Kapitola XXIV. – Jim se něco dozvídá
Lady Joan Carstonová! Jim nemohl uvěřit svým uším.
„Snad se mýlíte, slečno Hamonová?“ řekl. „Tato dáma je slečna——“ Zmlkl.
„Tato dáma je lady Joan Carstonová a jsem ráda, že vidím, jak jste dobří přátelé. Jsem si jistá, že snoubenka mého bratra mi ráda pomůže s mým malým plánem, jak z vás a Ralpha udělat ještě lepší přátele.“
„Kdo je snoubenka vašeho bratra?“ zeptala se Joan, zaskočená tímto chladným tvrzením.
„Obecně se má za to, že jste to vy,“ usmála se Lydia sladce.
„To se možná má za to v blázincích, kde má mnoho lidí dokonce dojem, že jsou příbuzní Napoleona Bonaparta,“ řekla Joan ostře, ale rozhodně to neplatí ani pro mě, ani pro mého otce. A my bychom to měly vědět jako první.“
Lydia pokrčila rameny. Snažila se najít vysvětlení pro přítomnost té dívky v tomto domě a z jejího pohledu bylo možné jen jedno vysvětlení.
A pak jí začalo docházet, že dům je prázdný, až na tyto dvě osoby, a její postoj, chování i hlas v důsledku toho šoku okamžitě ztuhl.
„Předpokládám, že váš otec je tady, lady Joan?“ zeptala se upjatě.
„Můj otec není v Creithu,“ odpověděla dívka, která pochopila, kam míří. „Ani moje teta, ani žádný z mých bratranců. Vlastně nemám ve Woldovi žádného jiného doprovodu kromě kuchyňských kamen a pocitu své nesmírné nadřazenosti.“
Obočí zrzavé dívky se zvedlo do špiček.
„Myslím, že by se to Ralphovi nelíbilo…“ začala.
„Je tolik věcí, které se Ralphovi nelíbí“
– byl to Jim, kdo zasáhl a zachránil Joan Carstonovou před ponížením omlouvat se za věci, které by nepochybně řekla – „ale neobtěžoval bych se je vypočítávat. Nemyslím si, slečno Hamonová, že bychom měli lady Joan obtěžovat starým rodinným svárem.“
Obrátil se k dívce a podal jí ruku.
„Jsem vám nesmírně vděčný,“ řekl. „Je to velmi banální věta, ale dokonale vyjadřuje, jak se cítím.“
Očekával, že bude v rozpacích, ale ona byla samá vyrovnanost a on žasl nad jejím sebeovládáním.
„Myslím, že byste měl raději jít hledat své služebné,“ řekla s jiskrou v očích, „a domluvit se s nimi, aby za vámi přišly zítra odpoledne ve dvě hodiny.“
Zdůraznila ta slova a z jeho srdce spadl kámen, protože věděl, že Joan Carstonová tam bude na snídani.
Lydia sledovala dívku, jak kráčí po příjezdové cestě.
„Takže je pravda, že Lady Joan je s vámi zasnoubená?“ zeptala se a Jimovi poklesla čelist. „Řekla mi to, ale myslela jsem si, že je – no, otravná.“
„Zasnoubená se mnou?“ vydechl. „To – to řekla?“
Lydia se pohrdavě usmála.
„Samozřejmě to nebyla pravda, i když by to pravda být mohla, soudě podle její nerozvážnosti. Je to vaše kamarádka?“
„Skvělá kamarádka,“ řekl Jim neurčitě, „ale jen v tom smyslu, v jakém je Lady Bountiful kamarádkou upoutaného vesničana.“
„A vy jste samozřejmě ten upoutaný vesničan?“
Vynutila si úsměv, ale on v její tváři zahlédl něco z emocí, které se snažila potlačit, když si vzpomněla na důvod své návštěvy.
„Vážně, pane Morlake,“ řekla táhlým hlasem, „nemyslíte, že je na čase, aby ta vaše hloupá hádka s Ralphem skončila?“
„Mám to chápat tak, že jste vyslankyně s olivovou ratolestí?“ zeptal se s lehkým pobavením. „Protože pokud ano, předpokládám, že stejně jako všichni vyslanci mi máte co nabídnout kromě nehmotného přátelství, a to navíc velmi pochybné kvality.“
Přešla ke dveřím, zavřela je a pak se přiblížila a tiše řekla:
„Ralph říkal, že jste chtěl něco, co měl – už to nemá!“
Jim se na ni zamračil.
„Zničil to?“
„Už to nemá,“ zopakovala dívka. „Je to v jiných rukou.“
Zíral na ni nevěřícně.
„Myslíte to vážně?“
Přikývla.
„Jak to tedy, že je váš bratr na svobodě?“ zeptal se a ona se při tom rozzuřila.
„Nevím, co tím myslíte, pane Morlake. ‚Na svobodě?‘ Myslíte tím, že by můj bratr měl být ve vězení?“
„Ve vězení by měl být tak jako tak,“ řekl Jim klidně. „Ale pokud ten dokument – a předpokládám, že máte na mysli určitý dokument – padl do jiných rukou,
pak by váš bratr měl s největší pravděpodobností, pokud ten, kdo ho našel, není zloděj a vyděrač, čekat na soud.“
Bylo mu zcela zřejmé, že mluví naslepo a že nemá ponětí o povaze ztraceného dokumentu.
„Co chce, abych udělal?“ pokračoval.
„Zejména si přeje vaše přátelství,“ řekla. „Požádal mě, abych vám vzkázala, že mezi vámi není žádný spor, který by se nedal urovnat.“
„Jinými slovy, pokud ten pán, který má prohlášení v rukou, ho zveřejní, váš bratr si přeje, abych svědčil v jeho prospěch?“
Zaváhala.
„Nevím, jestli si to přeje – možná ano. Neřekl mi nic víc, než jsem vám řekla já, že to, co jste chtěl, mu vyklouzlo z rukou, a požádal mě o vaše přátelství.“
Jim došel k oknu a podíval se ven, snažíc se vyřešit hádanku, kterou mu předložila; a celou dobu mu hlavou běhalo to ještě úžasnější zjištění, že Jane Smithová je Joan Carstonová, dcera hraběte z Creithu, a z jeho pohledu osoba, k níž se nedá přiblížit.
To bylo první z mnoha překvapení, která čekala Jamese Morlakea.
„Nevím, co mám dělat,“ řekl a obrátil se zpět k Lydii. „Spor, jak tomu raději říkáte, mezi vaším bratrem a mnou závisí na tom, zda provede nápravu. To mu můžete vyřídit.“
„Takže to bude válka?“ řekla trochu dramaticky.
Usmál se a okamžitě byl zase vážný.
„Ano, obávám se, že to bude válka.“
Zakousla se do rtu a rychle přemýšlela. Její pokyny byly víceméně vágní a Ralph Hamon nechal na ní, jakým způsobem jeho návrhy uvede do praxe. Mohla zaujmout i jiný postoj a rozhodla se, že nastal okamžik, kdy se ujme nové role.
„Víte, co to pro mě znamená, pro jeho jedinou sestru?“ zeptala se s mírným chvěním v hlase. „Uvědomujete si, co to znamená ležet noc co noc vzhůru,
přemýšlet, trápit se a bát se toho, co přinese ráno?“
„Je mi líto, ale ne. Upřímně, slečno Hamonová, nemám s vámi soucit. Pokud je pravda, že pociťujete tyto obavy a emoce – no, to je nešťastné.“
„To zní jako od malé dámy,“ řekl Jim Morlake, když ji doprovázel ke dveřím.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď