Kapitola XXXIV. – Provaz
Marborne nevěděl, co ho přimělo zvednout oči. Ve skle nad krbovou římsou uviděl lesk nože a naklonil se dopředu, přičemž s sebou strhl stůl. Otočil se, aby čelil vrahovi, a v tom okamžiku zvedl okraj stolu a hodil ho proti útočníkovi.
Zbraň mu vyklouzla z ruky a světla zhasla současně; neboť ačkoli byl Ahmet, mulíř, barbar, žil ve městě osvětleném elektrickým světlem a znal hodnotu vypínače, který měl po ruce.
Marborne uslyšel jeho kroky na schodech a rozběhl se za ním, zakopl a spadl přes stůl. Než se rozsvítila světla, schody i chodba byly prázdné. Na ulici po námořníkovi nebylo ani stopy, a tak po dvojitém zamčení dveří se vrátil do svého pokoje, sáhl po láhvi whisky, která byla po ruce, a neobtěžoval se nápoj ředit.
„Ta svině!“ vydechl.
Odložil láhev a prohlédl si dopis, který ten muž upustil.
Byl to balíček starých novin.
Tak to bylo! Jak mu řekl Welling, vyprovokoval divokou kočku a ta ukázala drápy.
Teď byl v klidu, alespoň v mysli, i když ne na těle, protože mu pot stékal po čele. Tak to byl Hamon – ten pravý Hamon, který se nezastaví před ničím, aby získal zpět to, co ztratil. Seděl tam půl hodiny, pak vstal, svlékl si kabát, vestu, košili a poté i hedvábné tílko pod ní. K tělu měl páskami z náplasti připevněný malý váček z naolejovaného hedvábí, skrz který mohl přečíst některá slova z dokumentu, po kterém Hamon, stejně jako Morlake, tak toužil.
Přilepil si dva nové proužky náplasti, oblékl se a po pečlivém prohlédnutí revolveru si ho zastrčil do zadní kapsy. Zbývalo udělat jen jednu věc a tu bylo třeba udělat okamžitě. Napadlo ho, že by zavolal Sloneovi, ale ten by mohl věci snadno zkomplikovat, a tak se nakonec rozhodl, že bude nejlepší, když bude jednat sám. Musel vyrazit hned, než se ten rádoby vrah vzpamatuje ze zaleknutí. Oblékl si kabát, vzal nabitou hůl z věšáku v předsíni a vyšel ven.
Jim Morlake byl řešením jeho potíží a štítem před nebezpečím. Uvědomil si to s překvapivou jasností. Zavřel za sebou dveře, rozhlédl se nalevo a napravo, ale jak očekával, po tom cizokrajně vypadajícím námořníkovi nebylo ani stopy.
Taxík ho odvezl na nádraží Victoria a zjistil, že má ještě půl hodiny čas, než mu pojede vlak do nejbližšího železničního uzlu. Další sklenka whisky mu dodala sílu na cestu a on se usadil v rohu prvotřídního vagónu, kde už seděli dva další muži.
V jedenáct hodin té noci Jim, který skutečně pracoval ve své pracovně, uslyšel kroky blížící se po štěrkové cestě a když otevřel dveře, stal se svědkem rozhovoru mezi Bingerem a nějakou neznámou osobou. Za chvíli vešel velmi rozrušený Binger.
„Je to ten zatracený Marborne,“ zašeptal.
„Uveďte ho dovnitř,“ řekl Jim po chvilce přemýšlení.
Co by Marborne mohl chtít, napadlo ho? Že by podezříval Jima, že je Černý, bylo přirozené, ale stěží by se vydal na cestu v tuhle noční hodinu, ať už aby vyjádřil své výtky, nebo aby provedl křížový výslech.
„Přiveďte ho sem.“
Marborne vypadal velmi vyčerpaně a ztrápeně, pomyslel si. Očekával potíže, ale jeho chování a vystupování byly samá zdvořilost.
„Omlouvám se, že vás ruším v tuto noční hodinu, pane Morlake,“ řekl, „a doufám, že si nebudete myslet, že jsem přišel kvůli té malé práci ze včerejší noci.“
Jim mlčel.
„Věc se má tak,“ řekl Marborne a ztišil hlas, „jsem v—“
Najednou se otočil. „Co je to?“ zachraptěl.
Venku se ozvalo skřípání pomalých kroků na štěrku.
„Kdo je to?“ zeptal se chraplavě.
„Zjistím to,“ řekl Jim.
Sám otevřel návštěvníkovi dveře.
„Pojďte dál, Wellingu. Jste předposlední člověk, kterého jsem čekal.“
„A kdo byl první?“ zeptal se Welling.
„Váš starý přítel, který právě dorazil – Marborne.“
Kapitán Welling zvedl bílé obočí.
„Marborne! Jak zajímavé! Přijel si pro své peníze zpět?“
„To jsem si nejdřív myslel,“ řekl Jim dobromyslně, „a samozřejmě jsem ho nemohl odmítnout. Ne, myslím, že ho trápí něco vážnějšího než ztráta
peněz.“
Marbornovo ulehčení při pohledu na Jimova návštěvníka bylo tak zřejmé, že Jim byl zmatený.
„Čekáte přítele, Marborne?“ zeptal se Julius přívětivě.
„Ne… ne, pane,“ koktal muž.
„Myslel jsem si, že ne. Můžete tu zbraň schovat. Nosit zbraně je velmi špatná věc. Překvapuje mě, že starý policista jako vy uvažuje o takových věcech.
Dobrá hůl je vše, co policista potřebuje – dobrá hůl a první úder!“
Marborneovi se při pohledu na muže, který více než kdokoli jiný nesl odpovědnost za jeho zkázu, částečně vrátila odvaha. Zdálo se, že se náhle zbavil strachu, který ho před chvílí obklopoval jako mrak.
„Dnes večer vás nebudu obtěžovat svými záležitostmi, pane Morlake. Možná byste mi mohl věnovat pár minut zítra ráno?“
„Jestli vám překážím…“ začal Welling.
„Ne, pane. Kde mohu dnes v noci přespat? Předpokládám, že je tu nějaký hotel?“
„Je tu hostinec,“ řekl Welling, „Red Lion. Bydlím tam sám. Ale mohu počkat; moje záležitost není nijak důležitá. Chtěl jsem se jen pana Morlakea zeptat na jednu nebo dvě otázky.“
„Ne, ráno to stačí,“ řekl Marborne.
Došel k definitivnímu rozhodnutí. Hamon by měl dostat svou poslední šanci. Byl tady, na dosah ruky. Ráno mu předloží svou nabídku a možná, s obviněním z pokusu o vraždu visícím nad jeho hlavou, Hamon zaplatí štědřeji a ochotněji.
„Venku na vás čekají další dva vaši přátelé – Milligan a Spooner,“ řekl Julius Welling. „Nezkažte je, Marborne!“
„Myslel jsem, že jste poslal své lovecké psy zpátky do města?“ zeptal se Jim, když Marborne odešel.
„Poslal, ale ten, kdo je sem přivedl, je poslal zpět do Creithu dalším vlakem. V naší službě, pane Morlake, je velkou chybou, když se jedno oddělení plete do záležitostí druhého. Pánové Spooner a Milligan nepatří do mého oddělení.“
Zasmál se nad touto malou komedií mezioborové důstojnosti.
„Ale já je přesunu. Nechám je pro vás přesunout. Přišel jsem dnes večer, abych vám řekl, že tu byli – nechtěl bych, abyste si myslel, že jsem porušil slib. Zítra se pokorně obrátím na superintendenta, kterého jsem požádal, aby tyto muže poslal, aby byl tak laskav a stáhl je, a oni budou staženi. Co je s Marbornem?“
„Nevím. Mluvil o tom, že je v něčem – myslím, že chtěl říct ‚nebezpečí‘. Možná pil.“
Welling zavrtěl hlavou.
„Nebyl opilý,“ řekl.
„Co tím asi myslí?“ mluvil sám k sobě.
„Dostaneme ho zpátky, Morlake. Bude si povídat s mými
chlapci.“
Společně vyšli na silnici a přistoupili k nim dva detektivové, kteří čekali na Wellingův návrat.
„Je tam Marborne?“
„Ne, pane,“ odpověděl Milligan.
„Odešel?“
„Nevím, co tím myslíte, pane. Neviděl jsem ho.“
„Cože jste neviděl?“ téměř zakřičel Welling.
„Nevyšel z té brány před dvěma minutami?“
„Ne, pane,“ řekli oba muži najednou. „Z té brány nikdo nevyšel, dokud jste nevyšel vy.“
Nastalo ticho.
„Má někdo z vás baterku?“
Jako odpověď posvítila Milliganova kapesní baterka na zem a Welling, který si baterku vzal, se vrátil a prohledával příjezdovou cestu zleva doprava.
Na půli cesty mezi branami a domem se zastavil a posvítil na keře lemující příjezdovou cestu.
Marborne ležel tváří dolů. Na zadní části hlavy měl lehké zranění, ale to, co ho zabilo, byla uzlovaná hedvábná šňůra pevně omotaná kolem krku.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď