Kapitola XXXII. – Kapitán Welling chápe
Sní, řekl si mechanicky. To nemůže být pravda; bylo to příliš absurdní, než aby o tom uvažoval. Šokovala ho stejně, jako šokovala Lydii Hamonovou. Samozřejmě, že to není pravda. Jak by to mohlo být? Vždyť je to jen dítě…
Zastavil koně před chalupou v Cornfordu. Mohl tam vejít a zjistit pravdu – mohl ji z toho opilce vytáhnout. Pak uviděl lékaře, jak vychází, a stařík na něj vesele kývl.
„Jak se má váš pacient?“ našel Jim hlas, aby se zeptal.
„Docela špatně. Myslím, že má revmatickou horečku. Je málo odolný, takže co s ním bude, ví jen Bůh. Vypadáš trochu pod psa, Morlake. Neviděl jsem tě od té doby, co jsi přišel ze svého…“
„Od té doby, co jsem přišel z vězení v Brixtonu,“ usmál se Jim.
„Ne, nemyslím, že jsme se potkali. O mě se nemusíte bát, doktore. Jsem fit jako favorit derby.“
„Z mé zkušenosti vím, že obvykle nejsou v kondici,“ zavrčel doktor, „i když to zjistíte až poté, co je závod vyhraný a vy jste přišli o peníze.“
Kráčel po Jimově boku do vesnice.
„Zvláštní pták, ten Farringdon,“ řekl a prolomil ticho.
„Asi vysokoškolák, ale zvláštní pták. Dnes je docela v deliriu a to, co říká, by vám naježilo vlasy. Naštěstí,“ řekl po chvilce zamyšlení, „jsem plešatý. Slyšel jste někdy o Půlnočních mniších?“
„Cože?“ řekl Jim.
„Půlnoční mniši. Zajímalo by mě, jestli jste o nich ve své širší znalosti světa náhodou neslyšel. Myslím, že je to nějaký tajný spolek.
Pořád o nich blábolí, i když není mou věcí prozrazovat tajemství mých pacientů. Jedinou satisfakcí, kterou z mého neprofesionálního chování můžete mít, je to, že pravděpodobně prozradím i to vaše. Hm! Půlnoční mniši a Joan,“ zamyslel se.
„Zajímalo by mě, o jakou Joan jde?“
Jim neodpověděl a on dál bloumal.
„Je to dost běžné jméno. Všiml jste si někdy, jak se jména opakují v cyklech? Všechny Marjorie patří do roku 1896; jsou současnicemi Dor a Dorothy. A všechny Joan jsou asi dvanáctileté. Právě teď je epidemie Margaret. Je to zvláštní svět,“ dodal nesouvisle, zatímco mávnutím ruky zmizel ve své ordinaci.
Jim ho neslyšel.
To musí být vysvětlení. Šokovala ho svým rozpustilým způsobem. Říkal si to s takovou rozhodností, že se snažil zamaskovat své sebeklamné chování.
Zahýbal k Wold House, když kolem něj prosvištělo velké italské auto. Zahlédl tvář a otočil koně, aby sledoval, jak auto mizí z dohledu. Hamonova přítomnost nikomu nepřinese štěstí, uvažoval. Jemu rozhodně žádné nepřinesla.
„Byli tu strážci zákona,“ sykl Binger melodramaticky a vyšel mu naproti do poloviny příjezdové cesty.
„Kteří konkrétní strážci? A mimochodem, budu si muset dávat pozor, nebo budu mluvit jako ty.“
„V dobách, kdy jsem sloužil v armádě, jsem byl vždy považován za velmi kultivovaného řečníka,“ řekl Binger samolibě. „Vzpomínám si, jak mi jednou můj plukovník řekl——“
„Přestaň mluvit o svém plukovníkovi. Pojďme k obyčejným pracovitým lidem. Myslíš Spoonera nebo Finnigana?“
„Všechny,“ řekl Binger. „Viděl Williama – je to legrační, že se jmenuje William a já taky William…“
„To je tak legrační, že se smíchy popadám za břicho,“ řekl Jim netrpělivě. „Co říkal Williamovi?“
„Chtěl vědět, jestli jsi byl včera večer venku. Tu otázku položil ten druhý chlap. A William řekl, že pokud ví, byl jsi doma.
A já samozřejmě věděl, že jsi byl doma, tak jsem takříkajíc z vlastní iniciativy poskytl své svědectví.“
„Kdy odešli?“
„Neodešli. Jsou v pracovně,“ řekl pan Binger. „A ten druhý pán – byli tam tři – řekl, že se cítí slabý a rád by si sedl někam mimo sluneční paprsky.“
„Už měsíc nesvítí slunce. Domnívám se, že ten druhý pán se jmenuje Welling. Zní to docela jako on.“
„Správně, – pan Welling. Starý pán, asi není úplně při smyslech – vlastně je dětinský. Měl ten gramofon na stole a ptal se, k čemu slouží ty malé dírky na boku. Je strašné vidět muže v nejlepších letech, jak takhle mluví.“
„Hrozné,“ souhlasil Jim upřímně.
Když vešel do pracovny, Welling s výrazem tichého, odtažitého obdivu prohlížel velkou leptanou grafiku, která visela nad vyřezávaným krbem.
Naklonil hlavu na stranu a podíval se přes brýle, když Jim vešel.
„Tak tady jste, Morlake,“ řekl. „Myslím, že vypadáte pozoruhodně dobře.“
„Vesnický lékař právě vyslovil názor, který je přímo opačný, ale to asi víte,“ řekl Jim, když mu podal ruku.
„Řekl jsem si, že se za vámi zastavím,“ řekl Welling.
Měl ve zvyku vystrkovat bradu do vzduchu a dívat se na svůj protějšek shora. Čím byli vyšší, tím výše zvedal bradu. Tvář měl téměř otočenou ke stropu, když se na Jima díval tím podivným bledým pohledem, který zlomil tolik tvrdohlavých a mlčenlivých zločinců.
„Teprve včera večer jsem zjistil, že bez mého vědomí sem Yard poslal dva muže, aby vás sledovali. To není správné,“ řekl a zavrtěl hlavou.
„To není vůbec správné. V okamžiku, kdy jsem to zjistil, jsem se rozhodl, že sem přijedu osobně a stáhnu tyhle strážníky. Nemůžu dopustit, aby vás obtěžovali; musíte dostat svou šanci, Morlake.“
Jim se nahlas zasmál.
„Nemám sebemenší pochybnost, Wellingu, že jste to byl vy, kdo poslal tyhle špehy, aby mě sledovali,“ řekl.
„A já mám ještě menší pochybnosti,“ řekl Welling upřímně, „že jsem je poslal!
To je to nejhorší na naší práci,“ zavrtěl smutně hlavou. „Musíme lhát!
Takové zbytečné lži. Někdy se zachvěju, když si vzpomenu na příběhy, které musím během dne vyprávět. To je pěkný malý gramofon, co máte.
Máte nějaké desky?“
„Spoustu,“ řekl Jim pohotově.
„Ach! Právě jsem ho zapnul.“
Zatímco mluvil, otočil vypínačem a talíř se pomalu roztočil.
„Velmi pomalu, co? Napadlo mě, že kdybyste měl na vrchu toho talíře lampu a vyřezanou postavu ve tvaru člověka, umístěnou tak, aby pokaždé, když se talíř otočí, padl stín přes tu roletu – co říkáte na ten nápad? Až napíšu svou malou příručku pro zloděje, ten nápad tam bude zcela prominentně uveden – s ilustracemi.“
Jim otočil knoflíkem a disk se roztočil rychle.
„To jen ukazuje, jak i chytrý plán může selhat kvůli nedostatku základní opatrnosti,“ řekl.
„Měl bych to vrátit na plnou rychlost, kdybych byl zločinec a snažil se oklamat dobrou, laskavou policii. Nesmíš zapomenout ty pokyny uvést ve své příručce, Wellingu.“
„Ne, nesmím,“ souhlasil vřele. „Moc ti děkuji.“
Ohlédl se na Spoonera a svého nadřízeného.
„Dobře, seržante, myslím, že nemusíte čekat. Můžete vzít Spoonera s sebou do města příštím vlakem. Připojím se k vám na nádraží. Mezitím si chci jen trochu popovídat s panem Morlakem – řekněme, že si jen trochu zavzpomínáme,“ usmál se.
Došel k oknu a sledoval, jak oba policisté mizí.
„Jsou to velmi dobří chlapi,“ řekl a otočil se, „ale nemají mozek. Kromě toho jsou to dokonalí policisté. Vlastně jsou ideálem našeho sboru.
Kde jste byl včera v noci, Morlake?“ Zeptal se stroze.
„Kde si myslíte, že jsem byl?“ řekl Jim, sundal dýmku z police nad krbem a naplnil ji.
„Myslím, že jste byl v čísle 302 na Cambridge Circus a otevíral trezor mého přítele, pana Marborna. Když říkám ‚myslím‘, myslím tím, že to vím. Takhle to nefunguje, Morlake,“ zavrtěl hlavou vyčítavě.
„Pes nepožírá psa, ani zloděj neokrádá zloděje. A ten Marborne byl největší zloděj, jaký kdy nosil uniformu, to ví nebe i komisař. Udělal jste balík, ale dostal jste, co jste chtěl?“
„Nedostal jsem, co jsem chtěl,“ řekl Jim.
„Tak proč jste si vzal ty peníze?“
„Jaké peníze?“ zeptal se Jim nevinně.
„Chápu.“ Kapitán Welling se usadil na pohovku a vyhrnul si nohavice, čímž dal najevo, že se chystá zůstat déle.
„Vidím, že se budeme muset chvíli hádat, Morlake.“
„Ne,“ prosil Jim. „Beru peníze jen tehdy, když ty peníze, které chci, patří člověku, po kterém jdu.“
Welling přikývl.
„To jsem tušil. Ale tohle byly Marbornovy vlastní peníze – nečestně vydělané, a proto mu právem náležely. Jaký vliv má Marborne na Hamona?“
„Vydírání, řekl bych – vlastně jsem si tím docela jistý. Získal dokument, který Hamona velmi usvědčuje, a toho pána tím těžce ždímá; to je můj názor.“
Welling znovu přikývl.
„Teď se dostáváme k jediné záhadě, která mě zajímá,“ řekl. „Existuje dokument, který chcete získat, a o kterém říkáte, že ho má Marborne. Je to dokument, jehož zveřejnění, nebo pokud by se dostal do rukou orgánů činných v trestním řízení, by mělo pro Hamona velmi katastrofální následky. Vyjádřil jsem to správně?“
„Takřka přesně,“ řekl Jim.
„Dobře tedy.“ Welling si odpočítával body na prstech. „Za prvé, máme dokument, dopis, prohlášení, cokoli chcete, jehož zveřejnění by, řekněme, dostalo Hamona do velmi nepříjemné situace. Teď mi řekněte: je v tom dokumentu něco, co je naprosto nezbytné, aby si Hamon ponechal?“
„Nic,“ řekl Jim.
„Tak proč to sakra nezničí?“ zeptal se Welling udiveně.
Na Jimově tváři se pomalu objevil úsměv.
„Protože je to opice,“ řekl. „Strčil ruku do tykve a uchopil ovoce; nemůže ruku vytáhnout, aniž by pustil svou kořist.“
„Ale říkáš, že v textu toho papíru není nic, co by mu mohlo nějak prospět, a přesto ho nezničí! To je neuvěřitelné. Slyšel jsem, že je lakomec, někdo mi říkal, že má třicet párů bot, které hromadí už od dětství. Ale proč proboha hromadí něco, co může——“
„Dostat ho do oprátky,“ navrhl Jim a Wellingův výraz zvážněl.
„Až tak zlé?“ zeptal se tiše. „Měl jsem tušení, že by to tak mohlo být. Ten muž je šílený – naprosto, zjevně, zuřivě šílený. Držet se důkazu, který ho může usvědčit – no, v historii jurisprudence pro to neexistuje žádný precedens. Člověk si může dokument nechat z pouhé nedbalosti nebo zapomnětlivosti, ale záměrně ho hromadit! Je to něco, co napsal on sám?“
Jim zavrtěl hlavou.
„Je to něco, co napsal někdo jiný, a obviňuje ho to ze spiknutí za účelem podvodu a pokusu o vraždu.“
Kapitán Welling byl muž, kterého jen tak něco nepřekvapilo, ale teď seděl ohromen a nemohl promluvit.
„Vzdávám to,“ řekl. „Hamona to každopádně ubíjí. Včera jsem ho viděl a vypadal jako člověk na pokraji nervového zhroucení.“
„Nerad bych viděl Hamona zemřít – přirozenou smrtí,“ řekl Jim. „Mimochodem, je tady dole.“
Welling přikývl.
„Ano, dnes ráno poslal telegram lordu Creithovi s dotazem, zda by ho mohl ubytovat. Poslal svou sestru pryč do Paříže.“ Poškrábal se na bradě.
„Rád bych tomu přišel na kloub,“ řekl. „Mám pocit, že bychom měli zjistit o něco víc, než víte nebo tušíte.“
„O Hamonovi není nic špatného, co bych nemohl odhadnout,“ řekl Jim.
Měl Wellinga rád a za jiných okolností by s ním rád strávil den; ale teď neměl náladu na společnost a ulevilo se mu, když starý muž odešel. Jim měl zlomené srdce, cítil se neuvěřitelně mizerně. Šok z Joanina prohlášení ho omráčil.
Nechtěla si s ním hrát; musela mluvit pravdu. To odpoledne se dvakrát ocitl na cestě k chalupě paní Cornfordové a jednou se zastavil. a zeptal se na pacienta, přičemž jeho dotaz nebyl zcela nezištný.
„Je velmi nemocný, ale doktor to vidí optimističtěji,“ řekla paní.
„Lady Joan byla tak laskavá a přinesla mu nějaké víno.“
Jim Morlake pocítil v srdci malou bodavou bolest, ale vzápětí se za to styděl.
„To je samozřejmé,“ řekl a paní Cornfordová se na něj usmála.
„Jste její přítel – dnes o vás mluvila.“
„Víš o panu Farringdonovi vůbec něco?“ zeptal se jí.
„Nic, kromě toho, že nemá žádné přátele. Dostává penzi od jedné advokátní kanceláře ve městě. Kéž bych věděl, kde najít jeho příbuzné, měli by to vědět. Ale on nemluví o nikom kromě těch ‚půlnočních mnichů‘ a jediné jméno, které kromě jména té dívky zmiňuje, je jméno, které mi připadá velmi známé – Bannockwaite. Má to pro mě nějaký význam, ale nedokážu říct jaký.“
Jim to jméno už někdy slyšel a v jeho mysli se mu spojovalo s něčím nechutným. Napadla ho myšlenka. Potkal Wellinga na vesnické ulici a starý muž mu řekl, že tu zůstane ještě den nebo dva, a Jim ho pozval na večeři. Vrátil se do Red Lion, kde detektiv bydlel, a našel ho v baru, kde si ho nikdo z pravidelných hostů nevšímal, a on pil pivo z lesklého korbele.
„Znáte někoho jménem Bannockwaite?“
„Znal jsem muže jménem Bannockwaite,“ řekl Welling okamžitě, „a byl to darebák! Pamatujete si ten případ? Mladý farář, který se dostal do potíží a byl vyhozen z kostela. Nebylo na něm nic špatného, kromě přirozené zlomyslnosti a větší chyby, než je volba duchovní dráhy, si nedokážu představit.
Pak se zapletl s gangem podvodníků s kartami ve West Endu a dostal se nám do rukou, ale neměli jsme proti němu žádný případ. Když vypukla válka, dostal důstojnickou hodnost – pod svým vlastním jménem, což je pozoruhodné. Vedl si skvěle, vysloužil si Viktoriin kříž a padl na Sommě. Pravděpodobně si ho pamatujete v souvislosti s jednou z těch společností, které založil. V tomhle ohledu se nám vlastně nikdy nedostal do rukou——“
„Co myslíte těmi spolky?“
„Měl posedlost zakládat tajné spolky. Vlastně už na škole založil jeden, který rozvrátil nejen jeho vlastní školu, ale i tucet dalších v okolí. Myslím, že byl tak trochu mystik, ale jeho silnou stránkou byla zlomyslnost.“
„Jaká to byla škola? To asi nevíte, že?“
„Zvláštní, ale vím. Byla to Hulston – velká škola v Berkshire.“
Jim se vrátil a napsal řediteli školy v Hulstonu, přičemž upřímně doufal, že ho ředitel nepozná jako hrdinu procesu u Old Bailey.
Pozdě odpoledne zahlédl Hamonovo auto, jak prosvištělo směrem k Londýnu, a přemýšlel, jaká naléhavá záležitost vede toho finančníka zpět do města. Dlouho
po půlnoci uslyšel zvláštní řev italského motoru a když se podíval z okna, uviděl, jak se auto vrací.
„V těchto dnech je to velmi zaneprázdněný člověk,“ pomyslel si Jim, a měl pravdu, protože Ralph Hamon strávil dvě hodiny plodným rozhovorem
s neznámým mužem, který přijel do Londýna, a rozhovor probíhal výhradně v arabštině.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď