Kapitola XXIII. – Nová hospodyně
Poslušně odnesl do kuchyně lihový vařič, šálky a podšálky a prasklou konvici a s úctou stál a sledoval ji, jak rozdělává oheň ve velkých kuchyňských kamnech.
„Nech to na mně,“ řekl.
„Měl ses nabídnout už před hodinami,“ vyčítala mu, „ale kdybys to udělal, nedovolila bych ti to. Jen bys tu udělal spoustu kouře——“
„Rozdělávání ohně je umění: až doteď jsem si to neuvědomil. Ví tvoje matka, že jsi tady?“ zeptal se náhle.
„Doufám, že ano,“ řekla. „Matka je v nebi.“
„A tvůj otec?“
„Otec je v Londýně, což je úplně jiné místo. Podívej se do spíže, jestli tam nenajdeš nějaké sádlo.“
„To se mi zdá jako správné místo,“ řekl.
„Máš nějaké mléko?“ zeptala se, když se vrátil s velkou bílou a vypouklou nádobou.
„Mléko nemáme, ale máme spoustu kondenzovaného mléka.“
„Nemáš krávu?“
Zavrtěl hlavou.
„Nejsem si jistý, jestli mám, nebo nemám. Nikdy jsem se opravdu nezajímal o podrobnosti svého majetku, ale mám dojem, že nemám vůbec žádnou krávu.“
„Proč tu zůstáváš?“ Seděla na patách před praskajícím ohněm a zvědavě na něj vzhlížela. „Proč ses nevrátil do Londýna? Máš tam byt, ne?“
„Raději zůstanu tady,“ řekl.
„Jak vznešené! Raději zůstanu tady.“ Napodobila ho. „Tady umřeš hlady, můj milý, a taky umrzneš. Měl bys vědět, že obyvatelé Creithu by nikdy nesouhlasili s tím, aby si poskvrnili své čisté duše stykem s gentlemanem s tak pochybnou minulostí, jako máš ty! Sežeň si nějaké služebníky z Londýna: ti jsou méně vybíraví. V Londýně mají kina, která je vzdělávají v jemnějších nuancích kriminality. Proč sem nepřivedeš svého muže – Bingera?“
„Bingera?“ řekl překvapeně. „Znáš ho?“
„Mluvila jsem s ním,“ řekla. „Když jsi byl ve vězení, navštívila jsem ho, abych zjistila, jestli mohu něco udělat. Vyžadovalo to velkou dávku taktu, protože jsem neměla vědět, že jsi byl zatčen. Zeptala jsem se ho, kde jsi, a on řekl, že jste ‚hout‘.
„Místo toho jsem byl ‚hin‘!“ zasmál se Jim.
„Hout nebo hin, byl úžasně diplomatický. A viděla jsem tvého Maura a tvůj krásný pokoj. Žil jsi v Maroku?“
„Krátkou dobu,“ řekl.
Chvíli byla zaneprázdněná vejci a on viděl, že hluboce přemýšlí.
„Samozřejmě víš, proč se ve vesnici proti tobě zvedla ta nevraživost? Není to zcela spontánní, ani to není kvůli čistotě Creithových mravů.
Před týdnem přijel pan Hamon a pohovořil s většinou předních obchodníků a domnívám se, že se setkal i s tvým komorníkem. Vím to, protože moje služebná, která žije ve vesnici——“
„Tvoje co?“ zeptal se ostře.
„Služebná – je to zkratka pro svobodnou tetu,“ řekla, aniž by mrkla okem. „Moje svobodná teta, která žije ve vesnici a je tak trochu drbna, mi to řekla.“
„Takže jsi tu byla?“
„Ne, v té době jsem byla v Londýně. Řekla mi to, když jsem se vrátila. Tady jsou tvoje vejce.“
„Tři bych nemohl sníst,“ protestoval.
„To ani nemáš: jedno je pro mě,“ odpověděla.
Šla do předsíně, přinesla tašku a vytáhla nový bochník chleba a malý podlouhlý kousek másla.
„Budeme jíst v kuchyni, protože tam se cítím víc jako doma,“ řekla. „A po snídani se půjdu podívat, co je třeba udělat. Můžu tu zůstat jen pár hodin denně.“
„Přijdeš zítra?“ zeptal se dychtivě.
Přikývla a on si úlevou vydechl.
„Zvláštní bylo, že jsem tě vůbec neviděl přijít, i když jsem se díval z okna a měl jsem dobrý výhled na příjezdovou cestu.“
„Nepřišla jsem po silnici,“ řekla. „Objevila jsem malý mostík přes řeku, který spojuje Creith Park s tvými loukami. Samozřejmě si stále uchovávám určitou míru sebeúcty, tak jsem přišla potají.“
On se tomu zasmál.
„Pokud se mi snažíš namluvit, že ti záleží na tom, co si o tobě vesnice myslí, marníš čas,“ řekl. „Co mě ale mate, je“ – zaváhal – „že možná jsi vesničanka: troufám si říct, že jsi; vlastně musíš být, jinak bys o lidech tolik nevěděla. Ale že jsi členkou utlačované dělnické třídy, tomu nikdy neuvěřím.“
„Jdi a najdi ten smeták na koberce,“ přikázala, „a já ti ukážu, že i když nejsem utlačovaná, jsem rozhodně dělnice.“
Zdálo se mu, že tam nebyla ani deset minut, když přišla do pracovny, oblečená a připravená k odchodu.
„Snad už neodcházíš!“ vydechl zděšeně.
„Ano, odcházím,“ přikývla, „a budeš tak laskavý a zůstaneš, kde jsi, a nebudeš se mě snažit následovat. A také se spoléhám, že se nebudeš ptát žádného ze svých vesnických známých – kterých, jak si představuji, už je teď velmi málo – kdo jsem nebo kdo jsou moji příbuzní. Chci, aby jméno Smith zůstalo neposkvrněné.
Je to docela dobré jméno.“
„Neznám žádné lepší,“ řekl nadšeně. „Dobrou noc, Jane.“
Natáhl ruku a byl nevysvětlitelně nadšený, když viděl, jak se jí tváře zbarvily do slabé růžové.
„Je tu jedna laskavost, o kterou tě požádám na oplátku za mé služby, a to, abys odvolal svou pomstu; jinými slovy, abys nechal chudáka Coltera na pokoji. Jedná podle svého nejlepšího vědomí a jeho zničení ti nepřinese žádnou velkou satisfakci.“
„Dnes jsem o tom přemýšlel,“ řekl Jim trochu smutně, „a přemýšlel jsem, co přesně můžu udělat. Nerad bych složil zbraně a nechal nepřítele triumfovat.“
„Vůbec nevypadá triumfálně: ten chudák je k smrti vyděšený. Mohla bych ti vyprávět celý jeho skrytý příběh. Spekuloval s akciemi ropných společností na radu pana Hamona (předpokládám, že pan Hamon má v té společnosti podíl) a ten chudák je na pokraji bankrotu. Stačí, abys otevřel svůj obchod a provozoval ho jen týden, a srazíš ho do propasti – bum! To je vulgární,“ dodala kajícně, „ale zvážíš to? Nevím, jestli si můžeš dovolit odstoupit, ale myslím, že ano.“
Hodinu poté, co dívka odešla, šel Jim dolů do vesnice a vešel do Colterova obchodu. Velmi pokorný pan Colter spěchal zjistit, co potřebuje.
„Chci chleba, máslo a vejce,“ řekl Jim pevně. „Chci, aby mi to bylo doručeno každé ráno, spolu s litrem mléka a dalšími věcmi, které budu potřebovat.“
„Ano, pane,“ řekl pokorný Colter. „Ten váš obchod, pane Morlake, mě přivede na mizinu – dnes tu byli tři farmáři; mají to být praví gentlemani a moji přátelé, ale odkládají své zimní nákupy, dokud se neotevře váš obchod. Říkají, že to není ten důvod, ale já je znám!“
„Obchod se nikdy neotevře, dokud budu mít vejce, máslo, chléb a mléko,“ řekl Jim trpělivě. „Je to jasné?“
„Ano, pane,“ řekl horlivý obchodník a vyprovodil ho ke dveřím.
Té noci byl mladý nadšenec poslán zpět do Londýna poté, co prodal své zásoby Colterovi pod cenou; a když Jim ráno přišel dolů a otevřel přední dveře, našel na schodech sedět Colterova chlapce.
Jane Smithová přišla toho rána pozdě a něco na jejím vzhledu upoutalo jeho pozornost.
„Ty jsi plakala,“ řekl.
„Ne, neplakala. Jen jsem moc nespala, to je vše.“
„Ty jsi plakala,“ zopakoval.
„Jestli to řekneš ještě jednou, nezůstanu. Jsi opravdu otravný a nikdy bych neřekla, že takový budeš.“
To ho umlčelo, ale měl obavy. Dostala se kvůli téhle své eskapádě do nějakých potíží? Nikdy se neobtěžoval uvěřit, že je služka. Pravděpodobně byla nějakou chudou příbuznou jedné z velkých rodin v okolí. Po venkově bylo rozeseto mnoho malých vil a drobných pozemků o rozloze půl akru.
Společně jedli poněkud mizerný oběd, když se jí přímo zeptal:
„Kde bydlíš?“
„Ach, někde tady v okolí,“ řekla neurčitě.
„Mluvíš vůbec někdy pravdu, mladá dámo?“
„Byla jsem nejupřímnější člověk na světě, dokud jsem——“ Najednou se zarazila.
„Dokud jsem nezačala lhát. Je to velmi snadné.“
„Ach, mimochodem“ – najednou si vzpomněl – „dvě služky z tohoto domu za mnou dnes ráno přišly a vyptávaly se mě, zatímco jsi stlala postele.
Chtějí se vrátit.“
„ „Nepřijímej je,“ řekla spěšně. „Jestli to uděláš, odejdu.“
A s výčitkami svědomí kvůli své sobeckosti rychle dodala:
„Ano, přijmi je, pokud to půjde. Myslím, že bys měl své služebnictvo přivést zpět, jakmile to bude možné. Jen následují příklad Cleavera a většina z nich se bude těšit, až se vrátí, protože v kraji je spousta nezaměstnaných. Jenomže… byla bych ráda, kdybys mi dal vědět, než přijdou.“
Pomohl jí po obědě umýt nádobí a pak šel nahoru do své pracovny napsat pár dopisů, zatímco ona mu připravila večeři, než odešla. Schody z kuchyně
vedly do zadní chodby a byl více než překvapen, když za rohem schodů uviděl dívku stojící ve vstupní hale. Nechal dveře dokořán a buď neslyšel, jak zvoní, nebo se neobtěžovala zazvonit. Na první pohled viděl, že je velmi hezká
a módně oblečená, a napadlo ho, jestli to není delegace žen ze Sussexu, které požadují jeho okamžité opuštění země.
S úsměvem k němu přistoupila.
„Vy jste pan Morlake, já vím,“ řekla, když jí podal ruku. „Viděla jsem vaši fotografii. Vy mě neznáte.“
„Obávám se, že tu výhodu nemám,“ řekl Jim a uvedl ji do salónu.
„Prostě jsem vás musela navštívit, pane Morlake. Váš hloupý svár s mým bratrem už nesmí dál pokračovat.“
„S vaším bratrem?“ zeptal se udiveně a ona se šibalsky zasmála.
„Teď nedělejte, že nemáte chudáka Ralpha velmi intenzivně v nelibosti.“
Začalo mu to docházet.
„Tak vy jste slečna Hamonová?“ zeptal se.
„Samozřejmě, že jsem slečna Hamonová! Přijela jsem sem z Paříže speciálně proto, abych se s vámi setkala. Ralph si dělá strašné starosti kvůli té hrozné hádce, kterou spolu vedete.“
„To asi ano,“ řekl Jim s nadsázkou. „A vy jste přijela až z Paříže, abyste urovnala náš spor, že? Samozřejmě, že jste Lydia Hamonová. Jak jsem mohl být tak hloupý!
Vzpomínám si na vás z dávných dob, ještě předtím, než se vašemu bratrovi začalo dařit.“
Lydia Hamonová neměla ani nejmenší chuť, aby si ji někdo pamatoval z dávných dob, a tak odvedla jeho pozornost od tohoto nebezpečného tématu.
„Teď mi řekněte, Morlake, není možné, abyste se s Ralphem usmířili, jak to vy, milí Američané, říkáte, a——“
Dveře se náhle otevřely a vešla Jane Smithová. Byla oblečená na cestu domů a navlékala si rukavice.
„Myslela jsem, že jsi ve své pracovně,“ začala a pak její pohled padl na návštěvnici.
Pokud ji zjevení Lydie Hamonové překvapilo, účinek na Lydii byl ohromující. Zvedla zbytečné lorgnety a prohlédla si dívku s výrazem hrůzy.
„Snad se nemýlím?“ řekla. „To je lady Joan Carstonová!“
„Sakra!“ řekla Joan.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď