy, snažil jste se mě přimět, abych se zajímal o nemovitosti ve vesnici. „Všiml jsem si, že obchod vedle Colter’s je prázdný.“
Vedoucí přikývl.
„Zkrachoval kvůli hypotéce. Majitel se pokoušel provozovat autoservis, ale Creith leží na okraji světa a za měsíc byl na mizině. Chcete to koupit?“
„Řekněte cenu, ale ať je rozumná. Představte si, že vyjednáváte s arcibiskupem z Canterbury, a zapomeňte na to, že jsem bohatý zloděj,“ řekl Jim.
O hodinu později vyšel z advokátní kanceláře jako majitel obchodu.
V deset hodin toho večera přijel z Londýna mladý a energický muž.
„Zavolal jsem kvůli tobě do Sdružení obchodníků s potravinami a řekli mi, že jsi něco jako živý drát.“
„To bezpochyby jsem,“ řekl mladík neskromně.
„Ve vesnici je vedle Colterova obchodu další obchod. Chci, abys to tam zítra ráno převzal; sežeň tesaře a malíře a zásob to vším, co Colter prodává. Sniž všechny ceny o dvacet pět procent pod jeho. Sežeň dodávku a projeď okolí, abys přilákal zákazníky. Jestli sníží ceny, sniž je taky, rozumíš? Ale v každém případě je drž o dvacet pět procent níže.“
„To bude stát peníze,“ řekl mladík.
„Pravděpodobně jsi o mně nikdy neslyšel. Jmenuju se Morlake a povoláním jsem zloděj. Můj kapitál je proto neomezený,“ řekl Jim vážně. „Pokud bude třeba do podniku vložit nový kapitál, stačí mi dát vědět a já si vezmu pistoli a tašku a zajdu si do nejbližší banky pro dluhopisy.“
K obědu měl sušenky, čaj a velký plátek šunky; k večeři měl sušenky a čaj bez šunky; a ráno, když šel hledat něco k snídani, odmítl všechny jiné kombinace než čaj a sušenky. Bylo to trochu monotónní, ale uspokojivé. V košili s vyhrnutými rukávy zametl svůj pokoj a chodbu, ustlal si postel a vydrhl široké schody před domem. Začal soucítit s pokojskými, které ho opustily.
Celý den vjížděly do vesnice podivné dodávky a malá armáda tesařů a malířů ze sousedního města, mužů, kteří nepovažovali za hanbu pracovat pro hříšníky, ale spíše se pyšnili tím, že jsou zaměstnáni u gentlemana, který se proslavil u Old
Bailey, pracovala na plné obrátky, aby přeměnila šedivou a neobyvatelnou garáž na sklad. Vzduch byl nabitý energií. Zboží přicházelo každou hodinu.
Pan Colter stál před svými dveřmi, s jednou rukou v kapse zástěry a druhou si hladil vousy.
„Bude to zázrak na devět dní,“ řekl před publikem svých sousedů. „Tihle lidé, co jsou tu dnes a zítra už ne! Vždyť já mám konkurenci a porážím je už třicet let!“
Odpoledne byl leták doručen a sousední vesnice se dozvěděly o senzačních a trvalých snížení cen téměř všeho zboží.
Pan Colter šel na policejní stanici požádat o právní radu a policejní seržant, který si nebyl zcela jistý, a rozhodně neměl žádné znalosti o právních aspektech tohoto podbízivého procesu, ho odkázal k právníkovi. Bylo to poprvé v životě, co zaplatil jediný cent právníkovi, ale situace vyžadovala mimořádné výdaje a panu Colterovi se nezdálo, že by dostal za své peníze odpovídající hodnotu, když mu bylo řečeno, že nemůže nic dělat.
„Mluvit o spiknutí je absurdní,“ řekl právník. „Nic tomuto novému chlápkovi nebrání v tom, aby rozdával své zboží zadarmo.“
„Ale za touto skandální záležitostí stojí peníze zloděje!“ naříkal pan Colter.
„Kdyby to byl vrah, nic by to nezměnilo,“ řekl právník s uspokojením.
Colter si po poradě s manželkou oblékl kabát a vyrazil do Wold House. V hale našel Jima, jak sedí na schodech s hromadou stříbra u nohou, které leštil.
„Posaďte se,“ řekl Jim zdvořile a pan Colter se rozhlédl.
„Můžete si sednout na podlahu, nebo můžete vyjít o jeden schod výš než já a sednout si tam. Slyším vás docela dobře a není nutné, abych viděl vaši tvář.“
„Podívejte se, pane Morlake, myslím, že tahle záležitost zašla trochu příliš daleko. Víte, že mi berete chléb a máslo z úst?“
„Vím, že jste mi ty samé věci a i další odepřel,“ řekl Jim.
„Zítra jdu za Jeho Lordstvem. Jdu se zeptat, jestli hrabě z Creithu dopustí, aby byl některý z jeho sousedů připraven o živobytí. Ne že bys to udělal ty,“ řekl pan Colter. „Mám v této čtvrti přátele už čtyřicet let! Stojí za mnou celá obec!“
„Uvidíš, jak se k tobě budou hrnout, až začne platit to dvacetipětiprocentní snížení!“ řekl Jim.
„To je ta nejskandálnější věc, jaká se kdy v historii světa stala!“ vykřikl obchodník.
„Zapomněl jsi na masakr hugenotů,“ řekl Jim, „a na Neronovy lví zápasy a pár dalších nevkusných událostí.“
Pan Colter se vrátil do vesnice, sepsal prohlášení o svém postoji, které vytiskl jeden neprozřetelný papírník, a roznesl ho do každé domu ve vesnici – neprozřetelný proto, že následujícího rána přišel dopis od horshamského právníka, který požadoval, aby mu bylo zasláno jméno právního zástupce tiskaře,
jelikož jeho klient hodlá podat žalobu pro pomluvu.
Čaj a suché sušenky už Jimovi začínaly lézt na nervy, když toho samého rána objevil nečekanou zásobu vajec. Nechtělo se mu rozdělávat oheň v kuchyni; našel vařič a zásobu lihu a to si připravil ve své poněkud neuspořádané pracovně. Uvařil čaj, prostřel stůl s výtiskem ranních novin a pustil se do vaření vajec. O vaření vajec věděl jen málo, kromě toho, že je zapotřebí určitého množství tepla, určitého počtu vajec a pánve. Místnost byla šedá od kouře a páchla spálenou pánví, když dorazila nečekaná návštěva.
Vešla otevřenými dveřmi a stála ve dveřích s otevřenými ústy a sledovala jeho primitivní pokus o vaření.
„Ach, co to děláš?“ zeptala se zděšeně a přeběhla přes pokoj, aby mu vzala z ruky tu kouřící ohavnost. „Ty jsi do pánve nedal žádný tuk!“ řekla. „Jak můžeš očekávat, že uvaříš vejce bez nějakého tuku?“
Z úžasu oněměl. Poslední osobou, kterou očekával, že uvidí ve Wold House v této krizové chvíli, byla Jane Smithová. A přece to byla Jane Smithová, hezčí než kdy jindy ve svém prostém modrém kostýmku, s velkým bílým límečkem ve stylu Petra Pana a malým černým kloboučkem.
„Kde se tu sakra bereš?“
„Přišla jsem z vesnice,“ řekla a zkřivila nos s výrazem znechucení. „Fuj! Otevři okno.“
„Proč, nemáš ráda vejce?“
„Vyjádřila snad některá z těchto vajec přání být spálena?“
On se ani nepohnul.
„Předpokládám, že víš——“
„Vím všechno.“ Zhasla lihový plamen a odložila pánev, pak si sundala kabát a klobouk a hodila je na pohovku.
„Přišla jsem se o tebe postarat,“ řekla, „ty ubohý americký sirotku!“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď