Kapitola XVIII. – Soud
Centrální trestní soud byl přeplněný předposlední a poslední den procesu, když James Lexington Morlake vystoupil po schodech, které vedly do velké a prostorné lavice obžalovaných. Bílá soudní síň s dubovými obklady lahodila Jimovu náročnému oku; šarlatová a karmínová barva soudcových talárů, samet a kožešina šerifových, zlato a červeno městského maršála – vše dokonale ladilo.
Soudce nesl v ruce pevně svázanou kytici květin a položil ji na svůj stůl. Bylo to na hony vzdálené od dob těch páchnoucích soudních síní, kdy soudci nosili dezinfekční bylinky, a tento akt ponuré nutnosti se v průběhu věků proměnil v hezký zvyk.
Když soudce usedl, lehce pokývl hlavou s bílou parukou. Letmo pohlédl na vězně a poté, co se usadil ve svém čalouněném křesle, čekal na závěrečnou výpověď posledního policejního svědka.
Jednou či dvakrát se naklonil dopředu, aby položil otázku ostrým, tenkým hlasem, ale celkově vypadal nesmírně znuděně, a když si zakryl zívnutí za
rukou, Jim s ním soucítil.
„Toto je můj případ, Vaše Ctihodnosti,“ řekl žalobce, když poslední svědek sestoupil z pódia.
Soudce přikývl a pohlédl na Jima.
„Máte nějaké svědky, které byste chtěl předvolat, Morlake?“ zeptal se.
Jima nezastupoval žádný obhájce a křížový výslech svědků vedl sám.
„Ne, Vaše Ctihodnosti. Měl jsem předvolat operátorku z ústředny v New Cross, ale policie přiznala, že přišla zpráva s žádostí, abych zavolal na 12 Cranfield Gardens. Ze známého času, kdy ta zpráva přišla, a známé hodiny mého zatčení je jasné, že jsem se do domu nemohl dostat včas. Policie se opírá o skutečnost, že jsem měl držet nástroje na vloupání a pistole – ani nákup, ani dřívější držení těchto věcí mi však nedokázali přičíst.
„Policie ve své výpovědi řekla porotě, že jsem zkušený zloděj a že jsem vyloupil mnoho bank——“
„Uvedli, že jste podezřelý a že noční hlídač v Burlington Safe Deposit poznal váš hlas – to je vše, co bylo vyřčeno s jistotou ohledně jakéhokoli předchozího zločinu, který jste mohl spáchat,“ přerušil ho soudce.
„Chápu to tak, že se nechystáte vystoupit na svědeckou lavici, abyste vypovídal ve svůj prospěch?“
„To je pravda, Vaše Ctihodnosti.“
„Pak je tedy toto, jak chápu, vaše obhajoba? Dobře.“
Jim se opřel o okraj lavice a upřel oči na porotu.
„Pánové, pokud je pravda, že jsem šikovný bankovní lupič, nenapadá vás, že při pokusu o vyloupení obytného domu za účelem získání šperků s velkou historickou, ale malou skutečnou hodnotou jsem jednal nešikovně a amatérsky? Proč bych to dělal, když jsem, jak se uvádí, vyloupil Burlington Safe Deposit o velkou částku teprve před týdnem? „Pánové,“ naklonil se dopředu, „můžete brát jako hotovou věc, že jsem ten Burlington vyloupil!“
V soudní síni se ozval rozruch a náhlý šum. Nahoře na veřejné galerii dívka, která zde seděla po celé dva dny procesu a s napjatým zájmem sledovala každé slovo, začala svírat kapesník do těsnější koule a srdce jí tlouklo o něco rychleji.
„Nemusíte a neměli byste činit žádné prohlášení, které by vás usvědčovalo,“ varoval soudce vysokého muže v lavici obžalovaných.
„Nic z toho, co jsem řekl, mě neusvědčí ani nemůže usvědčit,“ řekl Jim tiše.
„Pouze žádám porotu, aby přijala hypotézu, že jsem zkušený zloděj, aby mohla posoudit pravděpodobnost, že jsem se vloupal do domu v Cranfield Gardens. Policie trvá na tom, že jsem zodpovědný za tyto vloupání. V míře, v jaké jim to důkazní právo dovoluje, zahalili můj život do mraku podezření. Dovolte mi vyjasnit situaci a přiznat, že jsem The Black, aniž bych upřesňoval, za které z těchto mnoha vloupání jsem zodpovědný.
„Byla loupež v Blackheathu typická? Bylo z čeho těžit, byla nějaká nutnost? Není pravděpodobnější, že příběh o telefonátu byl pravdivý a že jsem byl zatčen, řekněme, upřímnou chybou toho obdivuhodného důstojníka, inspektora Marborna?“
Zde přenechal případ žalobci a soudci. Právě projev soudce měl rozhodující váhu.
„Nemám sebemenší pochybnost,“ řekl soudce Lovin, „že obžalovaný James Morlake je muž s kriminální minulostí. Ještě méně pochybuji o tom, že je
zlodějem, který si získal nezáviděníhodnou proslulost jako Černý. Ale nejmenší pochybnost ze všech mám ohledně jeho viny v obvinění, které bylo vzneseno
proti němu u tohoto soudu a v tomto konkrétním případě. Policejní důkazy byly velmi neuspokojivé. Nejsem přesvědčen, že Marborne nebo Slone, kteří vypovídali, řekli celou pravdu. Máme zde téměř přesvědčivý důkaz o tom, čemu se v Americe říká ‚frame-up‘ – jinými slovy, zfalšované důkazy určené k oklamání soudu a zajištění odsouzení. Proto vám nařídím, abyste vynesli verdikt ‚nevinen‘. Dodám…“ Obrátil svůj přísný pohled na vězně.
„Dodám, že pokud bude James Lexington Morlake někdy před mým soudem odsouzen za vloupání, pošlu ho na doživotní trest odnětí svobody, neboť se domnívám, že je hrozbou pro společnost a mužem, s nímž by se žádný čestný a svědomitý muž či žena neměl stýkat.“
Na vteřinu se dívce v galerii zdálo, že se Jim Morlake pod touto strašlivou obžalobou scvrkl a jeho tvář zbledla. V mžiku se vzpamatoval, vzpřímeně vyslechl formální verdikt „nevinen“ a sestoupil na svobodu.
Lidé mu při průchodu ustupovali a zvědavě ho pozorovali. Zastavil ho pouze jeden bělovlasý muž.
„Jsem rád, že jste se z toho dostal, Morlake.“
Jim se slabě usmál.
„Děkuji, pane Wellingu – vím, že to myslíte upřímně. Byla to samozřejmě léčka.“
„To asi ano,“ přikývl Welling vážně a zamířil k Marborneovi s pochmurným výrazem, který vycházel ze soudní síně. „Slyšel jste soudce, Marborne, co? Docela špatné, co?“
„Nevěděl, o čem mluví, pane,“ řekl detektiv s výrazem uražené nevinnosti. „V životě mě nikdo tak neurazil.“
„A teď tě urazím já,“ řekl Welling. „Jsi suspendován ze služby; to platí i pro tebe, Slone. Ve středu se dostav do kanceláře C. C. a přines svou uniformu v balíku!“
Jim tu malou scénku sledoval se zájmem a uhodl její význam. Ze soudní síně vyšlo jen velmi málo lidí, protože dalším případem bylo obvinění z vraždy.
Velká mramorová hala byla téměř opuštěná, když pomalu přecházel ke schodům.
„Promiňte.“
Otočil se a setkal se s pohledem čekající dívky. Byla jednoduše oblečená a velmi hezká, a ruka v rukavici, kterou mu podávala, se jí lehce chvěla.
„Jsem tak ráda, pane Morlake! Jsem tak ráda!“
S polovičním úsměvem jí vzal ruku.
„Byla jste u soudu oba dny,“ řekl. „Viděl jsem vás v rohu galerie. Jsem rád, že je to za námi – ten starý pán mi nedal nic zadarmo, že?“
Zachvěla se.
„Ne… bylo to strašné!“
Přemýšlel, co by měl říct nebo udělat. Její přátelství a soucit ho dojal víc, než si dokázal představit. Viděl, že je krásná, a chtěl se zastavit a promluvit si s ní, ale cítil nepříjemnou plachost.
„Doufám,“ řekl jemně, „že si o mně nebudete myslet nic moc dobrého. Významný zločinec je velmi vzrušující, ale velmi špatný objekt obdivu.“
Všiml si, jak se jí v koutku rtů chvěje úsměv, a pocítil nevysvětlitelné rozpaky.
„Není to tak, že bych nějak zbožňovala hrdiny, jestli to máte na mysli,“ řekla tiše. „Prostě mi vás je jen… strašně líto! Mám dojem, že vám to samo o sobě moc líto není,“ a on zavrtěl hlavou.
Rozhlédl se a uviděl, že ho policista zvědavě sleduje ze dveří dvora, a v touze ochránit dívku před následky něčeho, co by mohlo být pošetilostí, navrhl:
„Myslím, že už půjdu.“
Chtělo to trochu odvahy, aby řekla, co musela říct.
„Nezajdete někam na čaj?“ zeptala se trochu zadýchaně. „V Newgate Street je malá restaurace.“
Zaváhal.
„Ano – děkuji,“ řekl.
„Víte, dlužíte mi něco,“ řekla, když scházeli po schodech.
„Dlužím vám?“ zeptal se překvapeně. „Co vám dlužím?“
„Jednou jsem vám poslala velmi důležitý dopis,“ řekla dívka.
Zíral na ni.
„Poslala jste mi dopis? Jak se jmenujete?“
„Jsem Jane Smithová,“ řekla.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď