Kapitola XXXI. – Joan prozrazuje pravdu
Jim Morlake se vrátil domů v časných ranních hodinách. V půl čtvrté Spooner zahlédl, jak se zvedá bílá roleta, a v jasném světle pokoje se objevila Jimova silueta.
O vteřinu později otevřel francouzská okna, vyšel ven a přešel trávník k bráně. Detektiv ustoupil do stínu, ale Jimův hlas ho oslovil.
„Jsi to ty, Finnigane, nebo Spoonere?“
„Spooner,“ řekl policista trochu rozpačitě, když vystoupil z úkrytu.
„Pojď dovnitř a dej si velkou sklenici ledové vody,“ řekl Jim a otevřel branku.
„Bylo docela chladno, co?“
„Jak jsi věděl, že jsme tady?“
Jim se zasmál.
„Nebuď hloupý,“ řekl. „Samozřejmě, že jsem věděl, že jste tady. Řekni, kdy.“
Detektiv vypil nápoj, který mu byl nabídnut, a olízl si rty.
„Myslím, že je to taky hloupé,“ řekl, „plýtvat časem dobrého člověka——“
„Dvou dobrých lidí,“ opravil ho Jim.
„To ty nikdy nespíš?“ zeptal se detektiv a vybral si doutník z krabičky, kterou mu Jim podal.
„Velmi zřídka,“ odpověděl jeho hostitel vážně. „Procházení se sem a tam po této místnosti mě osvěžuje.“
„Jak to děláš? Všímám si, že kolem okna procházíš jen jedním směrem.“
„Obvykle chodím kolem stolu. Je to docela dobrá rozcvička,“ řekl ten druhý lhostejně. „Hlavně jsem s vámi chtěl mluvit, Spoonere, abych se vás zeptal, jestli jste neslyšel někoho křičet, nebo jestli mi ta nespavost leze na nervy?“
Pan Spooner zavrtěl hlavou.
„Nikoho jsem křičet neslyšel. Musí to být vaše představivost. Z jakého směru to přišlo?“
„Z luk na druhé straně řeky,“ řekl Jim. „Ale pokud jste to neslyšel, nemá smysl to vyšetřovat.“
„Je tam most?“ zeptal se detektiv, rád za jakékoli rozptýlení. „Co to bylo za zvuk?“
„Mně to znělo jako volání o pomoc,“ řekl Jim. „Jestli si myslíte, že to stojí za to, vezmu lampu a půjdeme se podívat.“
Zapálil petrolejovou lampu a přešli trávník k malému mostku. Vedl ho přes most.
„Zdálo se, že ten výkřik přicházel z tohoto pole,“ řekl, a pak detektiv uviděl postavu ležící na zemi a rozběhl se k ní.
„Co je to?“ zeptal se Jim.
„Vypadá to na opilce. No tak, probuď se!“
Vytáhl nehybnou postavu na kolena a energicky s ní zatřásl za rameno.
„Probuď se, ty! To je ten mladík, co bydlí v chalupě paní Cornfordové,“ řekl najednou Spooner.
„Myslel jsem si, že ho poznávám,“ řekl Jim. „Zajímalo by mě, jak se sem sakra dostal. Možná ho doprovodíš domů?“
Poté, co detektivové s polovědomým břemenem odkráčeli kolísavým krokem do vesnice, vrátil se Jim do domu. Nejenže byla práce té noci náročná – a Marbornův trezor odolný proti vloupání patřil k nejtěžším úkolům, jaké kdy řešil –, ale zodpovědnost za tohoto napůl šíleného alkoholika mu vzala další síly. Vrátil se pro auto, které nechal poblíž Shaftesbury Avenue, a opilce uložil do koutku právě včas, aby ho zachránil před zatčením. Pan Ferdie Farringdon spal v autě, zatímco Jim se věnoval svým nezákonným záležitostem. Spal celou
cestu a nakonec ho Jim musel napůl nést a napůl vést z místa, kde nechal auto, až k Wold House. Zde ho pohodlně usadil na louce u Creith Hall, než ho napadlo, že by mohl využít detektivů, kteří ho sledovali, aby zachránil spícího muže
před vážnými následky jeho pošetilosti.
Vystoupil do své ložnice, spočítal hromadu bankovek, které vytáhl z vnitřní kapsy, vložil je do obálky a adresoval ji, než uložil nástroje svého řemesla do tajné skrýše pod kobercem.
Selhal, ale jeho neúspěch ho tížil méně než ten podivný příběh, který vyprávěl Farringdon. Nemohla to být Joan – a přece, její otec byl párem; měla jizvu ve tvaru srdce na hřbetu ruky a jmenovala se Joan.
„To je absurdní!“ zamumlal. „Absurdní! Jak by Joan mohla zničit někomu život? Vždyť je to jen dítě…“
Bylo to bláznivé blábolení opilce, snažil se si namluvit, ale rozum toto vysvětlení nepřijímal. Učinil rozhodnutí. Ať to bude znamenat jakékoli riziko, ráno navštíví pana Ferdinanda Farringdona a požádá ho o vysvětlení.
Spal čtyři hodiny a po probuzení se osprchoval studenou vodou a oblékl se. Jeho první myšlenky po probuzení, stejně jako ty poslední před usnutím, se točily kolem alkoholika a jeho podivných výroků.
Poté, co vypil šálek čaje, který mu přinesl Binger, nasedl na koně a po vedlejší cestě, která obchází vesnici, dorazil k zahradníkovu domku.
Paní Cornfordovou nikdy předtím neviděl a jeho první dojem byl správný. Byla to dáma, jak očekával. Slyšel, ne od Joan, ale z těch plodných zdrojů drbů, které v Creithu existovaly, že je přítelkyní té dívky.
„Jmenuji se Morlake,“ řekl a pozorně ji sledoval. „Jsem rád, že neomdlíte při příchodu člena kriminální třídy,“
dodal, když se usmála na znamení, že poznala jeho jméno. „Chci vidět vašeho podnájemníka.“
„Pana Farringdona?“ Její výraz se změnil. „Obávám se, že ho nemůžete vidět; je velmi nemocný. Včera odpoledne odešel, když jsem byla nakupovat ve vesnici, a vrátil se až dnes pozdě ráno. Právě jsem zavolala lékaře.“
„Je velmi nemocný?“ zeptal se Jim. „Myslím, příliš nemocný na to, aby mě viděl?“
Přikývla.
„Obávám se, že má horečku; má vysokou teplotu a ani jinak se nechová normálně. „Znáte ho dobře?“ zeptala se.
„Ne moc dobře. Vím o něm jen něco, to je vše.“
Zjevně nebyla připravena hovořit o tom excentrickém mladíkovi, který u ní bydlel, a Jim se musel vrátit. Otočil koně a vyrazil přes pole k No Man’s Hill, což byla trasa, kterou měl obzvláště rád. Nic víc se nedozví, dokud se ten muž neuzdraví – pokud se vůbec uzdraví. Takový člověk má devadesát devět životů, pomyslel si, a mohl počkat, až si vyžádá vysvětlení od rozumnějšího a přesvědčivějšího pana Farringdona.
Bylo to od něj podivné, odbočit ze známé cesty a poslat koně do kopce, pomalu se proplétat mezi borovicemi a rododendrony, ale najednou zatoužil po samotě, kterou vrcholky kopců člověku poskytují. Kvůli okolním stromům neviděl vrchol a dokud nevyjel na rovný vrchol, netušil, že tam je další ranní jezdec. Najednou se ocitl tváří v tvář Joan. Seděla na koni, v očích měla zvědavý úsměv a nahlas se zasmála jeho překvapenému výrazu.
„Otec se včera v noci vrátil do Creithu,“ řekla. „Náš všední život se vrátil do starých kolejí a každou chvíli očekáváme toho muže z Hamonu.“
„Gratuluji!“
„A víte, že se včera v noci v Londýně stala loupež? Vypadala velmi, velmi podobně jako jedna z vašich!“ Její oči na něj upřeně hleděly.
„Ubohá napodobenina,“ řekl Jim. „Chcete mě snad činit zodpovědným za každou loupež——“
„Byl jste to vy?“ zeptala se.
Se smíchem seskočil ze sedla.
„Jste velmi znepokojující mladá dáma a já vaši zvědavost neuspokojím.“
„Řeknete mi, že jste to nebyl vy?“ naklonila se k němu a pozorně ho sledovala.
„Pan James Morlake odmítá učinit jakékoli prohlášení; toto je oficiální,“ řekl Jim.
„Byl jste to vy!“ Vydala povzdech. „Bála jsem se, že ano, i když ve vesnici jsou si naprosto jisti, že jste Wold House neopustil.“
„Ve skutečnosti jsem Wold House opustil a včera v noci jsem byl v Londýně. Ať už jsem spáchal jakékoli zlo, alespoň jsem vykonal jeden laskavý čin. Zachránil jsem mladého muže před zatčením za opilost a přivedl jsem ho domů k jeho dobré, laskavé paní Cornfordové.“
Její tvář zbledla jako smrt.
„To bylo od vás milé,“ řekla pevným hlasem.
„Znáte toho muže?“
Neodpověděla.
„Má nějaký důvod, vás nenávidět?“
Zavrtěla hlavou.
„Joan, máte nějaké potíže?“
„Já mám potíže pořád,“ řekla lehce, „a to už od té doby, co jsem byla takhle malinká!“
„Vidím, že mi neodpovíte. Řeknete mi tohle?“ Měl potíže najít správná slova.
„Joan – kdybych byl váženým členem společnosti a mohl se považovat za… někoho z vaší vlastní třídy – vzala byste si mě?“
Její oči, hluboké a temné, upřely se na něj, zatímco zavrtěla hlavou.
„Ne,“ řekla.
„Proč ne?“ zeptal se.
„Protože… Právě teď jste se ptal na Ferdieho Farringdona.“
„No?“ zeptal se, když se na chvíli odmlčela.
Viděl, jak si olízla suché rty, a pak:
„Je to můj manžel,“ řekla a otočila hlavu koně, aby se vydala plným cvalem po nerovné stezce.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď