Kapitola XXV. – Telegram
Během týdne se Ralph Hamon pozoruhodně změnil. Své sestře se někdy jevil jako malý stařík. Měl více šedivých vlasů, na jeho přísné tváři se objevily nové vrásky a zdálo se, že se více hrbí. Lydia, moudrá ve své generaci, se nepokoušela příliš hluboce pátrat po příčině. K jejímu překvapení, když mu oznámila výsledek svého rozhovoru s Morlakem, se nevznesl do oblak, ale přijal její zprávu o rozhovoru s největším klidem. Ani její malá zajímavost o přítomnosti Joan Carstonové ve Wold House ho nevzrušila.
Ten den po rozhovoru s Jimem šla do jeho kanceláře, zavazadla měla na nádraží, jízdenku a rezervaci v kabelce.
„Odpoledne se vracím do Paříže,“ řekla ležérně, „a potřebuji trochu peněz.“
Zvedl k ní oči.
„Kdo ti řekl, že se vracíš do Paříže?“ zeptal se, a její předstírané překvapení na něj nezapůsobilo. „Zůstaneš v Londýně, dokud ti neřeknu, abys odjela.
Řekl jsem ti to už před týdnem. Možná budeme muset odejít, a to dost rychle.“
„Co se děje?“ zeptala se a poprvé si uvědomila nesmírnou vážnost situace. „Je to tak zlé?“ zeptala se.
„Tak zlé, jak to jen může být,“ řekl Hamon a dodal: „prozatím. „Víš, Lydie,“ pokračoval laskavějším tónem, „nechci v tuto chvíli zůstat úplně sám.
Jsi součástí toho všeho. A kromě toho“ – zaváhal – „jsem Sadi slíbil, že tě vezmu do Tangeru.“
Nemluvila, dokud si nepřisunula židli ke stolu a neposadila se naproti němu, lokty opřené o stůl, oči upřené do jeho.
„Slíbil jsi Sadiovi ještě něco?“ zeptala se.
Vyhnul se jejímu pohledu.
„Před pěti nebo šesti lety jsi velmi stál o to, abych žila v Tangeru,“ řekla. „Proč? Co jsi Sadiovi slíbil?“
„Nic konkrétního. Měla jsi ho ráda, Lydie.“
Udělala malou grimasu.
„Zajímal mě, to je přirozené. Každá mladá dívka by se zajímala o malebného Maura – a podle toho, co mi říkáš, už ani není malebný.
Kromě toho mám své priority v pořádku.“
„Sadi je pro mě velmi užitečný – nesmírně užitečný. Patří k jedné z nejvýznamnějších maurských rodin, je křesťan – alespoň by měl být – a je
bohatý.“
Usmála se pohrdavě.
„Tak bohatý, že od tebe dostává čtvrtletní příspěvek! Ne, Ralphe, mě neobalamutíš. O Sadim vím všechno, co potřebuju vědět. Je to jen prohnaný
Maur; a jestli čekáš, že mu budu hrát Desdemonu, tak se šeredně mýlíš. Othello nikdy nebyl moje oblíbená hra. Je velmi zábavný, to se odvážím říct, a v Tangeru je docela významná osobnost, a možná je křesťan, i když o tom pochybuji. Ale nebudu číslo dvacet tři v jeho domácnosti, a Pán nechtěl, abych skončila své dny v nevětraném harému, i kdybych se stala drahocennou perlou a hlavní manželkou šerifa Sadiho Hafize. „V poslední době jsem četla pár knih na toto téma,“ pokračovala, „a chápu, že v poušti je spousta romantiky, ale pro kohokoli, kdo už někdy ucítil Blízký východ, není tam dost romantiky, aby to vyvážilo ten jeden zápach. Během posledních týdnů, co jsem byla v Paříži, jsem od tebe, Ralphe, dostala několik dopisů, v nichž jsi psal o smyslných radostech Maroka, a napadlo mě, že se tě zeptám, co sis vlastně myslel.“
„Sadi tě má velmi rád,“ řekl rozpačitě. „A taková manželství často dopadají dobře. Je to muž, o kterém si vláda myslí to dobré, a má víc vyznamenání než generál.“
„I kdyby byl vyznamenaný jako vánoční stromeček, nelíbil by se mi,“ řekla rozhodně, „takže tu věc považujme za definitivně vyřízenou.“
Tajně ji překvapilo, že přijal její velmi upřímnou řeč bez protestu.
„Ať je po tvém,“ řekl, „ale budeš muset zůstat v Londýně, Lydie, dokud neskončím s tou druhou záležitostí.“
Poté, co odešla, se pokusil pracovat, ale bez úspěchu. Čas od času pohlédl na hodiny na svém stole, jako by očekával nějakého návštěvníka. Toho rána přišel telegram z Tangeru a jednou či dvakrát ho vytáhl z kapesního zápisníku a vážně si ho přečetl. Sadiho finanční tísně nebyly ničím novým, ale tato poslední žádost byla zajímavá s ohledem na možné nepředvídané okolnosti.
V jeho kanceláři byl podán skromný a jednoduchý oběd a poté, co bylo po jídle uklizeno, zavolal svého úředníka, vyndal ze sejfu šekovou knížku a neochotně vypsal šek.
„Odnes to do banky a přines peníze v pětilibrových bankovkách.“
Dobře vycvičený úředník se při pohledu na částky nepozastavil, neboť byl zvyklý zacházet s velkými částkami, ale málokdy si pan Hamon vybral hotovost v takové výši.
Za půl hodiny se vrátil se třemi tlustými balíčky, které se Hamon ani neobtěžoval přepočítat.
„Čekám pana Marborna,“ řekl, zatímco ukládal peníze do zásuvky. „Hned ho sem přiveďte.“
Marborne měl přijít v půl třetí. Bylo už téměř tři, když se naparoval do kanceláře, jako by se proměnil v jiného člověka, neboť byl oblečen v tom, co považoval za vrchol módy, a k té ohavnosti v podobě karmínové kravaty přidal ještě šedý cylindr. Vytáhl si z úst velký doutník a vesele pokývl na ostražitého muže za stolem.
„Dobré odpoledne, Hamone! Promiň, že jdu trochu pozdě, ale musel jsem ještě někam zajít.“
Pil: Hamon si toho rychle všiml. Celkově vzato raději jednal s lidmi, kteří pili. Jedním z jeho oblíbených argumentů proti prohibici bylo, že staví ty, kteří jsou obvykle střízliví, do nevýhody vůči těm, kteří se občas opijí.
„Máš peníze, starouši?“
Beze slova Hamon otevřel zásuvku a hodil bankovky na stůl.
„Díky,“ řekl Marborne, který se po skleničce vždy choval uhlazeně. „Jaký je to pocit, mít rodinného služebníka, co?“
Hamon opřel lokty o stůl a zamračil se na vyděrače.
„Hele, Marborne, jsem ochoten tě financovat až do limitu, ale musíš dodržet svůj slib.“
„Nepamatuju si, že bych nějaký dal,“ řekl ten druhý chladně. „Řekl jsem ti, že tvé malé tajemství je u mě v bezpečí. Nebudeš zase vyvádět kvůli výdajům, že ne?“ zeptal se s humorem. „Musím si udržet pozici. Díky práci pro tebe mě vyhodili z policejního sboru bez důchodu, stejně jako Slonea. Nechal bys nás hladovět, kdybych neměl trochu štěstí a přirozeně zvědavou povahu.“
„Kam jsi ten… ten papír dal? Co když se dostane do rukou někomu jinému?“ zeptal se Hamon a Marborne se zasmál.
„Myslíš si, že jsem takový blázen, že bych zahodil dobré živobytí?“ zeptal se pohrdavě.
Nevědomky si přitiskl ruku k levému boku. Byl to mimovolný pohyb, ale Hamonovi neunikl.
„Je to v trezoru,“ řekl Marborne hlasitě, „zabezpečeném proti vloupání a ohni, a já jsem jediný, kdo má klíč. Chápeš?“
„Chápu,“ řekl Hamon a byl téměř veselý, když otevřel dveře, aby usnadnil odchod svému návštěvníku.
Vrátil se ke svému stolu a bez váhání vzal telegrafní formulář a adresoval zprávu „Colport, Hotel Cecil, Tanger“. Existovalo jen jedno možné řešení Marborneovy tyranie. Musel jít cestou neznámého námořníka, kterého cyklista našel umírajícího na Portsmouth Road.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď