Kapitola XXXIII. – Cizí námořník
Nebylo člověka, který by měl větší soucit s nešťastníkem než bývalý seržant Slone. Ale když zjistil, že neštěstí se týká i jeho samotného, Slone měl sklon být nevrlý.
„Nevadí mi, že si se svými penězi děláš, co chceš, Marborne,“ řekl, „ale v tom tvém trezoru bylo čtyři sta mých peněz a už týden tě žádám, abys je uložil do banky.“
„Kdyby nebylo mě, ty peníze bys neměl,“ řekl Marborne.
„Každopádně je jich tam, odkud přišly, ještě spousta.“
„Ale máš jich tam ještě spoustu?“ zeptal se praktický Slone.
„Dneska ráno poslal pět set. Bylo to jako dostat krev z kamene,“ řekl Marborne.
„Každopádně hladovět nebudeme. Slone, celou noc jsem nespal a přemýšlel o tom.“
„To se nedivím,“ řekl Slone a jeho ponurý pohled přejížděl po prázdném trezoru.
„To je práce Černého, nikdo jiný by to nedokázal tak elegantně.“
„Proč sem přišel?“
„Pro peníze,“ řekl Slone hořce.
„Proč si myslíš, že přišel – aby tu strávil večer?“
„Nemusíš na mě být drzý,“ řekl Marborne ostře.
„Budeš mi prokazovat stejnou úctu, seržante Slone, jako za starých časů, nebo se naše cesty rozejdou. To jsem ti už říkal.“
„Nechtěl jsem tě urazit,“ zavrčel Slone, „ale přijít o všechny ty peníze je docela rána.“
„Černý si pro ně nepřišel. Vzal si je, ale to nebylo to, pro co přišel. Přišel kvůli tomuhle.“
Významně si poklepal na bok. „A to je to, po čem Černý jde od té doby, co začal působit. Jde po tomhle! Dneska ráno jsem si prohlížel svůj výstřižkový sešit. Mám tam nalepené všechny Blackovy loupeže a řeknu ti, co jsem objevil – a věř mi, Slone, nebyl bych dvacet tři let policistou, kdybych si nedokázal dát dvě a dvě dohromady.“
„To je přirozené,“ přitakal ochotný Slone.
„A musím ti říct, Marborne – na Scotland Yardu nebyl lepší detektiv než ty – ani
Welling.“
„Jsi blázen,“ řekl Marborne.
„Welling by mi nebo komukoli jinému dal náskok na míli a pak by ho zmlátil do bezvědomí. Teď poslouchej; každá banka, do které se vloupali, byla banka, kde měl Hamon účet. Ve všech bankách je trezorová místnost, kde si zákazníci uchovávají své soukromé dokumenty, a vždycky to byla právě ta trezorová místnost, do které se vloupali. A pokud to nebyla banka, tak to byl trezor, kde měl Ralph Hamon soukromou schránku. A on šel po tomhle.“ Znovu si poklepal
na bok.
„Co je to?“ zeptal se Slone, pohlcen zvědavostí, a ten druhý muž se pohrdavě usmál.
„To bys rád věděl, co?“ zeptal se a pokračoval: „Tenhle Morlake je bohatý muž. Vždycky jsem tušil, že je bohatý——“
„Samozřejmě, že je bohatý,“ vložil se do toho Slone rozzlobeně.
„Nebyl bys bohatý, kdybys provedl čtyřicet dva loupeží a utekl s tisíci a tisíci liber? Je bohatší o čtyři sta mých…“
„Nepřerušuj mě. Je to bohatý muž i bez toho. A kromě toho nikdo neví, že si vzal nějaké peníze.“
„Vím, že si vzal naše,“ řekl Slone hořce.
„Vtluč si to do hlavy, Slone. Je stejně pravděpodobné, že mi za to zaplatí stejně jako starý Hamon.“
„Raději by to ukradl,“ řekl Slone s přesvědčením, „stejně jako ukradl moje peníze. Kéž bych byl někde poblíž!“
„Byl bys mrtvý, kdybys tam byl, tak k čemu je dobré si to přát? Promyslím si to a pokud budu mít zítra nějaké potíže s panem Mrknoucím Hamonem
——“ Významně luskl prsty.
Slone šel domů brzy. Ještě se nezotavil z šoku ze své ztráty a Marborne zůstal sám. Měl spoustu věcí, které mu zaměstnávaly mysl. Pichlavá bolest
pohrdání Lydie Hamonové stále pálila. V tu chvíli se mu zdála méně ženou jeho snů, než bývala, a v srdci necítil nic jiného než touhu pomstít se jí za její bezdůvodnou urážku.
Toho rána poslal Hamonovi kategorickou výzvu a obdržel ubohých pět set. Okamžitě odeslal druhou zprávu, aby se dozvěděl, že Hamon odjel z města, což Marborne považoval za pouhou výmluvu, dokud sám nezavolal a nepromluvil s komorníkem. Slečna Hamonová také odjela, informoval ho komorník; odjela kontinentálním vlakem v jedenáct hodin a měla být pryč asi týden.
Ačkoli byla noc chladná, otevřel okna dokořán, aby dovnitř vpustil světlo a zvuky z Cambridge Circus. Téměř přímo před jeho očima se rozprostíraly veselá světla divadla. Chvíli seděl a sledoval přicházející diváky a snažil se je poznat, neboť měl rozsáhlé znalosti života ve West Endu.
Viděl vysokého, mohutného muže, jak přebíhá silnici, ačkoli nehrozilo, že by narušil provoz. Cizinec, odhadl Marborne. Sledoval ho nějakou dobu, neboť muž se nezdál být si zcela jistý svým cílem. Nejprve šel podél jedné části kruhového objezdu, pak se vrátil a stál rozhodně na jednom z ostrůvků uprostřed silnice. Ve světle pouliční lampy si Marborne myslel, že je to námořník. Měl na sobě
svetr s rolákem, tlustou námořnickou bundu a čepici s kloboučkem. Když odvrátil zrak, aby sledoval auto, jak přijíždí k divadlu, ztratil Marborne
cizince z dohledu a ten mu vyklouzl z mysli.
Zavřel okno a vytáhl ze zásuvky balíček karet a začal hrát solitéra. Byl nervózní, podrážděný; slyšel zvuky a šepot hlasů, o kterých věděl, že jsou výplodem jeho fantazie. Nakonec, neschopen déle snášet samotu, nasadil si klobouk a vyšel ven, bloudil po Shaftesbury Avenue až k Piccadilly Circus, kde hodinu stál a pozoroval noční vývěsní štíty. Zde, k jeho překvapení a úlevě, narazil na Slonea.
„Mám z toho husí kůži,“ řekl ten ctihodný muž.
„Marborne, co bys řekl na to, vydělat na tomhle chlápkovi balík a vypadnout ze země?
Pamatuješ si,co ti říkal Welling – že na severu Španělska je zdravé klima?“
Marborne přikývl. Něco podobného napadlo i jeho.
„Myslím, že máš pravdu,“ řekl. „Ráno telegrafuju Hamonovi, bydlí u lorda Creitha; a upřímně mu tu věc předložím. Bude to Itálie, ne Španělsko.“
„Hamon je ve městě,“ řekl nečekaně Slone.
„Viděl jsem jeho auto projíždět po Coventry Street a on v něm seděl.“
„Jsi si jistý?“
„No, nemohl bys si ho splést, že ne?“ řekl Slone pohrdavě.
„Počkej chvilku.“ Marborne vešel do telefonní budky a zavolal do Hamonova domu.
„Nemá smysl lhát,“ řekl, když komorník namítl, že jeho pán není doma.
„Hamona viděli před hodinou v Coventry Street.“
„Přísahám vám, pane Marborne, že odjel na venkov. Vím, že se vrátil do města vyřídit nějaké záležitosti, protože jsem mu předal šifrovanou zprávu
a on se vrátil na deset minut – ne déle. Zase odjel.“
„Nepřekvapilo by mě, kdyby mluvil pravdu,“ řekl Marborne, když podával zprávu o rozhovoru. „Každopádně se s ním zítra uvidíme.“
Rozloučil se se svým přítelem na Shaftesbury Avenue a vrátil se pěšky na Cambridge Circus, cítil se o něco veseleji než při odchodu.
A pak uviděl toho vysokého, cizokrajně vypadajícího námořníka a jako první ho zaujala jeho velká bledá tvář a malý černý knírek. Stál u dveří domu, když Marborne zasunul klíč, a sledoval bývalého inspektora, dokud se dveře neotevřely. Pak přistoupil s čepicí v ruce.
„Promiňte,“ řekl s hrdelním přízvukem, „jste Marborne?“
„To je mé jméno,“ odpověděl.
„Mám to pro vás.“ Cizinec zvedl velkou obálku.
„Je to od pana Hamona. Ale nejdřív se musím ujistit, že jste Marborne.“
„Pojďte dál,“ řekl Marborne rychle.
Hamon ustoupil, pomyslel si radostně. Ten balíček znamenal peníze a Hamon občas zaměstnával podivné posly. Otevřel dveře tomu velkému muži, který
za ním tiše vyšel po schodech, a posel prošel dovnitř. Upřeně se podíval na svého hostitele.
„Vy jste Marborne?“ zeptal se. Mluvil anglicky s velkými obtížemi.
„Ano, jsem ten pán,“ řekl Marborne téměř vesele a muž položil balíček na stůl.
„To je pro vás,“ řekl.
„Mohl byste to prosím otevřít a dát mi znamení?“
„Myslíte podpis.“
„To je to slovo – podpis.“
Marborne odtrhl provázek z balíčku a roztrhl obálku. Na vteřinu se otočil zády k návštěvníkovi a Ahmet, mulíř, vytáhl z každé kapsy zakřivený nůž a s hlubokým „Huh!“ zaútočil dovnitř a nahoru.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď