Kapitola XXVI. – Joan navštívila Jane
Od té bouřlivé noci Joan nájemnici v chalupě paní Cornfordové neviděla. Úmyslně se své návštěvnici vyhýbala a s tou mimořádnou odhodlaností,
která byla součástí její povahy, své vidění a poznání označila za zlý sen, za něco odporného, co zrodila bouře.
Jednou uprostřed noci se probudila do kruté reality. Ráno si Jim všiml stop zoufalství, které se jí vkradlo do srdce, a čím víc se divil, tím víc ho to trápilo.
Toho rána, kdy měla naposledy navštívit Wold House, vešla do jejího pokoje služebná, právě když se oblékala.
„Paní Cornfordová si s vámi přeje mluvit,“ řekla a Joan zbledla.
„Za pár minut budu dole.“
Vytěsňování věcí z mysli má určité nevýhody. Reakce bývají poněkud drastické a Joan se vnitřně třásla, když vstoupila do přítomnosti svého hosta.
„Slyšela jsem, že jste se vrátila, a přišla jsem se zeptat, zda by mi lord Creith pronajal chalupu, lady Joan.“
„To je vše?“ řekla Joan s nesmírnou úlevou. „Samozřejmě že ano, paní Cornfordová. Usadíte se v Creithu?“
Paní Cornfordová zaváhala.
„Myslím, že ano,“ řekla. „Panu Farringdonovi se daří tak dobře, že chce, abych zůstala. Udělal mi velmi štědrou nabídku a já si mohu dovolit vzdát se výuky hudby.“
„Pan Farringdon?“ Joanin hlas se trochu chvěl. „To je váš nájemník, že? Ten mladý muž, který… který pije. Odkud pochází?“
„Nevím. Nějakou dobu byl na západním pobřeží Afriky. V Anglii se dostal do nějakých potíží a jeho rodiče ho poslali do zahraničí, když byl ještě velmi mladý – ze školy ho vyloučili kvůli nějakému výstřelku.“
„Řekl vám, co to bylo?“
Čekala a zadržovala dech.
„Ne – jen řekl, že udělal něco dost ošklivého. Na pobřeží se dal na pití a pak se vrátil do Anglie. Jeho otec zemřel a zanechal mu rentu. Chtěla byste se s ním setkat?“
„Ne!“
Odmítnutí bylo tak náhlé a důrazné, že Joan viděla, že tu ženu ranila.
„Ne, má drahá – nechci se s ním setkat – mám trochu nervy na dranc kvůli nedávným událostem v této čtvrti.“
„Myslíte pana Morlakea. To bylo opravdu strašné! Slyšela jsem, že ho opustili sluhové. Skoro jsem se nabídla, že se o něj postarám. Pan Farringdon ho viděl v tu noc jeho příjezdu.“
„Vím, že ano,“ řekla dívka a spěšně se opravila. „Slyšela jsem, že ano.“
Paní Cornfordová ji opustila trochu zamyšlená. Musí se vrátit do Londýna a zůstat tam, i když nechala toho amerického zloděje, aby se živil syrovými vejci!
Ve vesnici byli dva podivní muži. Joan je viděla dlouho předtím, než jí drby z Creithu prozradily, že to jsou mladí obchodníci, kteří tráví dovolenou na venkově. Viděla je, jak vjeli do vesnice předchozího odpoledne, dva muži, kteří vypadali, jako by měli spoustu volného času.
Když v půl desáté přišla do Wold House uvařit snídani, zmínila se o svém objevu.
Jim Morlake přikývl.
„Ano – seržant Finnigan a detektiv Spooner z ústředí. Viděl jsem je přijet večer po mém návratu. Přijeli posledním vlakem a odvezli je z nádraží autem patřícím místní policii.“
Viděl obavy v její tváři a zasmál se.
„Snad sis nemyslela, že by mě policie odložila jako nevýnosný případ, že ne? Welling je poslal, aby prozkoumali mé zvyky. Zůstanou tu ještě nejméně týden – napadlo mě, že je jednou pozvu na večeři. Myslím, že jídlo, které dostávají v Red Lion, je úplně neuspokojuje.“
Neodpověděla a okamžitě přešla k jinému tématu.
„Už se nevrátím. Myslím, že můžeš propustit domácí personál. Včera jsem ve vesnici viděla Cleavera a byl skoro na pláč při pomyšlení, že přijde o dobré místo.“
„Už o něj přišel,“ řekl Jim ponuře. „Je vyřízený – nadobro! Je to jediný muž, kterého nikdy nebudu mít.“
„Až se bude chtít vrátit, musíš ho vzít zpátky,“ řekla. „Nebuď slaboch! Samozřejmě, že se musí vrátit.“
„Musí? – No, když to říkáš…“
„Nejde o to, co říkám. Neskrývej za mnou své slabosti. Vezmeš ho zpátky, protože se nedokážeš hádat se služebnictvem o nic víc, než se dokážeš hádat s chudákem panem Colterem.“
Slyšela, jak se zasmál, a zamračila se.
„Odpusťte mi tu nevhodnou veselost, lady Joan,“ řekl kajícně, „ale dlouho mě nikdo nešikanoval… ach, už dlouho! Vezmu si Cleavera nebo kohokoli jiného. Proč jsi to řekla Lydii…“
Zmlkl a ona se s pánví v ruce zarazila a vrhla na něj tázavý pohled.
„Řekla jsem jí – co?“
„Ach, nic… Myslím, že jste to řekla, abyste ji naštvala. Ona si to každopádně myslí.“
Zjistil, že je zmatený; cítil, jak mu stoupá ruměnec do tváří, a čím víc se snažil ovládnout toto směšné chování, tím nesouvisleji mluvil a tím neohrabanější se stával.
„Myslíš tím, že jsem jí řekla, že jsem s tebou zasnoubená?“ zeptala se klidně.
„Ano, řekl. Chtěl jsem ji šokovat a tvoje jméno mě napadlo jako první – nevadí ti to?“
„Vadilo…? No, to bych řekla, že ne…!“
„Doufal jsem, že ne. Když jsem si po tom, co jsem tě opustil, vzpomněl, že jsem svěřil své strašné tajemství Lydii Hamonové, dostal jsem deset milionů záchvatů.“
Obratně vyndala vejce z pánve a položila je na talíř.
„Bála jsem se, že jsem tě beznadějně kompromitovala – jsi samozřejmě ženatý?“
„Nejsem ženatý,“ řekl prudce, „a nikdy jsem ženatý nebyl.“
„Většina milých lidí je,“ řekla s takovou lhostejností, že se mu sevřelo srdce; „a předpokládám, že ty jsi milý… ano, jsem si jistá, že jsi.
Neměl chuť na vejce. Vejce nenáviděl: při pohledu na žloutek se mu dělalo špatně.
„Je mi líto, že jsi lady Joan. Měl jsem rád Jane… Joan mám taky moc rád. Ve Springfieldu v Connecticutu jsem znal jednu dívku…“
„Je nutné mi vyprávět o tvých dávných milostných vztazích?“ zeptala se. „Jsem příliš mladá, aby mě to zajímalo.“
„Tohle nebyl milostný vztah,“ protestoval rozhořčeně. „Jmenovala se Joan a říkala mi Jime. Její otec byl radní.“
„Jmenuji se Joan, a pokud mi chceš říkat Joan, nic ti v tom nebrání,“ řekla a posadila se ke kuchyňskému stolu. „Možná ti dokonce budu říkat Jime, ale otec má perskou kočku, které říká Jim, a kdybych ti tak říkala, očekávala bych, že budeš mňoukat! Nelíbí se mi Lexington – příliš to připomíná název železniční stanice. A nelíbí se mi ani Morlake. Raději ti nebudu říkat nijak… Co se týče našeho zasnoubení. Zajímalo by mě, jestli by ti vadilo, kdybych ho na týden nebo tak nějak neukončila? Pan Hamon má na mě a mou budoucnost svůj názor.“
„Ale co když tuhle směšnou historku vyklopí tvému otci?“ zeptal se zděšeně.
„‚Směšná historka‘ by mi padla lépe do úst,“ řekla chladně, „ale jelikož jsi to řekl první, je mým otcem vůči tobě spravedlivé říci, že by ho to pobavilo.
Zpočátku jsem se bála, že se ta historka dostane do novin.“
„Proč má Hamon v této části země takový vliv?“ zeptal se.
Velmi upřímně mu vyprávěla, jak se vyvinuly místní zájmy pana Hamona, a on zapískal.
„Tak vidíš, náš titul je spíš prázdná fraška. Skutečným lordem z Creithu je Hamon a já jsem jeho služebnice. Chce si mě vzít, stejně jako si všichni zlí muži v příbězích chtějí vzít dceru zbankrotovaného hraběte. Aby byl příběh kompletní, měla bych být šíleně zamilovaná do chudého, ale poctivého farmáře, který je
skutečným dědicem panství. Ale všichni farmáři tady v okolí jsou bohatí a táta říká, že není ani jeden, kterému by svěřil vůz plný pastináků.“
Nemohl od ní odtrhnout oči, zatímco fascinovaně poslouchal. Nebyla to její krása, co ho uchvátilo, ani její dechberoucí sebeovládání, ani humor
skrytý za ironií. Možná trochu od každého, ale ještě něco jiného. Vzpomněl si na to ráno – bylo to včera? – kdy přišla s nezaměnitelnými stopami slz v očích. Tato tvrdá, praktická stránka její povahy, tato lehkomyslnost v komentářích, nebyla skutečná Joan Carstonová. Hodně ho mátla a také ho děsila.
„Nezírej, Jamesi – to je lepší než Jim, ale spíš jako pro lokaje – zírat je velmi nezdvořilé. Taky jsem se tě chtěla na něco zeptat… Včera večer jsem si od Peterse půjčila noční dalekohled. Z mého okna vidím na Wold House. V noci tam svítí žlutá skvrna světla, kterou jsem nedokázala identifikovat. Dalekohledem jsem viděla, že to bylo okno knihovny. A viděla jsem, jak tvůj stín přechází sem a tam přes bílou roletu. Proč máš bílé rolety, Jamesi? Nemusíš na to odpovídat. Ještě jsi tam chodil sem a tam, když jsem v jednu hodinu šla spát. Sledovala jsem tě hodinu… proč se směješ?“
„Finnigan a Spooner mě sledovali déle,“ řekl mezi záchvaty smíchu. „Napsali zvláštní zprávu o mé neklidnosti. To si myslím.“
„Jak to víš – že sledovali?“
„Jakmile se setmělo, rozložil jsem ‚nástražné dráty‘, jen jsem použil černou nit,“ řekl. „Dnes ráno byla každá nit přetržená. Stejně tak bavlna, kterou jsem napnul přes bránu, kterou jsem nechal odemčenou. Na cestičce pod oknem jsem rozložil listy hnědého papíru pokryté lepidlem na ptáky – dnes ráno jsem je našel na silnici.“
Její oči jiskřily radostí.
„Ten kluk, co čistí boty v Red Lion, je můj kamarád. Šel jsem tam dneska brzy ráno a našel ho, jak škrábe tu lepkavou hmotu z Finniganových bot, a Spoonerovy kalhoty byly k nepoznání – musel si do toho sednout! Budou mě samozřejmě sledovat – byli by blázni, kdyby to nedělali.“
Když dojedli a společně umývali nádobí, zeptala se:
„Na co jsi včera v noci myslel, že jsi nemohl spát?“
„Na své hříchy,“ odpověděl vážně, a z nějakého důvodu se k ní po zbytek dopoledne choval trochu chladně.
A k jakékoli chybě, kterou dopoledne udělala, přidal ještě něco, co se ukázalo jako vrcholná nerozvážnost. Vešel do kuchyně a našel ji u stolu, s holýma rukama, jak hněte těsto.
„To byla ošklivá popálenina,“ řekl.
Nikdy předtím neviděl jizvu ve tvaru srdce na hřbetu její ruky.
K jeho překvapení zrudla.
„Je vidět jen někdy,“ řekla stroze.
Brzy nato odešla, aniž by se rozloučila.
Odpoledne přišel pokorný Cleaver s nesouvislým a nepřesvědčivým příběhem o příčinách, které vedly k jeho rezignaci. Jim Morlake ho přerušil.
„Můžeš se vrátit,“ řekl, „a můžeš znovu zaměstnat všechny služebníky, kteří se chtějí vrátit. Ale v této domácnosti platí nový řád. Všichni musí být v posteli do deseti a za žádných okolností mě ani nikdo jiný nesmí rušit, když pracuji ve svém pokoji. “
„Kdyby mě pan Hamon takříkajíc nelákal pryč——“ začal Cleaver.
„Znám pana Hamona v mnoha rolích,“ přerušil ho Jim, „ale přiznávám, že Hamon jako svůdník je pro mě novinka.“
Pracovna se nacházela na tom konci budovy, který byl nejblíže Creith House. Byla to dlouhá, poměrně úzká místnost se dvěma vchody, z nichž jeden vedl do haly, druhý se otevíral do malé předsíně. Zde bylo úzké schodiště vedoucí přímo do jeho ložnice, která se nacházela nad pracovnou. Ložnice v jistém smyslu úhlově protínala místnost pod ní, neboť zatímco ta se táhla podélně podél přední části domu, ložnice se rozprostírala od přední části k zadní.
Zatímco Cleaver sbíral své rozházené věci, Jim vyšel po schodech do ložnice, zamkl dveře, zvedl roh koberce, otevřel malá padací dvířka v podlaze a vyndal černou plechovou krabičku, kterou odnesl ke stolu. Z ní vytáhl svou malou koženou brašnu s nářadím, zbraň a nezbytný hedvábný šátek, a to vše odnesl dolů do pracovny, kde to uložil do zásuvky. Ačkoli ho sledovali všichni detektivové světa, ačkoli nad ním visela hrozba doživotního vězení jako mrak, Černý se musel znovu pustit do své tajné práce. Neboť hlas mrtvého opět šeptal, naléhavě, vytrvale, a Jim Morlake neváhal poslechnout.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď