Kapitola XXVII. – Nájemník paní Cornfordové
Jim natankoval auto, naskládal pár plechovek do zavazadlového prostoru a odjel do vesnice, kde se nejprve zastavil na poště, aby poslal telegram Bingerovi, a pak u automechanika, který od zániku autoservisu sloužil motoristům pro základní opravy. Složité opravy, které automechanikovi popsal, nebylo možné v Creithu provést, jak dobře věděl.
„Raději odvezte auto do Horshamu, pane Morlake,“ řekl. „O těchto strojích toho nevím dost, abych mohl provést práci, kterou chcete.“
Policejní pozorovatel ho viděl odjet a přešel k automechanikovi, aby zjistil, v čem je problém.
„Porouchalo se mu řízení, sám si to provizorně opravil, ale řekl jsem mu, že je to nebezpečné, a on s tím odjel k Bolleymu do Horshamu.“
Detektiv Spooner, spokojený, se vrátil ke svému šéfovi a podal hlášení.
Zrovna když se stmívalo, Jim se vrátil malým motorovým autobusem, který jezdil třikrát denně mezi Creithem a Horshamem. I to Spooner nahlásil.
„Nechápu, k čemu nás tu vůbec drží,“ řekl seržant Milligan. „Je to mrtvá a živá díra a není pravděpodobné, že by Morlake zatím něco podnikl. Ten proces ho trochu otřásl.“
„Kéž by si zvykl chodit spát brzy,“ zamumlal jeho podřízený. „Mluvil jsem s komorníkem – který se k němu, mimochodem, vrací – a ten říkal, že nikdy předtím nezažil, že by jeho šéf trpěl nespavostí.“
„Možná je to jeho svědomí,“ řekl Milligan nadějně.
Brzy poté, co se Jim vrátil do domu, dorazil Binger s malou taškou, obsahující vše, co potřeboval na převlečení, a William Cleaver ho uvedl do Jimova pokoje.
„Mám pro tebe práci, která se ti bude líbit, Bingere,“ řekl Jim. „Budeš sedět na židli a každou noc pět nebo šest hodin nic nedělat. Budeš moc spát přes den a nemám sebemenší pochybnost, že si zdřímneš i během služby.“
Binger, jehož tvář při zmínce o práci zvážněla, se opět rozjasnil.
„Nejsem od přírody líný člověk, pane,“ řekl, „ale v mém věku a po vojenských zkušenostech zjišťuji, že mě věci velmi rychle unavují. Myslím, že to musí být tou horečkou, kterou jsem chytil v Indii. Není to tím, že bych byl líný – to ne! Práci miluji. Máte to tady těžké, pane? – Předpokládám, že ano! Je přirozené, že šlechta je trochu rozhořčená, když jste zloděj, pane. Jsem si jistý, že to, jak se na mě novináři vrhli, když jste byl v base, bylo hanebné. Dali mou fotku do novin, pane – možná jste ji viděl?“
Hmatal v kapse a vytáhl velkou, pomačkanou a poněkud idealizovanou fotografii pana Bingera. „Ne že bych vyhledával publicitu, pane, abych použil cizí výraz, ale když jste v centru pozornosti, tak jste v centru pozornosti a není před tím úniku. Tomuhle Mommetovi“ (takto označil Mahmeta) „to vůbec nevadí. Jako míšenec nemá žádný rozum. „Vzdal jste to, předpokládám, pane?“
„Vzdal co?“ zeptal se Jim.
„Vloupání, pane.“
Uviděl neznámý předmět stojící na odkládacím stolku.
„Dáváte se na hudbu, pane?“ zeptal se.
Jim se podíval na velký gramofon, který mu byl doručen před pár dny.
„Ano, vyvinul jsem si docela dobrý vkus na jazz,“ řekl.
„Teď poslouchejte moje pokyny, Bingere, a musíte je splnit do písmene. Dnes večer v deset hodin zaujmete své místo před mými dveřmi. Můžete si vzít to nejpohodlnější křeslo, jaké najdete, a moc mi nevadí, když budete spát. Ale nikdo nesmí vstoupit do této místnosti – rozumíte? A za žádných okolností mě nesmíte vyrušovat. Kdyby se ozvali nějací detektivové——“
„Detektivové?“ zeptal se překvapeně Binger.
„V Creithu jsou dva,“ řekl Jim chladně, „ale nemyslím si, že by vás obtěžovali. Ale pokud zavolají, zaklepou na hlavní dveře nebo udělají cokoli po desáté hodině, nesmíte je pustit dovnitř, pokud nepředloží příkaz podepsaný soudcem, což je velmi nepravděpodobné. Rozumíte?“
„Ano, pane. Chcete, abych vám přinesl kávu?“
„Nechci, abyste mi nosil nic,“ řekl Jim ostře. „Pokud se pokusíte vejít nebo mě vyrušit, budete propuštěn.“
Ten večer měl nejlepší večeři za poslední týdny, protože většina personálu byla opět ve službě. V půl desáté si promluvil s Cleaverem, který se již chystal jít spát.
Jim se vydal na procházku po pozemku a došel k bráně. Silnice byla opuštěná, ale ve stínu živého plotu uviděl červenou jiskru světla, která pravidelně blikala a zhasínala . Byl to doutník strážce a Jim se v duchu usmál.
Když se vrátil do své pracovny, zjistil, že Binger si s dekou a židlí zasedl v hale.
„Dobrou noc, Bingere,“ řekl a zamkl dveře.
Ačkoli byl dům vybaven elektrickým osvětlením, benzínový motor, který dodával proud, nefungoval od jeho návratu. Na stole v pracovně stála parní lampa se stínidlem, která vrhala na stůl silné světlo. Stínidlo sundal a jas plamene byl téměř oslepující.
Vzal gramofon a postavil ho na stůl uprostřed místnosti, natáhl ho a nastavil talíř tak, aby se otáčel co nejpomaleji. Potom ze svého stolu vzal dlouhou ocelovou tyč, kterou zašrouboval do konce talíře. Na ni připevnil malou kartonovou figurku, siluetu muže s rukama za zády, upevněnou na kusu silného drátu. Tu připevnil na konec tyče, vzal parní lampu ze svého stolu, postavil ji do středu talíře a uvolnil západku. Deska se pomalu otáčela a s ní i lampa a kartonová figurka. Za chvíli se rozmazaný stín siluety mihl přes bílou roletu.
„Už je to tu zase!“ zasténal detektiv Spooner, když viděl, jak stín prochází. „Jak dlouho to ještě bude dělat?“
Zřejmě ne dlouho, protože Jim zastavil stroj, vyšel nahoru do svého pokoje a převlékl se do starého černého obleku. Přes něj si oblékl těsně přiléhající ulster, který mu sahal téměř až k patám, a ten spolu s měkkým černým kloboukem doplňoval jeho šatník. Vložil si do kapsy nářadí a zbraň, přidal malou, ale výkonnou elektrickou baterku a podíval se na hodinky. Bylo půl jedenácté. V domě bylo ticho. Vrátil se do pracovny a přistoupil ke dveřím, aby zavolal Bingera.
„Jste v pořádku?“
„Ano, pane.“
„Pamatujte, že mě nesmíte rušit.“
„Ano, pane, rozumím.“
Z hlasu usoudil, že bdělý Binger už napůl spí.
Znovu zapnul gramofon, chvíli ho sledoval, upravoval rychlost, a pak, když prošel do své ložnice, přešel k oknu na zadní straně domu, zvedl okenní křídlo a vyšel na malý balkon.
Za minutu byl na pozemku a plížil se ve stínu keřů k malému mostku, který vedl k panství Creith. Deset minut chůze a dorazil k osamocené stodole, ke které vedla vozová cesta přes pole, které mu patřilo, a tady na něj čekalo auto….
„Zase to dělá,“ řekl Spooner svému seržantovi, který se přiblížil, aby se připojil k hlídce. „Támhle jde,“ řekl, když oknem trhaně přeběhl stín.
Spooner zasténal.
„To znamená práci na celou noc,“ řekl.
V tu chvíli Jimovo auto projíždělo Haymarketem v mrholení. Odbočil do Wardour Street a zaparkoval na konci dlouhé kolony aut, která zde čekala, aby odvezla diváky z divadla, a pak vešel do Shaftesbury Avenue a zastavil si taxi. Když auto zastavilo, dveře salónního baru se prudce otevřely a ven vyklopýtal nějaký muž.
Spadl na Jima, který ho zachytil a trhnutím postavil na nohy.
„Promiňte!“ řekl opilec, „měl jsem malou hádku… o čistě abstraktní otázce metafyziky,“ vypravil ze sebe slova s obtížemi.
Jim se na něj pozorně podíval. Byl to ten mladík, který k němu přišel v noci během bouřky.
„Zdravím, příteli, jsi dost daleko od domova,“ řekl, než si uvědomil, že si zrovna nepřeje, aby ho někdo poznal. Ale ten muž nebyl schopen ho poznat.
Taxík už čekal a když uviděl malý dav, který se shromáždil, vtlačil opilce do vozu.
„Jeďte na Long Acre,“ řekl.
V tuto noční hodinu budou ulice s velkoobchodníky s ovocem a autosalony prázdné. Zastavil taxi v nejklidnější části ulice a vedl svého společníka na chodník.
„Teď, pane Opilče, vám radím, abyste šel domů.“
„Domů!“ řekl ten druhý hořce. „Nemám domov! Nemám přátele, nemám holku!“
„Možná to není neštěstí – pro tu dívku,“ řekl Jim, netrpělivý, aby už mohl odjet.
„Je to tak? Nevím. Rád bych se dostal k té dívce, která mi to provedla. Zabil bych ji – opravdu, zabil bych ji!“
Jeho bledá tvář se zkřivila náhlým vztekem a pak propukl v opilecké slzy.
„Zničila mi život, zatraceně!“ vzlykal, „a já ji neznám, kromě jejího křestního jména, nevím nic kromě toho, že její otec je lord… má malou jizvu ve tvaru srdce na hřbetu ruky.“
„Jak se jmenuje ta dívka, která… která ti zničila život?“ zeptal se Jim chraplavým hlasem.
Mladík si otřel oči a polkl.
„Joan – tak se jmenuje, Joan… podrazila mě a jestli ji někdy najdu, zabiju ji!“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď