Kapitola XXX. – Sadi
Kdyby cestovatel prošel úzkou, kopcovitou uličkou, která vede od mešity k Velkému Sok v Tangeru, a prudce zahnul doprava, jako by Kasbah byl jeho cílem, našel by po své levici vysokou bílou zeď, kterou prorážela pouze mohutná brána s bronzově zelenými panty.
Za zdí se nacházela neupravená zahrada a rozbitá kamenná fontána, kterou nešikovný evropský dělník opravil natolik, aby z ní mohly vyskakovat slabé proudy vody, než dopadly do černé nádrže, kde mezi letitým smetím plavaly malátné zlaté rybky.
Dům Sadiho Hafize stál v pravém úhlu ke zdi, ošklivá, vápnem natřená stodola s verandou a schodištěm, kde, když bylo teplé počasí, sedával sám Sadi Hafiz ve vybledlém salónním křesle, pil mátový čaj a kouřil. Byl to vysoký, bledý Maur s plnými tvářemi a náznakem vousů, který vypadal, jako by byl neustále napůl vzhůru. Jednoho rána tam seděl s cigaretou visící z plného spodního rtu a upřeným pohledem svých matných očí na zvadlou muškátovou růži uprostřed nádvoří.
Šerif Sadi Hafiz byl muž, který zastával mnoho důvěrných funkcí v rámci mnoha vlád, avšak nikdy je nezastával dlouho. Sloužil dvěma sultánům a čtyřem uchazečům o trůn, byl důvěrným agentem šesti evropských a jednoho amerického konzulátu a postupně je všechny okradl nebo zradil. Byl to schopný lingvista, známý přítel mužů s hnědýma nohama, kteří si s sebou do Tangeru nosili pušky, kdykoli sem přijeli nakupovat; jeho vliv sahal do podivných a vzdálených míst a byl bezkonkurenčním obchodníkem s koncesemi.
V hodině západu slunce k němu přišel malý muž jménem Colport, který byl v Tangeru akreditovaným zástupcem společností pana Ralpha Hamona.
„Dobrý večer – dejte si drink,“ zavrčel šerif anglicky. „Dostal jste nějakou odpověď na svůj telegram?“
„Píše, že čtvrtletní platba má být splatná až za měsíc,“ řekl Colport a Maur pohrdavě plivl.
„Utratil dvacet peset za ten telegram? Alláhu! I kdyby to mělo přijít až za dvacet měsíců, já potřebuju peníze teď, Colporte. Přijede?“
„Nevím, neřekl to.“
Maur se na něj podíval zpod unavených víček.
„Přijede s ním Lydia? Samozřejmě! Už pět let slibuje, že přijede, a už pět let to nejde. Mám Hamona plné zuby. Zachází se mnou hůř než s Izraelem Hassimem, tím Židem. Dávám mu společnosti, on vydělává miliony a já vidím jen ten příděl. Ššš! Co jsem pro Hamona udělal před lety? Zeptej se ho na to!“
Colport poslouchal s filozofickým klidem. Sadi si neustále stěžoval, neustále naznačoval nějaké tajemné služby; nikdy nešel dál než k náznakům.
„Viděl mě v Kasbah, spoutaného na noze a umírajícího pro centimo vody. A já pro něj mám dva nové zázraky – stopu stříbra v kopcích! Aha, to ti rozzáří oči. Jen v téhle koncesi je padesát milionů peset. Kdo jiný by mohl najít takové krásy než šerif?
Jsem nejmocnější muž v Maroku – větší než basha – větší než sultán…“
Brblal dál a Colport čekal na svou příležitost. Konečně přišla.
„Pan Hamon říká, že vám dá čtvrtletní příděl a pět set liber. Ale musíte hned poslat… počkejte.“
Vytáhl telegram z kapsy a uhladil ho na kolenou.
„‚Řekni Sadiovi, že potřebuji dalšího Aliho Hassana‘ – co to znamená, Sadi?“
Sadi měl teď oči dokořán a prsty zašpiněné tabákem si hladil vousatou bradu.
„Má potíže,“ řekl pomalu. „To jsem si myslel. Ali Hassanové nerostou na každém kaktusu, Colporte.“
Dlouho mlčel a přemýšlel, a jeho myšlenky nebyly příjemné. Po chvíli řekl:
„Pošli mu telegram, že to bude stát tisíc,“ řekl. „Přines mi ty peníze zítra večer. I tak… ale uvidím.“
Líným pohybem tleskl rukama a oslovil otrokyni, která přišla:
„Přines čaj, ty černá bestie,“ řekl příjemně.
Prokázal Colportovi neobvyklou čest tím, že ho doprovodil k bráně, a pak se vrátil ke svému ošuntělému křeslu a seděl, loket na koleni, bradu v dlani, dokud
ho volání k modlitbě neposlalo k jeho formálnímu modlitebnímu rituálu.
Ztuhle vstal a zavolal na muže, který byl jeho písařem a komorníkem.
„Znáš Ahmeta, toho muláře?“
„Ano, Excelence. To je ten muž, který zabil směnárníka, a někteří říkají, že okradl jiného Žida a shodil ho do studny. Je to zlý člověk.“
„Mluví anglicky?“
„Španělsky a anglicky, jak se říká. Býval průvodcem v Casablance, ale okradl jednu ženu a byl zbičován.“
Sadi sklonil hlavu.
„To musí být můj Ali Hassan,“ řekl. „Jdi do těch nízkých domků u pláže. Jestli je opilý, nech ho být, neboť nechci, aby ho viděla francouzská policie. Jestli je střízlivý, ať za mnou přijde o dvanácté.“
Jediný výrazný hodinový stroj v Tangeru odbíjel půlnoc, když sluha vpustil dovnitř mohutnou postavu muláka.
„Mír tomuto domu a ať ti Bůh dá šťastné sny!“ řekl, když se mu v měsíčním světle postavila do cesty postava šerifa v bílém rouchu.
„Ahmete, byl jsi v Anglii?“
Stáli uprostřed nádvoří, daleko od uší, které naslouchaly u tří oken zakrytých mřížemi.
„Ano, šerife, mnohokrát na mulích lodích, když byla válka.“
„Jdi teď, Ahmete. Je tu muž, který tě potřebuje. Pamatuj, že jsem tě dvakrát zachránil před smrtí. Dvakrát, když jsi měl oprátku kolem krku, já, šerif Sadi
z Ben-Azy, jsem prosil bašu a zachránil tě. V Anglii nebude nikdo, kdo by tě zachránil, pokud budeš hlupák. Přijď za mnou zítra a já ti dám dopis.“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď